Kalendárium srpen 2003
15. 8. 1868 se v Zábřehu narodil a 19. 9. 1951 v Dawsonu v Kanadě zemřel český cestovatel a spisovatel Jan Welzl. 1884-88 cestoval pěšky po Balkáně, 1888-91 sloužil v rak. armádě, 1892 se vylodil v Číně a pokračoval v cestě do Irkutska. 1893 se usadil na Novosibiřských ostrovech, kde žil 30 let s Eskymáky a bílými lovci. Později pracoval v Hamburku, navázal spojení s redakcí Lidových novin, jíž začal posílat fragmenty svých vzpomínek. 1929 se usadil v kanadském Dawsonu. Jeho zážitky lit. zpracoval R. Těsnohlídek v knize Eskymo Welzl (1928) a B. Golombek s E. Valentou v knihách Třicet let na zlatém severu (1930), Trampoty eskymáckého náčelníka v Evropě (1932) atd.
Welzl původně pracoval na sibiřské magistrále. Koupil si koníka a vydal se pěšky na sever. Cesta mu trvala několik let. Na Vladimírově ostrově v Beringově moři se potkává s eskymáky, kteří ho zavedou k dávným skalním obydlím svých předků. Welzl zde nalezne kamenné zbraně, špičáky, kostěné jehly a dokonce bedničku z velrybí kosti. Usmyslí si, že se pro nálezy vrátí a zpeněží je. To se mu však nepodaří. Na ostrově sv. Vavřince pátrá po dalších "jeskyních", ale narazí jenom na hlavu mamuta. Na Medvědích ostrovech málem zmrzne, ale po 14ti dnech bez teplého jídla mu eskymáci ukáží malou štolku, kde těží uhlí. Usídlí se zde. Dá se najmout na velrybářskou loď a posléze vysadit jako trosečník na ostrově Nová Sibiř. Vystřílí si na zimu skalní úkryt, ale náhodou se prostřelí do skutečné jeskyně 50 m dlouhé, 15 m široké a víc jak 18 m vysoké v nejvyšším bodě. Mohlo to být okolo roku 1900. Welzl se tak pravděpodobně stal autorem první úspěšné prolongace za polárním kruhem. Rovněž se naučí mnoha polárnickým dovednostem např. chodit na záchod tak, aby neomrzl.
Při malé straně si navléká kožešinové pouzdro, při velké pod sebou krouží svíčkou. . . Welzl začal hloubit uhelnou štolu a uhlí prodával velrybářům. Postupně se stal lovcem, zlatokopem, obchodníkem s kožešinami, polárním listonošem a šéfem psí polární dílny, ve které spravoval pasti na zvěř. Prošel rozsáhlé polární oblasti Aljašky, Kanady a Ruska. Účastní se loveckých výprav, přestřelek se zločinci i polárních soudů, při kterých byli zaživa upalováni obchodníci s otrávenou kořalkou. Několikrát se na Nové Sibiři i Kanadě věnuje výzkumu skalních obydlí eskymáků. Pocházejí odtud např. kosti mamutů, ze kterých byly vyrobeny sáně, harpuny i kuchyňské nářadí. Welzl předpokládá, že tato obydlí říká jim "eskymácké jeskyňky" jsou sta let stará a bydlely v nich vymřelé kmeny. Při jedné výpravě dokonce nalezne zcela neznámý eskymácký kmen.
Při potulkách na sever od Dawsonu potkají trappera Syljeana, který vypráví pověsti o jeskyni u Medvědího jezera, ve které je jezero se zlatým pískem. K jeskyni vyrazila roku 1897 z Dawsonu výprava asi 300 zlatokopů, ale cestou se v honbě za zlatem rozdělili a k jezeru došli jen čtyři. Welzl se při jiné výpravě dostává do tohoto kraje zvaného Medvědí pustina a Čertovy díry. Nalézá zde jeskyni plnou krápníků, které brání polárníkům k přenocování. Pomocí dynamitu vymlátí většinu výzdoby a zbytek urazí kladivem.
