René Descartes (1596-1650)
Principy filosofie
Výbor doplněný dvěma dopisy princezně
Alžbětě Falcké
Praha, Filosofia 1998. 183 stran. Cena 160,-
Principy filosofie (Principia Philosophiae) představují Descartovu
filosofickou a vědeckou „summu". Původně je Descartes zamýšlel koncipovat
jako polemiku
Podkladem názorného kritického komentáře se měla
stát Summa philosophica quadripartita Eustacha od Sv. Pavla. Od svého
záměru však Descartes brzy upustil a soustředil se plně na výklad
vlastních myšlenek. Práci započal počátkem čtyřicátých
let, v době zaslání Meditací o první filosofii (vydaných
posléze r. 1641) k posouzení budoucím autorům sedmi řad
Námitek a pařížské universitě. Principy vyšly 10. července
1644 ve věhlasném amsterodamském nakladatelství Lodewijka
Elzeviera.
Descartes doufal, že se mu Principy podaří prosadit jako učebnici. Kniha
se ovšem nesetkala u odborné veřejnosti s odezvou, jakou si její
autor přál. To bylo zřejmě jedním z důvodů, proč dal souhlas k
překladu do francouzštiny, který provedl abbé Claude Picot. Tato
francouzská verze, údajně revidovaná Descartem samotným,
vyšla o tři roky později (1647).
Principy se skládají ze čtyř částí, z nichž každá
je pro přehlednost rozdělena na řadu článků. V první části,
O principech lidského poznání, Descartes systematicky vykládá
metafyzická témata známá ze čtvrté části
Rozpravy o metodě (1637) a z Meditací o první filosofii. Část
druhá, O principech materiálních věcí, podává
teoretické základy karteziánské fyziky. Odtud se
odvíjí podrobný výklad třetí části,
nazvané O viditelném světě, věnovaný přírodovědným
otázkám, především astronomii. Závěrečná
čtvrtá část pojednává ve shodě se svým názvem
o Zemi. Poslední dvě části Principů jsou tak rozvinutím
myšlenek ze spisu Svět čili Pojednání o světle (Le Monde ou Traité
de la Lumičre) napsaného v roce 1633, od jehož publikace Descartes ustoupil
údajně pod vlivem odsouzení Galilea Galilei. Svět tedy vyšel až
po Descartově smrti, r. 1664.
Původně Descartes zamýšlel do spisu zařadit ještě dvě části -
kromě stávajících čtyř měly Principy obsahovat samostatnou
část věnovanou rostlinám a živočichům a část závěrečná
měla nést titul O člověku. Od tohoto úmyslu však upustil s odůvodněním,
že zatím neměl dost prostředků pro potřebné experimenty a jeho
znalosti v dané oblasti proto nejsou dostatečné. Určitou náhradou
je posledních devatenáct článků čtvrté části,
které pojednávají především o smyslovém vnímání.
V roce 1648 spis věnovaný člověku Descartes přece jen psát začal.
Výsledek jeho práce však byl však vydán až po jeho smrti
roku 1664 společně s Pojednáním o člověku (Traité de l`Homme)
a nese název Popis lidského těla (La Description du corps humaine).
Společně s Pocity duše (Les Passions de l`Ame, 1649) nám doplňuje obraz
o Descartových názorech na danou problematiku.
Náš výbor je, pokud víme, prvním překladem části
Descartových Principů filosofie do češtiny. Omezuje se na jejich filosoficky
významné jádro. Vynechány jsou tedy pasáže
často zajímavé, leč důležité především pro dějiny
přírodních věd.
První část Principů je zde přeložena celá. Následuje
prvních třicet šest článků druhé části (tj. asi
její dvě třetiny) a posledních devatenáct článků
části čtvrté, které obsahují výklad o smyslovém
vnímání. Ústředním tématem je tak
problematika lidského poznání a vzájemného
vztahu mysli a těla. Právě pro lepší osvětlení Descartova
stanoviska k druhému problému jsme se rozhodli připojit překlad
dvou jeho francouzských dopisů princezně Alžbětě Falcké, které
byly napsány právě v době práce na Principech filosofie
(jež jsou jí ostatně také věnovány). Obsahují totiž
nadmíru ucelený a jasný výklad dané věci.
Alžběta Falcká (1618-1680) byla dcerou Friedricha V. Falckého.
Studovala filosofii, matematiku a přírodní vědy, mluvila francouzsky,
anglicky, německy i holandsky a četla též latinsky a italsky. Na Descarta
princeznu upozornil pravděpodobně Alphonse de Pollot, piemontský šlechtic,
dvořan knížete Oranžského a Descartův přítel, když jí
dal přečíst Meditace o první filosofii. Ty se tehdy dočkaly, v
květnu 1642, v Amsterodamu.druhého vydání. Descartes sám
žil už patnáct let v Holandsku a v té době právě pobýval
v Endegeest, nedaleko Haagu. Když si princezna přála poznat autora Meditací,
rád přijal pozvání na dvůr, kde často pobýval třeba
Constantin Huygens a jiní jeho přátelé. V květnu 1643 se
ale Descartes odstěhoval do Egmont op den Hoef a návštěvy nahradilo dopisování.
