Z našich časopisů

Jiří Haller

[Posudky a zprávy]

V Časopise pro moderní filologii (XVII, 4) otiskuje Janko začátek VI. řady svých příspěvků k českému slovníku etymologickému. Obírá se českými slovy začínajícími skupinami cv- a čv-. Janko pokládá tyto skupiny za živel v češtině ne zcela jazykotvorný, podobně jako to prohlásil na sjezdu fonologů Mathesius o souhlásce f. Cv- a čv- totiž, podobně jako f, se vyskytuje obyčejně jen v slovech původu cizího nebo v citoslovcích zvukodobných a výrazech expresivních, při nichž se citová stránka slova vyjadřuje změnou hlásky jiné ve f, cv, čv. Výklady Jankovy se týkají zejména těchto slov: Cvachta han., »náhlé ukončení jednání«, je z citosl. cvak + příp. ta. Citoslovce cvak (o zvuku kliky atp.) je z něm. zwacken = mezi dva prsty uchopiti. V češtině je vzat za základ jen zvuk, který děj provází, a také slovesa cvakati (nůžkami), cvaknouti koho (dial. = uhoditi) vystihují jen příslušný dojem akustický. Lašské cvaky (= cvoky; slc. = ocelové klínce, vbíjené do kopyta) jsou z bavor. Zwack = cvoček. Slovo cval (cvalem) uvádí Janko v souvislost s něm. (bavor.) zwalen, quälen = trýzniti). To slovo je také v polštině a varšavský slovník je, asi neprávem, vykládá z džagatajského (mongol.) čapel, čapul. Čes. slovo cvalík je z něm. der Zwalch, dim. Zwalgel (= malé dítě; čeština si tu povšimla jen baculatosti malých dětí). Jungmannův výklad z nedoloženého jména svalík je sotva pravděpodobný. Staré slovo cvanha, canha (= čtyřhranný kus železa) je z něm. zange, zwange. Obecně známé cvek, cvok je z něm. Zweck (= kousek dřeva neb nějaké látky zahrocené na způsob hřebíku). Tvar s o je buď z něm. Zwack (bavor.), nebo je to střídání e > o jako žena > žona. Staroč. cvelvar (peníz) je z něm. zwölfer (= 12 feniků). Dial. cvenda (= bludička, světýlko) je asi z něm. zwink- (zwinken, zwinkern = mžourati a asi také lesknouti se). Dial. cvenem (= silou, mocí) souvisí s něm. zwingen = nutiti. Známé slovo cverglík (= malý strůmek) je z něm. Zwergl = trpaslíček. Slovo cvrček ve význ. člověk malé postavy je asi téhož původu, jen se ovšem přiklonilo k slovu cvrček (= Grille). Slc. cverna (za ihlú muši isc cverna) je z něm. zwirn-. Stč. cverok (dial. cverhok = sekera tesařská) je z něm. Zwerchaxt. Dial. cveryl (lysák, t. holub, fazole) je z dial. něm. Zwirl (= dvojbarevné tkanivo). Obecné cvíbok (suchar) je z Zwieback, a to je překladem ital. biscotto (= dvakrát pečený, t. j. chléb). Slovo cvicelka (= burák) je z dial. něm. Zwiselte: s m. c se vyloží spojením s cvika, cvikla, nebo i změnou hláskovou (srov. candát z fr. sandt; cekrýt ze sekrýt = lat. secretum a j.).

* *

Polemika o spisovný jazyk pokračuje. Redaktor Literárních novin má velkou zásluhu, že tak ochotně a bez omezení dopřává místa výkladům hledajícím cestu z nynějšího jazykového zmatku. Bohužel nemohu se ubrániti nepříjemnému dojmu, že se ta velká výměna názorů skončí — a že budeme tam, kde jsme byli před ní. A to proto, že se patrně nedovoláme toho, čeho by bylo k nápravě našich poměrů jazykových nejvíce potřebí: ochoty k disciplině a k vážnějšímu, upřímnějšímu pojímání poměru spisovatele k jazyku. Jazyk je útvar sociální, kolektivní a už pro tuto svou přirozenou povahu nutně vyžaduje podrobení individua celku. Zdá se však, že je u nás málo ochoty obětovat kousek osobní svobody ve prospěch spisovné jednoty. Zastírá se to pohodlně nepravdou, že správný spisovný jazyk si tvoří sama Naše řeč a jí že nikdo poslušností povinen není. A jiné věci ještě smutnější a ještě méně pravdivé se čtou v těch polemikách namířených proti Naší řeči a její práci. Příliš lehko a neodpovědně se vymýšlejí důvody, proč prý nelze přistoupiti na stanovisko Naší řeči, a zdá se mi, že je v těch radikálních názorech mnoho nápadů nepromyšlených a nedomyšlených. Pokusím se to ukázati aspoň na některých z nich.

