Ročník 7/8, 2000/2001
Obsah:
Ila P. Šedo
Tiskárna Josefa Jana Morgensäulera v Plzni (s. 5-27)
Resumé 
Česky 
Neměcky
Petr Mašek
Zámecké knihovny Blatná a Osek (s. 28-41 ) Resumé Česky Německy
Veronika Procházková
Začátek třicetileté války v Čechách z pohledu drobných tisků Mazarinovy knihovny v Paříži (s. 42-56)
Resumé Česky 
Francouzsky
Josef Hejnic
Eneáše Silvia Historia Bohemica a české kroniky (s. 57-69)
Resumé Česky Německy
Lubomír Konečný
"Kapesní Alciato" vytištěný roku 1607 v Praze (s. 70-75)
Resumé Česky 
Anglicky
Dodatek k Seznamům diplomových a disertačních prací s knihovědnou tematikou … (s. 76)
Recenze, zprávy … (s. 77-93)
Novinky knihovědné literatury … (s. 94-105)
Jiří Žůrek
Vědecké databáze pro humanitní obory dostupné v ČR - Multifunkční informační centrum v Ústavu pro klasická studia AV ČR
Tiskárna Josefa Jana Morgensäulera v Plzni
Ila P. Šedo
Regionální tiskárny málokdy dosahovaly významu velkých pražských podniků. Přesto svou činností ovlivňovaly, často značnou měrou, místní společenský a kulturní život. Příkladem mohou být i dějiny knihtisku v městě Plzni na přelomu 18. a 19. století, jak se je pokusil ve svém příspěvku stručně vystihnout I. P. Šedo.
V období pronikání knihtisku do Čech sehrála Plzeň rozhodující roli jako místo prvních českých tisků prozatím neznámého tiskaře. Na sklonku 15. století, od roku 1493 působil v Plzni Mikuláš Bakalář slovenského původu (až do roku 1513), v letech 1526-1532 Jan Pekk z Norimberku a Tomás Bakalář v letech 1533-1534. Po této slavné periodě však knihtisk v Plzni končí a téměř 250 let se zde netisknou žádné knihy. Obnovení knihtisku ve městě přichází až s činností tiskárny Josefa Jana Morgensäulera, jíž věnoval pozornost pouze Josef Volf. O údaje, shromážděné ve Volfově studii se tedy opírá nynější příspěvek, vycházející z nového průzkumu archivních dokumentů, odborné literatury a katalogů knižních fondů, takže naše dosavadní znalosti o této tiskařské dílně mohou být doplněny, včetně Volfem zpracovaného soupisu produkce Morgensäulerovy tiskárny (viz bibliografickou přílohu doplněnou o seznam současných signatur dochovaných exemplářů.
Josef Jan Morgensäuler, pražský rodák a pozdější plzeňský tiskař, působil po 12 let jako faktor v Schönfeldově tiskárně v letech 1744-1786. V době pražského pobytu vyženil věno, které mu patrně dopomohlo k samostatné činnosti, pro niž si zvolil Plzeň. Zařízený plzeňský podnik byl i na tehdejší poměry malý - tiskárna měla jeden knihhtiskařský lis a kromě majitele v ní pracoval jeden tovaryš a dva učni. Protože však neměl Morgensäuler konkurenci, podnikání se mu dařilo a postupně začal své aktivity rozšiřovat do okolí - 1790 zřídil filiálku v Klatovech, v impresu jeho tisků se začíná objevovat i Lipsko (jeho tisky se objevovaly i ve veletržních katalozích), snažil se prosazovat i v zakládání veřejných půjčoven knih, kde již musel čelit soupeřům.
Zkušeností ze zaměstnání u Schönfelda nepochybně využil i při tematickém výběru knih k vydání - orientoval se na kalendáře, zábavnou a lehce poučnou literaturu, divadelní hry, náboženské tisky. pokusil se též o noviny. Počítal samozřejmě s německy čtoucím čtenářem, tisků v češtině je známo z jeho tiskárny jen několik.
