Dotaz týdne 2007

Dotaz týdne 2006
Dotaz týdne 2008
Dotaz týdne 2009

Na co se nás často ptáte
Ptáme se
Tip pro Vás
Oddělení jazykové kultury

52/2007

vzory podstatných jmen

Dotaz:

Chci Vás poprosit, abyste mi zodpověděli dotaz ohledně vzorů podstatných jmen mužských. Jsem žákem deváté třídy a připravuji se na zkoušky na gymnázium. S bratrem, který je v šesté třídě, se přeme, jestli mezi vzory podstatných jmen mužských patří i slovo „bača“. A pokud nepatří, podle jakého vzoru se skloňuje. Žádný z učitelů mi na to nedokázal odpovědět.

Odpověď:

Problém je v tom, že vzory, podle kterých skloňujeme podstatná jména, nejsou dány striktně – dříve se například jako vzor pro skloňování některých podstatných jmen ženského rodu užíval vzor „nůše“, dnes se v učebnicích objevuje spíše vzor „růže“ apod. Jinými slovy, nelze jasně říci, že něco vzor je a něco není – záleží totiž především na autorovi učebnice.

Podstatné jméno bača spadá vlastně (obecně) pod vzor „předseda“, ale některými tvary se od něj liší (po -d- u vzoru „předseda“ totiž následuje tvrdé y, kdežto po č u slova bača následuje měkké i). Jsou to:
2. p. j. č. (bez) předsedy x bači
4. p. mn. č. (vidím) předsedy x bači
7. p. mn. č. (s) předsedy x bači

Z toho vyplývá, že je možné slovo bača a jemu podobná (nindža, paša, rikša, paňáca, Nohavica, Míša a další) vydělit jako samostatnou skupinu podstatných jmen. Slovo bača pak může být zvoleno jako vzor pro skloňování této skupiny – vzorem ale stejně tak může být i jiné slovo, často je za vzor označováno slovo paňáca.

51/2007

sakumprdum

Dotaz:

V dětsví jsem se u svých předků setkal s výrazem „sakumprdum“. Ten jsem chápal jako poněkud vulgární ekvivalent slova „všechno“. Nyní po 60 letech jsem se v knize Hohenstein, Alexander: Warthegau: deník z let 1941–42 setkal s výrazem „sakumperdum“ ve stejném významu. To mě v souvislosti s minulostí přimělo k pátrání, kde se to slovo v zapadlé vísce vzalo. Pátral jsem v latině, ostatních jazycích i encyklopediích a nic jsem nenalezl. Kde se to slovo tady vzalo?. Promiňte mi moji zvídavost, ale ta mne poháněla celý život a rozhodně ne k mé škodě.

Odpověď:

Vedle výrazů sakumprdum a sakumperdum se v češtině objevují či objevovaly i výrazy sakumpak, sakumprásk, sakum pikum, sakum pakum a podobně. Etymologie těchto výrazů je však velice prostá – (podle Českého etymologického slovníku Jiřího Rejzka) jde o obměny německého (mit) Sack und Pack (tj. ‚se vším všudy‘, doslova ‚s pytlem a balíkem‘).

50/2007

psaní čísel

Dotaz:

Chtěla bych se poradit ohledně slovního vypsání částky 85.135.000 Kč. Mám správně uvedeno slovy: Osmdesátpětmilionůstotřicetpěttisíc korun českých? Minulý týden nás lektor semináře „Úprava písemností“ upozorňoval na psaní velkých počátečních písmen u částek vypisovaných slovně. Tak teď nevím, která varianta je správně.

Odpověď:

Číslovky vyšších číselných řádů píšeme dohromady pouze v malém počtu specifických případů (např. na pokladních složenkách), a to z bezpečnostních důvodů. Všude jinde bychom měli psát osmdesát pět milionů sto třicet pět tisíc korun českých. Pro psaní velkého písmene zde není žádný důvod, dokonce by to bylo i proti obecným zásadám pro psaní velkých písmen. Mrzí nás, že Vám lektor podal mylné informace. Naše tazatele se snažíme varovat před obdobnými školeními a kurzy s tematikou obchodní/úřední korespondence a českého jazyka, které vedou lektoři bez odpovídajícího lingvistického vzdělání.

49/2007

římské číslice

Dotaz:

Můžete mi, prosím, potvrdit moji domněnku, že římská čísla jsou číslovky?

Odpověď:

Domníváme se, že takové tvrzení není zcela přesné, a to především z toho důvodu, že se jedná o dva pojmy z jiných oblastí. Pojem „číslovka“ užíváme pro jeden ze slovních druhů, zatímco pojem „římská číslice“ se týká otázky způsobu zápisu slova. Lze nicméně říci, že římskými číslicemi bývají v textu označovány číslovky.

48/2007

Uprka – Úprka

Dotaz:

Mám dotaz na přesnou podobu jmen malířů, navíc bratrů, v literatuře ina internetu jsem našla tyto podoby: Joža Uprka (s krátkým U) a Franta Úprka (s dlouhým Ú). Je toto opravdu správně?

Odpověď:

Domníváme se, že by měla být jména obou bratrů psána stejně. Prošli jsme encyklopedie, kterými disponujeme, a všude bylo jméno Uprka psáno s krátkým u, jedině ve starém Ottově slovníku naučném bylo ú dlouhé. Výskyty na internetu ukazují (jak ostatně sama píšete), že je psaní ú/u v tomto jménu rozkolísané. Vzhledem k tomu, že se oba bratři narodili zhruba v polovině 19. století, je dokonce možné, že byl zápis jejich jména rozkolísaný i za jejich života, protože čárka nad ú se na počátku slov začala psát až po roce 1848 (a v některých příjmeních ještě později).

Jinými slovy, nelze striktně říci, jestli psát ú dlouhé nebo u krátké. Domníváme se však, že by snad bylo vhodnější přiklonit se k řešení z novějších encyklopedií a psát u krátké.

47/2007

rezervovat – zarezervovat

Dotaz:

Pracuji u autobusové společnosti a často zde používáme slovo „rezervovat“. Zajímalo by mě, jestli je v pořádku i slovo „zarezervovat“. Bylo nám řečeno, že „zarezervovat“ už není správný výraz, protože předpona „za-“ je navíc, je už přidána nesprávně. Chtěla jsem si tuto informaci ověřit, protože sloveso „rezervovat“ bych určila jako nedokonavé (často rezervovat), takže jako protiváhu slovesa dokonavého bych určila „zarezervovat“.

Odpověď:

Sloveso zarezervovat vzniklo patrně jako dokonavý protějšek nedokonavému rezervovat. To má samozřejmě své důsledky pro sémantiku – dobře to dokládají následující příklady. Můžeme říci jak větu Pepa včera hotel nerezervoval, protože na to neměl čas, tak i Pepa včera hotel nezarezervoval, protože na to neměl čas. Obě věty můžeme považovat za synonymní. Věty Pepa včera hotel nezarezervoval, protože byl hotel plně obsazen a Pepa včera hotel nerezervoval, protože byl hotel plně obsazen oproti tomu jako synonymní hodnotit nelze – v prvním případě říkáme to, že Pepa s rezervací neuspěl, v případě druhém se říká, že tuto činnost ani neprováděl.

I když tento rozdíl není příliš velký a neprojevuje se ve všech kontextech, v nichž lze daná slovesa použít, považujeme to za důvod, který existenci výrazu zarezervovat plně opodstatňuje.

46/2007

Kremže – kremžská hořčice

Dotaz:

Prosím o laskavé sdělení, jaký je český název tohoto rakouského města. Je to „Kremže“ či „Křemže“? Pokud „Křemže“, od čeho je pak kremžská hořčice? Nebo to má zcela jiné souvislosti?

Odpověď:

České jméno dolnorakouského města Krems an der Donau zní Kremže; název kremžské hořčice skutečně souvisí s názvem tohoto města. Výtvarníci znají rovněž kremžskou bělobu.

45/2007

výsypný – vysýpací

Dotaz:

Rád bych se zeptal na přípustnost tvarů výsypný a vysýpací, případně jestli se jejich významy nebo užití nějak liší, pokud jde o průmyslová zařízení, které vysypáváním vyprazdňují. Hledání na internetu mi vrátilo mnoho výskytů slova „vysýpací“, většinou ve spojení s „vysýpací výškou“, tuším, nějakých nakladačů. Naproti tomu Slovník spisovné češtiny uvádí pouze „výsypný“. Je tvar „vysýpací“ gramaticky nesprávný, nebo např. jen nevhodný a přijatelný v technickém žargonu? Nebo se jedná o správně utvořené adjektivum od nedokovaného „vysypávat“?

