Kalendárium červen 2005
6.června 1868 se v Outlandsu (u Devenportu) narodil a 29. nebo 30.3.1912 v Antarktidě zemřel anglický polární badatel, důstojník brit. admirality Robert Falcon Scott . Přes tělesnou slabost, nepořádnost, netečnost a příli±nou citlivost se cílevědomým zlep±ováním stal v roce 1900 fregatním kapitánem a proslavil se velkou jihotočnovou cestou jako účastník a později vůdce plavby lodi Discovery 1899-1904. Na této cestě přispěl velmi značně k bli·±ímu poznání Antarktidy. Vykonal obtí·nou plavbu podél Rossova bradlového ledu a na jeho východním okraji objevil zemi krále Eduarda VII., kterou pro Velkou Britanii anektoval. Ze zátoky Biscoe podnikl vět±í cestu do vnitrozemí. Po návratu na Viktoriinu zemi pronikl podle vysokého Markhamova pohoří hluboko do pevniny. Jedna 3000 m vysoká hora v tomto kraji dostala na počest výpravy jméno Mt. Discovery. V roce 1905 Scott vydal ve dvou svazcích dílo základního významu pod názvem The voyage of the Discovery. Nejodvá·něj±í byla v±ak jeho výprava do tých· končin s lodí Terra Nova v letech 1910-13. Se 4 druhy dosáhl po nesmírně namáhavém pochodu ji·ního pólu 18. ledna 1912, pouhé 4 týdny po Amundsenovi, který k tému· cíli putoval jinou cestou. Scott se také rozhodl pou·ít místo psů motorové saně a mand·uské poníky, museli v±ak saně víceméně táhnout sami. Jeho pochod byl skoro toto·ný s cestou, kterou se 1909 ubíral Shackleton a na zpáteční cestě koncem března 1912 skončila také smrtí v±ech účastníků v polárních pustinách. Jejich pozůstatky, včetně Scott ových, i v±echen materiál byly později nalezeny a tak mohl 1913 Huxley vydat v±echny zápisy z cesty pod názvem Scott 's last expedition.
13.června 1595 se v Land±krouně narodil a 10.4.1667 v Praze zemřel český lékař a filosof Marci ( Marek , syn Markův) z Kronlandu . S tudovat začal v Jindřichově Hradci, filosofii a theologii v Olomouci, lékařskou fakultu v Praze, kde se také stal profesorem a jeho jméno je těsně spojeno s dějinami univerzity. Po rozdělení na fakultu theologickou a světskou (právnickou a lékařskou) byli noví profesoři jmenováni císařem, Marci v±ak na svém místě zůstal, přesto·e jeho ustanovovací dekret pocházel od jezuitů. 1642 byl ve sporu mezi arcibiskupským seminářem a universitou jmenován univerzitním komisařem; jako senior světské fakulty pak v r. 1649 císařským radou. Odporoval úsilí jesuitů, domáhajících se opětného spojení fakult, a vypracoval protest, který byl doručen císaři. Ne· Ferdinand III. naléhání jezuitů podlehl a sloučení obou univerzit bylo v roce 1654 provedeno, byl Marci jmenován protektorem světských fakult. Pro své značné teoretické i praktické vědomosti byl jmenován fyzikem království Českého. Ke sklonku svého ·ivota vstoupil do jezuitského řádu, věnoval se matematice a přírodozpytectví, v názorech filozoficko-přírodovědných byl stoupencem lékařsko-přírodovědecké ±koly Paracelsovské. Jeho filozofické přírodosloví je v základě platónicko-stoické a stýká se v mnohých věcech s Paracelsem a van Helmontem. Byl posledním českým polyhistorem renesančního záběru a zároveň jedním z předchůdců moderní vědy. Dne±ními historiky jsou oceňovány zejména jeho práce a objevy z mechaniky, optiky a matematiky, jimi· je řazen na úroveň Galileiho, Newtona, Descarta či Huygense, ale ve své době byl velmi ceněn jako lékař. Léčil hlavy korunované i raněné z bojů při dobývání Prahy ¦védy. 1658 se stal osobním lékařem Ferdinanda III. a osobním přítelem Bohuslava Balbína, jeho· vyléčil z nebezpečné nemoci. Ten pak Marcusovo vědění oslavil básní. Marcusovo dílo: Idearum operatricium idea (Praha, 1635); Philosophia vetus restituta (t., 1662); De proportione motus figurarum rectitinearum et circuli quadratura ex motu (t., 1648); Thaumantiae liber de arcu coelesti (t., 1648); De longitudine seu differentia inter duos meridianos (t., 1650); Dissertatio de natura iridis (t., 1650); Othosophia seu philosophia impulsus universalis (t., 1683; vydal Jakub Dobřenský). K literatuře viz F. J. Studnička, Joannes Marci a Cronland, sein Leben und gelehrtes Wirken. (Slavnostní předná±ka; ťVýr. zpr.Ť Čes. spol. nauk; Praha, 1891) a tamté· r. 1875 Über Marci u. seine Schrift De proportione motus a dále tého· Marci a jeho fysikální objevy (ť¬ivaŤ, 1896).
