Kalendárium leden 2008
3.1.106 př.n.l. se narodil a 7 prosince 43.n.l na pobřeží u Ceiety.byl zavražděn římský řečník, politik a spisovatel Marcus Tulluis Cicero. Byl synem maloměstského aristokrata. Studoval v Arpinu, později v Římě rétoriku, právo a filosofii. Již v době studií překládal z řečtiny. Roku 79 př. Kr. začal vystupovat veřejně, především u soudu. V tomto roce však musel ze zdravotních důvodů opustit Řím, odjel do Řecka, později cestoval i po Asii. Studoval a cvičil se v rétorice. 77 př. Kr. se vrátil do Říma, zde se oženil s Terentií a začal se věnovat veřejným záležitostem, především obhajobám u soudu. V roce 79 se proslavil svou obhajobou křivě obviněného Sexta Roscia. Roku 70 př. Kr. se stal aedilem kurulským a v roce 67 př. Kr městským praetorem. Roku 64 př. Kr. se stal konzulem, v této funkci odvrátil pozemkový zákon předložený Publiem Serviliem Rullem a Catilinovo spiknutí. Obě tyto akce usilovaly o potlačení demokracie v Římě. 76 př. Kr. byl zvolen quaestorem na Sicílii, po ukončení quaestury se stal senátorem. Kvůli zdravotním problémům způsobeným velikým napětím musel Řím opustit, lékaři mu doporučili ukončit započatou řečnickou dráhu,ale Cicero to odmítl a odjel se zdokonalovat do Řecka a Malé Asie.Roku 64 se Cicero stal jedním ze dvou nejvyšších úředníků v impériu-konsulem a to i přes silnou opozici ze strany Catiliny. V této funkci potlačil povstání výše zmíněného a zavázal si tak město. V dubnu roku 58 byl Cicero úředně vyhoštěn a odešel do Thessaloniky. Na konci roku 50 se Cicero vrátil do Říma, kde se připravovala občanská války. Přiklonil se na stranu Pompeiovu, po jeho porážce odmítl vedení republikánského loďstva a raději odprosil Caesara, se kterým se vrátil do Říma jako přítel. Od roku 47 př. Kr. nevykonával žádnou veřejnou funkci a věnoval se pouze filosofii a psaní knih. Na veřejnosti vystupoval pouze v případech, kdy některý z jeho přátel potřeboval pomoc (Oratio pro Marcello, Oratio pro Ligario a Oratio pro rege Deiotario).po porážce Pompeia u Pharsalu. Po smrti Ceasara nastoupil Marcus Antonius a více než šedesátiletý Cicero proti němu vytáhl do boje. Marcus Antonius ho nechal zavraždit. Jeho ruka a hlava byly vystaveny v Římě jako symboly řečnictví.
Mnoho jeho spisů je psáno formou dialogu, tato forma vychází z Platónových děl. Jeho latina a sloh je považována za vzor. Je autorem několika spisů o rétorice, ve kterých přibližuje nejen řeckou teorii, ale i vlastní praxi (De oratore, Orator, Brutus). Psal i filosofická díla, ale nebyla příliš kvalitní a filosofii téměř neobohatila. Do Cicerona neexistovala latinská filosofická terminologie, takže byl nucen ji vymyslet, takže jeho přínos byl přínos spíše v oblasti filosofické terminologie než filosofický. Jeho filosofické spisy jsou spíše o politickém myšlení autora a jeho doby, na jeho filozofickou terminologii však navazuje celá latinsky psaná filosofie. Další význam jeho filosofických děl spočívá především ve popularizaci řecké filosofie. Jeho nejlepší spis je De finibus bonorum et malorum („O nejvyšším dobru a zlu“, česky 1896).