Morgensäulerovy tisky svědčí o tom, že typografické úpravě knih byla v jeho tiskárně věnována nemalá pozornost. Jen velmi málo jich zůstalo prosto jakékoli výzdoby. Užíval běžného typu písma, pro jeden tisk využil i několik různých řezů, aby odlišil různé pasáže textu. Tiskařský signet pravděpodobně nepoužíval - pouze jeden tisk je opatřen rytinou od Jana Berky s Morgensäulerovým monogramem, jež by mohla být považována za tiskařskou značku. Formátově převažují v Morgensäulerově produkci osmerky.
Po jeho smrti tiskárna postupně přešla sňatky do rukou jeho faktorů - Leopolda Reinera a Jana Michala Schmidta.
Die Druckerei von Josef Jan Morgensäuler in Pilsen
Ila P. Šedo
Die regionalen Druckereien habe selten die Bedeutung der großen Prager Betriebe erreicht. Trotzdem haben sie durch ihre Tätigkeit das lokale gesellschaftliche Leben oft in nicht geringem Maße beeinflusst. Ein Beispiel dafür kann die Geschichte des Buchdrucks in der Stadt Pilsen an der Wende des 18. zum 19. Jahrhundert sein, wie I. P. Šedo im vorliegenden Beitrag knapp darzustellen versucht.
Während des Aufkommens des Buchdrucks in Böhmen spielte Pilsen eine entscheidende Rolle als Ort des ersten tschechischen Druckes eines bisher unbekannten Druckers. Am Ende des 15. Jahrhunderts wirkte in Pilsen ab 1493 der Slowake Mikuláš Bakalář (bis 1513), in den Jahren 1526-1532 war es Jan Pekk aus Nürnberg und Tomáš Bakalář in den Jahren 1533-1534. Nach dieser berühmten Periode endet jedoch der Buchdruck in Pilsen und fast 250 Jahre lang wird hier kein Buch gedruckt. Die Erneuerung des Buchdrucks in der Stadt kommt erst mit der Tätigkeit der Druckerei von Josef Jan Morgensäuler, der bisher nur Josef Volf Beachtung geschenkt hat. Auf die in Volfs Studie zusammengetragenen Angaben stützt sich also der vorliegende Beitrag, der von neuen Untersuchungen von Archivdokumenten, von der Fachliteratur und den Katalogen von Bücherfonds ausgeht, so dass unsere bisherigen Kenntnisse über diese Druckerei ergänzt werden können, was sich auch auf Volfs Verzeichnis der Produktion von Morgensäulers Druckerei bezieht (s. die bibliographische Beilage, die ein Verzeichnis der gegenwärtigen Signaturen der erhaltenen Exemplare enthält).
Jan Josef Morgensäuler, gebürtig aus Prag und später Drucker in Pilsen, wirkte 12 Jahre lang als Faktor in der Schönfeldschen Druckerei in den Jahren 1744-1786. Während seines Prager Aufenthalts erwarb er durch Heirat ein Vermögen, das es ihm offensichtlich ermöglichte, eine selbständige Tätigkeit aufzunehmen, wofür er Pilsen als Ort wählte. Der eingerichtete Pilsener Betrieb war auch für die damaligen Verhältnisse klein - die Druckerei besaß eine einzige Presse und außer dem Besitzer arbeiteten hier noch ein Geselle und zwei Lehrlinge. Weil Morgensäuler jedoch keine Konkurrenz hatte, hatte er Erfolg und er dehnte seine Aktivitäten nach und nach auf die Umgebung der Stadt aus - 1790 richtete er eine Filiale in Klatovy ein, im Impressum seiner Drucke erscheint auch Leipzig (seine Drucke sind auch in Messekatalogen angeführt), er versuchte, sich auch bei der Gründung von öffentlichen Leihbüchereien Fuß durchzusetzen, wo er sich jedoch bereits mit der Konkurrenz auseinandersetzen musste.