Ve 12. čísle Literárních novin posuzuje Ivan Olbracht mou odpověď na jeho první článek (viz NŘ. XV, 165n.). Na několika místech spravedlivě uvádí na pravou míru věci, o kterých mohl svým článkem ve čtenáři vzbudit jinou představu, než zamýšlel, a to svědčí jasně o lom, že mu jde skutečně o pravdu, nikoli o hádání stůj co stůj. V této naději se rád vracím k jeho odpovědi. Pozastavil jsem se v ní především nad tím, že Ivan Olbracht úplně ignoruje můj výklad o příčinách dnešního jazykového zmatku hlavně o nedostatečné přípravě na našich školách. Překvapilo mě to tím více že právě v tom vidím rozuzlení celého toho problému. Shodujeme se oba v tom, že dnes takřka nikdo česky neumí, ale Olbracht zavírá oči před poznáním, proč tomu tak je. Opakuje svůj jistě trochu krátkozraký výklad, že Naše řeč svými regulemi ztížila úlohu naučit se česky, a vinu na dnešním ubohém stavu spisovné češtiny ovšem na plno přičítá jí. Kdyby se opravdu u nás ukazovala snaha, že se naši spisovatelé pokoušejí naučit se správné češtině a že se jim to přese všechnu dobrou vůli a přese všechno úsilí nedaří, byla by patrně pravda na straně Olbrachtově. Ale může mi Ivan Olbracht na prstech svých dvou rukou vypočítati české spisovatele, o kterých ví, že tu dobrou vůli mají a to úsilí že vynaložili? O kterých ví, že si aspoň přečtli, neřku-li důkladně prostudovali českou spisovnou mluvnici? Bojím se, že se ani na všechny prsty nedostane a že tato námitka Olbrachtova je to, čeho nebylo a čeho asi tak brzo ani nebude. A uvážíme-li k tomu ještě, že se na našich školách z příčin, které jsem už naznačil v dřívějších článcích, nikdo dobře česky psát nenaučí, dojdeme k velmi přirozenému vysvětlení, proč je ten jazykový zmatek. Či má snad Ivan Olbracht jiné mínění o způsobu, jímž se dnes na školách češtině učí?

Ivan Olbracht jásá nad tím, že jsem ani sebe nevyňal z té jazykové pohromy. Tím prý jsem nezvratně dokázal, že má pravdu. Ale ten jeho jásot je trochu dětinský. Vždyť si to mohl domysliti i bez mého přiznání; jsem přece také odchovanec české školy a ujišťuji Olbrachta, že znalosti spisovného jazyka, které jsem si z ní přinesl, nebyly o nic větší, než byly jeho nebo Nezvalovy, nestály totiž za nic. Ale já se proto češtině učím stále a učím se jí srdečně rád. A mám před sebou krásný cíl, naučit se jí naprosto dokonale. Ani si k tomu nepřeji, aby se mi ta úloha ulehčila zrušením rozdílu mezi y a i, s a z atd., jak Olbracht navrhuje, spíše bych si přál jiné věci: abych v tom svém odhodlání nebyl sám, ale aby nás bylo aspoň na pořádnou politickou stranu. Z toho je myslím také vidět, že naprosto nepokládám dnešní stav za normální. Jak jen mohl Olbracht něco takového napsat?

