Archiv - Important Publications

2003 | 2002 | 2001

2003

Celosvětová monografie čeledi Juncaceae (sítinovité)

Vývoj rostlinné taxonomie dospěl do stádia, kdy se objevuje značná poptávka po souhrnných dílech, podávajících úplný přehled o diverzitě rostlin, ať již v rámci čeledí nebo větších regionů. Je to i proto, že ohromné množství nashromážděných dat a znalostí neumožňuje běžným uživatelům snadnou orientaci a rychlé využití např. v ochranářské praxi. Jednu z cest, jak tuto potřebu uspokojit, představuje předložené třísvazkové dílo. S přispěním 18 světových specialistů ze 14 zemí pěti kontinentů zpracoval J. Kirschner kompletní monografii čeledi Juncaceae, která je rozšířena a tvoří významnou součást mokřadní a horské vegetace po celém světě. Zpracování zahrnuje 442 druhů (537 taxonů) s podrobnými popisy, mapkami rozšíření a 300 obrázky. Během přípravy díla autor a přispěvatelé objevili šest pro vědu nových druhů a 5 poddruhů; četné doplňky a opravy též přispěly k poznání kontinentálních flór. Zahajovaný rozsáhlý mezinárodní program Species Plantarum: Světová flóra, sdružující nejvýznamnější světová botanická pracoviště a mající i významné české zastoupení, bude stejným způsobem inventarizovat diverzitu rostlinných čeledí celého světa. Monografie čeledi Juncaceae představuje první zpracování velké čeledi v rámci tohoto projektu, a současně je i úspěšným modelem spolupráce, efektivně shrnujícím současné znalosti a zkušenosti.

Kirschner J. et al.: Juncaceae 1: Rostkovia to Luzula. Species Plantarum: Flora of the World. Part 6: 1–237 (2002–2003).
Kirschner J. et al.: Juncaceae 2: Juncus subg. Juncus. Species Plantarum: Flora of the World. Part 7: 1–336 (2003).
Kirschner J. et al.: Juncaceae 3: Juncus subg. Agathryon. Species Plantarum: Flora of the World. Part 8: 1–192 (2003). ABRS, Canberra, Australia

Lesní vegetace severovýchodní Asie

Kniha je prvním detailním anglicky psaným přehledem lesní vegetace severovýchodní Asie. Zahrnuje především boreální a studené temperátní oblasti ruského Dálného východu (nejvýchodnější část Sibiře, Kamčatku, Sachalin a Kurilské ostrovy), Mandžusko (severovýchodní Čínu a přilehlé oblasti) a severní část Korejského poloostrova a Japonska. Vlastní popis vegetace těchto oblastí je zarámován obecnými úvodními kapitolami, jež přinášejí informace o klimatu, geomorfologii a geologii studované oblasti a o fytogeografických poměrech jihovýchodní Asie, a závěrečnými studiemi, věnovanými obecným aspektům. V těch jsou popsány obecné vztahy mezi vegetací a prostředím a prostorová struktura ve vybraných přirozených lesních společenstvech Severní Koreje. V závěrečné kapitole, klasifikující vegetaci, je provedeno srovnání syntaxonů a typů lesní vegetace severovýchodní Asie.

Projekt vzešel z podnětu českých vědců a na knize se podíleli odborníci z USA, Ruska, Číny, Japonska, Koreje, Kanady a Slovenska. Popis vegetace byl zpracován místními a zahraničními vegetačními vědci na základě literatury a výsledků několika expedic českých a slovenských botaniků do severní Koreje v devadesátých letech minulého století. Při zpracování vegetačních dat a výsledků vegetačního výzkumu byly využity dva metodické přístupy: (1) metoda lesních typů ruské Sukačevovy školy a (2) evropská curyšsko-montpellierská klasifikace. Kniha bude jistě užitečná pro vegetační vědce, ochranáře přírody a všechny, kdo mají zájem o studium vegetace a krajiny v dané oblasti, včetně studentů.

Kolbek J., Šrůtek M., Box, E. O. (eds) 2003. Forest vegetation of Northeast Asia. In: Geobotany 28, Kluwer Academic Publishers, Boston, Dordrecht, London, 472 pp. 

