Poznámky k Příručnímu slovníku jazyka českého

Jiří Haller

[Články]

(NŘ. XXI, 1937, 161 n.)

Jméno dík, díky ve funkci předložky s dativem a ve významu „zásluhou, s pomocí někoho n. něčeho, pro někoho n. pro něco“ uvádí PS. bez opravné poznámky a dokládá je citáty ze dvou znamenitých autorů: z Nerudy („Rozvoj českého hudebního umění, z kterého, dík snahám Smetanovým, dnes se těšíme“) a z Olbrachta („Aféra se obrátila, dík státnické moudrosti, k dobru a prospěchu vlasti“). Složená jména díkučinění a díkuvzdání lze psáti také s ů: díkůčinění, díkůvzdání; tak se píše též příd. jméno díkůplný, označené v PS. za řídké. Dvojím způsobem se píše také adj. dinarský, dinárský, na př. Dinarské (Dinárské) Alpy. Jméno dinar (ve významu „jugoslávská jednotka mincovní a peněžní“) se však píše jen s krátkým a. Francouzské slovo dîner píše PS. s přízvukem na i.

O významu výrazů „diplomatické vydání textu, diplomatická methoda“ a pod. nebylo dosud shodného mínění. Masarykův Slovník naučný na př. vykládá, že „diplomatický přepis, na rozdíl od paleografického, shodného s předlohou, hledí více k vnitřní, obsahové stránce textu“; jinde se příd. jména diplomatický užívá naopak ve významu „do všech podrobností přesný podle předlohy“. Pro tento druhý smysl se podle svých pramenů rozhoduje také PS. a stanoví význam příd. jména diplomatický v takovýchto spojeních jako „řídící se přesně do všech podrobností předlohou“ a podobně u příslovce diplomaticky udává význam „věrně, přesně, do všech podrobností podle předlohy“, na př.: Citovati věrně a diplomaticky nápisy a zápisy (Lumír). Metoda diplomatická otiskuje text do písmenky věrně (Chaloupecký). Od těchto slov třeba ovšem smyslem odlišovati slova stejně znějící, avšak s významem „po způsobu diplomatů, týkající se diplomacie n. diplomatů“ a pod., na př. telegram diplomaticky zahalený, věnovati se dráze diplomatické, diplomatické styky, diplomatická obratnost a pod.

U podst. jména díra uvádí PS. 7. pád sg. děrou i dírou, v množ. čísle je však 2. pád jen děr, 3. p. děrám, 6. p. děrách, 7. p. děrami. Důležitá je poznámka u hesla disertace, že je třeba vyslovovati toto slovo s -s- (tedy nikoli „dyzertace“). Stejně to platí také o slově diskuse (s -s-, nikoli „dyskuze“). Sloveso diskutovati „rokovati o něčem, probírati, přetřásati něco“ má dvojí vazbu: o něčem, na př. diskutoval o finančních otázkách s poslanci, a něco, na př. diskutovati nejpalčivější denní otázky, byly diskutovány projevy o příčinách krise. Podst. jméno dispens „prominutí, zproštění, osvobození od nějakého zákonného předpisu“ mívá také tvar dispense a v obou podobách je rodu ženského (tedy nikoli „ten dispens“), na př. (mnich) ukazoval dispens papežovu, že se může ženit (F. X. Svoboda). Sloveso disponovati „míti možnost volně použíti něčeho, volně s něčím nakládati“ má podle PS. jen vazbu s pouhým instrumentálem (disponovati čím), nikoli s předložkou s. Slova francouzského původu distinguovaně, distinguovanost, distinguovaný se vyslovují ve shodě se způsobem psaní „dystyngvovaně“ atd., nikoli tedy po francouzsku s nosovým e. Slovo diškerece (diškrece), diškurovati (diškurýrovati), diškurs a dišperace náleží do jazyka lidového.

U hesla dítě čteme také frázi běžnou v němčině vylévati, vylíti dítě s vodou (s koupelí) s významem „zmařiti věc podstatnou a dobrou s opravou nepodstatné vady“; PS. ji uvádí bez poznámky, a tedy ji přijímá za správnou. Při hesle dítko se poznamenává, že plurál je dítky (rodu ženského), ale že v přeneseném významu je plurál také dítka, na př.: Hodným rodičům dává Pábůh dobré dítky (Třebízský), ale: dítka Flory, jara, lesa, vesny a pod. (= květiny).

