Devadesátá léta: návraty a odchody, pokračování i začátek

Listopad 1989 přinesl změny ve vedení Ústavu (ředitel Z. Pešat, zástupce V. Macura) i v jeho personálním složení. Vrátila se podstatná část pracovníků vyhnaných za normalizace a na základě atestací Ústav opustilo několik odborně méně zdatných jednotlivců. Značného rozsahu nabyla pedagogická spolupráce s vysokými školami. K stému výročí narození J. Mukařovského byla v roce 1991 uspořádána mezinárodní konference, která po letech nevraživých kritik strukturalismu ocenila jeho význam pro moderní estetické myšlení a poukázala na jeho stále podnětné stránky. Dále pokračovala práce na hlavních týmových projektech a přibyly i programy nové. Na Lexikon české literatury navázal obsáhlý dvoudílný Slovník českých spisovatelů od roku 1945, jehož vydávání bylo dokončeno v roce 1998 a jenž představoval základní badatelský i materiálový předstupeň k náročnému projektu Dějin české literatury po roce 1945. Spolu s externími spolupracovníky na něm nyní pracuje oddělení současné literatury. Obdobně i v Kabinetu pro studium českého divadla se přistoupilo ke zpracování vývoje nejnovější fáze divadelní tvorby po roce 1945. Došlo i k organizačním změnám. Do svazku Ústavu se vrátila jeho dřívější brněnská pobočka, vyčleněná z něho v osmdesátých letech. Na pomoc širší odborné veřejnosti se orientoval útvar vědeckých informací, tj. knihovna a bibliografie. Ústav také přesídlil. Zásluhou bývalého ministra národní obrany L. Dobrovského našel v roce 1991 útočiště v kasárnách Jiřího z Poděbrad na náměstí Republiky, když byl nucen opustit klášter na Strahově vracející se řádu premonstrátů.

Po roce 1990 byl Ústav koncipován jako vzájemně těsně propojené pracoviště, v němž se výzkum české literatury ve svazku s teorií literatury měl dít na horizontu světových literatur a naopak jejich studium se mělo více vázat na potřeby české literatury. Bohužel tato koncepce se rozpadla pronikavým snížením rozpočtu instituce v roce 1993. Z Ústavu odešlo kolem třiceti zaměstnanců, včetně celých oddělení: Kabinet pro studium českého divadla měl podle příslibu akademické atestační komise přejít na Filozofickou fakultu UK; k tomu však nedošlo a jeho členové se rozptýlili do různých institucí (Divadelní ústav, AMU, FF UK aj.). Dosavadní pracovníci oddělení světové literatury pak posílili jednotlivé katedry na Filozofické fakultě UK a též obnovenou stolici komparatistiky. Příslušníci obou oddělení tak doplatili na svou podporu jednotné, vzájemně se badatelsky prolínající instituce. Neúspěšně totiž skončilo přesvědčování akademické atestační komise, která restrikci v našem i příbuzných oborech řídila, o tom, že se Ústav pro českou a světovou literaturu skládá vlastně ze tří oborů, které také mohly být samostatnými útvary, a že je nelogické, aby v Akademii existovaly samostatné instituce pro studium hudby a výtvarného umění, a přitom se rušila divadelní věda. Samozřejmě tato argumentace nemířila k tomu, aby tyto Ústavy byly vystaveny jakýmkoli potížím. Podobně vyzníval další argument poukazující na to, že je nelogické obnovovat v Akademii Slovanský ústav (pravda s bohatou už předválečnou tradicí a s kvalitní, zejména lingvistickou náplní jako staroslověnský slovník) a takřka současně rušit v ní výzkum literatur západoevropských.

Na nového ředitele Vladimíra Macuru s jeho zástupcem Pavlem Janouškem, kteří nastoupili do svých funkcí po zrodu Akademie věd České republiky dne 1. 2. 1993, tak jako první úkol čekala konsolidace krajně redukovaného pracoviště. Bylo třeba zajistit výzkum národní literatury, hlavně v těch oblastech, jež vyžadují týmovou spolupráci, a který je za stávající situace na vysokých školách neuskutečnitelný. Nakonec k tomu nejhoršímu nedošlo, též díky zavedení systému grantů, který do značné míry kompenzoval odliv institucionálních prostředků. Umožnil Ústavu, aby alespoň v omezeném rozsahu literární bohemistiky pokračoval ve svých dosavadních záměrech a postupně přibíral i nové. Z nich je třeba alespoň připomenout založení oddělení Česká elektronická knihovna, které připravuje digitální databázi knižně vydané české poezie 19. století. Databáze má sloužit jako východisko pro všestranné studium soustředěných textů (poetika, slovní zásoba, existence spolehlivých kanonických textů pro další vydávání jednotlivých děl). Nově se v programu Ústavu objevilo také zkoumání teoretických otázek poetiky literárního díla, průběžně se převádí do digitální podoby převážná část bibliografické činnosti. Stěžejním úkolem pak zůstávají zmíněné Dějiny české literatury po roce 1945 a též dokončení Lexikonu české literatury.