Odpověď

Jednosvazkový Slovník spisovné češtiny obsahuje jen kolem 50 tisíc hesel, není v něm tedy vše, zejména ne méně častá a odborná slova.

Obě přídavná jména, výsypný a vysýpací, jsou správně utvořena a obě mají stejný význam, který bychom mohli stručně popsat jako ‚určený či zařízený k vysypá(vá)ní‘. Rozdíl mezi nimi je v jejich využití. V technickém vyjadřování se ustálilo přídavné jméno výsypný, např. výsypný prostor, výsypný žlab, výsypný otvor, výsypná nádrž, výsypný vůz, výsypný člun; výsypné zařízení i vysýpací zařízení. (Kdybychom měli k dispozici technické normy, mohli bychom zjistit, které z obou – a v kterých spojeních – bylo přijato jako závazný technický termín.)

Přídavné jméno vysýpací se užívá řidčeji.

Vedle toho existuje ještě přídavné jméno výsypkový, utvořené od podstatného jména výsypka, užívaného v hornictví. Výsypka je stavba, v níž jsou ukládány horniny ze skrývky při povrchovém dobývání (odtud i výsypkový stupeň).

44/2007

s třema nohama

Dotaz:

Chtěla bych se Vás zeptat, jak by se skloňovala číslovka tři např. ve spojení s nohama (ve smyslu částí těla). Pokud vím, tak správné skloňování číslovky tři je v tomto pádu třemi, ale věta kočka se třemi nohama mi nepřijde správná. Je tedy možné usuzovat, že se použije tvar třema, podobně jako je tomu u číslovky čtyři (tzn. kočka se čtyřma nohama)?

Odpověď:

V daném případě jde o končetiny živé bytosti, proto je přirozenější užít tvar nohama, přestože tento tvar je zakončen na duálovou koncovku -ma, která od původu označuje výskyt jevu v páru. Spojení podstatného jména noha označujícího končetinu živé bytosti a jiné číslovky než číslovek dva či oba je tedy vlastně nelogické. Tvar s koncovkou podle vzoru „žena“, tj. se třemi nohami, by však označoval neživou skutečnost: starý stůl se třemi polámanými nohami. Užití tvaru nohama je tedy nevyhnutelné a musí mít nutně důsledky i pro koncovku číslovky: kočka se třema nohama.

43/2007

vysutý – visutý

Dotaz:

V Pravidlech českého pravopisu jsem našel tyto možnosti pravopisu slova: „vysutý (vysunutý) : jiné je visutý (visící)“. První možnost („vysutý“) jsem nenalezl ani ve Slovníku spisovné češtiny. Je tato varianta správná?

Odpověď:

Přídavné jméno vysutý je uvedeno naposledy ve starém Slovníku spisovného jazyka českého a znamená ‚dopředu vyčnívající‘ (dnes bychom v tomto významu použili spíše výraz vysunutý). Výraz visutý naopak znamená ‚zavěšený, upevněný shora‘ (visutý most) nebo ‚položený nad něčím jako stupeň‘ (visuté zahrady).

42/2007

bulík – buličí – bulet

Dotaz:

Rád bych se Vás zeptal, co přesně znamená slovo „bulík“? Často se používá ve spojení „věšet bulíky na nos“. Jsou od slova „bulík“ odvozena i slova „bulet“ (brečet) a „buličí“ (buličí oko – toto spojení sice znám, ale též nevím, co znamená)? Předem děkuji za odpověď.

Odpověď:

Slovo bulík definuje Slovník spisovného jazyka českého jako 1. mladý vůl, volek; 2. hlupák. Spojení věšet někomu bulíky na nos by tedy bylo volně možné přeložit dělat z někoho vola.

Buličí oko je lidové označení sasanky. Sloveso bulet je původu zvukomalebného (srov. citoslovce bú při brečení), vývojovou souvislost se slovem bulík tak nejspíše nemá.

41/2007

bio řepný cukr

Dotaz:

Prosím o radu, jak psát předponu „bio-“. Vím, že se píše dohromady slovo „biospotřebitel“, „bioprodukty“, „biokvalita“. Jak je to ale s přídavnými jmény jako „bio řepný cukr“ nebo „bio škrobový sirup“?

Odpověď:

Chceme-li pravopisem naznačit, že „značka“ bio patří k názvu celého dvojslovného produktu, nezbývá než psát bio zvlášť. Proti psaní dohromady s přídavným jménem mluví věcná skutečnost: biořepný by znamenalo vyrobený z biořepy, bioškrobový by znamenalo vyrobený z bioškrobu. To však evidentně výrobce nemá namysli – chce velmi pravděpodobně vyjádřit to, že všechny složky, které jsou součástí bio řepného cukru (resp. bio škrobového sirupu) jsou „biologicky čisté“, nejen řepa (resp. nejen škrob). Z věcného hlediska by bylo sice možné psát řepný biocukr, popř. škrobový biosirup (bio by tak vyjadřovalo kvalitu celého výrobku), ale proti tomu stojí slovosledný úzus: Je obvyklé, aby bio stálo v čele celého dvojslovného pojmenování.

K tomu je však třeba ještě dodat, že víceslovných názvů s první složkou bio je výrazně méně než názvů jednoslovných, které píšeme dohromady: biopotraviny, biozátěž, biovýrobce apod.

Vždy by ovšem bylo možno místo zkratkového bio užít opisu, např. výrobek s certifikačním označením bio, zvíře z ekologického chovu, výrobek bez chemických konzervačních přísad apod.

40/2007

Cee

Dotaz:

Můj kamarád (Čech s českými předky – alespoň, co měl možnost zjistit) má zvláštní příjmení – jmenuje se „Cee“. Zajímalo by mě, jaký je jazykový původ tohoto jména, které se (jak jsem se dívala na web) v Čechách občas vyskytuje.

Odpověď:

Domníváme se, že toto příjmení lze vyložit dvěma způsoby: buď z označení písmene C (A. Kotík, Naše příjmení, Praha 1897, s. 175 podobně vysvětluje příjmení Bé, Cé, El, Eška, Zet), nebo z německých příjmení Zäh (ze středohornoněmeckého zaehe ‚nepoddajný, tuhý; houževnatý, neústupný; vytrvalý‘) či Zeh, eventuálně Zehe (stejného původu jako Zäh či ze středohornoněmeckého zehe ‚prst u nohy‘ – zřejmě podle nějaké nápadné diference prstu/prstů u nohou prvního nositele tohoto jména) – k oběma německým příjmením viz R. a V. Kohlheim, Familiennamen. Herkunft und Bedeutung, Mannheim – Leipzig – Wien – Zürich 2005, s. 738 (Zäh) a 740 (Zeh, Zehe). Výklad z němčiny přitom pokládám vzhledem k motivaci za přesvědčivější (příjmí, z nichž se příjmení vyvinula, bývají velmi často motivována povahovými či fyzickými rysy svých nositelů, zatímco pojmenování písmen v abecedě jsou pro vznik příjmí či příjmení používána jen výjimečně).

39/2007

barista

Otázka:

Mistrovství světa ve vaření kávy se účastní tzv. baristé – v sg. barista. Pro mě je tento termín nový, dosud jsem se s ním nesetkal. Mám pocit, že v Novém akademickém slovníku cizích slov se nevyskytuje. Můžeme jej považovat za spisovný?

Odpověď:

Slovo barista skutečně v žádném slovníku nenajdete – v našem prostředí se totiž jedná o poměrně nový mimojazykový jev. Barista (ve stejné podobě) pochází z italštiny, kde znamená přibližně totéž co barman. Výraz byl odvozen ze základového slova bar, které se užívá i v češtině a např. angličtině – avšak v Itálii se takto označují kavárny servírující různé druhy káv a alkoholické a nealkoholické nápoje (srov. např. anglické café).

Ve významu, v jakém je slovo zachyceno na českém internetu – tj. mistr v přípravě kávy, se užívá běžně v angličtině; můžeme tedy soudit, že se k nám slovo nedostalo přímo z italštiny, ale přes angličtinu.

Vzhledem k existenci tohoto slova v jiných jazycích, absenci českého ekvivalentu (mistr kávy je spíše opis, působí expresivně a může být zavádějící) a faktu, že z italštiny bylo do češtiny bez problémů převzato mnoho slov právě z kulinářské oblasti (namátkou i různé druhy kávy – espresso, latté, capuccino atd.), bychom toto slovo rozhodně neodmítali. Jeho jediným problémem je velmi nízká frekvence; z morfologického hlediska je velmi snadno začlenitelné do jazykového systému (lze ho bez problémů skloňovat podle vzoru předseda), navíc původně latinská činitelská přípona -ista se vyskytuje v mnoha slovech do češtiny přejatých dávno a nepociťovaných jako cizí (traktorista, kulturista atd.) a používá se i pro derivaci od výrazně cizích slovních základů (cellista).

