Kalendárium červenec 2008
Šupčík Bedřich
11. července 1957 ve věku nedožitých 59 let zemřel první český olympijský vítěz Bedřich Šupčík. Narodil se 22. října 1898 se v rodině českého kočího Františka a jeho ženy, vídeňské Češky, Terezie (rozené Mareschové) v Trumau u Vídně v Rakousku. Adoptivní matkou se mu stala sestra jeho otce, u které žil v Kvasicích u Kroměříže. Zde také začal cvičit v Sokole a po návratu z I. světové války se stal domovníkem Bánské a hutní společnosti v Brně a v místní Sokolské jednotě – Sokol Brno I. a zvýšil intenzitu cvičení na maximum. Do nominace na VIII. olympijské hry v Paříži na otevřeném stadionu v Colombes v roce 1924 se dostal až na poslední chvíli. 20. července 1924 ve šplhu bez přírazu získal zlatou medaili v čase 7,2 sekundy a také bronzovou medaili za víceboj. Na další olympiádě v Amsterodamu v roce 1928 získal stříbrnou medaili v soutěži gymnastických družstev. V roce 1926 v Lyonu a v roce 1930 v Lucembursku získal titul mistr světa v soutěži gymnastických družstev a stříbrnou medaili ve cvičení na kruzích. S vrcholovou sportovní kariérou se rozloučil po mistrovství světa v roce 1931, kde získal třetí místo na kruzích a páté na bradlech. V roce 1948 dostal infarkt a na žádost rodiny se přestěhoval z Prahy do Horosedel. Zde ho další infarkt dostal do invalidního důchodu. Protože byl v nouzi a bez prostředků, obrátil se o pomoc a podporu na Státní výbor pro tělovýchovu a sport, ovšem bez výsledku. Třetí infarkt nepřežil. Je pohřben v urnovém háji na novém hřbitově v Mirovicích u Písku.
Parléř Petr
13. července 1399 zemřel v Praze český architekt, sochař a řezbář a geniální projektant, který zavedlo architektury nové konstrukční principy (síťová klenba) a prvky (visutý svorník) Petr Parléř. Narodil se v roce 1332 nebo 133 v Kolíně nad Rýnem. Jeho otcem byl stavitel Jindřich Parléř. Hutě, v nichž členové rozvětvené rodiny působili, byly po celé Evropě - v Norimberku, Vídni, Basileji, Ulmu, Zábřehu a na dalších místech. Jindřich byl vedoucím stavební huti u svatého Kříže v Gmündu, kde se Petr začal učit kameníkem. Huť u svatého Kříže se podílela na stavbě východního kněžiště dómu v Augšpurku, navrhovala patrně chrám v Ulmu, a jejím dílem je i kostel P. Marie v Norimberku, který založil Karel IV. v roce 1355. Když se Petr stal tovaryšem, odešel na zkušenou do místa svého rodiště svobodného říšského města Kolína nad Rýnem, kde se stavěl známý Kolínský dóm, vysvěcený roku 1322. S císařem Karlem IV. se setkal na stavbě ve švábském Gmündu pravděpodobně v létě1353 a v roce 1356 ho císař povolal do Prahy, aby po smrti Matyáše z Arrasu pokračoval ve stavbě katedrály sv. Víta. Petr přepracoval původní plány, vystavěl chór katedrály, který překlenul síťovou klenbou, sakristii s visutým svorníkem, kapli sv. Václava, jižní předsíň a věž. Vytesal náhrobky Přemysla I. Otakara a Přemysla II. Otakara, busty triforia (Karel IV., Eliška, autoportrét). Kromě katedrály projektoval a podílel se na stavbě dalších památek, zejména na kamenném mostě přes Vltavu. (později nazvaném Karlův), který byl založen 9. července 1357 v 5 hodin a 31 minut. Toto datum bylo přesně vypočítáno s ohledem astrologů na konjunkci Slunce se Saturnem, což bylo podle nich pro