Sebedůvěra

[Drobnosti]

(A. K.) Jména skládaná se zájmenem sebe- měla až dosud vždy druhý člen kladný: sebechvála, sebeklam, sebekázeň, sebepřemáhání, sebeobrana, sebetrýzeň, sebeurčení atd. Je to, jak je vidět, spojení 2. pádu zájmena se a nějakého jména (sebechvála = chvála sebe atd.); podle těchto vzorů pak vznikají takové složeniny mechanicky, bez opory v syntaktickém spojení jména s 2. pádem, na př. sebeláska (= láska k sobě), sebedůvěra (důvěra k sobě), sebeúcta (úcta k sobě), sebeodpovědný (odpovědný sám za sebe) a pod. Nevyskytla se však dosud, soudíc aspoň podle dokladů, které máme po ruce, složenina taková s druhým členem záporným a vznikne jen útvar nápadný svou cizostí, když se o tuto novotu pokusíme, na př. „sebeneláska“, „sebenevážnost“, „sebeneovládání“, „sebeneúcta“. Tu všude bychom jistě bez rozpaků dali přednost výrazu rozloženému: neláska k sobě, nevážnost k sobě, neovládání sebe, neúcta k sobě. Stejně se z naší jazykové soustavy vymyká i slovo sebenedůvěra, a proto bychom také místo něho doporučovali výraz rozložený: nedůvěra v sebe. Ale kdožpak ví; možná, že ta sebenedůvěra je první vlaštovička, která ohlašuje nástup nového vyjadřovacího prostředku.

Naše řeč 3, ročník 26/1942

Předchozí Jaký a který

Následující Zneplodnění