Strýc

[Hovorna]

(L. S.) Základ praslov. byl stryj’, se zdrobnělým stryj’k’; z toho působením měkkého jeře před k v některých pádech vznikaly tvary s c místo k (srv. Sborn. fil. I, 148), a tak na konec byly vedle sebe tvary dva, stryj’k’ a stryj’c’ (círk. stryic’). V češtině se yj’ stáhlo v ý a vznikly tvary strýk (také strýka, sloven. strýko) a strýc; pod. tvary jsou i v jiných jaz. slov., na př. pol. stryk, hluž. tryk, srb. slovin. stric a j. Tvar strýna (také jslov. strina) vykládáme si také stažením ze stryjina = stryjova (Slov. Pohľ. 38, 432); podle toho by strýna byla vl. žena stryjova, strýcova, ale pak také vlastní teta, sestra otcova (nebo i matčina), jako na př. mistrová je buď žena mistrova, anebo žena, která sama provozuje řemeslo. Podobné staženiny (dobrými z dobry-jimi, stč. a nář. mý, krý, mýte, krýte z myji atd. v. u Gebaura, Hist. ml. 1, 558).

Naše řeč 2, ročník 7/1923

Předchozí Rozvidniť sa

Následující Teprv