Kalendárium srpen 2005
srpen
23. srpna 1741 v Le Guo u Albi se narodil a od 1788 ve Vanikoro je pohřešován francouzský admirál a mořeplavec hrabě Jean François de Galaup , nesprávně La Pérouse , 1756 sloužil za námořní války proti Anglii, 1777 se stal lodním poručíkem, 1780 kapitánem, 1785 velitelem nad loďmi Astrolabem a Boussolou. 1. srpna 1785 se vydal kolem Hoornova mysu do Chile, pak k severozápadní pobřeží Ameriky, navštívil Velikonoční ostrov a Havajské ostrovy.
Plavil se dále na jih až ke španělské osadě Monterey poblíž San Franciska; v únoru 1787 zakotvil v Manile, v dubnu doplul k severových. pobřeží Asie, prozkoumal zevrubně pobřeží Japanského moře a severových. stranu Koree. 9.srpna 1787 objevil po něm nazvaný Lapérouský průliv mezi Jessem a Sachalinem. Z Kamčatky poslal tlumočníka Lessepsa se svými denníky a mapami po suchu do Evropy. 1788 přistál v zatoce Botanyjské a zaslal poslední zprávy francouzské vládě. Od té doby zmizel a až v roce 1826 se přišlo náhodou na jeho stopu. Anglický kapitán Dillon přistál tehdy na ostrově Tucopii (vých. od skupiny Santa Cruz) a nalezl v majetku jistého dobrodružného pruského námořníka věci zaměněné od obyvatelů ostrova Vanikora, jež pocházely patrně z jeho výpravy. Východo-indická společnost pak v roce 1827 vyslala na ostrov Dillona, aby věc vyšetřil, a skutečně se mu podařilo domorodci zjistiti očividné svědky ztroskotání dvou francouzských lodí na jihozáp. břehu ostrova. Popis jeho cesty vyšel 1829. Francouzský plavec Dumont d'Urville při plavbě kolem světa v únoru 1828 tuto krajinu prohledal a našel tam 5 francouzských děl a jiné zbytky a dal na místě postavit 14.3.1828 pomník zasvěcený La Pérousově památce. Podle denníků, jež Lesseps přinesl do Evropy, Milet de Mureau zpracoval zprávu o La pérous ově plavbě a smrti (Voyage autour du monde, 4 sv.; Paříž, 1797 s atlantem). 1884 mu byl v Albi postaven kovový pomník. Přínosem jeho výprav byly vedle nových map a zpřesnění dosavadních poznatků o mořských proudech a povětrnostních podmínkách.
26.srpna 1723 v Delftu zemřel nizozemský přírodovědec Antonie van Leeuwenhoek Narodil se 24.10.1632 v Delftu. Vyučil se obchodníkem, od 1654 byl městským úředníkem, od 1677 vrchním městským ředitelem. Přestože nevystudoval žádnou vysokou školu a bádat začal až v roce 1671, až do smrti se věnoval studiu přírodních věd. Byl samoukem, latinsky vůbec neznal. Pomocí mikroskopu, jehož užívání bylo tehdy v začátcích, studoval záhadný svět drobnohledný i stavbu těla ústrojenců. Sám si vybrousil asi 550 skleněných čoček a vyrobil přes 200 mikroskopů s dovedností, kterou předčil své současníky. Tajemství broušení čoček si vzal sebou do hrobu.V jeho pozorováních nebylo sice jednotné hledisko, vynikal však bystrostí a pozorovací svědomitostí. Mnoholetá nepřetržitá pílí ho vedla k objevům prvního řádu, které měly rozhodující vliv na rozvoj přírodních věd. Jeho výzkumy byly dlouho známy pouze kruhu přátel v jeho rodišti. Až jeho přítel, proslulý anatom Regnier de Graaf, je předložil Královské akademii věd v Londýně, která uznala jejich velikou cenu a uveřejnila je ve svých spisech ( Philosophical Transactions ) a jmenovala ho v roce 1680 svým členem. Pokračovala pak v uveřejňování jeho dalších výzkumů, jež sděloval akademii formou dopisů. Nejdůležitější byl v roce 1675 objev nálevníků ve staré dešťové vodě. Leeuwenhoek určil řadu jejich obecných tvarů i počet v kapce vody. 1661 objevil v lidské krvi krvenky rudé, určil jejich tvar a přibližně stanovil velikost. Harveyovo učení o oběhu krevním korunoval nálezem vlásečnic a v nich pozorováním oběhu krevního Důležité výzkumy činil na spermatozoích, 1677 objevených Ludvíkem von Hammen, studujícím v Lejdě.