Seine Erfahrungen aus der Tätigkeit bei Schönfeld nutzte er zweifellos auch bei der thematischen Auswahl der zu edierenden Bücher - er orientierte sich auf Kalender, unterhaltende und leicht belehrende Literatur, Theaterstücke, religiöse Drucke. Auch Zeitungen versuchte er herauszugeben. Er rechnete natürlich mit deutscher Leserschaft, von tschechischen Drucken aus seiner Druckerei sind nur einige bekannt. Morgensäulers Drucke zeugen davon, dass der typographischen Gestaltung der Bücher in seiner Druckerei keine geringe Aufmerksamkeit gewidmet wurde. Nur wenige blieben ohne jegliche Ausschmückung. Er verwendete die geläufigen Drucktypen, für einen Druck verwendete er auch einige unterschiedliche Schnitte, um verschiedene Textpassagen zu unterscheiden. Ein Druckersignet hat er wahrscheinlich nicht verwendet - nur ein Druck ist mit einem Stich von Jan Berka mit Morgensäulers Monogramm versehen, was als Druckerzeichen angesehen werden könnte. Als Format herrscht in Morgensäulers Druckerei das Oktavformat vor.
Nach seinem Tod ging die Druckerei nach und nach durch Eheschließungen in die Hände seiner Faktoren über - Leopold Reiners und Jan Michal Schmidts.
Zámecké knihovny Blatná a Osek
Petr Mašek
Zámek Blatná změnil v minulosti mnohokrát svého majitele. Mezi nejvýznamnější patřili páni z Rožmitálu, kteří zde sídlili v 15. a 16. století. Po nich následovala hrabata z Rozdražova. V 17. a 18. století patřila Blatná hrabatům Serényi von Kis-Serény. V roce 1798 zakoupil Blatnou Václav Hildprandt svobodný pán z Ottenhausenu (1747-1803) a o rok později na zámek přesídlil.V letech 1809-1818 pobýval na zámku jako domácí učitel mladý Jana Evangelista Purkyně (1787-1869). Dalším významným domácím učitelem na zámku v Blatné byl Antonín Jaroslav Vrťátko (1815-1892), pozdější ředitel Knihovny Národního muzea.
Žákem J. E. Purkyněho byl baron Ferdinand (1863-1936), autor řady spisů, se přátelil s arcivévodou a následníkem trůnu arcivévodou Ferdinandem d'Este, ale kritizoval jeho změnu politického postoje k Německu.Zastával mnoho veřejných funkcí a podporoval výstavbu železnice. Za první světové války byl za své národní uvědomění perzekvován rakouskou vládou. Jeden z jeho čtyř synů, malíř -krajinář Karel (1894-1975) se oženil s Marií (Mimi) von Daubek (1893-1935) a díky tomuto sňatku zdědil zámek Osek u Radomyšle.V roce 1939 podepsali bratři Hildprandtové prohlášení české a moravské šlechty, kterým se opět přihlásili k jednoznačně české orientaci svého rodu19).V roce 1948 byla Blatná rodu Hildprandtů zkonfiskována. Čtvrtý ze synů Ferdinanda, Bedřich Hildprandt (1902-1981), žil se svou manželkou Kornélií rozenou Veverkovou (* 1916) a dcerami i po konfiskaci až do roku 1960 v Čechách, poté přesídlili do Etiopie. Dnes patří zámek Blatná po restituci baronce Kornélii a jejím dcerám.
