Kalendárium září 2004
2. 9. 1841 se v Teplicích narodil německý důstojník, polární badatel a malíř Julius von Payer. Studoval kadetní ústav, pokračoval na vojenské akademii a v 18 letech nastoupil do vojenské pevnosti Verona . Byl učitelem dějepisu v Eisenstandtu , pak nastoupil do garnizony v Benátkách a 1866 se zúčastnil italského válečného tažení. Toužil probádat Alpy a tak o dovolených v letech 1863-68 podnikal vysokohorské výstupy, zdařile i několik prvovýstupů. Amatérsky zmapoval dosud neznámé horské skupiny a to i s nedokonalým vybavením mimořádně kvalitně. 1868 byl přidělen Vojenskému zeměpisnému ústavu pro mapování Alp a začal se již s dokonalým vybavením věnovat orografickému, geologickému a glaciologickému výzkumu. Byla mu nabídnuta účast ve 2. německé severopolární výpravě v letech 1869-70, která měla dosáhnout pólu plavbou v pobřežních vodách od Grónska. Jedna loď uvízla v ledu, druhá byla rozdrcena, do centrální polární oblasti se nepodařilo proniknout. Payer na saních bez psů prozkoumal a zmapoval severovýchodní Grónsko a vyvrátil domněnku o existenci splavného polárního moře v oblasti pólu. 1871 s K. Weyprechtem (1838-1881) podnikl průzkumnou plavbu do Barensova moře a po návratu byli oba pověřeni vedením rakousko-uherské severopolární expedice (1872-74), v níž bylo i několik Čechů. Zamrzli však u Nové Země a byli unášeni ledem. Po ročním ledovém zajetí výprava opustila zamrzlou loď a vydala se na člunech a saních k Nové Zemi, odkud je odvezla ruská rybářská loď. V srpnu 1873 objevili Zemi Františka Josefa. Během cesty se podařilo zmapovat střední část souostroví. Po návratu byly však Payerovy vědecké výsledky zpochybňovány a tak zklamán vystoupil z armády a začal psát a přednášet. Po dvou letech byl za svou práci povýšen do rytířského stavu. S úspěchem vystudoval malířství a maloval obrazy s tématem polární výpravy. Z Paříže přesídlil do Vídně a musel se živit vyučováním malířství. V roce 1899 mu z milosti přiznali skromnou penzi, která mu umožňovala jezdit do milovaných Alp, kde také v Bledu 29. 8. 1915 zemřel .
14. 9. 1769 se v Berlíně narodil německý přírodovědec, polyhistor a cestovatel Alexander von Humboldt . Po studiu na univerzitě ve Frankfurtu nad Odrou, Berlíně a Gőttingenu doprovázel 1790 německého přírodovědce G. A. Forstera (1754-1794) na cestách po západní Evropě. Po návratu studoval v Hamburku a ve Freiberku, 1792-97 pracoval na báňských úřadech. Dědictví po matce mu otevřelo cestu k soukromému badatelství. 1798 přesídlil do Paříže. 1799-1804 spolu s francouzským botanikem A. G. Bonplandem (1773-1858) uskutečnil cestu do španělské Jižní a Střední Ameriky, do této doby nepřístupné cizím badatelům. Po výzkumu na Kanárských ostrovech dopluli do Venezuely. Cestovali proti proudu Orinoka a dokázali jeho propojení s Amazonkou bifurkací Casiquiare. Procestovali Kubu, z kolumbijské Cartageny se dostali k řece Magdaleně a plavbou proti proudu a pěším pochodem do Bogoty a Quita. Humboldt se věnoval zejména studiu sopek. V červnu 1802 vystoupil na Chimborazo až do nadmořské výšky 5 881 m. Následovala plavba do Mexika, kde zkoumali celý rok centrální a sopečnou oblast. Před návratem do Evropy studoval ještě na Kubě statistiku a politické poměry ve španělských koloniích. 1804-26 zpracovával v Paříži své monumentální dílo pro tisk. Na přání pruského krále se 1827 vrátil do Berlína. 1829 na výzvu ruského carské vlády navštívil Ural, západní Sibiř, Altaj a honí Irtyš. Přes Omsk a středoasijskou step cestoval k severnímu pobřeží Kaspického moře a po Volze se vrátil přes Moskvu do Petrohradu.