tento počin mimořádně šťastné datum. Délka mostu je 520 m, šířka 10 metrů, stojí na 16 pilířích. Až do roku 1870 se jmenoval Pražský nebo Kamenný. Sochy na mostě pocházejí až z doby baroka. Na obou koncích mostu jsou tzv. mostecké věže. Dále Petr postavil kostel Všech svatých na Pražském hradě, severní dvoulodí kostela sv. Haštala v Praze a Staroměstskou mosteckou věž. V Praze zakoupil dům v dnešní Loretánské ulici a stal se váženým měšťanem a konšelem hned ve dvou pražských městech - na Hradčanech a ve Starém městě Pražském. Postavil se do čela významné císařské stavební huti založené Matyášem z Arrasu. V jeho díle do roku 1406 pak pokračoval a od roku 1398 vedl i huť jeho syn Jan. Druhý syn Václav se po vyučení v otcově huti v roce 1397 stal vedoucím huti při stavbě Svatoštěpánského dómu ve Vídni. Po Janově smrti převzal pražskou huť mistr zvaný Perlík. Parléřovská huť v Čechách zanikla kolem roku 1419 v době husitských válek, i když určitá aktivita pod vedením mistra Petrlíka (+1454) je zaznamenána při stavbě věže a trojlodí pražské katedrály ještě ve třicátých letech 15. století.
Caesar, Gaius Julius
13. července 100 před naším letopočtem se narodil římský vojevůdce, politik a jeden z nejmocnějších mužů antické historie Gaius Julius Caesar. Sehrál klíčovou roli v zániku římské republiky a její transformace v monarchii. 68 př. n. l. se stal kvestorem, 65 př. n. l. aedilem, 63 př. n. l. nejvyšším veleknězem (pontifex maximus, 62 př. n. l. městským praetorem. Snažil se získat přízeň lidu a není vyloučeno, že se roku 63 př. n. l. stal i účastníkem Catilinova spiknutí., jehož cílem zřejmě bylo nahradit republikánské zřízení diktátorským režimem. V roce 60 př. n. l. uzavřel s Popeiem a Crassem tzv. první triumvirát, soukromou úmluvu o vzájemné politické podpoře a společném postupu. Rok nato byl zvolen konzulem. Po ukončení jednoroční funkce získal jako prokonzul do své správy na pět let provincií v předalpské a narbonské Galii, včetně vrchního velení nad zde umístěným římským vojskem. Roku 54 př. n. l. mu byla tato funkce prodloužena o dalších pět let. Během osmi let dobyl pro Římany celou zaalpskou Galii (zhruba dnešní Francii). Dvakrát zaútočil východně od Rýna a dvakrát přistál na britských ostrovech, kde pronikl severně od Temže (54 př. n. l.), ale byl zdejšími kmeny přinucen k návratu. Roku 52 př. n. l. potlačil rozsáhlou vzpouru Galů, vedených Vercingetorigem. Jeho vojenské úspěchy vstoupily do dějin. O svých taženích napsal slavné "Zápisky o válce Galské", kde stručně a nechvástavě popsal svá tažení. Příliš mocného Caesara se však začal obávat nejen římský senát, ale také sám Pompeius, který jako jediný z triumvirů setrvával dlouhodobě v Římě a svěřenou provincii Hispánii spravoval pomocí legátů. V té době zemřela jeho žena Iulia, která byla Caesarovou dcerou, a oba politici se navzájem odcizili. Když pak v roce 53 př. n. l. zahynul v Mezopotámii ve válce s Parthy Crassus, první triumvirát se zcela rozpadl a Pompeius se znovu sblížil s optimáty.V roce 51 př.n.l. se Caesar se vydal k pochodu na Řím. Když překročil říčku Rubico dělící předalpskou Galii od vlastní Itálie, pronesl prý onu citátovou větu: "Alea iacta est" - "Kostky jsou vrženy". Pompeius nedokázal