Charakteristika knihovny
Po nejstarších majitelích zámku se bohužel žádné knižní fondy nezachovaly. Jan z Rozdražova jistě knihovnu měl, o čemž svědčí jeden exemplář v Národní knihovně. Knihovna hrabat Serényiů možná shořela při požáru v roce 1763 nebo byla odvezena při prodeji zámku. Současná blatenská knihovna je výhradně dílem rodu Hildprandtů, kteří si některé knihy již na Blatnou přivezli. Knihovna byla doplňována nejen nákupy nových knih, ale pravděpodobně i nákupy v antikvariátech či na aukcích. Proto obsahuje řadu knih z původně jiných, starších sbírek, vesměs šlechtických nebo církevních.
V roce 1962 byl vypracovnán lokální katalog této knihovny, který byl v roce 1999 přepsán do počítače a je součástí databáze zámeckých knihoven v Knihovně Národního muzea.
Celkový počet svazků v knihovně je více než 13.000 svazků, z toho 7 rukopisů, 9 tisků 16. století (včetně přívazků) a 5066 starých tisků. Ostatní knihy pocházejí z 19. a počátku 20. století. Rukopisy vznikly v 17. - 20. století. Ve fondu nalezneme sedm tzv. "malých republik" vydávaných nakladatelským domem Elzevierů. Ze 17. století pochází více než 80 titulů, vesměs latinských, ale i německých, francouzských a v několika případech i italských nebo anglických. Přes 2600 bibliografických jednotek pochází z 18. a první poloviny 19. století (do roku 1845). Tyto knihy získal pro knihovnu s největší pravděpodobností baron Ferdinand (1797-1845), žák J. E. Purkyněho, s jehož osobou jsou v knihovně spojeny asi dvě desítky svazků.Velkou část knihovny tvoří běžná beletrie 19. století v němčině a francouzštině. Anglických románů v oblíbených lipských edicích B. Tauchnitze je knihovně asi 500 titulů. Fond je doplněn řadou slovníků a učebnic.
Baron Bedřich Hildprandt, poslední majitel Blatné před konfiskací, byl znalcem koní a proto se v knihovně objevuje množství hippologické literatury z dvacátých a třicátých let 20. století Zvláštní oddíly tvoří periodika pocházející přirozeně z přelomu 19. a 20. století a sbírka 240 hudebnin, většinou klavírních kompozice (W. A. Mozart, L. v. Beethoven, A. Diabelli aj.) z téže doby..
Zámecká knihovna Osek
Zámek Osek u Radomyšle (Wossek), který údajně inspiroval Franze Kafku k napsání svého Zámku, zakoupil v roce 1825 pražský měšťan František Daubek, jeho nástupce Eduard Daubek byl v roce 1872 povýšen do rytířského stavu. Manželka jeho stejnojmenného syna, a Marie Němečková byla příbuzná s německým spisovatelem Friedrichem Gerstäckerem. Původní osecká knihovna obsazovala asi ke 2 tisícům svazků; zvláštní místo v salónu bylo vyhrazeno spisům F. Gerstäckera. Dnešní fond zahrnuje k 700 svazků literatury 19. a 20. století. Na jejím shromáždění se podíleli rytíři Daubkové, jejich příbuzní baroni Hildprandtové a generál husarů Petr Arnold. Největšími budovateli knihovny byli Mimi a Karel Hildprandt. Do oseckého zámku pronikly i některé jednotliviny z knihovny z Blatné.Knihovna obsahuje krásnou literaturu, četná cestopisná díla, stejně jako díla o výtvarném umění i některé spisy přírodovědeckého nebo hospodářského charakteru, knihy o lovectví a militaria. Převažují knihy německé, část je anglických, francouzských a českých.