Ale je opravdu tak těžké, naučit se správně česky, jak tvrdí Ivan Olbracht? Jistě nikoli, neboť své tvrzení sám hned vyvrátil formou svého článku. Psal jej v Poloninských Karpatech daleko ode všech pomůcek, a napsal jej správně. Našel jsem v něm jenom jednu pravopisnou chybu (slovíčkářské m. slovičkářské) a jedno přehlédnutí (filologové se staví m. stavějí; přehlédnutí proto, že nelze ve věci tak elementární Olbrachta podzírat z neznalosti, ačli to není dokonce jenom chyba tisku). Také přísl. určení poruce je proti Pravidlům psáno dohromady, ale to je asi oprava redakce; mně to v mém článku také tak opravili. Nuže, bez pomůcek, daleko od lidské civilisace a dokonce s prázdným plnicím perem dovedl Ivan Olbracht napsat dlouhý článek bez chyby. Myslím, že tím sám nezvratně dokázal zbytečnost všech svých námitek proti pravopisné a mluvnické soustavě dnešní češtiny. Jeho případ je svědectvím, že je dnes možno naučit se česky i podle předpisů Pravidel a Naší řeči a že k tomu není třeba ani jazykového odbornictví ani revoluce v jazyku, nýbrž jen a jen dobré vůle a trochu práce. Naši spisovatelé se musí vzdát svého bohorovného přesvědčení, že jejich spisovatelské métier jim samo o sobě dává už také všechny jazykové vědomosti. Jejich stanovisko dosud příliš zavánělo příslovím »Komu dá Bůh úřad, dá mu také rozum«. Až jednou naše školy, jmenovitě střední, budou plniti svůj přední úkol a budou v hodinách češtiny místo nezáživné bibliografie a jiných zbytečností učiti opravdu českému jazyku, potom nebudeme musit ty své trapné nedostatky dohánět teprve v dospělém věku. Naše generace ovšem ze školy už nezíská nic, proto se musí učit sama. Ale neučit se něčemu a divit se, že to neumím, to je přece jenom — »nemístná domýšlivost«.

Změna vyučování jazyku českému je také první cesta k trvalé nápravě. Ivan Olbracht je asi na omylu, když se domnívá, že by se ten jazykový zmatek napravil, kdyby se počet výtek zredukoval jen na skutečné zločiny proti jazyku a kdyby nějaká povolaná instituce tuto opravu oktrojovala. Především neříká Ivan Olbracht, jak by měly být určeny hranice mezi tou licencí a těmi zločiny. A za druhé, mám vážné obavy, že by i ta oktrojírka nadobro selhala. Vždyť my máme už takovou příručku, sestavenou institucí nejpovolanější a schválenou dokonce ministerstvem národní osvěty: Pravidla českého pravopisu. A přece není snad na světě knížky, proti které by se víc horlilo než proti nim; to proto, že je to knížka nepříjemně tlačící jazykové svědomí mnoha lidí. Naše řeč už jednou naznačila, že se chystá i jazyková příručka, která bude sestavena pod dozorem její redakční rady. Ta příručka vyjde snad už letos a obecné tendenci naší doby vyhoví i v tom, že bude co možná tolerantní. Mohl by Ivan Olbracht, tak jako jménem českých spisovatelů horlí proti jazykovému zmatku, slíbiti za ně také, že budou s její pomocí ten jazykový zmatek potírat? Anebo to s ní bude tak jako s těmi Pravidly?