Ernest Denis
5. ledna 1921 se v Nîmes (departement Gard) ve staré protestantské rodině narodil francouzský historik Ernest Denis. 1870 během svých studií historie v Paříži se aktivně účastnil obrany obleženého města během francouzsko-pruské války. Tehdy se ve Francii stal velmi slavným manifest českých poslanců Vídeňského sněmu z 8. prosince téhož roku, kterým protestovali …„ve jménu humanity proti násilí, konaném na Francii, heroickém národu, který má právo na svou hrdost“ a žádali císaře Františka Josefa I., aby se zasadil u svých spojenců o ukončení teroru na Prusy obsazeném území. 1872 Denisjako čerstvý profesor historie navštívil poprvé Čechy a zůstal zde dva roky. Napsal práci o Janu Husovi a získal titul doktora věd. Intenzivně studoval český jazyk, který se mu stal klíčem k ostatním slovanským jazykům. Po svém návratu do Francie se začal věnovat výuce historie a v listopadu 1878 je jmenován vysokoškolským učitelem na fakultě v Bordeaux, specializuje se na slovanská historická témata a získává velké množství žáků. 1881 opouští Bordeaux a přechází do Grenoblu, stává se čelním reprezentantem slavistiky. 1885-98 uskutečňuje mnoho cest do Čech, na¨Moravu, do Polska, Ruska a Německa. 1896 se stal vedoucím katedry soudobé historie na pařížské Sorboně a významnou osobností literárního a vědeckého prostředí tehdejší Francie. Svým výrazným politickým vlivem se ve své práci zaměřuje především na českou historii, jeho národností a politické problémy. Zakládá a rediguje v té době slavnou revue „La nation tchèque“.1918 jeho zásluhou vzniká na Sorboně katedra slavistiky, historie slovanských národů a „Historie československého státu“. Poslední z nich posléze získává název „Katedra Ernesta Denise“. Prof.Denis založil též „Nadaci Československé republiky“ (Fondation de la République Tchécoslovaque). Kromě toho na jeho popud francouzská vláda založila „Národní školu východních jazyků“ (l'École Nationale des langues orientales) s katedrou jazyka českého. 1920 navštívil Československo a byl triumfálně uvítán. Další návrat mu překazila zákeřná nemoc a 4. ledna 1921.
Ernest Denis je zakladatelem Francouzského institutu v Praze, který dodnes nese jeho jméno. V roce 1919 byl v Brně po něm přejmenován první veřejný park v českých zemích na Denisovy sady. 27. října 1928 mu byl na Malostranském náměstí v Praze odhalen pomník od sochaře Karla Dvořáka, který byl však v roce 1939 německými okupanty odstraněn a zničen. V současné době jej připomíná na domě, zvaném „Bílý Orel“ na stejném náměstí busta a pamětní deska, jejímiž autory jsou ing. arch. Mikoláš Vavřín a akademický sochař Petr Roztočil. Odhalena byla 31. října 2003. Z díla: Hus et la guerre des hussites ( Hus a husitské války, 1878);Origines de l'Unité des Frères bohêmes (Počátky jednoty českobratrské,1885); Georges de Podebrad (Jiří z Poděbrad)); La Bohême pendant la seconde moitié du XV siècle (Čechy ve druhé polovině 15. století), 1885; Etablissement de la dynastie Autrichienne en Bohême (Postavení rakouské dynastie v Čechách),1889; Fin de l'indépendance bohême (Konec samostatnosti české), 1890; La Bohême depuis la montagne blanche (Čechy od Bílé Hory), 1903.
Hideki Yukawa
23. ledna 1907 se v Tokiu v Japonsku narodil a 8. září 1981 v Kjótu v Japonsku zemřel japonský fyzik Hideki Yukawa jako syn profesora zeměpisu na univerzitě v Kjótu. Po zakončení studia na univerzitě v Kjótu tam začal přednášet. 1933 byl jmenován profesorem na univerzitě v Osace, o šest let později se vrátil do Kjóta.. Zabýval se teorií elementárních částic. Teoreticky předpověděl pion – částici, která má hmotnost přibližně 200 krát větší než elektron a podílí se na interakci mezi neutronem a protonem. Dospěl k názoru, že vazba mezi nukleony by měla být zprostředkována částicemi, které jsou nabité a jejichž hmotnost je mezi elektronem a protonem. 1935 teoreticky předpověděl existenci mezonů, které pak v roce 1937 objevil Anderson v kosmickém záření. Yukawa také pracoval na unitární teorii silových fyzikálních polí a je po něm pojmenován Yukawův potenciál silné interakce. 1949 získal Nobelovu cenu za fyziku za mezonovou teorii vazeb v atomovém jádru. Je autorem mnoha populárně - vědeckých článků. První jednoduchou teorii silné interakce vytvořil v roce 1934. Z dosahu interakce vypočítal hmotnost intermediálních částic a usoudil, že při silné interakci si neutrony a protony v jádře mezi sebou vyměňují mezony. 1933-34 vyšel z teorie relativity a kvantové teorie a popsal jadernou interakci jako výměnu částic dosud neznámého typu (mezonů, jež dostaly jméno piony) mezi protony a neutrony. Z velikosti jádra Yukawa odvodil, že hmotnost těchto hypotetických částic (pionů) musí být přibližně dvousetnásobek hmotnosti elektronu. Yukawovy závěry představují počátek mezonových teorií jaderných sil.
