Letecké názvosloví

[Posudky a zprávy]

Poslední (16.) sešit Technického průvodce[1] obsahuje I. díl „Leteckého průvodce“ a v něm na prvním místě Názvosloví, zpracované hlavně podle Československých leteckých norem ing. dr. Oldř. Brůhou s pomocí redakce.

Autor uvádí nejprve zásadní směrnice pro vytváření názvosloví, vycházeje při tom ze známé studie Ertlovy v Elektrotechnickém obzoru: zdůrazňuje, že termín je symbolem, a nemůže tedy býti popisem předmětu, odmítá zbytečné nahrazování slov vžitých a jazykově nezávadných slovy jinými, zdánlivě přesnějšími, hlásá střední cestu v přejímání cizích slov a odmítá konečně extrémně fonetické psaní cizích slov (jak je zavádí u nás na př. Technický slovník: fyziokratizmus, endotryptáza, galium).

Potom následuje vlastní letecké názvosloví v soustavném uspořádání. Každý termín se uvádí ve znění českém, německém, francouzském, anglickém, italském a ruském, pod čarou jsou pak definice jednotlivých pojmů a potřebné vysvětlivky. Názvosloví je ukončeno abecedními seznamy podle jednotlivých jazyků, vždy i s překladem českým; tím se z rejstříku stává slovníček.

Vítáme velmi radostně tuto novinku v Technickém průvodci (dosavadní díly se terminologickou stránkou nezabývaly); kdyby byla uplatněna i v sešitech dalších a v nových vydáních svazků dosavadních, pokládali bychom to za cenné obohacení celého díla.

Ustálení pojmů a termínů je výchovou k přesnosti v myšlení i vyjadřování — a kdo jí potřebuje více než inženýr? Pohodlné soupisy cizí terminologie jsou pak znamenitou oporou pro studium cizí literatury. U oborů, jež nejsou tou měrou mezinárodní, jako je výkonné letectví, nebude všem potřebí terminologie v tolika jazycích.

Ale názvosloví letectví, dnes tak populárního, setká se se značným zájmem i u netechniků. Slyšíme stále slova letadlo, vzducholoď, letoun, aeroplán, avion atd., neuvědomujeme si však rozdílů mezi nimi dostatečně a užíváme jich nepřesně. Po nedávné katastrofě vzducholodi Hindenburg uvažoval jeden náš deník o dilemmatu: Letadlo nebo vzducholoď? Naše terminologie by jej byla poučila, že je to dilemma asi takové, jako: Pták či husa? Letadlo je totiž všechno, na čem se létá, tedy vzducholoď stejně jako balon, aeroplán jako helikoptera. Podle principu letu se letadla dělí na aerostaty, lehčí než vzduch (na nich vzduchoplavci provozují vzduchoplavbu), a aerodyny, těžší než vzduch (na nich letci provozují aviatiku). Aerostaty i aerodyny se dělí dále podle toho, mají-li nebo nemají-li motor.

Bezmotorový aerostat je balon, motorový je vzducholoď (je tedy každá vzducholoď řiditelná a „řiditelná vzducholoď“ je pleonasmus). Bezmotorové aerodyny jsou (vedle draků) kluzáky neboli plachtová letadla, kdežto větroň je speciální, zdokonalený kluzák, hlavně takový, který má pomocný motor (ale přesná definice není ještě ustálena).

Motorové aerodyny mají nosné plochy buď pevné, nebo stále se pohybující. Motorový aerodyn s pevnými nosnými plochami je letoun (avion): jsou pozemní (aeroplány), vodní (hydroplány neboli hydroaviony) nebo obojživelné (amfibie). Vedle těchto nejrozšířenějších typů se stále zkoušejí a zdokonalují typy s nosnými plochami pohyblivými, a to buď s křídly mávajícími po způsobu ptáků (křídelník = ornitoptera), nebo s plochami točivými (vírník = gyroplán — má-li tažnou vrtuli, je to autogira; vrtulník = helikoptera).