Ivan Olbracht na konec prorokuje, že vývoj spisovného jazyka půjde přes Naši řeč, setrvá-li při svých metodách. Je mi opravdu nepříjemné, že nemohu Ivanu Olbrachtovi povolit a že nesmím nic měnit na svém prohlášení o příští činnosti Naší řeči. Její konservativní funkce je dána samou povahou spisovného jazyka a je v úplné shodě s tím, co se v tomto oboru děje u jiných národů, u Francouzů, Poláků a v míře daleko větší než u nás i u Němců. Ivan Olbracht se táže, mají-li také jiní národové potíže se svým spisovným jazykem. Ovšem že mají, myslí-li se těmi potížemi nutnost, učiti se vlastnímu jazyku. Ale oni se mu opravdu také učí (viz na př. článek R. Lotea Vyučování jazyku mateřskému ve Francii, NŘ. IV, 1920, 161n.), a proto se jim ty potíže jeví poněkud jinak než našim spisovatelům. Kdyby Naše řeč upustila od své povinnosti, chránit čistotu spisovného jazyka, ztratila by úplně smysl své existence. Ivan Olbracht přepíná, když volá sobě na pomoc i knedlík a říká, že knedlík přemohl puristu Husa. Nikoli, v tom boji proti cizím slovům v češtině na konec zvítězil Hus, jinak bychom měli ještě dnes v svém jazyce spisovném slova jako sanovati, purkrecht, plac, lancknecht atd. Knedlík zůstal, pravda, v tom dlouhém boji jazyka proti cizí infekci proklouzl, ale ten, kdo přežil porážku, není přece ještě vítězem. Ale aby nebylo nedorozumění: nechci říci, že by se Naše řeč chtěla vzpírat všem novotám v jazyce; bez novot není vývoje. Ale ty novoty a módy, které nebudou ve shodě s duchem jazyka, které neporostou z jeho kořenů, nýbrž někde mimo ně, ty bude Naše řeč stíhati svou kritikou vždycky a všude, jako to činila až dosud. Je pravda, že se i chyba někdy stane legitimní částkou spisovného jazyka. Ale i ta chyba musí mít své příčiny v jazyce, t. j. musí vyrůst z něho, nikoli z pouhé neznalosti náležitého termínu nebo z hloupého opičení po cizích vzorech. Jsou mezi našimi spisovateli i takoví, kteří na př. nedovedou rozlišovat slovesa vzoru uměti a trpěti; má z toho snad pro normativní mluvnici vyplývat povinnost, onen rozdíl zrušit jako zbytečný přežitek minulých dob? Nikoli, z toho plyne jenom povinnost pro takové spisovatele: naučit se pořádně česky. Bez dokonalé znalosti jazyka, bez hlubokého proniknutí do jeho vnitřní struktury nemůže jej nikdo obohatit, nýbrž jenom pokazit. A pokud bude trvat u nás nynější stav, potud bude Naše řeč strážkyní živého ohně naší mateřštiny. Ivan Olbracht je prorok falešný: Naše řeč nikdy nepůjde vědomě proti přirozenému vývoji českého jazyka a nikdy nepůjde ten vývoj proti ní. —

V 13. čísle Literárních novin se k diskusi přihlásil Pavel Eisner a obohatil ji o několik nových dokladů. Při svých překladech z němčiny do češtiny jistě mnoho uvažoval o poměru obou těchto jazyků, a opravdu překvapující je výsledek, k němuž došel. Podle Eisnera je čeština po stránce frazeologické »zcela nesporně jazykem chudým«. Vezmeme-li prý do ruky některý větší německý slovník, v kterém je obsažena frazeologie, podivíme se prý, jak často pro dvě, tři, čtyři německá rčení, z nichž každé je jinak odstíněným obalem téhož základního pojmového a logického jádra, máme v češtině jen obrat jediný. Domnívám se, že je tento Eisnerův důkaz poněkud jednostranný. Kdyby to zkoušel s francouzštinou — a o ní snad nebude tvrdit, že je to lingua rustica, jak to tvrdí o češtině —, dopadlo by to asi stejně. A stejnou zkušenost by zcela najisto zažil i s němčinou, kdyby vzal do ruky český slovník frazeologický, na př. jenom starého Kotta, a zkoušel jeho rčení překládat do němčiny. To prostě proto, že každý jazyk, češtinu nevyjímajíc, má svá plus a svá minus. Ale my na štěstí máme již také spisovatele, kteří vyzkoušeli poměr češtiny k jiným kulturním jazykům nikoli jenom na náhodném srovnávání slovnikářském, závislém na individuální, okamžité pohotovosti slovní, nýbrž na dokonalé a bohaté praxi spisovatelské a překladatelské. A proti svědectví Eisnerovu s klidným svědomím kladu svědectví jejich. První je Jaroslav Vrchlický, který byl zajisté nad jiné povolán srovnávat naši řeč s jinými jazyky kulturními a který v »Hlasech v poušti« češtinu charakterisoval takto:

Naší řeči.

Ty v »Hospodine, pomiluj ny« svatá,
ty věčně živá v písni Václavově,
ty studno něhy, krásy v každém slově,
ty nehasnoucích vznětů výhni zlatá!

V husitské písni bleskem bouře vzňatá,
ve vzletu orlím a ve síle lvově,
ty žalující v dumě Kollárově,
ty slz a krve číše vrchovatá!

Ty jak noc tmavá, jak den mnohobleská,
jak žula tvrdá a jak chleba měkká,
ty drahá, svatá, zářná řeči česká!

