Kalendárium březen 2005
14. 3. 1879 se v Ulmu v Německu narodil a 18. 5. 1955 v Princetonu v USA zemřel fyzik první velikosti, popularizátor vědy a humanista Albert Einstein . Byl jediným synem spolumajitele elektrochemické továrny v Mnichově. Gymnázium studoval v Mnichově a ukončil ve švýcarském Aarau. Fyziku a matematiku se zaměřením na učitelství vystudoval 1901 na polytechnice v Curychu. Od 1902 byl úředníkem patentového úřadu v Bernu, 1909-11 profesorem teoretické fyziky na univerzitě v Curychu, 1911 na něm. univerzitě v Praze, 1912 na technice v Curychu, od 1914 členem pruské akademie, ředitelem Kaiser-Wilhelm-Institut für Physik a členem kuratoria říš. fys.-techn. ústavu v Berlíně. Zabýval se teoretickou fyzikou, matematikou a filozofií. Jeho nejvýznamnější objevy jsou z teorie relativity, teorie specifických tepel, Brownova pohybu, kvantové teorie, fotochemie, magnetismu atd. Teorií relativity se začal zabývat již v Bernu a jeho zákl. práce vyšla v 17. svazcích pod názvem Annalen der Physik v roce 1905. S počátku pracoval pouze na tzv. speciálním principu relativity, 1916 jej pak rozšířil na obecnou teorii, která obsahuje také základy nového názoru na gravitaci. 1905 rozšířil platnost Planckových zákonů o záření na všechny úkazy, při nichž jde o energetické změny atomů. Toto zevšeobecnění kvantové teorie se stalo pak základem moderní atomové fyziky. 1929 publikoval novou teorii elektrického pole, v níž se pokousil o řešení vztahů mezi mechanikou a elektrodynamikou na jednotném základě. Za své zásluhy obdržel mnoho akademických i světských hodností a vyznamenání. Jeho objevy a myšlenky se staly základem materialistického obrazu světa, který vychází z organické jednoty času a prostoru, hmoty a forem jejího pohybu. Využil některé myšlenky Kantovy, Humeovy a Machovy ke kritice a překonání mechanicko-materialistických představ newtonovské fyziky o prostoru a času. Charakteristickým rysem Einsteinova názoru byl racionalismus. Zdůrazňoval autonomní logicko-teoretické poznání ve vztahu k empirickému a jako ontologický racionalista byl přesvědčen o racionální struktuře a harmonii ve vesmíru. Přírodu chápal jako přísně determinovaný systém; přibližoval se filozofii B. Spinozy. Po nástupu nacismu se zřekl německého státního občanství a od 1933 se trvale usídlil v USA. B yl rozhodným odpůrcem fašismu, vystupoval proti válkám a zejm. proti používání jaderných zbraní. 1921 získal Nobelovu cenu za práce o kvantové teorii. Dílo vydané knižně: Über den Relativitätsprincip und die aus denselben gezogenen Folgerungen 1905, Entwurf einer veralgemeiner Relativitätstheorie 1916-20, Uber die spezielle und die allgemeine Relativitätstheorie , 6. vyd. 1920. Jeho zákl. práce o teorii relativity jsou zahrnuty v obsáhlém díle Das Relativitätsprinzip 1925, jejíž autoři jsou Lorenz a Minkowski. Pův. Untersuchungen über die Theorie der Brownschen Bewegungen vyšly v Ostwaldově sbírce klasiků 1922. Do češťiny přeložil V. Stibr Theorie relativity spec. i obecná v roce 1923.
