Frasně — frašně

[Drobnosti]

(NŘ. XXVI, 93) Dva přátelé Naší řeči, prof. K. B. Jirák a prof. dr. Ant. Procházka, došli v svých poznámkách ke shodnému názoru, že slovo frasně, o němž mluvil citovaný článek prof. Strejčka, je pouhým písařským omylem místo frašně. Toto dnes zastaralé slovo (Příruční slovník je dokládá z Picka a Klicpery; příslušné adjektivum však i z Vrchlického a Jiráska) je nejvíce známo ze Smetanova sboru „České písni“ (na text Jana z Hvězdy z r. 1839). Prof. Jirák pěkně ukazuje, jak lze jeho význam vyložiti z hudby Smetanovy: „v pátém verši se náhle mění nálada i tempo; je komponován v polkovém rytmu a hravý přednes připomínají i italská označení scherzoso a leggiero, žertovně, lehce“. Do textu básničky citované prof. Strejčkem by se ovšem lépe hodil význam „s úsměvem, radostně“. Ale to není asi velkou závadou. Slova tak řídká a nadto citově zbarvená mívají dost značné výkyvy významové. Vždyť nejstarší význam slova „frašný“, jež máme podle Gebauerova Slovníku staročeského doloženo po prvé v glossách k latinskému rukopisu Persiových satir z r. 1418, nebyl ani „žertovně“ ani „s úsměvem“, nýbrž „zchytralý, mazaný“ (vykládá se jím totiž latinské vafer). — Ale tento nejstarší význam není původní. Slovo frašný lze sotva odděliti od slova fraška (jak správně soudí prof. Jirák) a pramenem tohoto slova je italské frasche nebo francouzské frasques, šprým, žert, psina. Z těchto románských slov je i německé Fratze.

Naše řeč 6, ročník 26/1942

Předchozí Z našich časopisů

Následující Dr. Vojtěch Martínek: „Chachar“