Publikace MSÚ – Spory o dějiny

Masaryk Klausem viděný

V textu příspěvku k dezintepretaci dějin reaguje Doc. Eva Broklová, CSc. (ředitelka Masarykova ústavu AV ČR) na referát Prof. Václava Klause o T. G. Masarykovi. Celý text je publikován ve sborníku Spory o dějiny III. Publikaci můžete objednat zde.

Motto: Humanitní obory nejsou tak nevědecké, aby se někdo mohl snažit nahrazovat jejich poznatky a závěry svými názory.

Z projevu předsedy poslanecké sněmovny Václava Klause na mezinárodní vědecké konferenci 2. března 2000 se jeho ústy 14. března stala „přednáška 6 mýtů o Masarykovi”.(...)

1. Mýtus o Masarykově ideové neutrálnosti [Klaus: 1.1.]

Kromě V. Klause neznám druhého Masarykova interpreta, který by jej shledal ideově neutrálním. Nedaří se to prokázat ani Klausovi, neboť z jeho argumentace plyne, že za ideovou neutralitu by zřejmě pokládal postoje někde mezi pomyslnou levicí a pravicí. Neutrální znamená nestranný (ale o tom pojednává Klaus ještě dál, ve zvláštním bodě o mýtu č. 2) nebo bez výrazných znaků nebo vlastností. Kdyby takový Masaryk byl, nikdy by nevykonal to, co nelze nazývat jeho dílem. Naopak byl Masaryk po celý život něčím zaujatý, naštěstí pro českou společnost především ideou demokracie. Jmenovatele jeho ideovosti pak tvořilo vědění a morálka. Ta jej nakonec jako imperativ přivedla k politice usilující o nápravu poměrů.

Pana předsedu Poslanecké sněmovny však trápí něco jiného: zda byl Masaryk neutrální k postojům, které lze definovat jako levicové či pravicové. Konstatuje, že nebyl ani nestranný, nikdy nebyl pravicový, ale „byl ideově zřetelně nalevo a… nerad se smiřoval se samotnou podstatou volného trhu a se všemi důsledky, které pro lidskou společnost tento dominantní společenský mechanismus přináší”.

Pravice, střed a levice. Volný trh a liberalismus. Socialismus

Potíž je v tom, že dělení, obvykle politických stran, na pravici, střed a levici je sice pro politický život užitečné, ale zároveň nepříliš vědecké. Nejdůležitější pak je definovat obsah pravicových a levicových postojů a určit, k čemu je vztahujeme. Pro první republiku nacházíme ve spektru politických stran jako extrémní levici KSČ, jako extrémní pravici fašisty. Většina prvorepublikánských stran náležela k politickému středu, přičemž se rozlišuje z hlediska programu střed pravý a levý.

Existence volného trhu, který je dominantou politického programu pana Klause v době posttotalitní asi stejně jako v době boje proti feudalismu – v habsburské monarchii v polovině 19. století –, byla v období po první světové válce banalitou, proti níž často činily opatření strany, které se politicky řadily k pravému středu. Pouze deklarativně, v ideologii, je přihlášení k volnému trhu jednoduché a jasné. Dovolím si to historicky přiblížit: V prosinci 1859 byla v Rakousku patentem kodifikována svoboda podnikání a obchodní zákoník 17. 12. 1862 legalizoval v obchodním podnikání zásady volné konkurence. Masaryk liberální opatření vyhlašoval v Prohlášení nezávislosti československého národa zatímní vládou československou (18. října 1918) jako sociální a hospodářské reformy (ale nejen ty): velkostatky budou vykoupeny pro vnitřní kolonizaci, výsady šlechtické budou zrušeny. R. 1924 byly zrušeny fideikomisy. To znamenalo, že se vše stalo zbožím. Díky způsobu provedení vnitřní kolonizace vzniklo jeden a půl milionu středních selských hospodářství, jejichž vlastníci se stali oporou demokracie. Způsob provedení pozemkové reformy prosadil agrární politik Antonín Švehla proti konzervativním agrárníkům vedeným Karlem Práškem. Prášek nesouhlasil s politikou koaliční spolupráce agrárníků se socialistickými stranami, přičemž právě tato politika byla velice prospěšná demokracii, srovnáme-li to s jinými parlamentními demokraciemi, zejména s německou výmarskou republikou.