38/2007

shlédnout - zhlédnout

Dotaz:

Použila jsem ve vyučování televizní verzi Diktátu 2007 s panem Svěrákem. Bohužel jsem žákům nedokázala úplně jasně osvětlit, aniž bych jim v tom pravidle udělala ještě větší zmatek, proč tam je ve větě „Shora z visuté lanovky jsme zhlédli celý areál zoo…“ písmeno z- na začátku slovesa zhlédly a neřídíme se zde pravidlem, že při pohledu shora dolů, píšeme u sloves s- (vždyť i ve větě přímo je uvedeno, že zhlédli shora!)?

Odpověď:

V této větě je ve slově zhlédnete skutečně namístě předpona z-, i když slovesa zhlédnout užil autor diktátu záměrně v kontextu, ve kterém by se na první pohled nabízelo užití slovesa shlédnout.

Sloveso zhlédnout je synonymní se slovesy prohlédnout si, spatřit, vidět a užíváme ho bez předložky ve spojeních jako zhlédnout výstavu, film a stejně tak i zhlédnout celý areál zoo, zhlédnout krásné pražské okolí. Slovesa shlédnout užijeme v případě, že chceme vyjádřit pohled shora dolů. Toto sloveso se však na rozdíl od slovesa zhlédnout nikdy nepojí s předmětem ve 4. pádě bez předložky. Slovník slovesných, substantivních a adjektivních vazeb a spojení (Academia 2005) uvádí pouze možnosti shlédnout na něco, na někoho, někam. Proto píšeme shlédnout ze skály do údolí, shlédnout z lanovky na areál zoo.

Ve větě …zhlédnete celý areál ZOO i krásné pražské okolí užijeme tedy slovesa zhlédnout, bez ohledu na to, zda dané objekty zhlédneme z auta, z vlaku či z lanovky.

37/2007

název kyseliny

Dotaz

Vážení, prosím o radu kde patří, případně nepatří mezera při psaní názvu následující kyseliny: kyselina 2- hydroxy 4- methyl- thiomáselná (hydroxyanalog methioninu).

Odpověď

Správně se zapisuje: kyselina 2-hydroxy-4-(methylthio)máselná nebo zcela přesně podle IUPAC nomenklatury: kyselina 2-hydroxy-4-(methylthio)butanová (vzorec: CH3-S-CH2-CH2-CH(OH)-COOH).

Vysvětlení: základem je kyselina máselná (alias butanová: CH3-CH2-CH2-COOH). Ta je v poloze 2 (počítáno od karboxylové skupiny COOH) substituována hydroxylem – to je v názvu reflektováno předponou 2-hydroxy – a v poloze 4 má místo jednoho z vodíků navázanou skupinu CH3-S- nazývanou methylthio. Aby bylo jasné, že se jedná o substituent methylthio, dává se celý jeho název do závorek; bez nich by to totiž mohl být derivát kyseliny thiomáselné, která má v karboxylu místo jednoho kyslíku síru (COSH místo COOH).

36/2007

zadařit se

Dotaz:

V současné době často slýchám ve veřejných sdělovacích prostředcích a čtu i v novinách sloveso zadařit se. Co to znamená a je to jazykově správně?

Odpověď:

Sloveso zadařit se dosud žádné slovníky neuvádějí, protože je to slovo poměrně nové. Kombinuje významy podařit se, povést se, mít štěstí. Ve spojení Když se zadaří… ho můžeme podle kontextu interpretovat ve smyslu „když všechno půjde dobře; když se všechno povede, jak má; když budeme mít štěstí…“ Prozatím bychom toto sloveso nehodnotili jako plně spisovné a stylisticky neutrální, protože působí expresivně a není dosud jako spisovné mluvčími pociťováno. Rozhodně bychom ho neodmítali (tvoření nových sloves pomocí předpon je v češtině velmi produktivní a systémové), ale byli bychom opatrní, v jaké komunikační situaci ho užít (v oficiálním projevu bychom se s ním asi nesetkali).

35/2007

Kaplanova-Meierova metoda

Dotaz:

Moc bych Vás prosila o radu při psaní složeného názvu „Kalpan-Meier metoda“. Skloňuje se jen druhé slovo (např. „podle Kaplan-Meierovy metody“)?

Odpověď:

Vzhledem k tomu, že je tato metoda pojmenována podle dvou vědců – Edwarda L. Kaplana a Paula Meiera –, měli bychom ve spisovném projevu skloňovat obě části spojení. Náležitě by tak měly být tyto tvary:

1. p. Kaplanova-Meierova metoda
2. p. Kaplanovy-Meierovy metody
3. p. Kaplanově-Meierově metodě
4. p. Kaplanovu-Meierovu metodu
5. p. Kaplanova-Meierova metodo
6. p. (o) Kaplanově-Meierově metodě
7. p. Kaplanovou-Meierovou metodou

Je však třeba dodat, že se v běžném úzu setkáváme spíše s tvary, které se neskloňují vůbec (např. o Kaplan-Meier metodě), nebo které skloňují pouze druhou část (např. o Kaplan-Meierově metodě). Takové podoby nelze zcela odsoudit (zračí se v nich určité vývojové tendence současné češtiny), chápali bychom je však jednoznačně jako stylově nižší..

34/2007

hrábě

Dotaz:

Slyšel jsem, že podle nových pravidel je možné slovo: hrábě psát i jako „hrábje“ (zahradnické náčiní). Byla to nějaká blbost anebo je to pravda?

Odpověď:

Podstatné jméno hrábě jako hrábje v žádném případě nepíšeme. Poslední, dosud platná Pravidla českého pravopisu vyšla v roce 1993.

33/2007

a. s. – s. r. o.

Dotaz:

Prosím, potřebovala bych poradit, zda se v následujícím větě za názvem společnosti píše čárka po a. s., nebo ne: Společnost XY a.s., byla založena v roce 2000.

Odpověď:

Podle pravidel o psaní čárek bychom měli výrazy a. s. a s. r. o. správně psát s mezerami po tečce za zkratkou a. (nebo s. r.) a tyto výrazy pak v souvislém textu oddělovat z obou stran čárkou, protože jde o přístavek (viz heslo spol. s r. o., s. r. o. – a. s. v rubrice Na co se nás často ptáte), tedy:

Společnost XY, a. s., byla založena v roce 2000.

Je-li společnost zapsána v obchodním rejstříku jinak, v textech právní povahy doporučujeme zachovávat podobu uvedenou v rejstříku. Pokud např. zkratka právní formy podnikání v rejstříku není oddělena čárkou, není ani důvod klást čárku za tuto zkratku. Interpunkce by pak (čistě teoreticky) vypadala následovně:

Společnost XY a. s. byla založena v roce 2000.

32/2007

mezující

Dotaz:

Chtěl bych vás požádat, pokud to bude možné, o výklad níže uvedeného slova, které je uvedeno v textu nálezu Ústavního soudu ČR. Pokoušel jsem se přesný výklad tohoto slova objevit na internetu, ale marně. Jedná se o slovo „mezující“. Ústavní soud toto slovo požívá ve spojení „mezující soused“ a „mezující pozemek“. Za výklad vám předem děkuji.

Odpověď:

Sloveso mezovat má doklady již ze staré češtiny – v dnešní době je však chápeme jako značně zastaralé. Poslední slovník, který je zachycuje, je Slovník spisovného jazyka českého, který je definuje jako ‚mít společné meze, sousedit, hraničit‘. Tvar mezující bychom tedy mohli přeložit jako ‚mající společné hranice‘ – mezující pozemek je jinými slovy pozemek, který má společné hranice s daným pozemkem (pozemkem, o kterém je řeč); mezující soused je pak majitelem (resp. správcem, pronajímatelem atp.) takového pozemku.

31/2007

spojka nebo a spojovník na konci řádku

Dotaz:

Jak je to prosím s čárkou před spojkou nebo v případech jako „Peníze(,) nebo život!“, „Připoj se(,) nebo zemři.“ atp.? Pokud jde o první případ, setkala jsem se s názvem filmu s W+V Peníze nebo život, s knihou Peníze nebo život? (E. Hauserová, M. Haisová), a zároveň s příkladem Peníze, nebo život! ve Šmilauerově Novočeské skladbě (§ 942). Obecná pravidla znám, pročetla jsem si i poučení v akademické Mluvnici češtiny 3 (s. 467n.), ale stejně si pak s některými konkrétními případy nevím rady. Dále mi už dlouho vrtá hlavou, jak na konci řádku rozdělit spojení slovesa a spojky -li. Opět jsem se v textech setkala se všemi možnostmi, tedy: bude-|li, bude|-li a bude-|-li.

