Hlavní stránka >> Menu >> Průhoniký park >> Alpinum

 

Ve druhé polovině 19. století, kdy se v Evropě šířil trend zakládání sbírek horských rostlin a alpin, založil hrabě Arnošt Emanuel Silva-Tarouca v Průhonicích u Prahy rozsáhlý přírodně krajinářský park, jehož součástí bylo velké alpinum. Po ustavení Dendrologické společnosti, jíž hrabě Silva-Tarouca předsedal, získává park včetně alpina velkou podporu. Alpinum se brzy stává jedním z největších a nejkrásnějších v Evropě.

Arnošt Emanuel se postupně zařadil po bok úspěšných a známých pěstitelů, mezi nimiž znějí jména odborníků: Correvon, Sündermann, Wocke, aj.

 

 

 

Průhonické alpinum se rozkládá na ploše 3 ha nad údolím potoka Botiče. Terén představují převážně jižně orientované skalní terasy a ostrohy, dosahující místy výšky 20 m. Hrabě Silva-Tarouca původně vystavěl alpinum na skalnatých útesech algonkické břidlice, a to neobvyklým způsobem. Na skály nechal postavit paprskovitě se rozbíhající cihelné zdivo asi 2 m vysoké, 2,5 m dlouhé a 15 cm široké. Prostory mezi zdivem byly vyplněny kamennou drtí a na tento podklad byly cementovou maltou připevněny balvany. Ty vytvářely jakési kopule, které byly posléze osázeny alpinkami. Zakladatel chtěl takto vytvořit členitý terén s různorodým mikroklimatem. Některé kopule měly ve svém nejvyšším bodě zavlažovací trysky; ty sloužily zároveň jako orientační body alpina. Navodit iluzi horské scenérie napomáhal také tzv. švýcarský srub – dřevěná chata v duchu doznívajícího romantismu, umístěná na nejvyšším bodě alpina.

 

Po druhé světové válce si chátrající alpinum vyžádalo zásadní rekonstrukci; jeho původní pojetí nahradila snaha o vytváření přírodních rostlinných společenstev, charakteristických pro jednotlivá stanoviště. Bylo tedy upuštěno od náročných oprav původní konstrukce, kterou vystřídalo jiné pojetí alpina. Tato koncepce byla později upravena v tom smyslu, že namísto přirozených společenstev byly spolu vysazovány rostliny s podobnými nároky na stanoviště. Dosud zde svorně sdílejí společný prostor prvky americké, evropské, asijské či jihoafrické květeny. Tímto způsobem byla vytvořena umělá rostlinná společenstva, která se s větším či menším úspěchem daří udržovat a obohacovat do dnešních dnů. V tomto duchu se kompozice alpina rozvíjí i v současnosti.

 

Výsadby na alpinu jsou provedeny tak, aby bylo možné po většinu roku pozorovat kvetoucí rostliny. Většina sbírek je tudíž dobře viditelná z cesty, která alpinum lemuje v jeho spodní části vedle potoka. S ohledem na bezpečnost, ale i sběratelskou vášeň některých návštěvníků, není vstup na alpinum povolen.