Kalendárium duben 2005
6. 4. 885 v Sadech u Uherského Hradiště či Velehradu zemřel. byzantský mnich a církevní činitel Metoděj. Narodil se mezi lety 810–25 v Soluni, V mládí byl správcem byzantské provincie obývané Slovany a později se stal mnichem na maloasijském Olympu. S bratrem Konstantinem-Cyrilem vedl v roce 863 cyrilo-metoděj skou misi na Velkou Moravu. Jejich dokonalé vzdělání slovanskými jazyky a organizační schopnosti přinesli Slovanům srozumitelnou bohoslužbu v mateřském jazyce, překlad bible a bohoslužebných knih, školu vychovávající žáky, první slovanské sbírky zákonů a literaturu. Právem byli prohlášeni patrony Evropy. Po této úspěšné činnosti byli pozváni do Říma, kde Konstantin zemřel, Metoděj byl v roce 869 papežem Hadriánem II. vysvěcen na biskupa a ustanoven arcibiskupem panonským (fakticky s působností pro všechna slovanská knížectví.). Vrátil se na Moravu a začal překládat Bibli (kromě knih makabejských), některé právní spisy a řecké spisy Konstantinovy. To vyvolalo značný odpor odpůrců slovanské liturgie, kterými byli bavorští biskupové. V letech. 870–873 dokonce Metoděje tajně věznili v klášteře v Ellwangen n. Reichenau a propuštěn byl až na přímý zásah papeže Jana VIII. Odešel ke knížeti Svatoplukovi na Moravu, kde přes další intriky franckých kněží a papežská omezení vybudoval slovanskou církevní tradici jako novou a nezávislou kulturní entitu. Za návštěvy Říma (880) a Konstantinopole (882) pro ni vymohl uznání od papeže i byzantského císaře. Dokončil překlad bible a pro velkomoravské potřeby upravil zákoník. Slovanská církevní vzdělanost se začala šířit do Čech (křest Bořivoje a Ludmily) a zřejmě i do Polska. Po jeho smrti však papež Štěpán V. privilegia moravské církve zrušil. Jeho žáci odešli do sousedních zemí, především do Bulharska, kde se cyrilo metoděj ské kulturní dědictví začalo zpětně přibližovat řecké ortodoxii a dostalo se k Rusům a Srbům. Spolu s bratrem Konstantinem-Cyrilem byli uznáni za světce v pravoslavné i katolické církvi papežem Janem Pavlem II.
18. 4. 1873 v Mnichově zemřel německý chemik, mnohostranný vědátor zejm. v oblasti organické chemie, Justus von Liebig . Narodil se12. 5. 1803 v Darmstadtu. Od 1820 studoval chemii na univerzitě v Bonnu. V březnu 1822 se účastnil studentských bouří a musel studia přerušit, neboť byl i ve vězení a musel se vrátit do Darmstadtu. Přesto dostal možnost na základě velkovévodského stipendia odjet studovat do Paříže a pracovat v laboratoři fr. Chemika J.L. Gay-Lussaka. Studoval tam třaskavé stříbro (fulminan stříbrný) a došel k objevu izomerie. 1824 byl na doporučení něm. učence A. von Humbolta povolán jako mimořádný profesor na univerzitu do Giessenu, kde založil vynikající laboratoře. Věnoval se především analýze organických sloučenin – kyseliny močové, hippurové, kafru aj. V této době k analýze 7 sloučenin bylo třeba 18 měsíců, Liebig vypracoval v roce 1931 nový systém, známý jako Liebigova elementární analýza,a dokázal analyzovat 72 sloučenin během 3 měsíců. Patřily mezi ně např. koniin a kofein. O rok později objevil chloroform , chloral , pojmenoval skupinu C 2 H 5 ethylenová, zkoumal látkovou výměnu živočichů a rostlin, zavedl umělá hnojiva, vynalezl postříbřování skla, prášek na pečení. 1842 se jako první pokusil v odborném spise položit přírodovědné základy medicíny. 1847 jeho studie masa a vývaru vedly k zavedení Liebigova masového extraktu doporučovaného jako posilující potravina. 1832 založil chem. časopis Annalen der Pharmacie, který byl po jeho smrti po něm přejmenován na Justus Liebigś Annalen der Chemie a je tak znám dodnes.
27.4.1794 zemřel skotský lékař a cestovatel James Bruce. Narodil 14.12.1730 v Kinnaird House ve Skotsku. K výzkumné cestě za účelem odkrytí pramenů nilských ho vyzval Lord Halifax a aby mu usnadnil ji uskutečnit, jmenoval ho v roce 1763 generálním konsulem v Alžíru. Zde se obeznámil s východními jazyky, zejm. s arabštinou, procestoval v r. 1765 Alžír a Tunis, 1766 navštívil Krétu, Rhodos, Cypr, Syrii a Palestinu. V Alepu se zdokonalil v ranhojičství, kterému se věnoval již dříve, neboť chtěl cestovat jako lékař. 1768 se vydal na svou hlavní výzkumnou cestu do Habeše. Ze Sidonu vyjel do Alexandrie a do Káhiry, odkud dostal se po Nilu do Syeny a pouští do Koseiru, po mnohých nebezpečích přes Džiddu a Masávu došel až do Gondaru (1770). Lékařské úspěchy při léčení epidemie neštovic mu zjednaly obdiv a přízeň dvora. S králem podnikal výpravy proti rebellům a stal se majitelem území, v němž se podle zpráv nalézaly již jeho předchůdcům známé prameny Modrého Nilu (Abai). Dva roky pobýval v Habeši a s velikými obtížemi a útrapami se dostal přes Sennár a pouští Assuánskou do Alexandrie a odtud do Marseille (1773). Na této zpáteční cestě našel prameny Bílého Nilu, byl u soutoku Bílého a Modrého Nílu, ale ani se o tom nezmínil, protože za hlavní pramen pokládal Modrý Nil.. 1774 se vrátil domů a teprve v roce 1784 se dal do pořádání svých deníků, jež vyšly pod názvem Travels to discover the sources of the Nile in the years 1 768 - 72 (Edinburk, 1788, 5 sv.). V úvodu píše i o svých cestách po severní Africe. Při práci na novém vydání zemřel pádem se schodů a tak druhé, úplnější vydání deníků i s jeho životopisem od Salta vydal až Murray (Londýn, 1805, 7 sv., pozdější vyd. 1813, 1860, fr. překlad od Castery, Paříž, 1790-91, 5 sv.; něm. od Volckmanna, Lipsko, 1790-92 a j.). Bruceův cestopis obsahoval tolik podivných zpráv o Habeši, že byl pokládán přímo za podvodníka. Pozdější cestovatelé však jeho hodnověrnost dokázali. Věnoval se i pozorováním astronomickým a jako první měřil výšky habešských hor. Právem je označován za zakladatele moderního bádání o Etiopii.
