Nov DEC FEB » 11 2008 2009 2010 4 captures 11 Dec 09 - 1 May 10

Close Help

Jména našich stromů

Vladimír Šmilauer

[Články]

(Viz NŘ. XXVI, 162 n.)

II. Starší doba česká (do r. 1780)

Průběhem historické doby české až do obrození byl počet českých jmen stromů rozmnožen jen dosti málo; pochází odtud celkem pět dnešních názvů původu domácího, dvanáct pak přejatých, ev. přeložených.

A. Jména domácí

1. Babyka Acer campestre L.

České slovo je po prvé doloženo v slovnících Klaretových (kolem r. 1360), a to v podobě babka (v Glossáři 665 mezi vrbou a borovicí, v Bohemáři 258 mezi břeskví a krušinou). Z Klareta pak čerpal slovník Brněnský a t. zv. Bohemář větší. Latinsky se babce říká u Klareta sacina (nebo facina?). To je slovo záhadné; v středověkých rostlinářích a slovnících se nevyskytuje. V nich se babyka jmenuje acer, tramasca, mirica (Fischer 257, Zeitschrift für deutsche Wortforschung II, 217). Mimo Klareta a slovníky z něho odvozené se však slovo babyka v starší době neobjevuje. Až zase v XIX. století, a to již v podobě „babika, babyka“. Má je Puchmajer 1805 (Pravopis 12), Prvotiny pěkných umění 1816 (367), Thám 1818. Vedle toho se připomíná jako lidová podoba také „babka“: Havelka 1823/64 babka aneb babyka; Berchtold-Presl II, 1825/201 babyka, prostonárodně babka, babyka, černý klen; F. J. Rýč, Vyobrazení nejzáležitějších zdejších stromů a keřů 1826/29 babyka (místem také babka); Presl Rostlinopis 1846/216 javor babyka, synonyma: babyka, babka, černoklen, černý klen. Nářeční doklady jsou z východních Čech (babyka je strom typicky nížinný), na př. z Hořicka (Národopisný sborník okresu hořického 1895/107), z Mladoboleslavska (Boleslavan XV, 90), z Litomyšlska (Sloupnice, Hodura, Nářečí litomyšlské 76).

Babka má ovšem také rozličné významy jiné; zvláště na Moravě[1] (orsej, blatouch). U Dobrovského je babka „Gänsefuss“, t. j. merlík všedobr.

Podle dokladů Klaretových a nářečních se zdá, že původní podoba je „babka“ a „babyka“ že vzniklo přikloněním k „osika“. Babka pak má své jméno podle nahnutého, pokřiveného kmene, tak charakteristického pro Acer campestre („kmen poněkud svalnatý, zřídka přímý“ Lesnický slovník I, 48). Lidová řeč přirovnává totiž ráda předměty sehnuté, nachýlené, obloukovité k schýlené podobě stařen. Proto znamená „babka“ větší beránky na obzoru, koláč s přehnutým krajem, kovadlinku, zakrnělé stromy, zaoblené vrchy atd.

2. Trnoslívka Prunus insititia L.

Slovo trnoslívka má osudy podobné osudům slova babyka.

Ani ono se nevyskytuje v rostlinářích a herbářích, ale má je zase Klaret, čerpající z nářečí. V Glossáři v kapitole o plodech stromů, verš 698, stojí „trnoslavy“, latinsky plurna nebo purna, což třeba ovšem čísti pruna. Z Klareta čerpá Velešínův slovník atd.

Slovo Prunus insititia znamená „trnitou slívu“; to vyhovuje dobře věcně. Klaretovo jméno trnoslavy má odchylné a. Ale není to omyl: totéž a nacházíme i v dokladech nářečních, v kdyňském trnoslíva = trnoslava = trnoslavka (Kott VII, 930 podle K. Regala) a v doudleveckém trnoslava (Český lid 27, 140); je pak dále doložena i v charvátštině. V jakém jsou však poměru podoby s a a i, je těžko říci.

J. Sv. Presl jmenuje ve Flora Čechica 1819/99 a v Rostlinopise 1846/477 Primus insititia „slivoň prcavka“[2] a trnoslívu, trnoslívku uvádí jenom jako lidové názvy. V tom ho následoval 1852 Opiz a Sloboda (s jinými synonymy), 1868 Klika. U Čelakovského se však již uvádí za „slíva obecná“ nejprve trnoslívka, pak teprve prcavka. Tak má i Polívka; Klíč 1928 má už jen trnoslívka (vedle slíva). U Kaviny se říká prostě slíva.

3. Zimnář (jasan manový) Fraxinus ornus L.

Jméno „zimnář“ se podle Jungmanna vyskytuje po prvé u Rešelia (Dictionarium latinobohemicum 1560).[3] Jméno je asi odtud, že tento strom dává užitek až v listopadu, kdy se z něho prýští mastná mana (proto již u Hájka 1562 „jasan manový, strom manový“).

4. Červenice Salix purpurea L.

Jméno toto se vyskytuje po prvé u Matthioliho-Veleslavína 1596, I, kap. 56. Podnět k němu dalo červené proutí a skvěle červená poupata tohoto druhu vrb: podle toho je také v němčině Rotweide, Purpurweide, ve francouzštině osier rouge, v angličtině purple osier, vědecky Salix purpurea.

