Čór

[Drobnosti]

(F. Z.) Toto slovo bývalo slýchati dosti často s významem ‚tulák, syčák, zloděj‘ i jako nadávku v pražské mluvě. Kott (Přísp. 3, 41) je zaznamenal z Č. lidu 10, 140 ze zlodějské hantýrky s významem ‚zkušený, odhodlaný zloděj, který už byl často trestán‘; rozeznává se tam čór na černo (noční) a na šaušprunk (denní). Ve več. Nár. l. bylo 12. srp. 1929 »čtení o zlodějích a šibalech« s podobným poučením; byl tam i čór na zdoliny (kapsář) a zlochový (který se odhodlá i k násilí). Zlodějka je čórka. Slovo čór pochází z cikánštiny a s cikány přišlo až z Vých. Indie; v sanskrtě se zloděj jmenuje čaurah, v prákrtě (pozdějším stupni jazyka stind.) čóró. Není to jediné slovo, které se k nám dostalo z Indie. Sladíme cukrem, který (původně cukr třtinový) i se svým jménem (stind. šarkarâ písek, drobné kamení, drobný, t. zv. krystalový cukr‘, prák. sakkarâ, řec. sakcharon, lat. saccharum, arab. sukkar, stněm. zucura) přes širé kraje a za dlouhá století přišel ke všem národům. Také punč (angl. punch), je podobného původu; původní punč měl totiž pět součástí (rum, vodu, čaj, cukr a citron) a v Indii byl pojmenován číslovkou paňča (pět), již známe také ze zeměpisného jména Pandžáb, Pendžáb (stind. paňča âpah ‚pět vod‘, paňčanadam ‚pětiříčí‘, t. řeka Indus se čtyřmi přítoky).

Naše řeč 2, ročník 14/1930

Předchozí Z našich časopisů

Následující Holínky