Křte ohnivý a sladkých zvuků lázni,
ty oři, ptáku, vílo, věkověká
ty sfingo, s jakou chvím se o tě bázní!…

A druhý je Karel Čapek, spisovatel »Pragmatismu«. Jeho uvádím proto, že je jeden z našich nejčeštějších spisovatelů a že snad žádný rozumný člověk ho nebude vinit z básnického přepínání. A ten napsal v předmluvě své »Francouzské poesie nové doby«: »Tož přece mluvím o radosti, kterou mi skýtal vznik této knížky. Hrál jsem si s krásnými básněmi a při tom jsem v nich našel neskonale více, než by mi dala četba nejpozornější. Hrál jsem si s češtinou, nutě ji do těžkých hlavolamů formy i smyslu, a při tom s radostí nejpohnutější, s požitkem a vděčností jsem si uvědomoval, jak je nosná a hojná, pružná a nevyčerpatelná, tvárná a líbezná; každý nový překlad žádal od ní jiné barvy, jiného zvuku a spádu, jiné hmatatelnosti a jiného slovníku; obstojí-li některý z překladů vedle originálu, je to její úspěch.« A 19. března 1927 napsal Karel Čapek v Lidových novinách: »A ještě musím pochválit tebe, tebe, česká řeči, jazyku z nejtěžších mezi všemi, jazyku z nejbohatších všemi významy a odstíny, řeči nejdokonalejší, nejcitlivější, nejkadencovanější ze všech řečí, které znám nebo jsem slyšel mluvit. Chtěl bych umět napsat vše, co dovedeš vyjádřit; chtěl bych užít aspoň jedinkrát všech krásných, určitých, živoucích slov, která jsou v tobě. Nikdy jsi mi neselhala; jen já jsem selhával, nenacházeje ve své tvrdé hlavě dosti vědomí, dosti povzletu, dosti poznání, abych to vše přesně vyjádřil. Musel bych žít sterým životem, abych tě plně poznal; doposud nikdo neshlédl vše, co jsi; ještě jsi před námi, tajemná, překypující a plná dalekých výhledů, budoucí vědomí národa, který vzestupu je.«

Mne zkušenost těchto dvou českých spisovatelů přesvědčuje více než pouhé přibližné srovnání Eisnerovo. Nelze pochybovat o tom, že češtině krutě ublížil a že i jeho ostatní výklady, vycházející z tohoto základního omylu, jsou stavěny na pouhém písku, zvláště jeho názor o obohacování češtiny i takovými jazykovými škváry, jako je na př. nalistovati. Nevím také, co myslí Eisner uznaným pokladem správné češtiny; ví snad o něčem takovém? Sám vím jen tolik, že se zatím chystají sbírky k němu v kanceláři Slovníku jazyka českého a že obsahují sice na pět milionů lístků, ale materiálu dosud soustavně nezpracovaného. Radil bych P. Eisnerovi upřímně, aby svůj experiment o chudosti správné češtiny odložil, až budeme míti svůj slovník spisovné češtiny; možná, že jeho pokus potom dopadne jinak, než si představuje.

Kde objevil P. Eisner, že Zubatý, Ertl a Haller přespříliš vidí v jazyku útvar logický, to nevím. Vykládám si to jediné tak, že mu ušly ty nesčetné výklady a obrany proti přemrštěným brusičům, které Naše řeč přinášela dosud na mnoha místech v každém ročníku, anebo že nám má za zlé, že se snažíme při svých výkladech myslit také logicky. Líbí-li se mu jazyková nestvůra nalistovati knihu a zní-li mu tak »báječně česky«, že na ni píše nadšený dithyramb, je to věc jeho osobního vkusu a jazykového citu; mně zase na př. zní to slovo báječně nečesky (aufschlagen!) a je mi tak protivné, že bych si raději jazyk ukousl, než bych ho užil. Z toho je vidět aspoň tolik, že k pravdě o správnosti slov bychom vyléváním dojmů o tom, jak nám co zní a nezní, nedošli ani do skonání světa. To i ta nešťastná logika by snad spíše vedla k cíli. Eisner tu zašel na mrtvou cestu.