2002

Klíč ke květeně České republiky

Klíč k určování cévnatých rostlin České republiky je úplným přehledem planě rostoucích, zdomácnělých, zavlékaných a častěji pěstovaných cévnatých rostlin na území ČR. Je koncipován jako terénní určovací příručka. Zachycuje aktuální stav znalostí druhového složení květeny ČR. Obsahuje přes 4200 taxonů (druhů, poddruhů, kříženců, v omezeném rozsahu jsou zahrnuty i nižší vnitrodruhové jednotky). Ve srovnání s autorsky zpracovanou podrobnou Květenou ČR bylo editory Klíče použito ve většině případů širší pojetí rodů. Pro jednotlivé taxony jsou uvedeny hlavní diakritické znaky, počty chromosomů a stručný přehled o rozšíření a ekologických nárocích na území ČR. Identifikace taxonů usnadňuje ca 1400 kreseb zobrazujících důležité diakritické znaky. V některých případech, zejména u kritických skupin obsahuje originální zpracování (např. Hieracium, Rubus) odrážející současnou úroveň znalostí systematiky, evoluce a nomenklatury (vědecké i národní) naší květeny. Práce na Klíči byla iniciovaná a řízená Botanickým ústavem. Dílo představuje významný počin, důležitý pro odbornou i laickou veřejnost; nové doplněné vydání je plánováno na blízkou budoucnost.

Kubát, K., Hrouda, L., Chrtek, J. jun., Kaplan, Z., Kirschner, J., Štěpánek, J. (eds.): Klíč ke květeně České republiky. – Academia, Praha, 928 pp., 1400 illustr. (2002).

Přehled nepůvodních druhů české flóry

Byl vypracován kompletní přehled nepůvodních druhů české flóry, které se vyskytují či v minulosti vyskytovaly ve volné přírodě, doplněný o jejich základní biologické, ekologické a fytogeografické charakteristiky. Adventivní flóra ČR obsahuje celkem 1378 taxonů patřících do 542 rodů a 99 čeledí; z toho je 184 kříženců nebo hybridogenních taxonů. Podíl zavlečených taxonů na flóře ČR činí 33,4 %. Flora obsahuje 332 archeofytů a 1046 neofytů; 892 taxonů je považováno za náhodně se vyskytující, 397 za naturalizované a 90 za invazní. Z celkového počtu 1046 neofytů došlo k naturalizaci u 229 druhů (21,9 %) a z nich je 69 invazních (tj. 6,6 % z celkového počtu introdukcí). Naopak 231 náhodně se vyskytnuvších neofytů z flóry vymizelo. Česká republika se tak po Velké Británii stala druhou evropskou zemí, která disponuje podobnými daty. Při práci na katalogu byla vytvořena databáze, která je průběžně doplňována a aktualizována. Informace v práci obsažené lze využít k analýzám vlastností zavlékaných druhů a v ochraně přírody při managementu a kontrole invazních rostlin. V zemědělství lze využít soustředěné údaje k hodnocení rizik zavlékaných plevelných druhů, možnosti rezervoáru chorob a rizik křížení s plodinami (při hodnocení možnosti úniků GMO).

Pyšek, P., Sádlo, J., Mandák, B.: Catalogue of alien plants of the Czech Republic. – Preslia 74: 97–186 (2002).

Ekologie mokřadů

Monografie shrnuje výsledky dlouhodobých výzkumů rybníků, mokrých luk, vrbin a rašelinišť v Třeboňské pánvi, provedených v rámci mezinárodního programu UNESCO MAB (Man and the Biosphere = Člověk a biosféra) v letech 1976 až 1998. Práce byla koordinována dvěma z editorů - J. Jeníkem a J. Květem. Kniha poskytuje světové komunitě ekologů ucelenou informaci o struktuře, funkcích a vývojové udržitelnosti přírodních a polopřírodních mokřadů v krajině účelově modifikované člověkem po dobu osmi staletí. Ve čtyřiceti kapitolách jsou soustředěna data týkající se fyzikální i biotické organizace ekosystémů, jež jsou buď setrvale využívány nebo chráněny v mezinárodně významných přírodních rezervacích. Jednotlivé typy lenitických mokřadů jsou hodnoceny na podkladě širokého metodického rejstříku a s ohledem na klíčové druhy, populace a společenstva rostlin i živočichů. Kolektiv autorů, z nichž značná část jsou pracovníci BÚ AV ČR, prostřednictvím této monografie a zpřístupněním návazné literatury upevňuje pozici Třeboňska jako významného srovnávacího modelu v mezinárodních badatelských projektech, zaměřených na temperátní sladkovodní mokřady.