5. Modřín Larix Mill.

Modřín je strom sice u nás domácí, ale původní je jen na vyšších horách, hlavně na Gesenke a v Karpatech (od 800, nejvíce od 1000 m nadmořské výšky). Ještě Matthioli - Veleslavín 1596 (I, kap. 22) říká, že modřín roste na horách značně vysoko a do Prahy se dováží hlavně jako materiál na žlaby od Freundentalu (z Gesenke). V dobách starších nebyl proto u nás běžně znám, třeba se z antických autorů o Larix vědělo. Ještě r. 1511 se uvádí v dobře jinak poučeném Lactiferu Larex bez českého významu (263a). Ale v XVI. století za rozkvětu řemesel, dopravy i botaniky se známost modřínu šíří. Černý 1517 sice modřínu zvláštní kapitolu nevěnuje, ale zmiňuje se o něm: v kap. 2. říká, že agaricus (t. j. choroš, Polyporus) je „vyrostlina hrovadlná z dřeva jedlového, dřímového i jiného stromu“, v kap. 141 vykládá: „Jalovec jest částka (t. j. z příbuzenstva) z stromuov chvojky klášternie, cypřiše, dřienu a borovice“.[4]

Kolísá tedy Černý mezi „dřím“ a „dřien“ (dřien je u něho jinak dřišťál, Berberis; kap. 77: strom veliký bodlavý jako hruškový, z jehož dřeva člunky dělají. Ovotce, dřienky, červené obdlužné a v prostředku pecku má obdlužnú). U Matthioliho 1562, 1596, u Zalužanského 1592/156 je ustálena již podoba „dřín“.

Podoba „modřín“ se objevuje někdy v 17. nebo 18. století. Je-li u Rosy, nelze zjistit, neboť ani musejní ani klementinský exemplář Rosova slovníku písmeno m nemají. Po prvé ji mám doloženu u Vusína 1726 (III, 133): „modřín, larix, ein Lerchenbaum“; uvádí však také „dřín“ a II, 365 larix nepřekládá, nýbrž říká jen „dřevo nápodobné k smrku“.

Až novodobé lesnictví rozšířilo modřín, strom rychle rostoucí a dávající výborné dřevo, i do nižších poloh. Že je to pro mnohé kraje strom hodně nový, ukazuje množství nářečních podob. Časté jsou rozličné obměny německého Lärchenbaum atp., přejatého od německého lesnického personálu: lerfán, merfán, merfan, merpán, morfán, rajchypán, rechumpán, verpán, verpan atp. Vyskytne se i naivní překlad[5] „skřivánčí dříví“ (v Merklíně u Přeštic, podle zprávy dr. Seydla, v Domažlicích podle V. Kosíka, Slovník lidových názvů rostlin); na Doudlebsku se říká i „ščasný n. sčasný dřevo“ (Dušek). Ale vedle toho jsou také názvy české, připomínající termíny starých herbářů:

a) „dřín“: Budislav u Litomyšle a Litomyšl podle Hodury (pravý dřín, Cornus, není znám); na Litomyšlsku též „zdříně“, ČL. 11; Lipník, Záhorská kronika XIV, 88;

b) „dřeň“: východočeské Holice;

c) „dřin“: lašský Frenštát;

d) „břím“: Humpolecko (Kosík), Budislav (Hodura), Kunštátsko (Koníř), Střílecko (Kolkop), Kyjovsko (Kolaja; znamená i „dřín“);

e) „břim“: Boskovicko (Svěrák);

f) „břem“: lašské (Kott V, 1063 od Opavy);

g) „břín“: lašské (Kott V, 1069 z Ostravska — s délkou?).

Jak tuto pestrost vyložiti? Asi takto:

a) Staré domácí jméno pro Larix bylo břím. To je slovo staré, souvisící s názvem známým z jazyků jižních, hlavně ze slovinštiny: brina, jalovec, smrk, jehličnatý les; brin, jalovec; čakavsky brinje, jalovcové bobule.

Vedle toho se vyskytuje i břienka, znamenající u Klareta a v slovnících z něho odvozených jalovec chvojku, Juniperus sabina. Břinku uvádí jako synonymum jalovce Presl 1846/1426, Svoboda 1852/286.

Berneker I, 87 srovnává jihoslovanské brin(a) s anglickým brine, lák, slaná voda; Persson, Beiträge 963 (podle Walda-Pokorného), spojuje je se slovesem briti, řezati (v. břitva); Škarič (viz Machek, NŘ. 11, 241) s brina, kaluž. Walde-Pokorny II, 164 však soudí spíše na příbuzenství s’’bor’’; základní podoba by tedy byla *b’’r-in’’. Tento výklad vyhovuje nejlépe po stránce významové. Základní význam slova bor’’ je (podle Bernekra I, 76) „jehličí“; z toho se vyvíjejí další významy: jalovec; borovice; borový les; les vůbec. Slova odvozená ze základu *b’’r- mají, jak jsme viděli, významy: jalovec chvojka; modřín, smrk; jehličnatý les vůbec. Nejednotu v hláskové podobě lze dobře vyložiti jako kolísání přípon: b’’r-in’’, b’’r-ěn’’, b’’r-ěm’’; takové kolísání přípon je u jmen rostlin jev ne ojedinělý (srv. r’’des-t’’, r’’desno).

b) S šířícími se znalostmi modřínu šířilo se v XVI. století i nářeční slovo břím, ev. břín. Ale protože bylo málo běžné, podlehlo vlivu starého známého slova dřien > dřín a splynulo s ním.

U Černého (dřím, dřien) je ještě kolísání, u Matthioliho je už ustáleno dřín.

c) Pak došlo k další změně slova dřín v modřín.

Protože se jistě cítilo jako nedostatek, že dva podstatně rozdílné stromy mají stejný název, upravil se název jednoho z nich z dřín na modřín.

(Příště ostatek)

---

Naše řeč 7, ročník 26/1942

Předchozí Aug. Jar. Doležal: Listovati

Následující Karel Sezima: Klasobraní ze sklizně letošní i minulých