teorie relativity je fyzikální teorie zkoumající časoprostorové zákonitosti platící pro libovolné fyz. procesy. Univerzálnost časoprostorových vlastností zkoumaných teorií relativity dovoluje hovořit o nich jako o vlastnostech časoprostoru. Nejobecnější teorií časoprostoru je obecná teorie relativity (teorie gravitace; A. Einstein 1915), podle níž jsou vlastnosti časoprostoru v dané oblasti určené působícími tíhovými (gravitačními) poli. Je založena na dvou zákl. principech: na principu ekvivalence tíhové a setrvačné hm. těles (experimentálně ověřen Eötvösovým pokusem) a na principu invariance fyz. zákonů. Ve speciální teorii relativity (A. Einstein 1905) se zkoumají vlastnosti časoprostoru s přesností, která je dána možností zanedbat vliv gravitace. Speciální teorie relativity je z tohoto hlediska zvl. případem obecné teorie relativity. Jejími základy jsou princip relativity (rovnoprávnost všech inerciálních souřadných systémů) a Einstein ův princip konstantní rychlosti světla. Obecné pohybové zákony teorie relativity (speciální i obecné) přecházejí v nerelativistickém případě na Newtonovy zákony.
22.3.1471 zemřel český král Jiří z Poděbrad , který byl jediným voleným českým králem. Narodil se 23. 4. 1420 jako syn Viktorina z Poděbrad . Pocházel z moravských rodu pánů z Kunštátu, kteří získali také držby v Čechách ( poděbrad ská linie). Patřili ke stoupencům husitství, 1424 zachránil Hynek z Kunštátu Žižku z obklíčení v Kostelci nad Labem. Hynkův bratr Viktorin byl též Žižkovým přítelem, Jiří byl po jejich smrti vychováván moravskými příbuznými. Účastnil se bitvy u Lipan na straně vítězů, spolupracovník a nástupce H. Ptáčka z Pirkštejna v čele východočeské kališnické šlechty (od 1444). Politicky začal vystupovat po smrti krále Zikmunda. Hlásil se ke straně pana Hynce Ptačka z Pirkšteina a záhy došel úspěchů. S Hyncem Ptačkem byli nerozlučnými přáteli, jména obou se vyskytují až do smrti Ptačkovy téměř na všech důležitých listinách. 1445 vystoupil jako ochránce vdovy po císaři Zikmundovi Barbory Celské, 1448 se zmocnil Prahy a obnovil moc Jana Rokycany jako hlavy utrakvistické církve. Od 1452 gubernátor (správce) království, podrobil si Tábor. Po smrti Ladislava Pohrobka byl 2. 4. 1458 zvolen českou šlechtou na Staroměstské radnici králem a získal si uznání Rožmberků. Převážně politickými prostředky obnovil jednotu č. státu a jeho mezinárodní prestiž (dohoda s Friedrichem III., spříznění s Matyášem I. Korvínem, se saskými a braniborskými knížaty), vystupoval proti sektám, včetně jednoty bratrské. Nesplnil své tajné předvolební závazky vůči kat. biskupům o přestoupení k římskokat. církvi. Znalec č. poměrů papež Pius II. zrušil 1462 kompaktáta, 1466 Jiří ho exkomunikoval a prohlásil za zbaveného trůnu. Domníval se, že překonání krize a nové sebevědomí církve povede k rozpadu kališnictví. Jiří z Poděbrad odpovídal dipl. Iniciativou. 1464 navrhl založení mezinárodní mírové unie evropských států bez zastoupení papeže za přední účasti Francie, podporoval snahy o svolání nového církevního koncilu. 1465 se proti němu ustavila jednota zelenohorská, kterou však porazil. Od 1468 byl ve válce s Matyášem Korvínem, nejmocnějším vládcem ve stř. Evropě, kterého podporovala katolická města a část šlechty na Moravě, ve Slezsku a v Lužici. 1469 bylo uzavřeno příměří ve Vilémově, válka však pokračovala se střídavými úspěchy až do Jiří ho smrti. Aby si zajistil politickou pomoc, nabídl č. korunu Jagelloncům, ačkoli měl velmi schopné syny (knížata minsterberská). Nástup slabých Jagellonců však zmařil možnost konstruktivního vývoje č. státnosti na počátku novověku. Byl dvakrát ženat: 1441 s Kunkou ze Šternberka (†14. říj. 1449) a po její smrti 1450 s Johannou z Rožmitála.