Květ, J., Jeník, J., Soukupová, L. (eds.): Freshwater Wetlands and their Sustainable Future: A Case Study of Třeboň Basin Biosphere Reserve, Czech Republic. – Man and the Biosphere Series, UNESCO, Paris, vol. 28, 495 pp. (2002) – (Jointly with The Parthenon Publishing Group, New York/Lancs).

2001

Mapa přirozené vegetace Evropy

Tato třísvazková publikace Mapy přirozené vegetace Evropy je kolektivním dílem geobotaniků z téměř všech zemí Evropy. Při jejíž přípravě byl Botanický ústav AV v Průhonicích jedním ze tří hlavních koordinačních pracovišť. Čelnou postavou a dlouholetým hlavním koordinátorem projektu byl první porevoluční ředitel Botanického ústavu R. Neuhäusl. První díl (v němčině, 655 p.) obsahuje mj. data o historii projektu, popisuje fyzicko-geografické, klimatické a fytogeografické podklady k vegetačnímu členění Evropy a pozdně glaciální a holocenní historii evropské vegetace. Následuje charakteristika vegetačních formací a jejich nižších jednotek, poznámky k nomenklatuře a taxonomii, vysvětlivky odborných pojmů a obsáhlý přehled evropské geobotanické literatury. Druhý díl zahrnuje především německo-anglickou verzi legendy (od polárních pustin, arktické tundry a alpinské vegetace po porosty xerotermních křovin Středomoří, od pouští a stepí jihovýchodní Evropy po vegetaci mokřadů – niv, poldrů aj.), vysvětlivky k obsahu mapy a příklady jejího vyhodnocení a využití. Ve třetím díle je vložena vlastní mapa přirozené vegetace na 9 listech měřítka 1: 2 500 000, barevná legenda a přehledná mapa Evropy v měřítku 1: 10 000 000. Mapa zobrazuje přirozenou vegetaci, která by za současných přírodních podmínek pokrývala území Evropy, kdyby přestal působit vliv člověka. Základem pro její sestavení jsou především zbytky přirozených nebo přirozeným blízkých porostů a jim odpovídající stanovištní podmínky. Tato publikace je prvním uceleným dílem o všech jednotkách přirozené vegetace Evropy, s podrobnou informací o jejich složení, diverzitě, ekologii a rozšíření. Obdobná publikace s takto podrobnou a jednotně zpracovanou charakteristikou 700 mapovacích jednotek z celého světadílu nebyla dosud nikde zveřejněna. Mapa je odrazem stanovištních podmínek a přirozeného růstového potenciálu. Poskytuje základní informace pro ochranu přírody a krajinné plánování, poklady pro ekologickou klasifikaci Evropy i pro posouzení jedinečnosti, vzácnosti nebo ohrožení různých vegetačních jednotek. Poskytuje cenný materiál pro doplnění celoevropské sítě chráněných území. Nabízí podklady pro posouzení změn vegetace vlivem globálního oteplení i pro srovnávací ekosystémové studium a monitoring v různých oblastech výskytu určitých mapovacích jednotek.

Bohn U., Neuhäusl R., unter Mitarbeit von Gollub G., Hettwer C., Neuhäuslová Z., Schlüter H. & Weber H. (2000/2003): Karte der natürlichen Vegetation Europas /Map of the Natural Vegetation of Europe. Maßstab/Scale 1:2 500 000. Teil 1. Erläuterungstext mit CD-ROM /Explanatory Text with CD-ROM. Teil 2. Legende/Legend. Teil 3. Karten/Maps. Landwirtschaftsverlag, Münster.