U hesla divočiti „dělati divokým“, které se přesně rozlišuje od hesla divočeti (3. pl. divočejí) „stávati se divokým“, uvádí se ještě druhý význam „divoce, nevázaně si vésti, dováděti“, na př. Pavlínka chtěla zůstati o velikonocích v městě, divočiti s děvčaty (R. Svobodová); zvratný tvar divočiti se má význam „vztekati se“, na př. Než odjel, mluví, divočí se, co hostu poví (Sumín). Složeniny divotvorce, divotvorkyně mají ještě druhotvary divotvůrce, divotvůrkyně; ostatní takto složená slova mají jen o, na př. divotvorecký, divotvorectví, divotvorka, divotvorně, divotvornost, divotvorný; příd. jméno divotvůrčí má naopak zase jen tvar s ú. U příd. jmen divuplný a divuplodný se uvádějí také tvary divůplný, divůplodný, avšak s poznámkou, že jsou řídké.

Sloveso dlabati má 1. os. sg. dlabu, rozk. zp. dlab i dlabej, přechodník přít. dlabaje. O předložce dle se praví, že značí přiměřenost, souhlas, shodu, na př. Svůj k svému a vždy dle pravdy (Palacký), a že v jazyce básnickém mívá také význam předložky vedle, podle a značí místní blízkost, na př.: Loutny, lyry, harfy si hověly zde v pýše královské dle pastýřského rohu starých bardů (Vrchlický); S příč i déli ve vůz ten kůň dle koně zapřažen (Quis). U slovesa dlíti „pobývati, meškati, prodlévati“ je poznámka, že je to slovo knižní; 3. pl. zní dlejí, rozk. zp. dli, přechodník příd. dleje, příčestí min. dlel. Slovesa dlíti s významem „prodlužovati“ (příčestí min. dlil), jež uvádějí ještě Pravidla čes. pravopisu, PS. už nemá. Sloveso dloubati má 1. os. sg. dloubám i dloubu, rozk. zp. dloubej, přech. přít. dloubaje; stejně se časuje sloveso dlubati (dlubu n. dlubám, dlubej, dlubaje).

Místo slovesa dluhovati je lépe užívati výrazů býti dlužen, míti dluh, ve smyslu přeneseném býti (mravně) zavázán, povinen. Podobně je lépe říkati býti dlužen místo dlužiti. Zvratná slovesa dlužiti si a dlužiti se ve významu „vypůjčovati si“ jsou ovšem zcela správná, na př. každý si jen dluží, budou si dlužit peníze, dlužili se od lichvářů a pod. U hesla dlužník „kdo má dluh(y), kdo je dlužen peníze“ se poznamenává, že v lidovém jazyce mívá toto jméno opačný význam „věřitel“, na př.: Lojzík bratra vymačkával bez milosti, posílaje mu na krk svoje dlužníky, účty nezaplacené i upomínky (Baar). Příslovce dlužno (= nutno, třeba) označuje PS. za rusismus. U hesla dlužný (v neurč. tvaru dlužen) se uvádějí hojné fráze, vesměs správné a dobře české, ale přijímané v obecenstvu leckdy s nedůvěrou, jako by to byly germanismy; citujeme je proto také zde a znovu připomínáme, že jsou to výrazy dobré, na př. býti dlužen někomu něco n. za něco, dlužné peníze, dlužné daně, dlužná částka (t. j. vydlužené, vypůjčené, nezaplacené), nezůstati nikomu nic dlužen, nezůstati dlužen odpověď, co jsem dlužen a pod. Podobně je tomu i ve smyslu přeneseném (dlužen = povinen, mravně zavázán), na př.: Vím, co jsem dlužen sobě i Bohu (Vrchlický). Jsme dlužni antice víc, nežli víme (Vrchlický). To je dlužen člověk společnosti i sobě, chodit si v čistém šatu, když to může být (Němcová).