28. 3. 1592 se v Nivnici u Uherského Brodu narodil a 15. 11. 1670 v Amsterdamu (Nizozemí) zemřel (pohřben je v blízkém Naardenu). č. náb. myslitel, zakladatel novodobé pedagogiky, básník, biskup jednoty bratrské, vynikající polyhistor, jazykovědec, kartograf, filosof a především zakladatel moderní pedagogiky Jan Amos Komenský (lat. Comenius ). Byl hlavním reprezentantem české kultury 17. st. Po studiu na německých evangelických školách v Herbornu a Heidelbergu se stal učitelem v Přerově a duchovním správcem ve Fulneku. Po bitvě na Bílé hoře se musel skrývat a posléze odejít do emigrace . Jako evropsky uznávaný učenec a poslední biskup jednoty bratrské se stal jedním z politických mluvčích české protikatolické emigrace. Od 1628 žil v Lešně (středisku jednoty bratrské), kromě několika období vyplněných činností v Anglii (1641–42), ve Švédsku (1642–48) a v Blatném Potoce v Uhrách (1650–54). Po požáru Lešna se uchýlil do Nizozemí. Je tvůrcem pedagogického systému (jednota vzájemných vztahů cíle, obsahu, prostředků a podmínek výchovy), autorem světově proslulých učebnic latiny. Vzdělání dělí na 4 etapy po 6 letech: elementární škola v mateřském jazyce, latinská škola neboli gymnázium, akademie a cestování. Podle Komenského mají být vychováváni a vzděláváni všichni lidé bez jakéhokoliv rozdílu, neboť je třeba, aby se všichni podíleli na nápravě světa. Aby toho byli mocni, musí se stát moudrými, mravnými a zbožnými. Moudrými na základě všestranného vzdělání (pansofie), mravnými sebeovládáním, zbožnými povznášením se nad věci pozemské, k Bohu. Jsou toho mocni, neboť jsou k tomu od přírody a od Boha vybaveni. Aby tento proces usnadnil, vypracoval K. promyšlený systém prostředků (organizace školního roku, týdne a dne, rozvrh hodin, hromadné vyučování, didaktické a výchovné zásady a metody, školská soustava). Hlavní pedagogické spisy: Didaktika česká (1632), Didaktika velká (Didactica magna, 1657, č. 1948), Informatorium školy mateřské (1632), Dveře jazyků otevřené (Ianua linguarum reserata, 1631, č. 1633), Orbis pictus (1658). Propagátor projektu pansofie, vševědy, souhrnu všech dostupných poznatků o jsoucnu ( Pansophiae prodromus – Předchůdce vševědy, 1639; Via lucis – Cesta světla, 1668; plán sedmidílného díla De rerum humanarum emendatione consultatio catholica , Všeobecná porada o nápravě věcí lidských, dokončeny pouze dva díly, novodobá edice 1966). Autor slovníků (téměř hotový č.-lat. slovník Linguae Bohemicae thesaurus zničen při požáru Lešna v r. 1656), encyklopedií ( Theatrum universitatis rerum , nedokončený rkp. zničen tamtéž), náb. spisů ( Přemyšlování o dokonalosti křesťanské , 1622; Nedobytedlný hrad jméno Hospodinovo , asi 1622; Truchlivý , 2 sv., asi 1624; Pres boží , asi 1624; Centrum securitatis , 1633, č. Hlubina bezpečnosti, 1663), úvah o uspořádání společnosti ( Listové do nebe… , 1619), děl vymezujících poslání jednoty bratrské ( Cesta pokoje , 1637; Kšaft umírající matky Jednoty bratrské , 1650), filosofické prózy ( Labyrint světa a lusthauz srdce , 1631, v r. 1663 pod názvem Labyrint světa a ráj srdce ), autor básní a přebásnění žalmů, sběratel a autor hymnických písní ( Kancionál, to jest Kniha žalmů a písní duchovních , 1659), sběratel proroctví ( Lux in tenebris , Světlo v temnotách, 1657, Historia revelationum , Dějiny zjevení, 1659), překladatel z latiny. Též autor mapy Moravy (1. vyd. 1627), následujících zhruba sto let kopírované zejména v niz. a něm. atlasech.