Die Schlossbibliotheken in Blatná und Osek
Petr Mašek
Das Schloss von Blatná hat in der Vergangenheit mehrmals seine Besitzer gewechselt. Zu den bedeutendsten gehörten die Herren von Rožmitál, die hier im 15. und 16. Jahrhundert ansässig waren. Ihnen folgten die Grafen von Rozdražov. Im 17. und 18. Jahrhundert gehörte Blatná den Grafen Serényi von Kis-Serény. 1798 erwarb Wenzel Hildprandt Freiherr von Ottenhausen (1747-1803) das Schloss und ein Jahr später ließ er sich hier nieder.In den Jahren 1809-1818 wirkte in Blatná der junge Jan Evangelista Purkyně (1787-1869) als Hauslehrer. Ein weiterer wichtiger Hauslehrer auf Schloss Blatná war Antonín Jaroslav Vrťátko (1815-1892), der spätere Direktor der Bibliothek des Nationalmuseums Prag. Ein Schüler von J. E. Purkyně war Baron Ferdinand (1863-1936), der Autor einer Reihe von Schriften. Er war mit dem Thronfolger Erzherzog Ferdinand d´Este befreundet, kritisierte jedoch dessen Wandel in der politischen Haltung zu Deutschland.
Er hatte viele öffentliche Ämter inne und unterstützte den Bau der Eisenbahn. Während des Ersten Weltkrieges wurde er wegen seiner nationalen Einstellung von der österreichischen Regierung verfolgt. Einer seiner vier Söhne, der Landschaftsmaler Karel (1894-1975) vermählte sich mit Marie (Mimi) von Daubek (1893-1935) und erbte durch diese Ehe das Schloss Osek bei Radomyšl.Im Jahre 1939 unterzeichneten die Brüder Hildprandt die Deklaration des böhmischen und mährischen Adels, mit der sie sich wiederum eindeutig zur tschechischen Orientierung ihrer Familie bekannten.1948 verlor die Familie Hildprandt Schloss Blatná durch Konfiskation. Der vierte Sohn Ferdinands, Bedřich Hildprandt (1902-1981), lebte mit seiner Gattin Kornelie, geborene Ververková (* 1916) und seinen Töchtern auch nach der Konfiskation bis 1960 in Böhmen, danach übersiedelten sie nach Äthiopien. Heute ist das Schloss Blatná durch die Restitution wieder im Besitz von Baronin Kornelie und ihren Töchtern.
Charakteristik der Bibliothek
Von den ältesten Besitzern des Schlosses sind leider keine Bücherfonds erhalten. Jan von Rozdražov hat sicherlich eine Bibliothek besessen, was durch ein Exemplar in der Nationalbibliothek belegt ist. Die Bibliothek der Grafen Serényi ist möglicherweise 1763 verbrannt oder sie wurde beim Verkauf des Schlosses weggebracht. Die gegenwärtige Bibliothek von Blatná ist ausschließlich das Werk der Familie Hildprandt, die einige Bücher bereits nach Blatná mitgebracht hat. Die Bibliothek wurde nicht nur durch den Kauf neuer Bücher erweitert, sondern wahrscheinlich auch durch Einkäufe in Antiquariaten oder auf Auktionen. Deshalb gibt es hier eine Reihe von Büchern aus ursprünglich anderen, ältereren Sammlungen, insgesamt adliger oder kirchlicher Provenienz.
1962 wurde ein Bestandskatalog dieser Bibliothek ausgearbeitet, der 1999 elektronisch erfasst wurde und Bestandteil der Datenbank der Schlossbibliotheken in der Bibliothek des Nationalmuseums ist.Die Gesamtzahl der Titel in der Bibliothek beträgt mehr als 13.000 Bände, davon 7 Handschriften, 9 Drucke des 16. Jahrhunderts (einschließlich der Adligate) sowie 5066 alte Drucke. Die übrigen Bücher stammen aus dem 19. und dem Beginn des 20. Jahrhunderts. Die Handschriften sind im 17.-20. Jh. entstanden. Im Fonds finden wir sieben sog. "kleiner Republiken", die vom Verlagshaus Elzevier herausgegeben wurden.