25. 8. 1938 zemřel zakladatel pražské zoologické zahrady,zoolog, významný český ornitolog a učitel přírodopisu na Akademickém gymnáziu v Praze Jiří Janda. Narodil se 24. 4. 1865 V roce 1926 založil družstvo pro zřízení zoologické zahrady a až do roku 1932 byl jeho předsedou, po založení pražské zoo 28. 9. 1931 se stal jejím ředitelem. Je autorem spisů Malá ornithologie 1910, Ptačí profily 1910, Rok, 2. vyd. 1922, Velký ilustrovaný přírodopis všech tří říší, s různými autory 1913, 2. vyd. 1929, Záchrana přírodního rázu republiky čsl. 1920, Naše zpěvné ptactvo 1923, Zoologická zahrada 1924. Spolu s jinými pracovníky (Jirsík, Krátký, Voska a Halík) přeložil nové vydání Brehmova Života zvířat 1926-30. jš.
Nejstarší zoo na světě s nepřerušeným trváním na témž místě je v Schönbrunnu (zač. chovu zvířat 1569). Zprvu se vystavovala zvířata jako kuriozity a atrakce pro návštěvníky, od poloviny 19. st. nastala změna pod vlivem romantického obdivování zvířat jako svědků jejich dálné domoviny (stavba klecí jako chrámů, ptačích hradů aj. ). Se zač. 20. st. se začíná uplatňovat považování zvířat jako součásti přírody, příkladem na dlouhou dobu byla zoo v Hamburku-Stellingen, kterou založil 1907 C. Hagenbeck s volnými, přírodně vyhlížejícími výběhy bez mříží, oddělenými příkopy. Záliba chovu divokých, zvlášť cizozemských zvířat patřila již k lesku královských sídel pro kuriozitu nebo jako zvláštnosti labužnické, nebo pro akklimatizaci užitečných a zdobných zvířat. Takovéto závody měli dávno v Číně, ve starém Římě sloužila k tomu zvláštní aviaria, gliraria, leporaria, aquaria a vivaria. Tohoto druhu byly též voliery a klece Montezumovy ve starém Mexiku. Ve starém Římě byla též třeba velikého množství šelem pro zábavy lidu do cirku, kde zápasili s gladiátory.
Lev býval tehdy zeměpisně mnohem rozšířenější než dnes i mimo Afriku, nicméně při tehdejší jediném představení bylo třeba i sto lvů. Heck měl tehdejší římské místodržitele a poplatná knížata v podezření, že měli-li dodávat na stovky lvů do cirku, museli je chovat i rozmnožovat v zajetí. Ve středověku chovali v příkopech říšských měst neb u hradů (stejně jako dnes v Krumlově, Konopišti a j. ) různou zvěř, zejména medvědy, jeleny a j. Předchůdci zoo, víceméně ohrady vznikly v Drážďanech r. 1554, ve Versaillích r. 1666, v Schönbrunně r. 1752, v Paříži Jardin des plantes r. 1794 a později Jardin d'acclimatation v Boulogneském lesíku, v Londýně r. 1828 byla nejrozsáhlejší a nejbohatší. Dále pak vznikaly další: Melbourne (1857), Moskva (1864), Petrohrad (1865) a řada dalších měst. Zvířata byla zpočátku přivážena víceméně nahodile různými cestovateli a mořeplavci, později vznikaly firmy, které se touto činností začaly zabývat ve velkém. Pražská zoo byla založena 28. 9. 1931 na levém břehu Vltavy na 6 ha pozemku bývalého trojského velkostatku, architektonickou stránku vyřešil architekt Jiří Fuchs, zahrada měla 200 zvířat. Dnes se rozkládá se na 46 ha a má 1 709 zvířat.
Nejstarší zoo na českém území byla založena v Plzni (1901) a v Liberci (asi 1904). V současnosti je na světě 957 zoologických zahrad, na území České republiky 15.