Rádi se také poučíme o normálních i akrobatických pohybech letadla, označovaných téměř napořád maskuliny s nulovou příponou: rozjezd, vzlet, let, přistání, dojezd, výkrut (otočení letadla o 360° kolem podélné osy), přemet (looping, let v stoupající smyčce, podobné psanému e); rozličné druhy rychlého obrácení směru se jmenují překrut, souvrat a zvrat. Příponou -ka je tvořeno jméno zatáčka; metaforické jsou názvy vývrtka (sestupný let pro strmé šroubovici) a svíčka (strmý až kolmý let vzestupný).

Velká část letecké terminologie je ovšem přejata z terminologie fysikální, automobilistické a strojnické.

Filolog má při této terminologii, dělané rozvážně podle osvědčených zásad, málo podnětů ke kritice:

1. Nehotova je podle poznámky redakce terminologie rozličných druhů kmitání (oscilace). Vedle tohoto základního pojmu je ustáleno i jméno zvláštního druhu kmitání s velkou frekvencí a malou amplitudou: chvění (vibrace). Ale v letectví se vyskytují ještě dva speciální druhy kmitání, pro něž se i ve francouzštině, italštině a ruštině užívá obyčejně názvů anglických:

a) flutter (něm. Flattern), při němž vlivem vzduchového proudu křídla kmitají, zkrucujíce se při tom, což se může stupňovati až k zlomení křídla; jako český termín se navrhuje kmitání křídel;

b) buffeting (něm. Schütteln), při němž nárazy vírů od jiné části letadla nepravidelně rozechvívají hlavně ocasní plochy; českým termínem má býti třepání, třepetání, třepotání.

Z těchto tří slov je nejlepší třepetání; „třepotání“ je málo obvyklé, „třepání“ ne dost jasné.

Ale nechce se líbit našemu laickému rozumu, že v termínu „kmitání křídel“ je málo cítit, že jde o pohyby nevítané a rušivé. Podle jména anglického i německého by se nám dále zdálo, že třepetání je spíše flutter než buffeting. Pro buffeting (nepravidelné nárazy!) je třeba najíti termín jiný; snad otřásání?

2. Pro vzájemný poměr křídel u dvojplošníku jsou dva termíny:

a) Horní křídlo nebývá přímo nad křídlem dolním, nýbrž je posunuto směrem k vrtuli; této vzájemné poloze křídel se francouzsky říká décalage, německy Staffelung; v češtině se zavádí jméno stupnění. Vzniklo jistě pod vlivem německého Staffelung (gestaffelte Steuern — odstupňované daně), ale nevyhovuje dost. Jednak není tu dost podkladu pro představu stupně, jednak slovo „stupniti“ nemůže znamenati „býti k sobě stupňovitě postaven“.

Jako zahrotiti znamená ‚vytvořiti hrot‘, navršiti ‚udělati vrch‘, tak stupniti křídla by mohlo znamenati jen něco jako ‚dělati z křídel nebo na křídlech stupně‘. Nestačilo by mluviti prostě o posunutí křídel?

b) Křídla nejsou při tom rovnoběžná, nýbrž jejich tětivy jsou k sobě v jistém úhlu; tomu se říká křížení. I tu je přiklonění ke jménu německému (Schränkung; na osnově schränken znamená skutečně ‚křížit‘, die Arme über die Brust schränken ‚zkřížiti paže na prsou‘). Ale zde není křížení, nýbrž jen různoběžnost. Francouzi říkají décalage angulaire ‚úhlové posunutí‘; podobné je i jméno anglické a italské, rusky je „degradacija“; nestačilo by to i pro nás?

[1] Červený-Řehořovský, Technický průvodce pro inženýry a stavitele, Česká matice technická 1921 n.

Naše řeč 6, ročník 21/1937

Předchozí Vladimír Šmilauer: Výklady slov

Následující Technikovy jazykové poznámky