22. června 1611 se Hudsonově zálivu ztratil anglický mořeplavec Henry Hudson . Narodil se mezi 1550 a 1556 ve staré Anglii. Ve slu·bách angl. Muscovy Company opustil na nepatrné bárce ťHopewellŤ 1.5.1607 Greenwich, hodlaje přes severní pól doplout do Japonska. Plavil se v červnu podél pobře·í vých. Grónska a· po 73° s.±., zamířil ke ¦picberkům, které před tím nav±tívil jen Barendszen a Rijp v r. 1596, a dosáhl zde 81° s. ±.. do té doby dosa·eného nejvy±±ího bodu sev. ±ířky. Nemohl se dostat k sev. pobře·í Grónska, a proto se odhodlal k návratu, při čem· je±tě na 71° s. ±. objevil ostrov Tutches of Hudson (nyn. Jan Mayen). 1608 nav±tívil Novou Zemi. Nezdařilo se mu vniknout do Karského moře a musel se vrátit 26.8. do Anglie. Na této cestě do±lo k prvnímu pozorování inklinace magnetické jehly. 1609 ve slu·bě holandské společnosti východoindické na lodi ťDe Halve MaanŤ doplul opět na Novou Zemi. Mu·stvo zastra±ené ledovými spoustami ho donutilo změnit směr a hledat severozápadní průplav na pobře·í sev. Ameriky, kde v srpnu 1609 objevil řeku po něm nazvanou. V prosinci se vrátil do Evropy. Jeho popis kraje podél této řeky vzbudil velký zájem a vedl k holandské kolonizaci zdej±í oblasti a k zalo·ení Nového Amsterdamu (New Yorku). 1610-11 se vydal na novou cestu ve slu·bě angl. společnosti. Nav±tívil ji·ní Grónsko, přeplul ú·inou Davisovou, dosáhl pobře·í Labradoru na 59° 16' s. ±. a veplul ú·inou nyní Hudson ovo u zvanou do zálivu, jen· rovně· nese jeho jméno. Dr·el se břehů Labradoru a dospěl a· do nejji·něj±í části zálivu, kde· na břehu James Bay přezimoval. Nedostatek zásob proměnil ±patnou kázeň mu·stva v pravou vzpouru a Hudson se musel vrátit. 26. června 1611, patrně je±tě v James Bay, byl vsazen s 8 námořníky a svým synem Johnem do otevřené lodice a bez zásob, zbraní a nástrojů zanechán svému osudu. Na jeho záchranu byl vyslán anglický mořeplavec T. Button, ale ten nic nena±el.
16. června 1890 se v Ulverstonu ( Lancashire, Anglie) narodil Stan Laurel, vlastním jménem Arthur Stanley Jefferson,. Pocházel z umělecké rodiny. Jeho otec byl známý anglický divadelník, vedl divadelní skupiny, psal divadelní hry a sám hrál. Maminka byla také úspě±nou herečkou. U· v 16 letech začal Stan hrát v glasgowském divadle „Pickard´s Museum“. 1907 byl anga·ován slavným Fredem Karnovem, u něho· hrál v té době také Charles Chaplin. S jeho skupinou cestovali po celé Anglii, 1910 pak po Spojených státech s velmi úspě±nou pantomimou „Mumming Birds“, kterou uváděli pod názvem „Noc v Anglickém music hallu“. Z druhého turné po USA v roce 1912 se Stan Laurel ani Charles Chaplin u· do Anglie nevrátili a začali tam budovat kariéru ve filmovém průmyslu. Stan zalo·il novou pantomimickou skupinu, změnil si jméno z Arthura Stanleyho Jeffersona na Stana Laurela. Při jedné cestě do Los Angeles se seznámil s Adolphem Ramishem, který se pokou±el o vlastní výrobu filmů a společně v roce 1917 natočili Stanův filmový debut „Nuts in May“. Film byl úspě±ný a tak se objevily dal±í nabídky od různých filmových společností. Jedna od Hala Roache, který spolupracoval s Haroldem Loydem a hledal nové komické talenty. Pro „Broncha Billyho“ Andersona, u kterého pracoval od roku 1915 jako hvězda Charlie Chaplin, natočil Stan v roce 1918 film „Lucky Dog“ a v něm poprvé uviděl Olivera Hardyho v roli jednoho z tuláků. Stan se zpočátku sna·il napodobovat v té době ji· hollywoodskou superhvězdu, Charlieho Chaplina. V letech 1920-22 hrál předev±ím v amerických vaudevillových divadlech. 1923 Stana opět anga·oval Hal Roach, pro kterého v následujících dvou letech natočil 25 krátkých klasických ranných grotesek, ve kterých, stejně jako spousta jejich dal±ích hrdinů, hlavně kopal do zadních partií svých protivníků. Jeho protihráčem býval později Laurelem & Hardym věčně tyranizovaný James Finlayson . 1925 Stan začal točit vlastní grotesky pod značkou: „Stan Laurel Series“ a dostal se do první ligy amerických komiků. Jeho první parodie na úspě±né celovečerní filmy se s úspěchem začaly vysílat i mimo Spojené státy. Začal se zajímat o montá·, re·ii a v±e, co souviselo s výrobou filmu. 1925 se mu podařilo přesvědčit Hala Rouche, aby ho anga·oval jako re·iséra a gagmana. Dal nad±eně do práce a znovu se se±el s Olivierem Hardym.