Odpověď:

Má-li nebo vylučovací platnost, čárku bychom psát měli. Často se od ní však upouští tehdy, je-li vylučovací pojetí zjevné (například z použití antonymních výrazů) a pokud jsou členy vyjádřeny jednoslovně (resp. pokud jsou obě části spojení pomocí spojky nebo minimálně rozvity). V případech Peníze nebo život! a Připoj se nebo zemři! lze čárku považovat za fakultativní – z výše uvedených důvodů ji můžeme i nemusíme napsat.

Objeví-li se nám spojovník na konci řádky, měli bychom jej opakovat i na začátku řádky následující (z důvodu odlišení spojovníku a čárky používané při dělení slov) – tj. bude-|-li.

30/2007

finská křestní jména

Dotaz:

Rád bych se zeptal, jak se správně skloňují finská ženská křestní jména Marja-Terttu a Seija.?

Odpověď:

Křestí jméno Marja-Terttu bychom skloňovali následovně: 2. p. Marji-Terttu, 3. p. Marje-Terttu, 4. p. Marju-Terttu, 5. p. Marjo-Terttu, 6. p. Marje-Terttu, 7. p. Marjou-Terttu. Komponent Terttu tedy zůstává nesklonný (stejně jako jakákoliv další ženská křestní jména na -u), komponent Marja skloňujeme podle vzoru žena. Stejně jako Marja skloňujeme i křestní jméno Seija, tj. 2. p. Seiji, 3. p. Seije, 4. p. Seiju, 5. p. Seijo, 6. p. Seije, 7. p. Seijou.

29/2007

fanfára/fanfáry

Dotaz:

Co je správné? Zazněly fanfáry, nebo zazněla fanfára? Může se slovo fanfáry používat, i když zazní pouze jedna skladba?

Odpověď:

V Novém akademickém slovníku cizích slov (Academia, Praha 2005) je uvedeno, že slovo fanfára označuje krátkou skladbu pro žesťové, popř. bicí nástroje. Tento význam podle daného slovníku označujeme často také slovem fanfáry – množným číslem. Můžeme tedy říct zazněla fanfára i zazněly fanfáry a obojí lze použít v případě, že zazněla pouze jedna skladba. Pokud však chcete odlišit situaci, v níž zazní pouze jedna skladba, od situace, v níž zazní více skladeb, doporučovali bychom se držet rozlišení, které nám poskytuje jednotné a množné číslo. Není-li nutné tyto situace odlišit, můžete si při označení jedné skladby mezi jednotným a množným číslem vybrat.

28/2007

žáby se živí

Dotaz:

Chtěla bych vědět, proč je ve spojení „žáby se živí“ měkké -í a ne -ý. Předem děkuji za odpověď.

Odpověď:

Slovní tvar živí se nenese jmenný rod (ten u sloves mohou vyjadřovat pouze příčestí a přechodníky). Nemůže proto být žádné žáby se živý, úplně stejně jako nemůže být žádné žába se živá nebo třeba mládě se živó.

27/2007

imbus

Dotaz:

Chtěl bych se Vás zeptat, jak se jazyková poradna staví ke vztahu forem inbus a imbus. Která forma má větší naději na kodifikaci?

Odpověď:

Imbus je slovo německého původu. Německé slovníky uvádějí Inbusschraube/-schluessel, původ slova souvisí s firmou (výrobcem): Innensechskantschlüssel der Firma Bauer und Schaurte (Technik). Měli bychom tedy psát inbus. Ale v českých textech (v textech psaných i ve výslovnosti v textech mluvených) máme doloženu jen podobu imbus. Tato pravopisná podoba není však kodifikována (slovo nenajdeme např. ani v Pravidlech českého pravopisu, ani ve velmi obsáhlém Novém akademickém slovníku cizích slov), protože jde o slovo nespisovné, profesní – oficiální termín je jiný. Např. šestidílný Technický naučný slovník a ČSN 021143.57 uvádějí (pouze) označení ‚šroub s válcovou hlavou a vnitřním šestihranem‘. Nicméně imbus je v obecném povědomí naprosto srozumitelný a jednoznačný (všichni námi oslovení se shodli na tom, co to je za předmět, i na tom, že se píše a vyslovuje s -m-, tedy imbus).

Vzhledem k popsanému stavu v českém úzu má „větší naději na kodifikaci“ imbus. Je totiž obvyklé, že pravopis profesních výrazů – pokud je vůbec kodifikován – kopíruje jejich výslovnost. Svědčí o tom i zkušenost s podobnými dvojicemi jednoslovných profesních (nespisovných, slangových) a dvojslovných či víceslovných spisovných výrazů – těch je v češtině celá řada, srov. letlampa vs. pájecí lampa, jekl vs. tvarované železo (určitého profilu) aj.

26/2007

kúra, túra

Dotaz:

Překvapilo mě v nové přiblblé televizní soutěži, že slova kúra a túra se píší s čárkovaným u. Ze své školní docházky se nepamatuji proč a zmíněný pořad vysvětlení neposkytl.

Odpověď:

Kroužek nad u píšeme pouze ve slovech domácího původu, protože pouze v nich vzniklo dlouhé ů z dvojhlásky uo (např. dóm – duom – dům). Kroužek zavedl do české abecedy Jan Blahoslav a jedná se vlastně o pozůstatek původního o z uvedené dvojhlásky. Slova přejatá, mezi něž patří i túra (z francouzštiny přes němčinu) a kúra („léčebný proces“, z latiny), píšeme s čárkou. Připomínáme, že slovo kůra ve významu „ochranná vrstva kmene“ či „povrchová tuhá vrstva“ píšeme s  ů s kroužkem.

25/2007

anglická výslovnost

Dotaz:

Jak se stavíte k výslovnosti např. názvu firmy T-Mobile, který se mezi českými mluvčími zabydlel v anglické formě (stejně jako Google), zatímco například HVB Bank se zčásti vyslovuje česky (iniciály) a zčásti anglicky (slovo „bank“)? Nyní přišla na trh další telekomunikační společnost O2, kterou Češi zpravidla vyslovují jako „ó dva“, firma ale spíše trvá na výslovnosti anglické. Kloníte se tedy k názoru počešťovat tyto výrazy, nebo ponechat anglickou výslovnost?

Odpověď:

Nejprve je třeba vyjasnit, v jakých typech komunikátů by se měla značka vyslovovat podle angličtiny. Pokud jde o oficiální komunikaci, např. v médiích, je patrně současné společenské klima vůči anglické výslovnosti tolerantní a současné mediální prostředí jí zřejmě vyjde vstříc, ačkoli pro ni kromě respektu původní výslovnosti není v českém prostředí žádný jiný důvod. Co se týče schopnosti pojmenovat (označit) danou firmu, není anglická výslovnost v ničem ani lepší, ani horší. Jediný rozdíl je v tom, že v některých sociálních skupinách je pociťována jako znak čehosi „vyššího“. Požadavky podobného typu budou od ekonomických subjektů vznášeny tím vehementněji, čím ochotněji je bude česká veřejnost přijímat. A jazyk neoficiální (nespisovné) komunikace s ní nakonec stejně naloží po svém.

24/2007

přední pacičky

Dotaz:

Jak je správně utvořen 7. pád od spojení přední pacičky – předními pacičkami nebo předníma pacičkama?

Odpověď:

Duálové tvary jsou zachovány jen u slov ruce, nohy, oči, uši (a jejich zdrobnělin), pokud označují části těla: dítě mává rukama, ručkama, ručičkama, mrkal očima, očkama apod.

Pacičky do této skupiny nepatří, proto je správně předními pacičkami.

23/2007

hihihi a chichichi

Dotaz:

Přesto, že již dva dny hledám odpověď (internet, Pravidla českého pravopisu…), stále si nevím rady s odpovědí na otázku, proč se v citoslovcích hihihi a chichichi píše měkké i přesto, že se jedná o tvrdé samohlásky (hy chy ky ry dy ty ny).

Odpověď:

Jednoznačnou odpověď na Vaši otázku v příručkách bohužel nenalezneme. Možných výkladů je vícero:

1. Mohli bychom předpokládat, že se psaní i ustálilo v daných citoslovcích již ve staré češtině a že je tedy psaní hihihi a chichichi dáno vývojově. Tuto variantu však můžeme po konzultaci s lingvisty, kteří se zabývají starou češtinou, vyloučit – ve starých textech se v těchto případech psalo převážně y tvrdé.

