Kalendárium květen 2006
Marie Terezie
13. května. 1717 se ve Vídni narodila a 29.11.1780 zemřela římsko-něm. císařovna, česká a uhersko-chorvatská královna Marie Terezie. Byla nejstarší dcerou Karla VI. a Alžběty Kristiny Brunšvické a dědičkou trůnu v zemích rakouských. 1736 byla zasnoubena Františkovi Štěpánovi Lotrinskému. 1740 nastoupila ve věku 24 let po náhlé otcově smrti na trůn v dědičných zemích habsburských. Pruský král Bedřich II. okamžitě vystoupil s nároky na některá knížectví slezská, a když mu odepřela jich vydání, vtrhl do Slezska (pros. 1740). Vévoda Karel Albert Bavorský vystoupil s nároky (neoprávněnými) na dědictví rakouské, našel podporu ve Francii a Španělsku a francouzsko-bavorské vojsko vtrhlo r. 1741 do Rakous a do Čech. Karel Albert se dal v prosinci 1741 korunovat na krále českého. Nepřátelsky proti mladé panovnici vystoupili i Španělsko, Neapolsko, Sardinie a některá knížata německá. Vnitřní stav zemí byl velmi bídný; finance byly vyčerpány, vojsko v nepořádku, země zchudlé, lid nespokojen, dobrých diplomatů a vojevůdců nedostatek. Marie Terezie však měla bystrý rozum, soudnost, duševní sílu, víru ve své dědičné právo a věrné poddané. S Bedřichem II. po nové porážce svého vojska (u Chotusic v květnu 1742) uzavřela mír (ve Vratislavi r. 1742), v němž mu odstoupila téměř celé Slezsko s Kladskem, ale bavorsko-francouzské vojsko bylo během r. 1742 z rakouských zemí vyhnáno a Marie Terezie byla 12. května 1743 na Pražském hradě korunována na českou královnu. Podařilo se jí získat si za spojence Anglii, Sardinii (1742) tak, že válka byla přenesena do Němec a do Itálie a začalo se jí dařit. S Bavorskem uzavřela v dubnu 1745 mír ve Füssenu, s ostatními nepřáteli 1748 mír v Cáchách, v němž byla uznána za dědičku všech zemí otcovských, pouze bez Parmy, Piacenzy a Guastally a několika menších území v Itálii. Ve všech odvětvích vnitřní správy, ve vojenství, administraci, financích, školství, v poměru poddaných k vrchnostem, podnikla důkladné opravy a vývoj zemí rakouských byl postaven na zcela nové základy. Zavedla osvícenské reformy, které zrušily nejzaostalejší feudální instituce. Šlo o centralizaci správy, oddělení politické správy od soudní, zbavení stavovského vlivu na zemské úřady, vytvoření tereziánských katastrů (evidence půdy), zavedení jednotné měny, vypracování trestního zákoníku, schválení školního řádu a vydání robotního patentu. Její manžel František Lotrinský byl v r. 1745 zvolen císařem německým. Jejich manželství bylo velmi šťastné, měli spolu 16 dětí, z nichž 10 ji přežilo. Byli to: Josef II.; Leopold II., Ferdinand, který sňatkem nabyl vévodství Modenského; Maxmilián, kurfiršt kolínský a biskup münsterský; Marie Anna, abatyše v Praze a v Celovci; Maria Kristina, manželka Alberta, vévody sasko-těšínského, syna krále polského Augusta III.; Alžběta, abatyše v Inšpruku; Marie Amalie, manželka vévody parmského; Marie Antoinetta, manželka francouzského krále Ludvíka VI. a Karolina Marie, manželka Ferdinanda, krále neapolsko-sicilského. V zahraniční politice odstoupila v r. 1756 oproti dosavadním tradicím od prospěchářské Anglie a vstoupila na radu Kounicovu do spolku s Francií. Po manželově smrti (1765) jí stál po boku syn Josef, zvolený r. 1764 za krále řím. a r. 1765 za císaře něm. Jmenovala ho spoluvládcem, radila se s ním, ale žezlo vlády držela pevně v ruce. Nerada svolila v roce 1772 k dělení Polska, nerada a pouze na domluvy synovy se pustila v roce 1777 do války s Pruskem o dědictví Bavorské. Proti vůli Josefově ujednala roku 1779 mír v Těšíně. V roce 1780 zemřela.
