Kutinovy uzenáče

[Drobnosti]

Tak odjakživa psala firma, jež vyrábí tyto rybí konservy. Ale někdo ji prý upozornil, že to není správné a že se mají takováto jména skloňovat podle vzorů životných, tedy »Kutinovi uzenáči«. Máme prý rozhodnout, co je správné. — Rozhodnutí tu není nesnadné, neboť živý jazyk sám si už ustálil skloňování takovýchto jmen a není příčiny, proč by je od něho nemohl přijmout také jazyk spisovný. Sotva by koho napadlo říkat, že čerství slanečci dobře chutnají, že sledi jsou velicí a uzenáči, zavináči že jsou dobří; každý by se tu vyjádřil, že čerstvé slanečky chutnají, sledě jsou velké a uzenáče, zavináče dobré. Proto se do tvarů životných nebudeme nutit ani při psaní. Ostatně způsob živého usu neodporuje ani hledisku logickému, neboť název »uzenáč« není přece označením nijaké bytosti živé, stejně ani »slaneček«; to už nejsou přírodopisné názvy ryb plovoucích ve vodě, nýbrž prostá jména hotových, neživých výrobků. V témž smyslu rozumíme i názvu »sleď«. Je sice pravda, že s hlediska mluvnického pokládáme za životná ta jména rodu mužského, která mají v akusativu jednotného čísla tvar genitivní (bratra, oráče a pod., srov. NŘ. VII, 1923, 191), a podle toho že bychom měli jména slaneček, uzenáč a pod. pokládat za životná, neboť v živé mluvě mají v ak. sg. koncovku -a, -e, (koupit si slanečka, uzenáče a pod.). Ale ono pravidlo není všeobecné; jsou jména věcí zřejmě neživých, a přes to mívají v živé řeči ak. jedn. č. na -a (na př. najít hříbka, hráti ferbla, koupit si buřta a pod.). Akusativ slanečka, uzenáče, zavináče (vedle uzenáč, zavináč) třeba tedy chápat v témž smyslu jako ak. buřta a pod.; není znakem životnosti těch jmen. Takovéto odchylky si vytváří jazyk sám a nelze je opravovat z pouhého zřetele k logické uniformitě. O tom se v NŘ. psalo už několikrát, na př. I, 128; III, 9, 63, 157; X, 191; XII, 120. — Bylo by tedy skloňování těchto jmen takové: nom. jedn. č. slaneček, uzenáč, zavináč, ak. jedn. č. slanečka, uzenáče, zavináče (vedle uzenáč, zavináč), nom. mn. č. slanečky, uzenáče, zavináče.

Naše řeč 5, ročník 16/1932

Předchozí Křiklavý galicismus

Následující »Zalistniti«