2. Jedná se o slova, která nepodléhají kodifikaci, přestože mají svou ustálenou podobu. Z toho důvodu je zde zcela potlačen pravopisný princip, který říká, že po tzv. tvrdých souhláskách následuje ypsilon. Měkké i se zde používá proto, že je tzv. bezpříznakové – na rozdíl od y, které je příznakové, a používáme je pouze z důvodů pravopisných (např. babyka), které mohou být ještě podepřeny důvodem významového rozlišení (např. otcovy; přišly, bydlo atp.) –, a v případech hihihi a chichichi není důvod příznak vyjádřit. Tato teorie je však přesvědčivě vyvrácena protipříklady typu kykyryký, hyjé apod., pro které by teoreticky měla platit naprosto stejná pravidla (pokud by tato teorie platila, měli bychom psát jedině kikirikí a hijé).

3. Poslední způsob zdůvodnění psaní i v těchto případech je z hlediska lingvistického velice zajímavý, nicméně ne zcela ověřený (bylo by třeba v této oblasti podniknout další výzkum). Tento způsob vychází z toho, že výrazy hihihi a chichichi jsou v podstatě výrazy onomatopoické, tedy zvukomalebné. Ačkoli ve standardní češtině výslovnostní rozdíl mezi i a y již zanikl, lze předpokládat, že je tento rozdíl u onomatopoických výrazů stále pociťován, respektive, že tento rozdíl (byť třeba výslovnostně nerealizovaný) je součástí znakové povahy i a y v povědomí mluvčích. Jinými slovy tato teorie předpokládá, že i a y mají v povědomí mluvčích specifické významové rysy, které bychom pracovně mohli označit jako „subjektivní měkkost“ a „subjektivní tvrdost“. Měkké i se pak ve slovech hihihi a chichichi podle této teorie píše právě proto, že jsou tato citoslovce pociťována jako „měkká“, kdežto právě citoslovce typu hyjé a kykyryký jako „tvrdá“. Jak jsme však zmínili na začátku tohoto odstavce, jde pouze o teorii, jejíž platnost by bylo ještě třeba ověřit.

22/2007

originální kopie

Dotaz:

Dostal jsem se do sporu: Tvrdím, že výraz „originální kopie“ je používán. Používán i v současné době a je gramaticky i logicky správným. Je tomu skutečně tak?

Odpověď:

Gramaticky je spojení originální kopie zcela v pořádku. S logikou už je to poněkud složitější. Slovo originál je totiž významově opakem slova kopie, kopie je dalším exemplářem od originálu, případně přesné napodobení originálu, a spojení originální kopie tak zdánlivě nedává smysl. Domníváme se však, že lze toto spojení v určitých případech užít – zejména tehdy, chceme-li v textu rozlišit originální kopie (tj. např. originální hudební CD, která se prodávají v obchodech) od kopií jiných (tj. např. od kopií šířených volně po internetu atp.). Slovo kopie v takových případech vlastně ztrácí svou původní významovou motivovanost (tj. něco okopírovaného) a stává se svým způsobem značkovým pojmenováním (kopie = výrobek, který může být jak „originální“, tak i „okopírovaný“).

21/2007

múza

Dotaz:

Ráda bych znala odpověď na otázku, kdo políbil spisovatelku, když spisovatele políbila múza? Je to snad múzák?

Odpověď:

Člověka umělecky nadaného, ať už muže, anebo ženu, políbila Múza, tedy jedna z devíti řeckých bohyň, ochránkyň umění a vědy.

20/2007

nad ránem

Dotaz:

V poslední době pozoruji zvýšenou frekvenci obratu „nad ránem“. To, co ucho potěší v Rilkeho baladě, přivádí k šílenství u redaktora, kterému přesně touto dobou vykrádají benzínky a umírají celebrity. Je to pro mě další těžká hrůza v češtině vedle „něco není až tak“, „býti o něčem/ničem“ a „přesně tak“. Je možné se tomu protivit, nebo už lid rozhodl?

Pokud dovolíte, požádal bych ještě o upřesnění významu spojení nad ránem. Je to ekvivalentní k samotnému určení „ráno“, nebo tam cítíte nějaký posun – třeba směrem k „brzy ráno“. Já tam bohužel necítím nic.

Odpověď:

Spojení nad ránem má původ ve slovenštině; nad ránem neznamená přesně ráno, ale k ránu; Krátky slovník slovenského jazyka (Bratislava 1987) uvádí vysvětlení: na úsvite, na svitaní, skoro ráno (jen pro jistotu – slovenské skoro má význam téměř; skorý je včasný, raný). Nad ránem je tedy čas, kdy končí noc a začíná pomalu svítat.

Spojení nad ránem se neobjevuje až v poslední době, své pevné místo v češtině – vedle k ránu, popř. zrána (z rána) – má již řadu let. Máte pravdu, že pro určitou poetičnost se uplatňuje hlavně v poezii, textech písní apod., ale ani v jiných projevech není nutné toto spojení odsuzovat. Jen pro zajímavost dodáváme, že patrně nejstarším českým písňovým textem s výrazem nad ránem je „Pes suverén“ (Jednou takhle nad ránem zvolal jsem pryč s tyranem), kterého skupina Rangers nazpívala v roce 1974.

19/2007

akvapark/aquapark

Dotaz:

V článku v novinách je věta: Akvapark v Kladně začíná mít vizitku nebezpečného zařízení. Prosím Vás je správný tvar slova Akvapark nebo spíš Aquapark. Bohužel ani jeden tvar jsem nenašel v Pravidlech českého pravopisu.

Odpověď

V češtině běžně píšeme řadu slov s první částí akva- (s významem voda, vodní): akvabela, akvanaut, akvalung, akvaristika, akvaterárium, akvaplaning apod. Slovo akvapark zachycuje slovník Nová slova v češtině z r. 2004. Při tvorbě tohoto slovníku autoři vycházeli z rozsáhlé excerpce; v danou chvíli patrně počeštěná podoba převažovala, na rozdíl např. od výrazů akvajogging, akvafitness, akvacentrum, u nichž jsou uvedeny i varianty s první částí aqua-: aquajogging, aquafitness, aquacentrum. Internetové vyhledávače ukazují, že se v současnosti užívají obě podoby (akvapark i aquapark), přičemž podoba aquapark převažuje.

18/2007

přechodníky

Dotaz:

Kolega tvrdí, že stále ještě existuje, kromě přechodníku přítomného resp. minulého odvozovaného ze slovesa nedokonavého resp. dokonavého ještě přechodník tzv. budoucí, který má tvar přechodníku přítomného odvozeného od slovesa dokonavého. O existenci takového tvaru tuším (stejně jakožto o přechodníku tvarem minulém odvozovaném od slovesa nedokonavého), ale měl jsem za to, že se jedná o velmi silné archaismy, které dnešní kodifikace (natožpak norma) již nepovažuje za gramaticky správné. Český národní korpus (jak SYN2000, tak SYN2005) na toto téma mlčí (resp. po zadání dotazu na přechodník přítomný slovesa dokonavého nic nenajde), akorát v Diakorpu se mi povedlo nalézt pár příkladů dotazem na konkrétní tvary (z nichž jeden byl ještě podle anotace použit špatně), vesměs ze 14.–16. století. Kolega argumentuje příklady z jazyka právního, vědeckého a církevního (který považuji v zásadě za irelevantní). Rád bych měl názor nějaké autority, abychom debatu mohli jakž takž uzavřít.

Odpověď:

Domníváme se, že čeština poskytuje vlastně čtyři možnosti funkčně diferenciované kombinace:

1. Přechodník přítomný od nedokonavých sloves - vyjadřuje současnost dvou dějů (tj. něco se děje a zároveň se děje něco jiného). Například Pokuřujíc píše dopis. (tj. pokuřuje a píše dopis).
2. Přechodník přítomný od sloves dokonavých (někdy též nazývaný přechodník budoucí) - vyjadřuje předčasnost budoucího nebo časově nezařazeného děje (tj. něco se stane a pak bude následovat něco dalšího). Např. Dokouříc cigaretu, půjde otevřít okno. (tj. až dokouří cigaretu, půjde otevřít okno).
3. Přechodník minulý od sloves dokonavých - vyjadřuje předčasnost v minulosti (tj. něco se dělo a potom se dělo něco dalšího). Např. Dokouřivši cigaretu, šla otevřít okno. (tj. dokouřila cigaretu a šla otevřít okno).
4. Přechodník minulý od sloves nedokonavých - vyjadřuje současnost v minulosti (tj. něco se dělo a zároveň se dělo něco jiného). Např. Pokuřovavši cigaretu, psala dopis. (tj. pokuřovala a zároveň psala dopis).