Spermie pokládal za normální součást každého živočišného semene, 1978 je popsal a nakreslil v dopise zaslaném Royal Society. Jako animakulista tvrdil, že příští tvor je zobrazen ve spermii a v matčině děloze vyroste díky výživě z vajíčka. 1703 odhalil samooplození (parthenogenesi) u mšic. Pozoroval poprvé příčné pruhování svalů, zkoumal podrobněji skladbu zubů a čočky oční, stavbu těla rozličných hmyzů, jejich plození a vývoj. Objevil a poprvé popsal vírníky a pozoroval jejich podivuhodnou vlastnost oživení po vyschnutí. Svými výzkumy přispěl také k rozvoji botaniky a spolu s Grewem a Malpighim patří k zakladatelům rostlinné anatomie. Jeho práce byly vydány souborně hollandsky: Sendbrieven , ontledingen en ontkelkingen , ondervindingen en beschouwingen (Lejda, 1685-1718, 7 sv.) a latinsky: Oper omnia s. Arcana naturae ope exactissimorum microscoporum detecta (Delft, 1715-22, 7 sv.). Zkráceně byly vydány též anglicky od Sam. Hoolea (Lond., 1798-1801, 4 sv.). V roce 1875 mu byla na jeho rodném domě v Delftu odhalena pamětní deska, jeho životopis napsal Haaxmann (Lejda, 1875).
29. srpna 1890 se v Turnově narodil nejspíše neoriginálnější a světově nejznámější český lékař a přírodovědec 20. století, fyziolog a biochemik Vilém Laufberger. 1916 promoval na lékařské fakultě v Praze a po roce 1918 zde také krátce působil. 1920 přešel na nově založenou lékařskou fakultu v Brně a stal se přednostou všeobecné a experimentální patologie. 1921 tam habilitoval. Byl žákem a spolupracovníkem fyziologa a biologa E. Babáka (1873-1926) a pozornost vzbudil zejména svou první prací o metamorfóze axolotla v roce 1913, která je považována za jednu ze základních prací tehdy se rodící endokrinologie. 1924 jako první v Československu připravil čistý inzulín, později se věnoval výzkumu bílkovin a fyzikálním vlastnostem buňky. Světově proslul formulací hypotézy o buněčné mřížce jako základu ultrastruktury živých soustav a v roce 1934 objevil a popsal feritin - bílkovinu zajišťující transport železa v těle, kterou v roce 1936 připravil v krystalickém stavu. 1936 přešel na UK Praha jako řádný profesor a přednosta fyziologického ústavu. Za okupace působil ve Státním zdravotním ústavu, kde se zabýval otázkami nervové činnosti, zejména paměti. Ve 40. letech koncipoval svoji světově proslulou vzruchovou teorii, která pravděpodobně představuje první model mozkové činnosti na kybernetických principech. Je pozoruhodné, že svou prací předešel i amerického matematika N. Wienera (1894-1964) považovaného za otce kybernetiky. Po válce se zabýval organizací Československé akademie věd, jejímž členem se stal v roce 1952. Vedl Laboratoř pro vyšší nervovou činnost a od 1973 Laboratoř grafických vyšetřovacích metod. Později zkoumal především elektrické projevy srdeční činnosti a zabýval se konstrukcí diagnostických přístrojů. Vrcholem byla diagnostika srdce pomocí spaciokardiografie. Zemřel 29.12.1986 v Praze.