24. ledna 1965 v Londýně zemřel britský politik a jeden nejvýznamnějších státníků 20. století Sir Winston Leonard Spencer-Churchill. Narodil se 30.11.1874 na zámku Blenheim ve Woodstocku. Bojoval jako člen Kitchenerovy expedice v západní Indii proti divokým kočovným kmenům a v Egyptě u Omdurmánu, přivydělával si coby válečný dopisovatel a v té době také napsal svou první knihu. Po ukončení bojů v Egyptě cestoval jako válečný dopisovatel.na Kubu. 1899 se pokusil poprvé kandidoval do Dolní sněmovny ve městě Oldham za konzervativce a prohrál, přestože jeho projevy byly velmi uznávané. V říjnu 1899 v búrské válce v jižní Africe působil jako dopisovatel listu Morning Post.. Během přepadu obrněného vlaku byl zajat a uvězněn. Z vězení se mu podařilo uprchnout a tajně přejet vlakem 500 km až na území kontrolované Brity. Toto dobrodružství z něj udělalo na nějaký čas národního hrdinu a byl navržen na vyznamenání Viktoriiným křížem, ale Horatio Kitchener návrh vetoval. V říjnu 1900 v nových volbách znovu kandidoval ve volebním obvodu Oldham, využil své popularity válečného hrdiny a v Dolní sněmovně zasedl do lavice za konzervativce. V březnu následujícího roku přednesl svůj první projev. Členem Dolní sněmovny byl pak v letech 1900-22 a 1924-64. V roce 1904 vystoupil z konzervativní strany a přešel k liberálům, protože nesouhlasil s konzervativní politikou týkající se ochranářských tarifů. V roce 1906 vyhráli liberálové všeobecné volby a o rok později nastoupil Churchill do funkce zástupce ministra kolonií. V této době se také sblížil s advokátem z Walesu Davidem Lloydem Georgem, který se později stal jeho politických partnerem. 1908 byl Churchill jmenován ministrem obchodu, 1910 ministrem vnitra, kde však jeho působení bylo hodnoceno jako poněkud kontroverzní. 1911 se stal lordem admirality – ministrem námořnictví. Podílel se na snahách zreformovat britské loďstvo. Zřídil štáb admirality, prosadil změnu pohonu lodí z uhlí na naftu atd. V předtuše konfliktu s Německem předložil vládě memorandum „Problémy kontinentálního vedení války“. Sám se účastnil vojenských akcí v Antverpách. Před první světovou válkou důrazně prosazoval, aby Británie měla převahu na moři. V období po říjnové revoluci v Rusku prosazoval co největší zásah intervenčních vojsk (tvrdě, že bolševismus „musí být zadušen ještě v kolébce“) a uzavření separátního míru. 1918 ve volbách zvítězil Lloyd a Churchill se od poloviny ledna 1919 stal ministrem války, 1921 ministrem kolonií. V této funkci byl také jedním ze signatářů Anglo-Irské smlouvy, která dala vzniknout Irské republice. 1920 začala v Anglii hospodářská krize, v krizi se ocitla i liberální strana, padla Lloyd Gregorova vláda a v nové volby prohrála. Churchill tak přišel o místo ministra i poslance v parlamentu. Do velké politiky se znovu vrátil v roce 1921 jako předseda vítězné konzervativní strany. 1924-64 byl členem Dolní sněmovny.1949 prodělal záchvat mrtvice, obnovil přátelské vztahy s USA a zapojil se do vytváření „nové Evropy“. Na počátku 50. let musel řešit íránskou krizi, povstání a posléze občanskou válku v Keni a v Malajsii. 1953 získal Nobelovu cenu za literaturu. Jeho knihy vycházely pod jménem Winston S. Churchill nebo Winston Spencer Churchill, protože pod jménem Winston Churchill publikoval již jiný autor.1957 se Malajsie stala nezávislým státem. V červnu 1953 Churchill prodělal další záchvat mrtvice, 27. června odešel na dovolenou a 5. dubna 1955 odstoupil z funkce premiéra. 1962 utrpěl zlomeninu stehenní kosti, ale přestože mu bylo již 88 let, se ještě zotavil a vrátil domů. 15. ledna 1965 měl další záchvat mrtvice, po kterém se již nevzpamatoval. Zemřel o devět dní později 24.1.1965 v Londýně. Jeho tělo bylo po tři dny vystaveno ve Westminsteru, pohřben byl v katedrále sv. Pavla. Jeho pohřeb byl prvním státním pohřbem, kterým byl vyznamenán nečlen královské rodiny od smrti polního maršála lorda Robetrse z Kandaharu v roce 1914..Jeho pohřeb 30. ledna se zároveň stal přehlídkou světových politických osobností, překonanou až pohřbem papeže Jana Pavla II. v roce 2005.