Za jedno poučení však musíme být P. Eisnerovi velmi vděčni: za to, že »u Němců je téměř kriteriem každého velkého autora, že si stvoří svůj jazyk, velice odlišný (?) od jazyka všech ostatních básníků, šetře při tom ovšem jistých pravidel psaných a zejména některých nepsaných zákonů o duchu jazyka«. Přes to, že ten důležitý dodatek dává P. Eisner do závorek, ukazuje jím přesvědčivě, že Naše řeč přece jen má pravdu, když totéž požaduje pro češtinu. Zdá se, že jí její odpůrci vůbec nerozumějí. Vždyť se Naše řeč nikdy nestavěla proti novým slovům stůj co stůj, jenom žádala, aby nové výrazy byly tvořeny v duchu jazyka, v duchu jeho pravidel psaných a zejména zákonů nepsaných. Ale naši spisovatelé na rozdíl od spravedlivých spisovatelů německých patrně chtějí, aby čeština byla divoký prales bez zákonů, v kterém by si mohl každý dělat, co by chtěl. Němcům je prospěšné řídit umělecké úsilí slovesné zákony psanými i nepsanými, nám je to na škodu. Je přece hrozné, když P. Eisner napíše, že u nás nebude jazykových tvůrců, dokud budou dávána do klatby slova jako »zjevištnění«! Což proboha byli, jsou a budou u nás jenom tvůrci jazykových nestvůr? Jsme snad národ prokletý? To je hrozná perspektiva, kterou tu Eisner otvírá před námi. Ale pro mne ze všeho toho vyplývá nová jistota: je-li pravda, jak tvrdí Eisner, že našim spisovatelům schází onen tvůrčí dar jazykový, který v tak hojné míře mají básníci němečtí, není toho jiná příčina, než že naši spisovatelé neznají základ, na němž mají budovat dále. Neznají to, co je v jazyce už hotového, ustáleného, neznají vůbec ty jeho zákony psané a nepsané. Proto jej nemohou v jejich duchu rozmnožovat a zdokonalovat, nikoli ze strachu před Naší řečí, jak se domnívá Eisner.

Nuže, závěr toho všeho je: Naše řeč nemůže jinak než odsuzovat všechny kazy jazykové a vůbec všechny novoty, které jsou proti psaným i nepsaným zákonům jazyka. Nikdy se nestavěla ani se nikdy stavět nebude proti zdravému vývoji jazyka, vycházejícímu z jeho původních, domácích kořenů. Ale vždycky jej bude chránit přede všemi neznalci a záškodníky, kteří v své nevědomosti nebo ve falešném povznesení nad jeho přirozené potřeby jej zavádějí na scestí. A pokud se naši spisovatelé nenaučí lépe svému jazyku, než jak jej v své většině znají dnes, a pokud budou své tvůrčí umění jazykové opírat o slova tak diletantsky a nečesky utvořená, jako je zjevištnění, nalistovati atd., potud nebudou míti právo zváti se jazykovými tvůrci a funkce Naší řeči bude míti svůj plný význam. Té povinnosti, svému jazyku se náležitě naučit, se čeští spisovatelé nevyhnou; sám vývoj věcí je k tomu dříve nebo později přinutí. Jsem z té duše přesvědčen, že potom budou o jazyce soudit jinak, než ukazují dosavadní projevy. —

Ve Venkově 18. srpna 1931 psal o této vojně spisovatelů proti filologům Frant. Křelina. Uvažuje o názorech Olbrachtových a některé z nich opravuje. Správně ukazuje na to, že jazyk není jen prostředek dorozumívací, nýbrž také nástroj tvůrčí. Ivan Olbracht tedy nemá pravdu, když říká, že se dnešní čeští spisovatelé svému jazyku učí především na mluvě dorozumívací. Zajímavá je poznámka Křelinova o konservativnosti lidového jazyka; z ní vyvozuje poučení o povaze jazyka vůbec. Jazyk je už svou podstatou konservativní a všechno nové, co se v něm rodí, musí vycházet z jeho ustálené vnitřní struktury. To je zajisté názor svrchovaně správný a úplně se shoduje s tím, co hlásá Naše řeč. V souvislosti s tím upozorňuje Křelina také na poklady skryté v řeči staré, které čekají jen na svého objevitele, a jako na příklad ukazuje na jazykové úsilí Vladislava Vančury. Na konec potvrzuje Křelina můj soud o vině škol na dnešním jazykovém úpadku, ale skepticky posuzuje možnost rychlé nápravy v této věci. Dávám mu i v tom za pravdu úplně. Pro naši generaci první pomoc vidí v příručce správné češtiny. I té se dočká co nejdříve, jak jsem už výše napsal. Ale nemohu si odříci všetečnou otázku: budou jí naši spisovatelé opravdu užívat? —

