Kalendárium duben 2004
1. dubna 1578 se v Folkestone narodil a 3. 6. 1657 v Hampsteadu zemřel anglický lékař, anatom a fyziolog William Harvey. Byl synem kupce, v Cambridgi vystudoval bakaláře umění, 1599-1602 v Padově u anatoma H. Fabricia (1573-1619) lékařství. V Padově také navštěvoval v roce 1594 založené anatomické divadlo. Byla to místnost postavená podle vzoru amfiteátru, pitevní stůl byl osvětlen svíčkami a pochodněmi, na lavicích v kruhu kolem dokola sedělo 200-300 diváků. 1604 si Harvey otevřel lékařskou praxi v Londýně a oženil se s dcerou lékaře královny Alžběty. Od 1607 byl členem, od 1654 prezidentem londýnské Royal College of Physicians (Královská kolej lékařů), 1609-43 pracoval v nemocnici sv. Bartoloměje. Od 1615 jako profesor anatomie a fyziologie přednášel, prováděl pitvy a anatomické demonstrace. Byl osobním královským lékařem. Zkoumal průtok krve srdcem a objevem srdeční mechaniky navázal na řadu starších pozorování (existenci plicního oběhu, uzavřených srdečních přepážek, venézních chlopní, polohy velkých cév). Od roku 1618 výsledky svých pozorování a fyziologických experimentů uváděl na svých přednáškách a 1628 je shrnul v díle Anatomické úvahy o pohybu srdce a krve u živočichů. Kniha vyšla v Německu, protože v Anglii ji nikdo nechtěl vydat. Vysvětlil pulz, systolu a diastolu, spočítal množství krve v těle. Přispěl k rozvoji iatrofyziky a jeho pozorování vedla k teorii velkého krevního oběhu, která byla definitivně potvrzena až mikroskopickým důkazem existence plicních kapilár M. Malpighiho (1628-1694) v roce 1661. Od roku 1616 se Harvey začal zabývat také vznikem života a výsledek svých experimentů s kuřecími zárodky, dělohami laní a pátráním po embryích během páření i v různých stádiích páření a v různých stádiích březosti, shrnul písemně v roce 1651.
24. dubna 1964 v Burgbergu zemřel německý patolog, bakteriolog a chemik Gerhard Domagk. Narodil se 30. 9. 1895 v Lagow (Brandenburg). Studoval medicínu v Kielu, studia přerušil po vypuknutí 1. světové války, jako dobrovolník odešel na frontu. Medicinu dokončil až v roce 1921. Nejprve působil jako asistent profesora W. Grosse (1878-1933) v Greifswaldu, 1924 habilitoval, 1925 odešel na univerzitu v Műnsteru, kde byl od roku 1924 mimořádným profesorem všeobecné patologie a patologické anatomie. Jeho habilitační práce v témže roce a zájem o chemoterapii mu přinesla vedoucí místo v laboratoři chemických závodů I. G. Farben. Ve svých výzkumech navázal na práce P. Ehrlicha (1854-1915), chemiků F. Mietzsche (1896-1958) aj. Klareta (1898-1953), kteří 1932 syntetizovali novou sloučeninu prontosil rubrum. Domagk prontosil experimentálně a klinicky ověřil jako vysoce účinný lék proti streptokokovým infekcím, nejprve na myších pak na lidech. Jedním z prvních pacientů byla jeho vlastní dcera. Výsledky publikoval 1935 v článku Ein Beitrag zur Chemotherapie der bakteriellen Infektionen, který se stal nejen klasickou prací v oboru, ale i mistrovským příkladem opatrného a kritického přístupu k novému léčebnému prostředku. Za svůj objev obdržel v roce 1939 Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu. Byl ji však na hrubý nátlak nacistického režimu nucen odmítnout a mohl ji převzít až v roce 1947. Po válce se zaměřil na hledání nových chemoterapeutik proti tuberkulóze, na sklonku své kariéry pak chemoterapií nádorových onemocnění.
30. dubna 1873 u jezera Bangweolu zemřel skotský misionář a cestovatel David Livingstone. Narodil se 19. 3. 1813 v Blantyre Mills. Od dětství pracoval v přádelně bavlny, pilně studoval a rozhodl se, že bude misionářem. Vydělal si na studia medicíny a 1840 byl přijat za člena Londýnské misijní společnosti, neboť chtěl pomáhat domorodým Afričanům. V březnu 1841 se vylodil v jižní Africe a začal pracovat v misii v Kurumanu. Léčil domorodce a učil se jazyk sečuana. Oženil se s dcerou misionáře M. Moffatovou, která ho pak doprovázela na cestách po misijních stanicích, ve kterých vedla školky a starala o pět vlastních dětí, které se jim během šesti let narodily. 1849 se Livingston vydal na sever přes poušť Kalahari a objevil jezero Ngami. Za rok se s ženou a třemi dětmi vrátil, rozhodl se opustit misii a věnovat se objevným cestám. 1851 se vydal znovu s celou rodinou na strastiplnou cestu napříč pouští Kalahari k řece Čobe, kde rodinu zanechal a pokračoval k hornímu toku Zambezi. Nadšen objevem velké řeky se rozhodl mapovat říční toky umožňující snadný přístup do nitra kontinentu. Rodinu poslal do Anglie a 1853-56 přešel Afriku přes neprobádaná území od jednoho pobřeží k druhému. Po návratu k Zambezi plul proti proudu na západ, překročil rozvodí Zambezi a Konga. 31. 5. 1854 dorazil do Luandy na pobřeží Atlantského oceánu. Objevil mohutné vodopády Mosioatunya, které pojmenoval po britské královně Viktorii. Odjel do Británie, přednášel a napsal knihu, která mu vydělala na další cesty. Na výpravě proti proudu Zambezi v dubnu 1862 zemřela jeho žena a on pokračoval po řece Shire k Velkým africkým jezerům dále pak až k Njase (Malawi). V roce 1863 byl britskou vládou z Afriky odvolán. V lednu 1866 se opět vylodil v Zanzibaru a chtěl proniknout až k pramenům Nilu. Dostal se až k Udžidži na Tanganjice, kde jej nalezl H. M. Stanley (1841-1904), který byl vyslán, aby po něm pátral. Při výzkumu jezer Livingston podlehl horečkám a jeho nabalzámované tělo odnesli domorodci do Zanzibaru. Pochován je ve Westminsterském opatství v Londýně.