Stabilita evropského klimatu během posledního interglaciálu

Poslední interglaciál (127-110 000 let) je považován za významnou analogii k současnému interglaciálnímu období, k Holocénu, což nám pomáhá porozumět současnému vývoji klimatu. Zatímco v Evropě se v holocénu klima zdá být poměrně stabilní, variabilita klimatu během posledního interglaciálu zůstávala dlouho málo známá, protože rekonstrukce na základě výsledků z vrtů věčným ledem, z kontinentálních záznamů a z vrtů mořskými sedimenty dávaly protichůdné výsledky. Naše výsledky představují zcela nový postup založený na porovnání výsledků z různých oborů z analýz jezerních naplavenin. Výzkum byl založen na izotopech kyslíku z křemičitých schránek rozsivek, na souborech rozsivek a na pylových indikátorech klimatu ze sedimentu starého kráteru sopky u Ribains ve Francii. Ve srovnání s předchozími studiemi naše výsledky ukazují že teplé interglaciální klima nebylo přerušeno studeným výkyvem. Místo toho bylo objeveno rané teplotní maximum s přechodem ke studenějšímu klimatu asi v polovině sekvence. Konec interglaciálního období je charakterizován zřetelnou a náhlou změnou ve všech zastoupených datech. Výsledky potvrzují, že jihozápadní Evropa v posledním interglaciálním období  byla klimaticky stabilní a pravděpodobně reprezentuje obdobu současného klimatu.

Rioual, P., Andrieu-Ponel, V., Rietti-Shatti, M., Battarbee, R., Beaulieu, J.-L. de, Cheddadi, R., Reille, M., Svobodová, H. & Schemesh, A.: High resolution record of climate stability in France during the last interglacial period. – Nature 413: 293–296 (2001).

Shemersh, A., Rietti-Shatti, M., Rioual, P.,Battarbee, R., Beaulieu, J.-L. de, Reille, M., Andrieu, V. & Svobodová, H.: An oxygen isotope record of lacustrine opal from a European Maar indicates climatic stability during the last interglacial. – Geophysical Research Letters 28: 2305–2308 (2001).

Využití kokálních zelených řas při paleoekologické rekonstrukci

Sladkovodní zelené řasy r. Pediastrum zahrnují přes 20 druhů, které jsou rozšířeny po celém světě. Mají různé geografické rozšíření a většinou velmi vyhraněnou závislost na prostředí. Další jejich významnou vlastností je, že mají tzv. sporopoleninové buněčné stěny, které jsou různě strukturované a velice odolné vůči vnějším vlivům. Proto zůstávají zachovány v sedimentech vodních nádrží a v rašelinných sedimentech. To umožňuje jejich využití v palynologii a v paleobotanice, kde pomocí resistentních zbytků pylových zrn aj. organizmů v sedimentech je možno rekonstruovat vývoj rostlinné vegetace v určitém území. V  sedimentech vodních nádrží a mokřadních biotopů je málo zbytků místní mikroflóry (pylová zrna mohou být vždy přenášena větrem) a proto zbytky řas jsou pro tuto práci velice důležité. Rod Pediastrum je pro tento účel zvláště vhodný, avšak plné využití je umožněno až monografií J. Komárka a V. Jankovské, ve které jsou zpracovány druhy celého světa. Práce obsahuje podrobný morfologický popis sporopoleninových zbytků stěn umožňující determinaci všech druhů a je tedy nezbytnou pomůckou pro všechny paleobotanické rekonstrukce založené na analýze sedimentů bývalých i současných vodních nádrží a jiných mokřadních biotopů. Zvláštní pozornost byla věnována i vývojovým vztahům mezi fosilními a současnými druhy. Publikační výstup umožní rozvoj nové disciplíny, ”paleoalgologie”, v rámci oborů paleobotanika a paleoekologie.

Komárek, J. & Jankovská, V.: Review of the green algal genus Pediastrum: implication for pollen-analytical research. – Bibliotheca Phycologica, 108, J. Cramer, Berlin-Stuttgart, 127 pp. (2001).