PS. uvádí sloveso dmouti, kterého Pravidla čes. pravopisu dosud neměla (přít. čas dmu, příčeští min. činné dmul, trpné dmut), s významem „nadýmati, nafukovati.“ Slovesa dmýchati, dmýchávati a dmýchnouti mají vedle sebe také tvary s y: dmychati, dmychávati a dmychnouti (PS. je uvádí na prvním místě); slova odvozená mají už jen y, na př. dmychací, dmychačka, dmychadlo, dmychavka.

U hesel dnes, dnešek, dnešní je uveden také význam „v přítomné době, nyní, přítomná doba, přítomnost, nynější, přítomný, současný“, o jehož správnosti se někdy rovněž bez příčiny pochybuje; PS. tu cituje četné doklady z dobrých autorů, na př.: Rady poetů tlačí se dnes pod mystická křídla Baudelairova (Vrchlický). Sláva a čest titanům dneška (Dyk). Dnešní žena, která chce mít úspěch, musí být jen milenkou (R. Svobodová). Dnešní básníci píší tak rádi cizím stylem o cizích aventurách (Mahen). Víš také, jak to dnešního dne (t. j. nyní, v této době) ve světě chodí (Jirásek).

Význam podst. jména doba je vymezen jako „omezený, určitý čas, období“ (na rozdíl od základního významu jména čas „vědomí o posloupnosti všeho bytí a dění“); spojení svou dobou značí „v pravý, přiměřený čas“, své doby pak „ve své době, v příslušné době“, na př.: Dílo to značilo své doby pravý obrat (nikoli „kdysi“).

Sloveso ďobati má 1. os. sg. ďobám i ďobu, rozk. způsob ďobej, přechodník přít. ďobaje. U slovesa doběhnouti se uvádí vazba s akusativem osoby nebo s genitivem věci ve významu „během (rychle) dohoniti, dostihnouti“, na př. doběhl mě však udýchán, v několika skocích doběhli ji před její chatou, doběhla už dveří, a pod. U slovesa dobíhati je v témž významu doložen jen genitiv, na př.: Děti drobnými krůčky dobíhají rodičů (A. Mrštík). Prázdniny kvapně svého konce dobíhaly (Jirásek). Ve významu „ošiditi, přelstíti, napáliti koho“ je sloveso doběhnouti (na př. doběhl hlupáka) označeno za vulgární. Od jména mužského rodu dobiječ (elektrotechnický termín) je kvantitou odlišeno ženské jméno dobíječka (obé značí druh akumulátoru); je mezi nimi týž rozdíl jako na př. mezi slovy nakladač a nakládačka, vazač a vázačka a pod. (v NŘ. XVIII, 1934, 159 a 241, XXI, 1937, 176). Sloveso doblikati má i krátké ve shodě s pravopisem jednoduchého slovesa blikati (NŘ. XX, 1936, 48). U slovesa doboleti je uveden pro 3. os. pl. tvar dobolí i dobolejí.

U hesla dobré se poznamenává, že místo „dáti (dávati) co k dobrému, k lepšímu“ je lépe říkati hostiti, častovati, poctívati čím. Místo obchodní fráze „mám u vás k dobrému“ je lépe mám za vámi, jste mi dlužen; podobně se místo „připsati, počítati někomu částku peněz k dobru“ doporučuje říkati zaúčtovati někomu částku peněz ve prospěch. Spojení „buďte té dobroty“ je lépe nahrazovat výrazem buďte tak dobrý. Při hesle dobrý se vykládá, že ve významu „chutný“ (o pokrmu) mívá toto příd. jméno dialekticky komparativ též dobřejší. Spojení dělati si z někoho dobrý den (= tropiti si šašky) je v PS. uvedeno jako správné, ale vytýká se familiární fráze obchodní „firma je dobrá za 10.000 Kč“ místo správného firmě lze půjčit 10.000 Kč. U příslovce dobře je za familiární označeno rčení jsem na tom (v tom) dobře (= dobře se mi vede).

Naše řeč 7, ročník 21/1937

Předchozí Josef Beneš: Jeden druh příjmení a o jednom způsobu kolektivního označení příslušníků rodiny

Následující Vladimír Šmilauer: Výklady slov