23. 8. 1933 zemřel v Kalkburgu u Vídně rakouský (od 1930 čs. občan) architekt, jeden za zakladatelů moderní architektury Adolf Loos. Narodil se 10. 12. 1870 v Brně, kde jeho otec byl kameníkem a sochařem, vyrůstal v prostředí řemeslné práce, takže již v mládí dostalo se mu dobrého předvzdělání. Studoval gymnasium, prům. školu v Liberci a techniku v Drážďanech (prof. architektury Weissbach). V 23 letech odjel do Ameriky, kde pracoval v různých městech jako zedník, kladeč parket, kreslič a j. Poznav tam provádění staveb od základu, vyspělé technické prostředky a výrobní metody a naučiv se u Japonců jednoduchosti půdorysu a prostorového utváření, z kterýchžto principů vyšel i reformátor am. obytného domu F. L. Wright, přiklonil se k bytové kultuře západní, především angl.
Po návratu se usadil ve Vídni, v prostředí málo příznivém jeho radikálním názorům, kde v l. 1896 až 1923 provedl většinu svých prací; vnitřní zařízení a úprava fasády kavárny Museum 1899, dům na ženevském jezeře 1904, vila Steiner a obchodní dům Goldman a Salatsch na Michaelerplatz 1910 (tato stavba ve středu Vídně byla pro svou bezozdobnou fasádu stav. úřadem zastavena a dokončena po dlouhých průtazích; tyto události přivodily [Loos]-ovo onemocnění), terasovitě odstupňovaný dům Scheu 1912, vilu s obloukovou střechou v Sauragasse 1913, četná zařízení bytová, kavárny Capua, módního domu Kníže, projekt velkého hotelu na Simmeringu 1913, přestavba domu Mandl 1915, návrh zastavění Gartenbauplatz ve Vídni 1916, přestavba domu Strasser 1919, vila v Hrušovanech u Brna 1920, vzorná kolonie Heuberg ve Vídni 1921, dům Rufer 1922 a projekt skupiny 20 vil se střešními terasami 1923. V r. 1920-22 působil jako šéfarchitekt osidlovacího úřadu města Vídně. R. 1923 přesídlil do Paříže, aby zde postavil dům Tristana Tzary a provedl zařízení obchodu Kníže. Zúčastnil se výstavy Salon d'Automne, k níž byl vyzván jako první zahraniční architekt, projektem terasového hotelu pro Rivieru, nazvaného Grand-Babylon.
Další pařížské projekty: hotel v rue Champs Elysées, kancelářský dům s kinem a restaurací a dům pro Josefinu Bakerovou. R. 1928 se vrátil do Vídně, kde provedl dům Moller, venkovský dům v Bayerbachu u Vídně a dům inž. Müllera v Praze-Střešovicích za spolupráce arch. K. Lhoty. Loos je jedním z předchůdců moderní architektury, vytvořil řadu bytových a obchodních zařízení věcných, civilních forem, jichž užitková hodnota, přečkavši serii módních hesel a programů různých slohů, trvá až dodnes. Propagoval nové názory nejen v architektuře, ale i v řadě otázek obecně kulturních. Potíral umělecké estétství, bojoval proti ornamentu jako zločinu na výrobní ekonomii, proti absurdnosti uměleckých řemesel, slohovosti fasád a stylového, módního nábytkářství a jiných užitkových předmětů, jež tehdy přímo bujely pod vlivem Wiener Werkstätte. Jeho hlavní zásluhou je, že dovedl rozlišiti umění a řemeslo a architekturu a umění a ujasniti tak jejich základní účel a podstatu.
Paralelně vyvíjel i činnost publikační, napsal řadu článků a referátů do různých vídeňských listů o architektuře, bydlení, bytovém zařízení, řemeslech a otázkách obecné kultury, oblékání, jídle, šetrnosti atd. V r. 1903 vedl a psal přílohu listu "Kunst", redigovaného Petrem Altenbergem, pod názvem "Das Andere". R. 1921 sebral jeho články Otto Breuer v knihu "Ins Leere gesprochen", jež však nenašla něm. nakladatele a vyšla v Edition Georges Cres v Paříži. Souborně vyšla Loosova publikační žeň v knize "Trotzdem" v Inšpruku 1931. Česky uspořádal výběr jeho statí B. Markalous s doplňky vlastními i cizích autorů pod názvem Řeči do prázdna 1929. Soubornou monografii Loosova díla uspořádal k jeho 60nám Heinrich Kulka, A. das Werk des Architekten, Vídeň 1930. Set.