Aus dem 17. Jahrhundert stammen mehr als 80 Titel, durchwegs lateinische, aber auch deutsche, französische und in einigen Fällen auch italienische oder englische. Über 2600 bibliographische Einheiten stammen aus dem 18. und der ersten Häfte des 19. Jahrhunderts (bis 1845).Diese Bücher hat höchstwahrscheinlich Baron Ferdinand (1797-1845), der Schüler J.A. Purkyněs, für die Bibliothek erworben und mit Purkyněs Person sind etwa zwei Dutzend Bände in der Bibliothek verbunden.
Einen großen Teil der Bibliothek bildet die geläufige Belletristik des 19. Jh. in deutscher und französischer Sprache. An englischen Romanen in der beliebten Leipziger Edition Tauchnitz enthält die Bibliothek etwa 500 Titel. Der Fonds wird durch eine Reihe von Wörterbüchern und Lehrbüchern ergänzt.
Baron Bedřich Hildprandt, der letzte Besitzer von Blatná vor der Konfiskation, war ein Pferdekenner und deshalb erscheint in der Bibliothek eine Vielzahl von hippologischer Literatur aus den 20er und 30er Jahren des 20. Jahrhunderts. Eine Sonderarbteilung bilden Periodika von der Wende des 19. zum 20. Jahrhundert sowie eine Musikaliensammlung von 240 Stück, meist Klavierkompositionen (Mozart, Beethoven, Diabelli u.a.) aus der gleichen Zeit.
Die Schlossbibliothek von Osek
Das Schloss Osek bei Radomyšl [Wossek], das angeblich Franz Kafka zu seinem Werk Das Schloss inspiriert hat, wurde 1825 vom Prager Bürger František Daubek erworben, sein Nachkomme Eduard Daubek wurde 1872 in den Ritterstand erhoben. Die Gattin seines gleichnamigen Sohnes, Marie Němečková, war eine Verwandte des deutschen Schriftstellers Friedrich Gerstäcker.Die ursprüngliche Bibliothek von Osek umfasste etwa 2000 Bände; ein besonderer Platz im Salon war den Werken Gerstäckers vorbehalten. Der heutige Fonds enthält an die 700 Bände von Literatur des 19. und 20. Jahrhunderts. An ihrem Zusammentragen beteiligten sich die Ritter Daubek, ihre Verwandten, die Barone Hildprandt und der Husarengeneral Petr Arnold. Den wichtigsten Anteil an der Errichtung der Bibliothek hatten Mimi und Karel Hildprandt. In die Bibliothek von Osek gelangten auch einige Einzelstücke aus der Bibliothek von Blatná.
Die Bibliothek enthält schöngeistige Literatur, zahlreiche Reisebeschreibungen sowie Werke über bildende Kunst und einige Schriften naturwissenschaftlichen oder ökonomischen Charakters, Bücher über die Jagd und Militaria. Es überwiegen deutsche Bücher, ein Teil ist englisch, französisch und tschechisch.
Začátek třicetileté války v Čechách z pohledu drobných tisků Mazarinovy knihovny v Paříži
Veronika Procházková
Knihovna Mazarine uchovává bohatou sbírku drobných tisků. Na základě excerpce bohemik v nejširším slova smyslu, tj. tisků v češtině či spisů spjatých s českým prostředím, zjistila autorka v tomto fondu zajímavý soubor tisků reflektujících průběh českého stavovského povstání, jakožto počátku třicetileté války. Mezi těmito výtisky jsou i exempláře z osobní knihovny kardinála Mazarina.
Le debut de la guerre de Trente Ans en Boheme marqué par les petits imprimés dans la Bibliotheque Mazarine
La Bibliotheque Mazarine dispose ď une tres riche collection de petits imprimés. Se basant sur une partie de celle-ci, détachée expres a ce but et constituée des bohemica, c.-a-d. livres ou autre matériel imprimés en langue tcheque ou ayant trait a la Boheme - on put reconstruir le déroulement du soulevement tcheque (la révolte des nobles protestants contre les gouvernement impériaux) qui marque le début de la guerre de Trente Ans. Le terme "bohemica" est utilisé ici au sens le plus large du mot, mais de toute façon on est surpris par le haut niveau ď information de ľ époque. Ce groupe ď imprimés renferme aussi ouvrages provenant de la bibliotheque personnelle du cardinal Mazarin ce qui correspond a ľ image de celui-ci en tant que diplomate averti.
