Kalendárium únor 2005
8. února 1957 ve Washingtonu zemřel americký matematik John von Neumann . Narodil se 28.12.1903 v Budapešti. Již v šesti letech byl schopen provádět složité numerické výpočty.1919 odešel z Maďarska, 1921-23 studoval chemii a matematiku v Berlíně, 1923-25 v Curychu. 1926 získal doktorát z matematiky na univerzitě v Budapešti.1927-33 byl soukromým docentem na univerzitě v Berlíně a Hamburku, od 1930 hostujícím profesorem na americkém Princetonu. 1933 přesídlil do USA natrvalo. Od 1943 pracoval v Los Alamos na projektech jaderné a vodíkové pumy. 1945-55 byl členem výboru pro projektování číslicových počítačů. Jeho hlavním zájmem a oborem byla logika, teorie množin, algebra, funkcionální analýza, teorie topologických grup, teorie pravděpodobnosti a matematické metody v ekonomii, teorie her i teorie samočinných počítačů. 1928 dokázal základní větu teorie her, ale publikoval ji až po 16 letech v knize Theory of Games and Economic behavior, Teorie her a ekonomické chování, 1944), kterou napsal spolu s americkým ekonomem O. Morgensternem (1902-1977). Teoreticky vybudoval ideu samočinného počítače s programem uloženým ve vnitřní paměti a některé části teorie automatů a kybernetiky. Zasáhl do projektu ENIAC ENIAC ( Electronic Numerical Integrator And Computer ), což byl historicky první elektronkový počítačvyvinutý v roce 1944 Penn State University. Byl sestrojen z 18 tisíc elektronek, 10 tisíc kondenzátorů, 7 tisíc odporů a 1300 relé. Byl chlazen dvěma leteckými motory, zabíral plochu asi 150 m 2 a vážil asi 40 tun. Z dnešního pohledu se jednalo o příšerné monstrum s nulovým výkonem. Spotřeboval 200 kW a zvládl 5000 operací za sekundu. Programovalo se na něm pomocí přepínačů. Dále Neumann spolupracoval na projektu EDVAC (Electronic Discrete Variable Automatic Computer). Jeho sekvenční počítač byl znám jako IAS. V princetonské řadě byl jeden z počítačů nazván na jeho počest JOHNIAC. Počítače von Neumannovy koncepce se používají dodnes.
11. února 1905 v Kopřivnici na Moravě se narodil a 1.7.1981 v Praze zemřel Zdeněk Burian 1 919 byl ve věku 14 let přijat do druhého ročníku na Akademii výtvarných umění v Praze, kde byl mimo jiné žákem Maxe Švabinského, Jakuba Obrovského a Vlado Bukavce. 1921 však školu opustil a oficiálním akademickým malířem se nestal. Jeho první kniha, kterou ilustroval byla Stevensonovo Dobrodružství Davida Balfoura, vyšla v roce 1921 v Ústředním dělnickém knihkupectví a nakladatelství. 1924 do jeho života vstoupil tehdy významný český geograf a cestovatel Stanislav Nikolau, který byl šéfredaktorem časopisu Širým světem a zeměpisné knižnice Země a lidé a Cestou necestou. Spolupráce s ním pro Buriana více než dvacet let znamenala kvalitativní obrat v tvorbě, přechod k žánru romantismem stále ovlivněné, ale vědecké ilustrace, kterou se rychle proslavil. Asi nejznámější je jeho spolupráce s docentem Josefem Augustou, jejíž zásluhou vznikly světovou odbornou veřejností uznávané rekonstrukce prehistorických zvířat a života v pravěku. V roce 1942 vyšla první rozsáhlá odborná publikace s 88 rekonstrukcemi pravěkého života Ilustroval také Augustovy knihy (např. Divy prasvěta, Zavátý život, Hlubinami pravěku ). Zdeněk Burian je autorem obálek knih Karla Maye, Julese Verna i Eduarda Štorcha. Ilustroval podstatnou část světové romantické literární klasiky. Například tituly Jacka Londona, Rudyarda Kiplinga (Mauglí), Daniela Defoe (Robinson Crusoe), Roberta Louise Stevensona (Poklad na ostrově), Enriqua Stanka Vráze, Alberta Vojtěcha Friče a Emila Holuba. Celkový počet jeho prací se odhaduje na 1 392 olejomaleb, 329 kvašů, temper a pastelů a 14 352 perokreseb. Ilustroval asi 500 knižních titulů, stejný počet povídek a asi 600 knižních obálek. Za jeho života bylo uspořádáno 33 samostatných výstav jeho díla. Největšího uznání se mu však dostalo až na sklonku života a skutečně reprezentativní výstavy jeho díla v nejlepších pražských galeriích (ve Výstavní síni Mánesa, v Galerii Václava Špály a ve Výstavní síni Albatrosu) se uskutečnily až v roce jeho úmrtí.
19. února 1859 se na zámku Wijk u Upsaly narodil a 2.10.1927 ve Stockholmu zemřel švédský chemik a fyzik Svante August Arrhenius . Byl jedním z nejvšestrannějších přírodovědců konce 19. století. Již ve třech letech uměl číst a psát. Vystudoval matematiku, chemii a později i fyzika na univerzitě v Upsale Po skončení studia se vydal na studijní cesty, u německého fyzikálního chemika W. Ostwalda (1853-1932) vypracoval doktorskou práci. Od 1895 byl profesorem stockholmské techniky, působil na univerzitě a 1905-27 byl ředitelem Nobelova ústavu fyzikální chemie. 1883-87 pracoval na teorii elektrolytické disociace, 1903 mu za ni a mimořádné zásluhy o rozvoj chemie byla udělena Nobelova cena. Jeho teorie vytvořila základy elektrochemie a části fyzikální chemie zabývající se rovnováhami v roztocích elektrolytů, elektrolýzou, vodivostí roztoků elektrolytů, jevy při proměně chemické energie v elektrickou. Vytvořil první použitelnou teorii kyselin a zásad, v níž je kyselina definována jako látka odštěpující hydroxidový anion. 1889 definoval Arrheniovu rovnici popisující závislost chemických reakcí, respektive reakční rychlost, na teplotě varu. Zabýval se také teplotou planet, sluneční korónou, přeměnami a vývojem kosmických těles. Objevil souvislost mezi tlakem slunečního záření a ohonem komet. 1923 vyslovil domněnku, že základním zdrojem energie Slunce je energie vznikající při termojaderné reakci vzniku helia a vodíku. 1905 předpověděl celosvětové globální oteplování jako důsledek emise oxidu uhličitého při spalování fosilních paliv.
