Z našich časopisů

[Posudky a zprávy]

V 1. čísle svého jubilejního jedenáctého ročníku se Pravopisný rádce ujímá příslovce dennodenně proti Naší řeči a Příručnímu slovníku. Autoru toho článečku se zdá, že „byla Naše řeč přísnější, než je spravedlivé a než bylo skutečně zapotřebí,“ když příslovce dennodenně zamítla jako nepodařený germanismus (v. NŘ. IV, 1920, 285). Podle jeho mínění náleží toto příslovce mezi slova s t. zv. intensivní reduplikací: slovo je zdvojeno, aby se tím důrazněji vyjádřilo to, co jest jeho významem. Podobné útvary české jsou slova široširý, svatosvatě a pouhopouhý. I když jsou slova takto tvořená celkem nečetná, nelze je považovat za chybná. Proto se autor onoho článku domnívá, že se slovo dennodenně vytýká za nečeské jen neprávem. — Ale celá ta věc není tak nesporná, jak by se zdálo podle tohoto výkladu. V češtině totiž nebylo takové „intensivní zdvojování“ příd. jmen nikdy běžné. Ze slov, která uvedl Pravop. rádce, je jediné svatosvatý staré, ale to vzniklo zcela nepochybně doslovným překladem lat. sacrosanctus, tedy nikoli spontánním tvořením. Slova široširý a pouhopouhý jsou nová; široširý dokládá Jungmann po prvé z Čelakovského, pouhopouhý má podle materiálu v Slovníku jaz. českého nejstarší doklad v Nerudově feuilletonu z r. 1866 (1924 Novotný, Dílo 14, 50). K příd. jménu široširý třeba ještě poznamenat, že i základní útvar širý je nový; v starší době se psávalo čirý, na př. čiré pole a pod. Také příd. jména jistojistý a čiročirý (Pravop. rádce jich neuvádí) jsou teprve z nové doby, a to platí ovšem i o příslušných příslovcích. Ale proti příslovci dennodenně mají všechna tato slova jednu velikou přednost: že už nejméně po tři lidské generace žijí ve spisovném jazyce a že jsou hojně doložena; to svědčí o tom, že jsou to slova potřebná, ať už jsou utvořena podle obdob domácích (podle příd. jména svatosvatý), či podle cizího vzoru. Příslovce dennodenně však má v materiálu Slovníku jaz. českého pouhé dva doklady, a to z A. C. Nora (1927) a M. B. Böhnla (1933). Trvalo tedy proti jiným útvarům tohoto rázu velmi dlouho, než se aspoň u ojedinělých autorů projevila potřeba zesíleného příslovce dennodenně, a nepochybujeme ani trochu, že by se tato potřeba nebyla projevila vůbec, kdyby nebylo německého výrazu tagtäglich. Tyto okolnosti nás vedou k názoru, že pravdu má Naše řeč a Příruční slovník, nikoli Pravopisný rádce. Příslovce dennodenně je hovorový germanismus, který zcela bez potřeby proniká i do jazyka spisovného.

Naše řeč 4, ročník 22/1938

Předchozí jh.: Puszta

Následující „Autopošta“