Příručky tyto významové diference doposud opomíjejí (a uvádí pouze známé možnosti dvě). To je způsobeno tím, že se přechodníky v češtině obecně vyskytují velmi zřídka, přičemž jde především o typy 1 a 3. Typy 2 a 4 se vyskytují velice málo - je však otázka, nakolik je to způsobeno násilným tlakem kodifikace (většina příruček užití těchto typů nejen nereflektuje, ale i označuje za chybné) a nakolik se jedná o přirozený jazykový vývoj. Vzhledem k tomu, že přechodníky se užívají především v projevech, v nichž se užívá spisovná čeština, lze předpokládat, že jde spíše o první možnost.

17/2007

patogen

Dotaz:

Zajímalo by mě, jestli je slovo „patogen“ životné nebo neživotné. V praxi se setkávám s oběmi variantami.

Odpověď:

Jedná se opravdu o zajímavý problém. Především je třeba říci, že i podobné výrazy kolísají mezi životností a neživotností - máme například mikroba i mikrob, bacila i bacil. Analogicky proto vlastně není žádný důvod, proč nemít jak patogena, tak i patogen.

Nový akademický slovník cizích slov hovoří v tomto ohledu jasně - slovo patogen je rodu mužského neživotného a skloňujeme je podle vzoru „hrad“, jiná varianta se nepřipouští. Přihlédneme-li však k reálnému úzu, je zcela zřejmé, že se životná podoba objevuje poměrně běžně (zvláště v odborných textech nalezneme spojení jako viroví patogeni, někteří patogeni, primární patogeni apod.). Do značné míry se tak jedná o jistý druh gramatického „profesionalismu“, který může být zapříčiněn i větším povědomím o faktické „živosti“ patogenů (jedná se koneckonců o organismy). U běžných mluvčích je neživotné skloňování ovlivněno patrně neživotným podstatným jménem gen (2. p. jedině genu, nikoli gena, 1. p. mn. č. geny, nikoli geni).

Domníváme se, že životné skloňování slova patogen nelze hodnotit jako zásadní pochybení – v odborných textech může být naopak nápadné, stylově nepříliš vhodné (protože nenoremní) skloňování neživotné.

16/2007

mozaika

Dotaz:

V odpovědi na můj dotaz, zda je správně mozaik nebo mozaiek, jste uvedli, že správný tvar slova mozaika je mozaik, stejně jako třeba banka – bank. U podobných slov (krajka, kazajka, baňka) by správný tvar podle mého názoru ale byl krajek, kazajek, baněk. Matně si za školy pamatuji, že na tvar slova mají vliv samohlásky, znělé a neznělé souhlásky. Nebo na tvar mozaik má vliv to, že se jedná o cizí slovo? Jsem smířená s výrazem „mozaik“, jen bych chtěla vědět proč.

Odpověď:

Druhý pád množného čísla podstatných jmen skloňovaných podle vzoru „žena“ má nulovou koncovku, u některých jmen se tak po odstranění -a dostává na konec slova obtížně vyslovitelná souhlásková skupina. Proto se mezi členy některých skupin vsouvá vkladné -e-. Podmínky tohoto jevu jde však stanovit jen v hrubých rysech, v praxi se u některých slov setkáváme s kolísáním.

Vkladné -e- mají jednoslabičná slova: hra – her (proher), kra – ker, mzda – mezd, msta – mest (tvar je teoretický, v praxi se neužívá). Pravidelně bývá rovněž u víceslabičných slov se skupinou alespoň tří souhlásek: jiskra – jisker, kostra – koster, dršťka – drštěk, tundra – tunder, pastva – pastev, vrstva – vrstev, vyjížďka – vyjížděk; výjimkou je pomsta – pomst.

U víceslabičných jmen se skupinou dvou souhlásek nelze jednoznačně platné zásady stanovit, u některých slov vkladné -e- bývá: lebka – lebek, loďka – loděk, sirka – sirek, fiasko – fiasek, barva – barev, cihla – cihel; u jiných ne: banka – bank, manko – mank, hejno – hejn, bomba – bomb, plomba – plomb, želva – želv, konzerva – konzerv, salva – salv, rezerva – rezerv. U jmen na -da, -ta, -za, -sa, - pa, -cha, -ha -ša, -fa se vkladné -e- zpravidla nevyskytuje: hvězda – hvězd, vražda – vražd, sekta – sekt (ale buchta – buchet, plachta – plachet, šachta - šachet); burza – burz, brynza – brynz, římsa – říms, elipsa – elips (ale kapsa – kapes); lampa – lamp (ale výspa – výsep) gejša – gejš, harfa – harf.

Abychom však nezapomněli na slovo mozaika. Výslovnost [mozajka] vybízí k analogii se slovy krajka, kazajka a tedy k psaní s vkladným -e-. U přejatých slov však vkladné -e- častěji nebývá (bank, elips, burz, salv), v tomto případě by navíc v písmu vznikla skupina -aie-.

15/2007

Zlaté Esíčka

Dotaz:

V samoobsluze jsem našel krabici se sušenkami, na které bylo napsáno: „ZLATÉ“ (velkým písmem, centrováno) „ESÍČKA“ (menším písmem, pod hlavním nadpisem). Není to chyba, nemělo by se psát spíše „Zlatá esíčka“? Nebo je slovo „Zlaté“ vnímáno jako název – podstatné jméno – a „esíčka“ je pouze podnadpis?

Odpověď:

V případě spojení Zlaté Esíčka u výrobku Opavia se střetávají dva principy – grafická jednotnost řady výrobků a jazyková správnost. Z jazykového hlediska jde o chybnou koncovku, protože název porušuje shodu zakončení mezi řídícím podstatným jménem (esíčka) a na něm závislým přídavným jménem (zlatá), které by mělo přejímat tvar jména, na němž závisí. Pro výrobce je však důležitá i grafická stránka: jednotné grafické řešení usnadňuje zákazníkům orientaci: Opavia vyrábí Zlaté oplatky, Zlaté Ruměnky, Zlaté Sušenky, Zlaté Spekulky, Zlaté Věnečky apod. Z toho důvodu zřejmě i Zlaté Esíčka.

Slovo Zlaté je tedy, jak se sám domníváte, jakýmsi označením řady výrobků Opavia a teprve potom následuje podnadpis, u nějž nemusí dojít ke shodě s názvem adjektivní povahy. K této hypotéze přispívá i fakt, že samotný výrobce na svých stránkách uvádí „podnadpisy“, resp. názvy výrobků s velkými písmeny: Zlaté Esíčka, Zlaté Derby, Zlaté Spekulky, Zlaté Věnečky, Zlaté Koka, Zlaté Ruměnky, Zlaté Polomáčené sušenky – na druhou stranu ale i Zlaté oplatky. Je možné, že celá řada výrobků začínala Zlatými oplatkami a logo Zlaté se pak stalo jakýmsi signálem, že daný výrobek náleží do této řady, a zůstalo neměnné po vzoru obchodní značky.

14/2007

Bažantní ulice

Dotaz:

Je název ulice Bažantní slovotvorně správně? Přece má být Bažantí. A kdyby to bylo motivované ke slovu bažantnice, tak bych spíš předpokládal Bažantniční nebo Bažantnická. Pletu se?

Odpověď:

Podle všech jazykových příruček se druhová posesivní adjektiva tvoří příponou -í, nikoli -ní, v daném případě od substantiva bažant tedy máme bažantí. Jen takto je toto adjektivum uvedeno ve všech výkladových slovnících i v další odborné literatuře. Otázka je, proč se v úzu vyskytuje poměrně často slovotvorně nenáležitá podoba bažantní, a to jak v platnosti jména obecného, tak v názvu ulice. Doložit lze např. výrazy jako bažantní hon, bažantní honitby, bažantní vypouštědla, bažantní zvěřina, bažantní nudličky s cibulí aj., a to i v literatuře z prostředí mysliveckého. Bažantní ulici pak máme nejen v Praze-Suchdole, ale i na několika dalších místech v České republice.

Lze považovat za pravděpodobné, že tu spolupůsobí (v různých případech různou měrou) několik činitelů:

1. celkově výrazná produktivita přípony -ní (v odvozeninách s různými významy), uplatňující se i v názvech ulic – máme ulici Národní, Horní, Severní, Lesní, Zahradní, Plynární, Minerální…;
2. přítomnost -n- v obecném názvu místa, bažantnice; přípona –nice je produktivní, srov. např. střelnice, světnice, ložnice, pivnice;
3. mylná analogie s druhovými posesivy utvořenými od jmen zvířat končících v nominativu na -n, např. jelení, laní, kuní, vraní, …
4. relativně malý počet jmen zvířat končících v nominativu na -t, a tedy relativně nečetná druhová posesiva typu kohoutí, krůtí, chroustí.

