Kalendárium září 2008
Mersenne Marin
1. září 1588 se v Oizé narodil a 8. září 1648 v Paříži zemřel fr. hudeb. teoretik a filosof Marin Mersenne. Studoval theologii, a hebrejštinu v Paříži a v roce 1620 matematiku a hudbu v klášteře L'Annonciade s Renné Descartem, Étienne Pascalem, Gillesem de Roberval a Nicolas-Claude Fabri de Peirescem. Dopisoval si s Giovanniem Donien, Constantijne Huygensem a jinými učenci v Itálii, Anglii a Holandsku. Čtyři roky se pak věnoval filozofickému a teologickému psaní, a publikoval Quaestiones celeberrimae v Genesim (1623); L'Impieté des déistes (1624); La Vérité des vědy (1624). Jeho filozofické práce jsou charakterizovány širokým stipendiem a nejužším teologickým pravoslavím. Jeho největší služba pro filozofii byla jeho nadšená obrana Descarta, o teorii hudby a jiných předmětech. V matematice se věnoval editaci práce Euclida, Archimeda, a jiných matematiků. Jeho nejdůležitější příspěvek k zálohám učení byla však jeho rozsáhlá korespondence (v latině s matematiky a jinými vědci v mnohých zemích, neboť v době neexistence vědeckých časopisů byl Mersenne centrem sítě pro výměnu informací. Jeho Traité de l'harmonie universelle (1627) je považován za zdroj informace o hudbě a hudebnících 17. století. Předmětem jeho hlavního a experimentálního zkoumání však bylo: na čem závisí výška tónu kmitající struny. Své pokusy popsal v díle Harmonicorum libry XVI,( Paris 1636), které se zabývá teorií hudby a hudebních nástrojů.
Jeden z jeho hlavních příspěvků k hudebnímu ladění teorie byla návrh jako poměr pro půltón.
Při zkoumání závislosti výšky tónu na délce struny vzal strunu 15 stop dlouhou (1 stopa pařížská = 0,3248 m), kterou napínal závažím 6 5/8 liber (1 libra = 0,45359 kg). Zjistil, že struna kmitá 10krát za sekundu. Pokud strunu 10krát zkrátil na délku 1,5 stopy, kmitala 100krát za sekundu. Z toho usoudil, že kdyby byla struna dlouhá 0,75 stopy, kmitala by 200krát za sekundu. Navrhl, aby tón o tomto kmitočtu byl stanoven jako základní tón hudební soustavy. Obecně tedy musí platit: Kolikrát se struna zkrátí oproti původní délce při stejném napětí, tolikrát vyšším kmitočtem kmitá.
Základy hudební teorie strunných nástrojů položil Pythagoras v 6. stol. př. n. l. Zhotovil si zvláštní hudební nástroj monochord, na němž zkoumal, jak je nutné zkrátit strunu, která by zněla o oktávu, kvintu nebo kvartu výše oproti původnímu tónu. Jaké bylo jeho překvapení, když se zjistilo, že se struna musí zkrátit v poměru malých celých čísel 1, 2, 3, ..., tzn. na polovinu, třetinu, ... Tímto způsobem se přišlo na to, jak výška tónu souvisí s délkou struny určitého napětí. Tento první teoretický úspěch, kterým byl sluchový dojem převeden na zrakové pozorování, byl v celém starověku i středověku osamocený.
Středověký cimbálek
Dále se Mersenne zaměřil na to, jak závisí výška tónu na napětí struny. Zjistil, že pro zvýšení kmitočtu 2, 3, 4, ... n-krát je třeba zvětšit napětí struny 22, 32, 42, ...n2. A nakonec s výsledkem částečně správným prozkoumal závislost výšky tónu na hmotnosti struny. Zjistil, že struna kmitá kromě základního tónu i vyššími harmonickými kmity.Scházelo ještě vyřešit problém konstanty úměrnosti, v níž by měla být obsažena hustota struny a její průřez. To byl úkol, který čekal na další vědce.
