Lidové výrazy ze Mšece

Leopold Zubr

[Drobnosti]

[1]Když jsme se jako děti doma hašteřívali, kárávala nás matka, že se musíme stále kníkat = drážditi ke kničení. Také jinde jsem slyšel, že ten starší toho mladšího rozkníká. — Byli-li jsme biti a sváděli vinu jeden na druhého, bylo nám hned řečeno, že si dávali dobrý pozor, kdo koho poštíval nebo ponoukal (maminka říkala i poňoukal). — Otec při řeči o dítěti vykutáleném, povedeném, taženém, které má za ušima, říkával: „To je pěkný arcízek“ (pěkné jadérko, jahoda, pěkné kvítko). Toto slovo znám ze Mšece jen z úst otcových. Možná, že si je otec přinesl z východních Čech nebo z cest světem na zkušenou. Podobně jen od něho jsem slyšel slovo cukrfundálek, jehož užíval žertovně ve smyslu „mazlíček, zlatíčko“. — Psa, který se nedrží doma a slídí po cizích domech, kde by sehnal něco na zub, ač dostane doma dost žrát, nazýval otec vobejdou a huboval, že ten pes musí porád vobejdit (= obejdit).

Naše řeč 9, ročník 22/1938

Předchozí J. Přikryl: Členka a j.

Následující Jiří Straka: K mému článku o učení mateřskému jazyku ve Francii