Posílil se také podíl Ústavu na vědeckých konferencích, ať už jím pořádaných, nebo těch, u nichž působil jako spolupořadatel (o české hymně, o Václavu Černém, o české literatuře šedesátých let 20. století, o F. L. Čelakovském ad.). Pro mladé adepty bohemistiky z Ústavu i jiných vědeckých, pedagogických i kulturních pracovišť se pořádají pravidelně postgraduální semináře. V červnu 1995 se podařil mimořádný počin, I. kongres světové literární bohemistiky, na němž se poprvé sešli literární vědci, překladatelé i propagátoři české literatury z celého světa (přes 100 účastníků z 22 zemí). Umožnil navázání mnohostranných kontaktů mezi domácími a zahraničními bohemisty a rovněž přispěl ke zvýraznění české literární vědy i ÚČL AV ČR jako přirozeného badatelsko-informačního střediska a materiálového východiska výzkumu české literatury. Nakonec přese vše mohl v roce 1997 Ústav při oslavách padesáti let svého působení vystoupit před veřejnost jako konsolidovaná výkonná instituce.

V roce 1999 Ústav přesídlil na nové působiště. Právě ve chvíli, kdy vrcholily starosti s vybavením nového útulku Ústavu, postihla ho těžká a bolestná ztráta: 17. 4. 1999 zemřel jeho ředitel Vladimír Macura, který do poslední chvíle odolával náporu kruté nemoci a který měl hlavní zásluhu na tom, že se Ústav otevřel domácí a světové bohemistice i širší veřejnosti a stal se důstojnou a respektovanou součástí humanitního bádání v Akademii věd. Působení Vladimíra Macury v čele ústavu se symbolicky uzavřelo počátkem července 2000, kdy se do Prahy sjeli domácí i zahraniční delegáti II. kongresu světové literárněvědné bohemistiky.

Po Macurově smrti se novým ředitelem se na základě konkursu 1. 11. 1999 stal jeho dosavadní zástupce Pavel Janoušek. Jeho zástupci postupně byli Petr Čornej (2000-2001), Alice Jedličková (2001-2007) a Karel Piorecký (od 2009). Ústav pod Janouškovým vedením kontinuálně pokračoval ve své činnosti. Vedle pokračujících úkolů historických, lexikografických a informačních se výrazně vyprofiloval třísvazkový teoretický projekt Poetika literárního díla dvacátého století. Byly zahájeny práce na projektu Česká elektronická knihovna, plnotextová databáze české poezie 19. a počátku 20. století, jenž byl posléze zpřístupněn na internetu.

V roce 2002 pak proběhla rozsáhlá vnitroústavní diskuse, jejímž výsledkem byla nová struktura Ústavu od 1. 1. 2003. V oblasti literárně historické novým prvkem bylo to, že vedle pokračujícího bádání v oblasti poetiky textu vznikly dva týmy, jeden věnující se problematice naratologické, druhý problematice textu v jeho různých podobách. Nový směr výzkumu otevřelo oddělení pro výzkum literární kultury, rozvíjející výzkum populární literatury 19. a zejména 20. století i sociálních mechanismů literárního života. V oblasti historické začala vedle sebe působit oddělení dějin literatury a oddělení pro výzkum literatury dvacátého století. První se věnovalo především dokončování Lexikonu české literatury, jehož vydávání se podařilo v roce 2008 uzavřít 4. svazkem, a začalo také pracovat na vydávání pramenů k dějinám českého myšlení o literatuře. Druhé dokončilo čtyřsvazkové Dějiny české literatury 1945-1989 (jakož i na ně navazující publikaci V souřadnicích volnosti, věnovanou literatuře 90. let dvacátého století). Badatelský přínos těchto dvou stěžejních úkolů potvrdila i řada cen, kterých se jim dostalo v průběhu roku 2009. Lexikon byl v anketě Lidových novin oceněn jako Kniha roku a získal také cenu Magnesia Litera za přínos české literatuře. Dějiny byly oceněny Cenou Josefa Hlávky. Na posilující se význam elektronických medií ústav reagoval zejména vznikem internetového Slovníku české literatury po roce 1945. (Na nějž má v budoucnosti navázat i elektronická podoba Lexikonu české literatury.)

Ústav pokračoval v pořádání řady konferencí, nově začal například pořádat pravidelné březnové mezioborové konference k problematice literatury a kultury 20. století (v Olomouci ve spolupráci s tamní filozofickou fakultou), jakož i podzimní kolokvia k problematice literárního života. V roce 2005 se konal III. kongres světové literárněvědné bohemistiky. Podařilo se také získat předsedu Akademie věd Václava Pačese pro to, aby Akademie finančně přímo podporovala studijní pobyty zahraničních bohemistů. Díky tomu ústav mohl od roku 2007 přijmout okolo deseti stážistů ročně.

Od 1. 1. 2008 se zásadně změnil právní a ekonomický statut ústavu, který byl - stejně jako všechny ostatní ústavy Akademie věd - transformován na veřejnou vědeckou instituci. Toto posílení svébytnosti znamenalo také vznik nového řídícího orgánu: vedle znovu zvoleného ředitele Pavla Janouška se na přímém řízení ústavu začala podílet také devítičlenná volená rada pracoviště. Do jejího čela byl postaven Pavel Janáček, pod jehož vedením byla přijata řada interních norem určujících pravidla fungování ústavu. Rada se také rozhodla provést vnitřní "audit" fungování ústavu jako celku i jednotlivých oddělení. Jeho výsledkem se stal na podzim roku 2008 přijatý dokument Koncepce výzkumné činnosti ÚČL AV ČR, v. v. i., na období příštích pěti až deseti let. Prvním krokem k jeho realizaci se stalo opětovné sloučení obou teoretických oddělení, jakož i příprava vzniku samostatného týmu pro výzkum starší literatury.

(Napsal Zdeněk Pešat s použitím náčrtu vývoje Ústavu sestaveného Rudolfem Havlem.)

<- Předchozí část