Humboldt svými cestami a výzkumy zahájil všestranný vědecký výzkum Latinské Ameriky, obohatil mnohá odvětví, stal se zakladatelem vulkanologie, vědy o zemském magnetismu, orometrie, geobotaniky a klimaktologie. Získal mnohé vědecké pocty, jeho jméno nese berlínská univerzita a celá řada geografických objektů. Zemřel v Berlíně 6. 5. 1859.
23. 9. 1939 v Londýně zemřel významný rakouský neurolog a psychiatr Sigmund Freud, zakladatel psychoterapeutické školy a nové psychoterapeutické metody zvané psychoanalýza (resp. i hlubinná psychologie či metapsychologie). Narodil se 6. 5. 1856 v Příboru, v dětském věku se s rodiči přestěhoval do Vídně, kde strávil většinu svého života. Po připojení Rakouska k nacistickému Německu v r. 1938 uprchl do Velké Británie. Od r. 1873 pracoval ve vídeňském Fyziologickém ústavu pod vedením prof. E. Brückeho , zabývaje se především problematikou patologie nervové soustavy. V r. 1885 získal docenturu na lékařské fakultě vídeňské univerzity, kde přednášel o neuropatologii. V téže době absolvoval i studijní pobyt na pařížské klinice Salpetriere, kde zkoumal možnosti terapeutického využití hypnózy. V r. 1886 si ve Vídni otevřel neurologickou praxi, aby se věnoval především léčbě neuróz, hysterie a různých fobií za použití hypnózy, analýzy snů a dalších metod sloužících k proniknutí do nevědomí pacienta. Na základě praktických zkušeností a klinických výzkumů vypracoval počátkem 90. let vlastní terapeutický systém, jejž nazval psychoanalýza. V r. 1900 prezentoval svou teorii v díle Výklad snů . Ve 20. letech vypracoval novou komplexní teorii instinktů. Ústředním principem jeho teorie o struktuře osobnosti byla teze, že osobnost člověka se skládá ze 3 úrovní, vrstev: nevědomé „ono“ (id), vědomé „já“ (ego) a „nadjá“ (superego) neboli svědomí. Jako jeden z prvních se věnoval bádání v oblasti psychologických aspektů lidské sexuality a působení tzv. psychosexuální energie ( libido ), ovlivňující podle něj většinu aspektů lidského chování. Podle Freud a různé potlačené erotické představy zůstávají v podvědomí a n eustále se snaží proniknout do našeho vědomí („já“). Tomu brání blokáda zábran získaná výchovou, která některé představy do vědomí pouští a jiné potlačuje. Potlačené komplexy pronikají pak do vědomí v podobě symbolů, aby tuto cenzuru přelstily. V každém jedinci probíhá neustálý konflikt mezi jeho sexuálními, pudovými touhami (libido) a jeho uvědomělým, rozumovým jástvím (vědomím vlastní osobnosti), podřizujícím se skutečnosti a společenským okolnostem. Vítězí-li v tomto boji vědomí vlastní osobnosti, je stav normální, zdravý; vítězství potlačených erotických představ má za následek sexuální perverzi. Nerozhodný boj mezi libidem a jástvím vede k neuróze. Freud ovo učení inspirovalo a ovlivnilo celou řadu psychologů, sociologů, sexuologů i filosofů. Základním hybatelem psychického trápení je podle Freuda pud smrti. Své teorie a metody aplikoval i na poezii, literaturu, výtvarné umění, filozofii, etnologii, historii apod. Mezi jeho nejvýznamnější žáky a následovníky patřili Erich Fromm a Wilhelm Reich, v letech 1907–13 i C. G. Jung, který však později jeho sexuální teorie odmítl. K nejbližším spolupracovníkům a žákům patřila i jeho dcera Anna (1895-1982) , průkopnice dětské psychoanalýzy. Freudovo hlavní dílo : Studie o hysterii (1895), Výklad snů (1900), Psychopatologie každodenního života (1904), Tři úvahy o sexuální teorii (1905), Úvod do psychoanalýzy (1916), Psychologie mas a analýza já , Totem a tabu (1913), Budoucnost jedné iluze (1929).