Úředně stanovený a vžitý název ulice samozřejmě zůstane. Pro jazykovědce je to zajímavý případ k zamyšlení, nejen slovotvornému.

13/2007

psí jména

Dotaz:

Jméno psa se skládá z jeho jména (např. Aldo, Zora atd.) a z názvu chovatelské stanice (např. Od Smutné říčky, Z Taranky Z Kamenné ulice atd.). Celé jméno psa se tedy píše: Aldo Z Tatanky, Zora Od Smutné říčky atd. Má se ve spojení s jménem psa správně psát název chovatelské stanice s velkým, nebo malým písmenem? (Aldo z Taranky, nebo Aldo Z Taranky?)

Odpověď:

U chovných stanic bychom měli přihlížet k jejich oficiálnímu způsobu zápisu. V praxi se vyskytují v zásadě dvě varianty – předložka je psaná s písmenem velkým, tedy v souladu s Pravidly českého pravopisu (např. Z Helfštýna, Z Písků), nebo s písmenem malým (např. od Černých rytířů, ze Stříbrné olivy). Při spojení se jménem psa by se název chovné stanice měl (co se týče velkých písmen) ponechat. Jinými slovy – záleží na tom, jaký je oficiální způsob zápisu dané chovné stanice – můžeme mít Azora Z Helfštýna, Ťuňťu od Černých rytířů, Dášenku Z Písků, Karla ze Stříbrné olivy atp. Obecně se tedy nedá říci, zda psát písmeno malé či velké. Rozhodující je věcná znalost. 

12/2007

odcamcaď pocamcaď

Dotaz:

Chtěla bych se zeptat, jak se správně píše spojení „od camcaď po camcaď“ a z čeho to vůbec vzniklo.

Odpověď:

Psali bychom spíše dohromady: odcamcaď pocamcaď; vyskytuje se i podoba ocamcaď. „Správná“ pravopisná podoba těchto slov není určena, protože se nejedná o spisovné výrazy.

Odcamcaď pocamcaď je nespisovná varianta úsloví odtud až potud s významem ‚všechno má své meze‘. Odcamcaď je expresivní podoba příslovce odtamtaď, odtamtud. Pocamcaď souvisí se slovy potamtaď, potamtud.

11/2007

status – statut; status quo

Dotaz:

Jaký je rozdíl mezi slovy statut a status?

Odpověď:

Status je stav věcí (poměrů, osob), jaký je v jisté době, např. poválečný status v Evropě; v lékařství je to stav pacienta, protokol o stavu pacienta; v právnických textech se tímto slovem vyjadřuje postavení osoby nebo organizace určené souhrnem jejich práv a povinností; do sociologie patří sociální status, to je pozice jednotlivce uvnitř určitého společenského systému; skloňujeme status, 2. pád statusu – podle vzoru „hrad“, přídavné jméno je statusový; v právnictví se užívá pojmu statusové věci = záležitosti osobního stavu (např. rozvod, určení otcovství aj.); z latiny máme spojení status quo = stav, jaký je, nynější stav; v tomto spojení skloňujeme dále statu quo…

Statut jsou stanovy, pravidla, předpisy pro zřízení a jednání nějaké instituce, např. organizační statut, statut podniku, firmy, hospodářské organizace; skloňujeme statut, 2. pád statutu, vzor „hrad“; přídavné jméno je statutární = týkající se statutu, opírající se o statut, vycházející z něho, např. statutární nařízení, předpisy; statutární náměstek; statutární město je město s vlastním statutem. 

10/2007

držet palce – držet pěsti

Dotaz:

Chci se Vás zeptat na úsloví ve smyslu někomu přát: držet někomu palce či držet někomu pěsti. Já jsem z Ostravy a tady jsem byl zvyklý u televize „držet někomu palce“. Ale stále více slyším z televize (i ČT) a z rozhlasu „držet pěsti“. Když svírám ruku do pěsti, tak se budu spíše bránit nějakému útoku, než někomu něco přát.

Odpověď:

Lidové rčení držet někomu palec (mn. č. palce) ve významu přát úspěch a zdar je hodně staré. Do lidové mluvy se asi dostalo pozůstatkem závěrečného aktu římských gladiátorských her. Poražený totiž mohl prosit zdvižením palce (nebo ukazováčku levé ruky) císaře o milost, který poté, s přihlédnutím k přání diváků, rozhodl o „budoucnosti“ poraženého. Jeho palec zdvižený vzhůru znamenal milost, obrácený dolů smrt.

Rčení držet někomu palec (s vysvětlením přáti dobré pořízení) je zaznamenáno v knize J. Zaorálka (Lidová rčení, 1. vyd. 1947); heslo pěst ovšem uvádí jiné významy (např. dělat něco na vlastní pěst).

Z internetových vyhledavačů vyplývá, že spojení držet palce je dnes mnohem frekventovanější než úsloví držet pěsti. Ale známe i jiné rčení: pěsti štěstí, palce kopance. To by znamenalo, že právě pěsti (spíš než palce) mohou přinést štěstí a radost.

Všimněte si, že když uděláte gesto (jako kdybyste někomu držel palce), zároveň svíráte i pěsti. To, že bylo původně jen držet palce a dnes se říká i držet pěsti, je úkazem pestrosti jazyka a také dokladem fantazie jejich uživatelů.

9/2007

Mauritánie

Dotaz:

Rád bych se dozvěděl váš názor na pravopis v případě země a obyvatele: Mauretánie vs. Mauritánie, Mauretánec vs. Mauritánec.

Odpověď:

Pravidla českého pravopisu (Academia 1993), geografická příručka V. Liščáka a P. Fojtíka Státy a území světa (Libri 1998) a norma ČSN EN ISO 3166-1 Kódy pro názvy zemí a jejich částí (1999) shodně uvádějí jedině podobu Mauritánie (Mauritánská islámská republika), obyvatelské jméno je tedy Mauritánec, přídavné jméno mauritánský.

V publikaci Státy a území světa se dočteme, že dnešní česká podoba vychází z arabského al-Mauritáníja, dříve se za základ bralo latinské Mauretania. Starší podobu Mauretánie zachycuje např. Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971), Pravidla českého pravopisu z roku 1957, příručka I. Lutterera, L. Kropáčka a V. Huňáčka Původ zeměpisných jmen (1976); novější zdroje, např. Geografický místopisný slovník světa (Academia 1993) + zdroje uvedené výše mají již jen podobu Mauritánie.

8/2007

klevela

Dotaz:

Můžete mi, prosím, napsat něco bližšího k původu slova klevela, používaného pro označení starého typu marmelády (s kousky ovoce a s malým množstvím cukru či úplně bez něj)?

Odpověď:

V žádné publikaci dostupné jazykové poradně ani na internetu se nám nepodařilo vypátrat více, než že slovo klevela pochází z němčiny a vyskytuje se i ve variantách klevera, klabera. Jejím českým ekvivalentem je označení zavářka. Dále se nám podařilo objevit i název slatko, který označuje zhruba tentýž produkt zavařování a je slovanského původu (staroslověnsky slad6 /tvrdý jer/ k6 /tvrdý jer/). V kuchařkách jsou obvykle jako země původu této sladkosti uváděny Srbsko, Černá Hora a Makedonie.

Domníváme se (ovšem zdůrazňujeme, že se jedná pouze o hypotézu, kterou nemáme nikde doloženou), že je ve variantách klevela, klevera, klabera možné vidět souvislost s německým slovesem kleben = lepit. Reprezentativní německý výkladový slovník Duden uvádí též podstatné jméno die Klebe = všechno, co lepí.

7/2007

výtvarné potřeby

Dotaz:

Na obchodech je napsáno „Výtvarné potřeby“ (barvy, plátna, štětce, papíry atd.). Je to správně? Nemá být „Výtvarnické potřeby“?

Odpověď:

Mezi oběma přídavnými jmény není výrazný významový rozdíl; rozdíl mezi nimi záleží spíše v tom, ve spojení s jakými jmény se užívají. Přídavné jméno výtvarnický souvisí s podstatným jménem výtvarnictví (SSJČ: týkající se výtvarnictví); jméno výtvarný je původně odvozeno od jména výtvor, tvorba (SSJČ: týkající se tvorby z oboru malířství, sochařství…). Ve spojení s potřebami se mnohem častěji užívá přídavné jméno výtvarný (68 400 výskytů na internetu), výtvarnický pouze zřídka (566 výskytů). Nedá se tedy říci, že spojení výtvarné potřeby je nenáležité.

