Kalendárium listopad 2007
Slapská přehrada
7. listopadu 1954 byla na řece Vltavě otevřena Slapská přehrada s jednou vodní turbínou „kaplankou“ pro spád 56 m, s průtokem 100 m³/s a výkonem kolem 48 MW.
První rozhodnutí o stavbě Slapské přehrady pochází již z roku 1933. Tehdy měla být jednou z tzv. štěchovických přehrad, ale stavba byla odložena. V roce 1949 byla stavba znovu schválena, došlo k vypracování nového projektu (starý počítal s vybudováním hráze ještě před poslední zatáčkou nynější přehrady) a začaly práce na odtokovém tunelu, příjezdových silnicích a na sídlišti. Koncem roku 1951 se začala budovat hráz v Třebenicích (91,7 ř. km.). Spotřebováno bylo 350 000 m 3 betonu, 40 000 vagónů kamene, 6 300 vagónů písku a 5 800 vagónů cementu. V dubnu 1954 se přehrada začala naplňovat. V říjnu 1954 byla spuštěna první ze třech turbín a v tomto roce byl také zahájena lodní doprava.. Průměrná hloubka přehradní nádrže je 20,7 m, největší 53 m, povodí měří 12 900 km2 , délka vzdmutí je 42 km. Přehradní jezero má obsah 270 000 000 m³ na ploše 1392 ha. Je tvořeno betonovou gravitační hrází o výšce 70 m, délce pobřežní čáry 150 km a délce hráze 360 m. Přehrada je umístěna v úzké soutěsce na konci Svatojánských proudů a má originální konstrukční řešení. Voda je na 3 soustrojí s Kaplanovými turbínami turbíny přiváděna 3 ocelovými potrubími zabetonovanými v hrázi. Pod čtyřmi přelivy 15 x 8 m s kapacitou 3 000 m³/s je přímo v tělese hráze umístěna strojovna elektrárny, veškeré pomocné provozy, administrativní místnosti, vnitřní rozvodna 110 kV, rozvodna 22 kV, potřebné transformátory a dvě základové výpustě.
Plně automatizovaná elektrárna vyrábí špičkovou elektrickou energii a podílí se na řízení výkonové bilance celostátní energetické soustavy. Na plný výkon je schopna najet za 136 vteřin. Kolísání odtoku z elektrárny Slapy vyrovnává nádrž ve Štěchovicích spolu s nádrží ve Vraném. První zatěžkávací zkoušku přehrada prodělala již v červenci 1954 a zachránila tak Prahu před povodní.
Apendix (slepé střevo)
13. listopadu 1889 na schůzi newyorské chirurgické společnosti referoval čerstvý profesor Kolumbijské univerzity Charles McBurney o svých zkušenostech se zánětem apendixu (slepé střevo). Popsal místo největší bolesti, způsob určení diagnózy (včetně dnes všeobecné známého hmatu) i chirurgickou techniku odstranění s důrazem na včasnost zásahu. Němec K. Semm, který v polovině 60. let 20. století rozpracoval základní techniku laparoskopie a podílel se na vývoji nástrojů, v roce 1981 provedl první vynětí apendixu laparoskopickou metodou.
První laparoskopickou operaci provedl v roce 1901 gynekolog D. Otte v Petrohradě pomocí čelního zrcátka a spekula zavedeného skrz malý otvor do dutiny břišní. Prvním chirurgickým oborem přijímajícím laparoskopickou techniku byla gynekologie. První laparoskopické odstranění žlučníku provedl v roce 1987 P. Mouret v Lyonu. a laparoskopie se začala lavinovitě rozšiřovat do celého světa.
Kukula Otakar
V Čechách první operaci slepého střeva provedl před 1. světovou válkou proti vůli konzervativců v čele prof. Thomayerem chirurg Otakar Kukula (1867 – 1925). Medicínu vystudoval v Praze a ve Vídni, 1890 promoval na pražské lékařské fakultě, 1897 se habilitoval z patologie nemocí chirurgických, a stal se soukromým docentem. 1901 získal mimořádnou, 1904 řádnou profesuru a stal se přednostou chirurgické kliniky po prof. Karlu Maydlovi, který zemřel v roce 1903. 1924-5 byl rektorem Univerzity Karlovy. Za I. sv. války pracoval v různých vojenských funkcích a kromě jiného přispěl ke zkonstruování pojízdného sterilizátoru. Získal a publikoval mnoho zkušeností z léčení válečných poranění, z oblasti chirurgie mozku, míchy a odstraňování střepin a nábojů. V civilu se zabýval hlavně chirurgií v oblasti břicha a močových cest. Právě jeho nový pohled na apendicitidu a nové metody léčby hnisavých procesů ledvin, střevní neprůchodnosti, střelných poranění žaludku a zjišťování a odstraňování příčin krvácení po úskřinu kýly. Vychoval mnoho výborných chirurgů, z nichž sedm dosáhlo vysokoškolské profesury (Stanislav Kostlivý, Jan Levit, Julius Petřivalský, Emanuel Rychlík, Stanislav Tobiášek, Jan Zahradníček, Josef Znojemský), dva se habilitovali na docenty (Josef Horák, Jaroslav Šťastný).
Hubble Edwin Powell
20.listopadu 1889 se v Marshfieldu narodil a 28.9.1953 v San Marino zemřel americký astronom Edwin Powell Hubble. Vystudoval práva v Chicagu, bojoval v 1. světové válce, po válce začal pracovat jako právník. Práva ho nebavila a začal se věnovat astronomii. 1919 začal pracovat na Mount Wilson Observatory v Kalifornii a zaměřil se na výzkum mlhovin. 1923 objevil proměnné hvězdy delta Cephei v galaxii souhvězdí Andromedy a na základě změření vzdálenosti určil, že se nacházejí vně naší Mléčné dráhy. Jeho největším objevem však byla přímá úměrnost mezi rychlostí, s jakou se galaxie vzdalují, a jejich vzdáleností (Hubbleův zákon). Objevil, že čím jsou galaxie od Země vzdálenější, tím se od ní rychleji vzdalují. Konstanta úměrnosti se v astronomii nazývá Hubbleova konstanta, což je rychlost rozpínání vesmíru.. Když byl dokončen 200 palcový teleskop na Mount Palomar, Hubble byl jeho prvním uživatelem. Objevem kulových hvězdokup v galaxiích roku 1934 dokázal Hubble podobnost mezi spirálními galaxiemi a naší hvězdnou soustavou, čímž poprvé v historii dal Mléčné dráze přesnější tvar. Obecnou teorii relativity od Alberta Einsteina z roku 1915 Hubble svým pozorováním potvrdil a zformuloval myšlenky o odvození vzniku vesmíru. Svou práci shrnul v publikaci Sféra mlhovin(The Realm of the Nebulae), která vyšla v roce 1936. Dalším životním dílem je spoluúčast na navrhování obřího teleskopu Hale na observatoři v Mount Palomaru, který byl dokončen čtyři roky před jeho smrtí kvůli zpoždění, které se nabralo během Druhé světové války. Nový dalekohled se pak stal na čtyřicet let největším dalekohledem kroužícím po oběžné dráze Země a na jeho počest byl nazván Hubbleovým vesmírným dalekohledem, anglicky zkráceně „HST“.