Eneáše Silvia Historia Bohemica a české kroniky
Josef Hejnic
Z rozboru vodoznaků v rukopisu Cerroniovské sbírky Zemského archivu (dříve Státního archivu) v Brně II 292, který provedl dr. Stanislav Petr, vyplývá, že text díla Mikuláše Glassbergera Maior cronica Boemorum moderna byl napsán ve druhé polovině 15. nebo na počátku 16. století. Doklad (1) je třeba považovat za citát z díla Eneáše Silvia, Historia Bohemica, jak uverdl W. Seton, Nicholas Glassberger and his workes, Manchester 1923, s. xxxii n. Témuž nasvědčují formální rozdíly mezi dokladem (1) a doklady (2-7). Zatímco (1) je téměř doslovný citát, jsou doklady ostatní (2-7) stylisticky obměněné (a k dobru věci většinou zkrácené) náměty, které Eneáš Silvius (Pius II.) čerpal z českých kronik.
Historia Bohemica des Eneas Silvius und böhmische Chroniken
Josef Hejnic
Aus der Analyse der Filigrane in der Handschrift II 292 der Cerroni-Sammlung des Landesarchivs (früher Staatsarchivs) in Brünn, die Herr Dr. Stanislav Petr vorgenommen hat, ergibt sich, dass der Text des Werkes von Nikolaus Glassberger Maior cronica Boemorum moderna in der zweiten Halfte des 15. Jh. oder zu Beginn des 16. Jh. geschrieben wurde. Den Beleg (1) muss für ein Zitat aus dem Werk Historia Bohemica des Eneas Silvius gehalten werden, wie es W. Seton, Nicholas Glassberger and his works, Manchester 1923, S. xxxii f., angeführt hat. Von dieser Tatsache zeugen auch die formalen Unterschiede zwischen den Belegen (1) und (2-7). Während (1) ein fast föllig wörtliches Zitat ist, sind die übrigen Belege (2-7) stilistisch abgewandelte (und zum Guten der Sache meistens gekürzte) Themen, die Eneas Silvius (Pius II.) aus böhmischen Chroniken geschöpft hatte.
"Kapesní Alciato" vytištěný roku 1607 v Praze
Lubomír Konečný
Většina knih, jejichž autorem byl milánský humanista a právník Andrea Alciato (1492-1500) se v poslední době teší značnému badatelskému zájmu, což platí především pro více než 160 vydání jeho Emblematum liber (první vydání Augsburg 1531). Článek přináší srovnání tohoto vydání s třicetistránkovým spiskem, vytištěným v Praze roku 1607 u Pavla Sessia. Jeho autor, Jan Kyrbicer, opravdový mistr emblematické stručnosti, v něm podal zkrácenou verzi (bez vyobrazení) téměř všech Alciatových emblémů, jaká v literární produkci spojené se jménem italského emblematika nemá obdoby.
A "Pocket Alciato" printed in Prague, 1607
Lubomír Konečný
While most of the books associated with Andrea Alciato (1492-1500) lately received much scholarly attention - which holds true especially for more than 160 editions of his Emblemata (ed. princ., Augsburg 1531), this brief article brings to the fore a hitherto almost neglected booklet containing abridged versions of almost all of Alciato's emblems. Written by Joannes Kyrbicer and printed in Prague, 1607, by Paulus (Pavel) Sessius, this opusculum appears to hark back to one of the several editions of Alciato published by Christopher Plantin in Antwerp since the late 1560's. Following this lead, the article charts the relationship between these Plantin editions and Kyrbicer's abridgement which represents a unique phenomenon in the history of the European reception of Alciato's groundbreaking achievement.