Dodejme, že podobných dvojic máme v češtině víc. K nejznámějším patří zdravotní – zdravotnický, hutní – hutnický.

6/2007

Dotaz:

Do jaké míry negativně a kontraproduktivně ovlivňují jazykoví mloci z ústavů český jazyk?

Odpověď:

Nebudeme komentovat hrubé označení, pouze se pokusíme stručně vysvětlit, co je hlavní náplní činnosti lingvistů. Jazykovědci především jazyk zkoumají a popisují, stejně jako vědci z jiných oborů zkoumají jiné předměty svého zájmu. Jestliže se např. dá užít v 6. p. tvar na papíře i na papíru, není to proto, že by to rozhodl nějaký lingvista, ale proto, že to vyplývá ze současného stavu jazykového systému. I kdyby se někdo rozhodl, že jeden tvar zakáže, ničeho by tím nedosáhl, pokud by tento tvar byl systémově v pořádku, byl v komunikaci funkční a v úzu rozšířený. Veškeré kodifikační zásahy tak vyplývají ze znalosti jazykového systému a musí respektovat jeho vývoj. Jakmile se nějaký kodifikovaný jev ukáže jako nevhodný, v jazyce se prostě neujme, lidé ho neužívají a sám zanikne, i kdyby ho lingvista prosazoval sebesilněji. Je velmi málo jevů, které lze ovlivnit rozhodnutím, většina jich je skutečně dána prostým pozorováním jazyka (ale i mimojazykových skutečností) a konstatováním zjištěného faktu. A na základě znalosti systému a jeho vnitřních zákonitostí a tendencí pak může lingvista nějaký jev doporučit jako funkční, systémový a perspektivní a jiný naopak nedoporučit jako nesystémový, nefunkční a neperspektivní. Rozhodně není v zájmu lingvistů brzdit jazykový vývoj kodifikací zastaralých či složitých jevů, protože by si tím zbytečně přidělávali a komplikovali práci (třeba právě v poradenské oblasti) a jazykový vývoj by stejně nezastavili. Naopak právě lingvisté jsou často kritizováni za kodifikaci tvarů, které velká část veřejnosti stále považuje za nevhodné, protože v době jejich školní docházky byly považovány za nespisovné (z druhé strany jsou zase jinými mluvčími kritizováni za brzdění vývoje; důležité je tedy udržet jakousi rovnováhu mezi oběma póly, která nebude brzdit vývoj, ale zároveň zaručí stabilitu jazyka – v lingvistických termínech se tomu říká „pružná stabilita“). Klíčovým slovem je zde doporučit. Lingvisté v žádném případě nic nenařizují, pouze radí, doporučují a informují (viz popularizační činnost ÚJČ). V České republice nemáme žádný jazykový zákon i Pravidla českého pravopisu mají pro veřejnost pouze doporučující charakter (jejich závaznost je dána spíše všeobecným konsensem a respektem než nařízením), stejně tak Ústav pro jazyk český je primárně výzkumné, vědecké pracoviště. Zajímalo by nás tedy, jaké rozhodnutí jazykovědců v poslední době češtinu kontraproduktivně a negativně ovlivnilo, eventuálně ochudilo.

5/2007

bůhzdarma

Dotaz:

V pátečním vysílání pořadu „Uvolněte se, prosím“ použil pan Kraus slovo bůhzdarma. V Pravidlech českého pravopisu jsem našla pouze slovo zbůhdarma. Předpokládám, že pan Kraus tuto přesmyčku používá záměrně, ale přesto mi není jasné, jaký byl původně význam tohoto příslovce.?

Odpověď:

Pan Kraus se skutečně nepřeřekl, jen užil méně časté varianty příslovce zbůhdarma. Význam obou variant je stejný = nadarmo, zbytečně, marně. Variantu bůhzdarma uvádí (vedle zbůhdarma) například Slovník spisovného jazyka českého. Dodejme, že existuje i – rovněž řídce užívané – přídavné jméno bůhdarmý = zbytečný.

4/2007

zbezstarostnit

Dotaz:

Při překládání určitého textu z němčiny se mně podařilo vytvořit patrně zcela nové slovo, a tak bych se s Vámi rád poradil, zda ho lze považovat za češtinářsky správné. Jde o výraz zbezstarostnit z německého „verharmlosen“. V kolektivu osob zodpovědných za českou a gramatickou správnost překládaného textu jsem s tímto výrazem trochu „narazil“. Nicméně pořád si myslím, že to slovo má svou správnost a opodstatnění, ale mohu se mýlit. Co Vy na to?

Odpověď:

Sloveso zbezstarostnit s významem „učinit bezstarostným“je utvořeno správně: sloves utvořených předponou z- od adjektiv typu „bezstarostný“ je v češtině více: zbezmocnit = učinit bezmocným, zbezvýznamnit = učinit bezvýznamným, zbezbolestnit = učinit bezbolestným, zbezpečnit = učinit bezpečným, zbezplatnit = učinit bezplatným aj. V Příručním slovníku jazyka českého byste našel ještě další. Jde však o slovesa vesměs užívaná řídce, popř. o slovesa zastaralá – např. u Františka Palackého je doloženo zbezvýminečnit = učinit bezvýminečným.

Sloveso zbezstarostnit, ač „systémové“, jsme však v slovnících nenašli – v tomto smyslu jste skutečně utvořil „nové slovo“.

3/2007

buzikán

Dotaz:

Vážení, snažně Vás prosím o vysvětlení slova buzikán. Jde o výraz z heraldiky, ale v Českomoravské heraldice jsem vysvětlení nenalezl a v Ottově slovníku či v čtyřdílné Všeobecné encyklopedii rovněž ne.

Odpověď:

Podle Příručního slovníku jazyka českého (díl I, A–J, Praha 1935–1937) je buzikán jednou z variant slova buzdogan (další varianty podle slovníku jsou buzdovan, buzdygan, buzdykan, buzigan, buzikan, buzogan, buzovan, buzygan, buzykan). Je to bývalá turecká velitelská hůl a také zbraň, podobná našemu palcátu; kumánská válečná sekera na dlouhé násadě. Se slovem se můžeme setkat např. v díle A. Jiráska: Hejtman kumánský svým buzdyganem udeřil zezadu do starcovy lebky.

V Ottově slovníku naučném slovo uvedeno je, ale v podobě buzogány: „Buzogány, také buzdován a buzykán, původně turecká hůl maršálská, na jednom konci ozdobená kovovou nebo křišťálovou koulí, které také jako zbraně po způsobu palcátu užito býti mohlo. U Maďarův udržela se po Turcích dlouho v pozměněné poněkud formě jako sekyra na dlouhé násadě.“

Výraz buzikán je podle internetu užit např. v popisu plzeňského znaku: „Za štítem jsou dvě přílby s halapartnou na pravé straně, uprostřed tři pahorky s olivovými ratolestmi a nápisem: In hoc signo vinces. Na levé straně je vojevůdcovská hůl – buzikán.

2/2007

Taliban

Dotaz:

Má se psát správně Talibán nebo Taliban?

Odpověď:

Pravopis Talibanu/Tálibánu kolísá mezi těmito dvěma verzemi. Arabisté doporučují přímý přepis z arabštiny i s délkami (Tálibán), ale v úzu se prosadila spíše podoba bez délek, patrně převzatá angličtiny a z mezinárodních tiskových agentur (Taliban). Podoba bez délek je výrazně častější a postupně původní český přepis Tálibán téměř vytlačila.

1/2007

rozlučkový

Dotaz:

Ráda bych věděla zda je správný a spisovný výraz „rozlučkový“ – např. rozlučkový večírek.

Odpověď:

Přídavné jméno rozlučkový dnes považujeme za plně spisovné. Do češtiny proniklo ze slovenštiny, spolu s podstatným jménem rozlučka; „podat si ruce na rozlúčky“ najdeme už u Boženy Němcové. Od českého podstatného jména rozloučená lze totiž utvořit jen předložkové spojení na rozloučenou, které by však bylo sotva použitelné ve větách se složitější větnou stavbou. Přídavné jméno rozlučkový tak vhodně zaplnilo mezeru v českém slovotvorném systému. Se slovními spojeními jako např. rozlučkový večer dětského orchestru, rozlučkový ceremoniál u příležitosti..., rozlučkový večer hokejisty V. R., přivítací a rozlučkový banket apod. se dnes často setkáváme zejména v publicistickém stylu.

Dotaz týdne 2006
Dotaz týdne 2008
Dotaz týdne 2009

Na co se nás často ptáte
Ptáme se
Tip pro Vás
ddělení jazykové kultury