postupu Caesarových vojsk čelit. Caesar došel až do Říma, ze kterého Pompeius uprchl, dobyl přístav Brundisia a prakticky celou Itálii. Poté v Hispánii Pompeiovu armádu porazil, ale než se ale mohl vrátit do hlavního města, kde byl mezitím zvolen diktátorem, musel se vypořádat s nespokojeností v řadách vlastních vojáků. V Římě ve velmi krátké době upravil poměry a mohl znovu podniknout tažení do Řecka, kam se Pompeius po svém útěku uchýlil a narychlo shromáždil vojsko. Caesar zvítězil v bitvě u Farsalu a Pompeius uprchl do Egypta. Tam se mu báli poskytnout azyl, zabili ho a jeho hlavu poslali Caesarovi jako výraz spřízněnosti. V Egyptě právě probíhaly spory o trůn mezi ptolemaiovskými spoluvládci Ptolemaiem XIII. a jeho starší sestrou Kleopatrou VII. Caesar nejprve přinutil Kleopatru, aby se za svého bratra provdala, jak bylo v dynastii zvykem. Poté se však s Kleopatrou sblížil, což vyvolalo válečný konflikt mezi nimi a Ptolemaiem XIII. Během tzv. alexandrijské války (48 - 47 př.n.l.) shořela v tomto městě zdejší slavná knihovna. Ptolemaios byl poražen a během útěku se utopil v Nilu. Královna Kleopatra se stala samovládkyní Egypta a porodila Caesarovi syna, kterého pojmenovala Caesarion. Caesar se musel však vrátit kvůli znepokojujícím zprávám z Malé Asie a Afriky zpět do Říma. Po absolutním vítězství nad Farakem, mladým pontským králem v Malé Asii, poslal do hlavního města známou správu: "Veni, vidi, vici" - "Přišel jsem, viděl a zvítězil". Znovu musel nastolit pořádek v Římě i v armádě, s pomocí černošského krále Bokchuse zvítězit v bitvě u Thapasu nad bývalými stoupenci Pompeia a mohl se konečně vrátit do Říma, aby oslavil svá vítězství. V roce 45 se musel vydat do Hispánie kvůli potlačení vzpoury posledních sil Pompeiových synů u města Mundy a učinit tak definitivní konec občanské válce. V roce 48 př.n.l. byl jmenován diktátorem na blíže neurčenou dobu, konzulem na pět let a doživotním tribunem lidu. Později začal disponovat státní pokladnou, zcela ovládl římskou armádu a prakticky se stal vládcem Říma. Přestože republikánské zřízení zůstalo formálně stále ještě zachováno, zavedl řadu reforem. Významně rozšířil občanské právo, především na obyvatele Galie a Hispánie. Zvýšil počet senátorů na 900. Snažil se také o různá sociální opatření, jejichž cílem bylo omezit početnost římské chudiny. 46 př.n.l. zreformoval římský kalendář (Juliánský kalendář). Zároveň byl jeden z měsíců byl nazván jeho jménem - Iulius (česky červenec). Římská republika byla tím pádem fakticky i formálně mrtvá, a tak se poslední demokraté rozhodli Caesara zavraždit a přinutit senát k odhlasování nových republikánských zákonů, které měly demokracii znovu nastolit. Stalo se tomu v senátu, kam se Caesar 15. března 44 př.n.l. přes naléhání své ženy Calpurnie vypravil. Spiklenci mu svými dýkami uštědřili 23 ran, ze kterých jen jedna - od Marka Iunisa Bruta, kterému umírající Caesar řekl pověstná slova "I ty, můj synu?" - byla smrtelná. Caesarovo zavraždění však pád republiky urychlilo. Byl uzavřen druhý triumvirát, jež měl potrestat jeho vrahy, Nastala další krize republiky, nastolení principátu, rané formy císařství a římští panovníci byli v dalších staletích označováni jako caesarové - císaři.