Prvním skutečným velkým filmem Laurela & Hardyho se stal „Filípek na náv±těvě“ z roku 1927, dodnes velmi známý díky jeho přijetí do filmové kompilace „Laurel & Hardy“ (Laurel and Hardy´s Laughing Twenties) z roku 1965. Od 1928 točili Laurel & Hardy v Rouchově studiu filmy pro společnost Metro-Goldwyn-Mayer, která jejich krátké grotesky uváděla před vlastními celovečerními filmy. 1927-28 vznikly filmy L&H, které jsou dodnes pova·ovány za vzory filmové grotesky. Jako např. film s největ±í dortovou bitvou v dějinách kinematografie „Smetanová revoluce“ (1927). Na vrcholovou scénu bylo spotřebováno 4000 dortů, 50 litrů ±lehačky a skoro tuna pečiva. Dále to pak byly filmy „Laurel & Hardy staví dům“ (1928), „Chechtavá nemoc“(1928) či film „Zpropadení muzikanti“ (1928), který byl v roce 1973 fr. filmovými publicisty označený za jejich nejlep±í. Laurel se vět±inou podílel na vzniku celého filmu, od námětu a scénáře a· po konečné úpravy ve stři·ně. Hardy naopak tyto práce neměl vůbec rád a vyhýbal se jim. 1927se poprvé objevil zvukový film a Laurel & Hardy se s tím , na rozdíl od mnoha jiných groteskových komiků, vyrovnali bez problémů. 1928 natočili jedenáct krátkých filmů, 1929 čtrnáct, 1930 osm krátkých a jeden celovečerní. Některé filmy té doby byly točeny ve dvou verzích – zvukové a bez zvuku – a některé dokonce je±tě ve zvukových verzích určených pro cizinu. Např. film „Jeden dobrý skutek“ byl Olliem a Stanem nadabován kromě angličtiny je±tě německy, italsky, ±panělsky a francouzsky. O úspěch se ucházeli také na poli parodie, a to filmy „Laurel & Hardy za mří·emi“(1931) či „Fra Diavolo“(1933), kterého si Laurel později cenil ze společné spolupráce s Hardym nejvíce. 18. listopadu 1932 dostali Stan Laurel a Oliver Hardy cenu Americké filmové akademie Oscara za nejlep±í film v nově utvořené kategorii „krátká komedie“ za svůj film „Stěhujeme piano“. Laurel & Hardy natočili za svou kariéru přes 100 filmů a z toho víc ne· polovina byla úspě±ná. Ve 40. letech ale jejich kariéra začala upadat a Hollywood na ně brzy zapomněl. Naposledy se spolu objevili před kamerou ve filmu „Laurel & Hardy zdědili ostrov“ natočeném roku 1950 ve Francii. Hal Roach junior nabídl Laurelem & Hardym natočení nových filmů, nebo¶ je znovuobjevilo nové americké médium televize. Stan Laurel nejprve vytrvale odmítal, ale nakonec smlouvu podepsal. Deset dnů před začátkem natáčení ho v±ak mrtvice. Zatímco se zotavoval, tě·ce onemocněl Oliver Hardy a po několika záchvatech mrtvice 7. srpna 1957 zemřel. Stana jeho smrt zdrtila a zbytek ·ivota pro·il v ústraní. 17. dubna 1961 dostal pamětního Oscara „za průkopnickou práci v oblasti komedie“. 23. února 1965, osm let po Hardym, zemřel.