Nansen Fridtjof
13. května 1930 v Lysakeru zemřel norský polární badatel a cestovatel Fridjof Nansen. Narodil se 10.10.1861 ve Store-Froen. Od mládí se věnoval sportu, v 17 letech se stal mistrem v běžeckém lyžování. Přírodní vědy studoval na univerzitě v Oslu, první polární zkušenosti získal jako student zoologie na tuleňářské lodi, s níž zamrzl v Dánském průlivu. Po návratu pracoval jako laborant v begenském přírodovědeckém muzeu, kde také psal své první vědecké práce. Zoologické znalosti si odjel prohloubit v roce 1886 do italské Pavie a Neapole. Dlouhodobě se však zajímal o výzkum polárních oblastí. Připravoval zejména přechod Grónska na lyžích, neboť v průzkumu největšího ostrova na světě do té doby nikdo neuspěl. Nansen se rozhodl přejít jižní část Grónska od západu k východu. Výprava čtyř Norů (mezi nimi i O. Sverdrup) a dvou Laponců se v červenci vylodila na východním pobřeží a po 560 km dlouhém a 40 dnů trvajícím pochodu na lyžích vyčerpána dorazila k západogrónskému fjordu. Nansen dojel do 100 km vzdáleného Godthábu na kajaku pro pomoc. Přechodem výprava vyvrátila domněnku o bezledném vnitrozemí ostrova. 1893–96 podnikl na lodi Fram plavbu Sev. ledovým oceánem. 1895 se neúspěšně pokusil dosáhnout sev. pólu se psím spřežením. V roce 1905, když došlo k rozdělení Švédska a Norska, využil Nansen svého diplomatického talentu a prestiže k tomu, aby zajistil uznání Norska na mezinárodní úrovni. V roce 1920, kdy bylo vytvořeno Společenství národů, se svět ještě nevzpamatoval z následků první světové války a politických a sociálních nepokojů, které ji následovaly. Nansen viděl v této nové světové organizaci možnost nastolení míru a práce na rekonstrukci zdevastované Evropy. V průběhu následujících tří let převzal odpovědnost za čtyři humanitární akce. Prvně, pod hlavičkou Společenství národů, zorganizoval návrat půl miliónu válečných zajatců z 26 zemí, hlavně z jihovýchodní Evropy a SSSR. Po zničujícím hladomoru, který zasáhl SSSR během zimy roku 1921, Mezinárodní výbor Červeného kříže a vlády mnoha zemí Nansena požádaly, aby dohlížel na realizaci programu pomoci přibližně 30 miliónům mužů, žen a dětí, kterým hrozilo, že zemřou hlady. V červnu roku 1921 ho Společnost národů pověřila vedením vysokého komisariátu pro uprchlíky. Tuto funkci pak vykonával až do své smrti. Jedním ze základních problémů, se kterými se uprchlíci a osoby na útěku setkávali, byla absence mezinárodně uznávaných dokladů totožnosti. Nový Vysoký komisař proto v roce 1922 představil tzv. "Nansenův pas", který byl předchůdcem současného uprchlického pasu. Byl to zvláštní dokument pro identifikaci osob bez státní příslušnosti, který byl respektován více než padesáti státy. Nansen výrazně ovlivnil zásady zacházení s uprchlíky a přispěl k formování pojmů repatriace, vysídlení, emigrace nebo integrace běženců. V roce 1922 za svoji práci pro uprchlíky a osoby na útěku obdržel Nobelovu cenu míru.
Národní muzeum
18. května 1891 bylo v Praze na Václavském náměstí otevřeno Národní muzeum (1818 jako Vlastenecké muzeum v Čechách, od 1848 České muzeum, 1854 až 1919 Muzeum Království českého). Založeno bylo skupinou osvícenských šlechticů, v čele se světově uznávaným učencem v oboru paleontologie hrabětem Kašparem Maria Sternbergem (1761-1838).
15. dubna 1818 bylo podepsáno provolání o založení muzea, 1820 byl nový ústav potvrzen vídeňskou vládou a panovníkem. Majitelkou, správkyní sbírek a organizátorkou veškeré muzejní práce byla ustavena Společnost vlasteneckého muzea v Čechách, jejím prvním předsedou se stal hrabě Sternberg. Majitelkou muzea zůstala Společnost až do roku 1934, kdy byly muzejní sbírky převzaty do vlastnictví a správy Země České. V roce 1949 byly převedeny do vlastnictví státu. Původně bylo muzeum založeno pro sbírky historické, přírodovědné a knihovnu. Z nich se postupně vydělovaly: archív (1846), archeologie (1893), historická archeologie (1892), divadelní sbírky (1924). Přírodovědné muzeum se vytvářelo po roce 1945; 1953 vzniká zoologické a entomologické oddělení, 1964 mineralogické a petrografické, 1965 botanické a mykologické. Nejmladším přírodním oddělením je antropologické. 1922 bylo do Národního muzea včleněno Národopisné muzeum českoslovanské, od 1932 Náprstkovo muzeum, které se dnes specializuje na asijské, americké a africké kultury; 1972 bylo pak včleněno Muzeum tělovýchovy a sportu a 1976 Muzeum české hudby. 1956 byl při Národním muzeu založen Ústřední muzeologický kabinet jako výzkumné a muzeologické pracoviště. Dnes je Národní muzeum složeno z Přírodovědného muzea, Historického muzea, Náprstkova muzea, z knihovny, Ústředního muzeologického kabinetu a samostatného útvaru Antropologického výzkumu hist. osobností a vývoje člověka. Hlavním střediskem je monumentální neorenesanční budova, postavená 1885–90 podle projektu J. Schulze,
s centrálním prostorem Panteonu; sochařskou a malířskou výzdobu provedli umělci generace Národního divadla. Knihovna Národního muzea byla založena stejně jako Národní muzeum v roce 1818. Prvním muzejním bibliotekářem byl od roku 1819 V. Hanka (1791–1861); program a směrnice pro sbírku bohemikálních knih vypracoval 1823 J. Dobrovský. Sbírky byly původně uloženy v části Šternberského paláce na Hradčanech. 1846 se knihovna přestěhovala do Nostického paláce Na příkopech a 1891 do nové budovy Národního muzea na Václavském náměstí. Po Národní knihovně je druhou největší knihovna s historickými fondy v ČR; pod její odbornou správu od roku 1954 spadají všechny hradní, zámecké a palácové knihovny v českých zemích; 1957 byla otevřena trvalá expozice Knihovny Národního muzea ve Žďáru nad Sázavou (Muzeum knihy). Významnou součástí byl do roku 1953 literární archiv, který byl přesunut do Strahovského kláštera v Praze, kde se stal základem Památníku národního písemnictví. V současnosti obsahuje přes 3,6 milionu svazků, z toho 7 tisíc rukopisných. Velký význam pro muzeum i veškerý vědecký život v Čechách mělo založení dodnes vydávaného prvního vědeckého českého Časopisu Národního muzea (1827) a založení Matice české (1831), která se zasloužila o vydání základních prací české vědy a literatury. V obou případech byl iniciátorem vzniku František Palacký.