Soddy Frederick
2. září 1877 se v Eastbourne v Anglii narodil a 22. září 1956 v Brightonu v Anglii zemřel anglický radiochemik Frederick Soddy. Studoval na univerzitě ve Walesu a na Oxfordu. 1900-2 jako demonstrátor na univerzitě v Montrealu začal spolu s E. Rutherfordem. svou vědeckou práci v oboru radioaktivity. 1902-4 pracoval u Ramsaye v Londýně, od 1904 na univerzitě v Glasgowě.V roce 1904 spolu s W. Ramsayem objevili při zkoumání rádiové emanace spektrální analýzou její transmutaci v hélium. Ramsay pokračoval ve zkoumání rádiové emanace a sledoval Soddyho a Rutherfordovu myšlenku, že by mohlo jít o samostatný chemický prvek. 1911 zavedl Soddy pojem izotop.1913 Soddy spolu s A.S. Russelem a K. Fajánsem objevili zákon rozpadu α a β. Od 1914 byl profesorem chemie v Aberdeenu, od 1919 profesorem fyzikální chemie na oxfordské univerzitě. Patří mezi zakladatele moderní radioaktivity; studoval zejména. radioaktivní izotopy a rozpadové řady. Objevil (spolu s K. Fajansem) tzv. posunový zákon, který je základem desintegrační teorie radioaktivních prvků. Jeho práce měla základní význam pro rozvoj radiochemie. Nobelovu cenu za chemii obdržel v roce 1921. Dílo: Radioactivity 1904; The Interpretation of Radium 1909, 19202; Chemistry of the Radioactive Elements, 2 sv. 1914-20; Matter and Energy 1912; Science and Life 1920; Inversion of Science 1924; Wealth, virtual Wealth and Debt 1926; Money versus Man 1931; Interpretation of the Atom 1932. Nov.
Cardanus Hieronymus
Gerolamo Cardano, někdy též Girolamo Cardano, Geronimo Cardano
24. září 1501 se v Pavii jako nemanželský syn právníka narodil a 21. září 1576 v Římě zemřel italský lékař, filozof, technik a matematik Hieronymus (Geronimo) Cardanus. 1526 dokončil studium medicíny na univerzitě v Padově, zahájil úspěšně praxi, ale pro svůj původ nebyl přijat do spolku lékařů. 1534 se za podpory otce a jeho přátel stal učitelem matematiky a medicíny na univerzitě v Miláně, 1543 profesorem lékařství na univerzitě v Pavii, od 1562 v Bologni. Napsal učebnici Practica arithmeticae generalis (Praxe obecné aritmetiky, 1539)) která odpovídajíc potřebám doby učila řešit úlohy z praktického života (numerické výpočty, počítání zpaměti, rovnice) a přinesla také popis matematických výrazů. Cardanus se při pátrání po obecných metodách řešení kubických rovnic, doslechl o italském matematikovi N. Tartagliovi (1500-1557), který v roce 1539 předvedl řešení rovnic typu x3 + ax = b. Cardanovi je však prozradil až v roce 1539 po dlouhém přemlouvání a musel mu slíbit, že to nikomu neprozradí. Cardanův nejschopnější žák L. Ferrari (1522-1565) se stal jeho spolupracovníkem a zetěm. 1542 se seznámil s rukopisem S. del Ferra (1465-1526), z něhož se dověděl, že mu již kolem 1508 Tartagliovo utajované řešení bylo známo, a proto je zařadil i se jmény objevitelů do svého spisu Ars magna ( Velké umění) plným názvem Artis magnáš sive de reguli algebraicis liber unus- Jedna kniha o velikém umění neboli o algebraických pravidlech z roku 1545. Uvědomil si však, že řešení rovnic selhává na odmocninách ze záporného čísla (tzv. Casus irreducibilis), a proto v novém vydání Artis magnae přidal ještě jeden článek, kde uvedl počet s imaginárními čísly a tzv. Cardanovy formule, které ho využívají. Napsal přes 200 prací z medicíny, matematiky, fyziky, filozofie a dalších oborů, sestavoval i horoskopy. V roce 1570 uveřejnil Kristův horoskop, byl obviněn z kacířství, uvězněn inkvizicí a bylo mu zakázáno učit. Po propuštění dožil v Římě, v roce 1576 sepsal vlastní životopis a seznam svých prací. Během svého života byl ceněn jako lékař, po smrti zejména jako matematik a mechanik (Cardanův vzorec, Cardanův závěs a Cardanův kloub).