Z obecných dějin je známo, že se liberalismu po světových válkách vůbec příliš nedařilo. Ve Velké Británii např. byla liberální strana v systému dvou stran (tj. těch, které se reálně uch2008-07-13iberalismus byl nejsilnější ve Spojených státech, které nejvíce získaly na válce. Dalo by se pokračovat o konci liberalismu v USA v souvislosti se světovou hospodářskou krizí, atd. Chci tím jen ozřejmit, že dějiny nelze zjednodušovat na princip volného trhu a jeho zastánce a protivníky.

Po válce byl socialismus v prudké nepřetržité ofenzívě. Neměřil se liberalismus se socialismem, ale šlo o moc. Nový státní útvar, jímž Československo bylo, musel usilovat o to, aby se zorganizoval. Vedle opatření politických šlo především o to, aby stát a jeho představitelé dali do pořádku celé hospodářství: krýt vydání, shánět daně, organizovat dopravu a státní podniky, regulovat zahraniční obchod, napomáhat výživě obyvatelstva a opatřování surovin. Jeden ze zakladatelů Československé republiky, Alois Rašín (právě k sympatiím vůči němu se tuším Klaus kdysi přiznal), vyznával a obhajoval individualismus a svobodu soukromého podnikání. V zájmu státu je však v praktické politice omezil. Jak dopadne ve srovnání s ním Klausova představa o Masarykovi?

To, čemu se říkalo „Rašínova bitva”, byla bitva o rovnováhu hospodářství, možnost úvěru, daňovou schopnost obyvatelstva, pokud stát, ať byl levý či pravý, nechtěl ničit občany tiskem bankovek nebo upadnout do peněžní závislosti na cizině, což by znamenalo ohrožení samostatnosti. Státní politika musela razit cestu z chaosu k normálnímu životu. Pouze demagogové mohli dávat za pravdu liberalismu či socialismu. V té době liberalismus chyboval zanedbáváním konfliktů sociálních sil a socialismus (ne socialismus, jak jej definovali komunisté po r. 1948) zase tím, že se soustřeďoval na požadavky sociálního pokroku a rozdělení důchodů bez ohledu na ochuzené a do určité míry rozvrácené hospodářství. Proto byli tehdy úspěšní agrárníci, kteří přicházeli, podporovaní socialisty, s požadavkem pozemkové reformy. Poměry byly ještě mnohonásobně složitější, než se mi tu podařilo na malé ploše předvést: namátkou politika deflace a její důsledky pro lehký, převážně německý vývozní průmysl, agrární cla, světová hospodářská krize atd.

Slova o potřebě návratu k republikánské prostotě a o tom, že „republika není hotova, když nemůžeme zabezpečit svému obyvatelstvu, aby se najedlo a mělo kde bydlet” nepronesl žádný socialista, ani Masaryk, který byl podle Klause „ideově zřetelně nalevo”, ale Alois Rašín 30. září 1921. Soudil, že kdyby se mladý stát nemohl opřít také o socialistické strany, „byla by to jenom práce pro komunismus”. Jak napravo byl tento politik od Masaryka, který své socialistické kredo vyjádřil mj. slovy: aby u nás žebráků nebylo. A jak nalevo od něj byl Masaryk?

Rašín ani Masaryk naštěstí nebyli osamělými běžci v československém státě. Orgán zvaný pětka, složený z pěti představitelů nejúspěšnějších stran, tvořili vedle Rašína politikové, kteří byli dostatečně oddáni státu a obecnému dobru, aby se mohli shodnout na společném aktuálním programu. Zároveň museli mít dost vlivu ve svých stranách, aby je dovedli získat pro kompromisní řešení. To se nepovedlo v žádném dalším státě s parlamentní demokracií instalovanou po první světové válce. Srovnání politických systémů ukázalo, že parlamentní demokracie ztroskotaly tam, kde sociální demokracie nedokázaly po vzniku komunistických stran zaujmout pozici státotvorných stran a kde občanské strany odmítaly jít do vlády se sociálními demokraty. V ČSR se na potřebném vývoji podílel bezpochyby T. G. Masaryk.

Možná není v této souvislosti bez zajímavosti, že Karel Kramář sám sebe označoval za katedrového socialistu a že jeho strana měla v programu z roku 1919 požadavek, aby česká politika „odpovídala smýšlení a potřebám lidovým” a chtěla, aby republika byla „sociální a sociálně spravedlivou”. Snad není nutné dál pokračovat, neboť je zřejmé, že volný trh nebyl po první světové válce orientační hodnotou. Tou bylo udržení demokracie. (...)