Trvalo sedm let, až do filosofovy smrti. Poslední dochovaný dopis
jí Descartes napsal dva měsíce před svou smrtí ze Stockholmu,
kam byl pozván královnou Kristinou a kde také ve svých
třiapadesáti letech 11. února roku 1650 zemřel. Alžběta jej přežila
o třicet let a zemřela roku 1680 v luteránském klášteře
v Herfordu v Německu.
Připravujeme na rok 2000, společně s Pavlem Zavadilem:
* Meditace o první filozofii
Okolnosti nás donutily spokojit se s kompromisním řešením.
Připravujeme pro vydání překlad Meditací v rozsahu odpovídajícím
prvnímu vydání. Měníme pouze název, který
v prvním vydání zněl Meditace o první filosofii,
v níž se dokazuje Boží existence a nesmrtelnost duše, na název
odpovídající všem dalším vydáním,
Meditace o první filosofii, v nichž se dokazují Boží existence
a reálná odlišnost duše od těla.
Poprvé vyšly Meditace v Paříži u nakladatele M. Solyho („pod znamením
fénixe", jak stojí na titulním listě - bájný
pták je tam také vyobrazen) v roce 1641. První vydání
obsahovalo kromě samotného textu Meditací ještě šest sad námitek
různých autorů, jimž Descartův přítel a korespondenční
sekretář Pierre Mersenne rozeslal pracovní verze textu (např.
Thomas Hobbes, Antoine Arnauld, Pierre Gassendi).
Překládáme z latinského textu v sedmém svazku standardního
kompletního vydání Oeuvres de Descartes, eds. Charles Adam
et Paul Tannery, Paris, Vrin 1996. K autorizovanému francouzskému
překladu (jenž se nachází v devátém svazku souborného
vydání) přihlížíme a na podstatné významové
posuny nebo doplnění upozorňujeme v poznámkách. K ruce
jsme měli též německý překlad, který pořídil A.
Buchenau (Meditationen. Mit sämtlichen Einwänden und Erwiderungen.
Hamburg, Felix Meiner 1972), a anglický překlad The Philosophical Works
of Descartes, přel. Elizabeth S. Haldane a G. R. T. Ross, 2. vols., Cambridge
University Press 1976. Vyjde v nakladatelství OIKOYMENH.
Připravujeme na příští tisíciletí:
* Dodatek k meditacím
Abychom českému čtenáři umožnili seznámit se s úplným
textem Descartovy nejslavnější knihy, připravujeme k vydání
překlad souboru všech zásadních textů, které k ní
patří nebo s ní úzce souvisí a nedostaly se do našeho
překladu Meditací samotných.
Na prvním místě to jsou Sedmé námitky s autorovými
poznámkami a Dopis otci Dinetovi, které jsou součástí
většiny vydání Meditací od roku 1642, kdy vyšly Meditace
podruhé, až do současnosti. Dále pak Dopis pana Descarta panu
Clerselierovi, jenž v prvním francouzském vydání
(1647) nahradil Páté (Gassendiho) námitky. Doplnit by je
měly dopisy, které se k Meditacím bezprostředně váží:
námitky z pera neznámého adresáta, jehož Descartes
ve své odpovědi oslovuje jménem Hyperaspistés, a Descartova
korespondence s A. Arnauldem, autorem čtvrtých námitek, někdy
uváděná jako Druhé Arnauldovy námitky.
* Vášně duše, O člověku, Popis lidského
těla
(překlad Ondřej Švec, Karel Thein)
Francouzsky psané Vášně duše, vydané r. 1649 v Amsterdamu a Paříži, jsou Descartovým posledním filosofickým dílem. Jde o dílo mimořádného významu, které mimo jiné obsahuje detailní popis Descartova pojetí vzájemného působení duše a těla a u Descarta zřídka se vyskytující úvahy o etice. Pojednání O člověku (1664) se zabývá především fyziologií lidského těla, ale přispívá rovněž k objasnění Descartova pojetí povahy smyslového vnímání a vztahu duše a těla. Popis lidského těla (1664) přináší (opět kromě dalších důležitých témat) mechanistický pohled na ‚stroj lidského těla‘: předpokládat, že je to duše, co organizuje mimovolní procesy v našem těle, je pro Descarta stejně rozumné, jako myslet si, že „hodiny mají duši, díky které ukazují čas."