Zcela zvláštním způsobem referují o těchto bojích brněnské Lidové noviny. Jejich zpravodajem je Karel Erban, lyrický básník a profesor češtiny, kterého jsem si na smrt pohněval kritickým rozborem některých jeho nápadů. Od té doby užívá každé příležitosti, aby mi to oplatil, a Lidové noviny mu k tomu ochotně propůjčují své sloupce. A kde příležitosti není, tam si ji Erban udělá. Dne 25. června 1931 referoval o Weingartově posudku Ertlovy knihy »časové úvahy o naší mateřštině«, ale hlavní pozornost věnoval při tom mně. Prosím čtenáře, aby mi proto odpustili, že musím trochu více mluvit o sobě, ale bude to aspoň další dokument oné kritické úrovně, již tak neprozřetelně projevil už dříve Jan Kubišta V Lidových listech. Erban zkresluje pravdu, zamlčuje všechno, co svědčí pro mé názory, a zveličuje a zevšeobecňuje zase věty, které svědčí proti nim. Nechci rozhodovati zda tak činí úmyslně, či z neznalosti, ale ukáži na příkladech, že je tomu tak. K. Erban píše o Ertlově teorii o dobrém autoru, »o jejíž doplnění a reformu se pokusil J. Haller v článku Problém jazykové správnosti«. Patrně Erban ten můj článek vůbec nečetl anebo mu nerozuměl, neboť já se v něm pokusil, pokud vím, o pravý opak. Ale zdá se mi, že Erbanovi rozumím: předtím potřel Weingartovou autoritou teorii Ertlovu, a mne do ní přitáhl jen proto, aby mě mohl potříti také. Prof. Weingart v poznámce týkající se mého článku praví doslova: »Hlouběji, přesněji a s lepší znalostí odborné literatury zabýval se těmito otázkami Jiří Haller v článku Problém jazykové správnosti. — Haller dobře ukazuje zásadní rozpor mezi teorií a praxí,… dobře připomíná potřebu monografického zpracování jazyka…; dobře také narazil na důležitost statistického momentu při rozboru jazyka — —. Zejména pak Haller právem ukázal ještě jednu cestu jazykového zušlechtění… Haller docela správně nezabočil do jednostrannosti při oceňování kriterií jazykové čistoty, nýbrž podobně jako Baudiš v »Řeči« volí metodu kombinovanou (následuje doslovný citát z mého článku)«. Tedy zkrátka, Weingart schválil mou teorii bez výhrady. Ale Erban o tom referuje takto: »Weingart o prvém článku Hallerově také hovoří, uznává jeho přednosti, ale o kombinační metodě, kterou chce Haller vybudovati, má určité (!) pochybnosti«. Kde je Erban našel? Zdá se, že věci, o níž píše, vůbec nerozumí, anebo že zloba mu kalí zrak i rozum. — Tím horší je tato nepravda, že z ní Erban potom vyvozuje důsledky i pro Naši řeč a že se jí chopil hned v dalším čísle Lidových novin —ill a bez kritiky ji opakoval. Takto tedy referují zásluhou svých zpravodajů o dnešním jazykovém boji Lidové noviny. Jsou proto nepříjemnou výjimkou mezi těmi časopisy, které o něm přinášejí výklady rozumné a věcné. Pokusil jsem se dvakrát příměti redakci Lidových novin, aby mi otiskla opravu, ale byl jsem odmítnut s poukazem, že odpovědí na uveřejněné články ze zásady neotiskuje. Prosím, aby mi redakce Lid. novin, které si jinak velmi vážím, odpustila zase tuto mou zásadu: nevidím v své funkci mluvčího za Naši řeč povinnost odpovídati na nepravdy, jako je poslední Erbanův referát, neboť v nich naprosto nespatřuji vážné úsilí o pravé poznání. Budu se touto svou zásadou řídit dotud, dokud Lidové noviny v svém referování setrvají při metodě, kterou jsem právě demonstroval.

Naše řeč 8, ročník 15/1931

Předchozí Karel Pittich: Jazyk našich překladatelů

Následující -ař, -ář