Dotaz týdne 2006

Dotaz týdne 2007
Dotaz týdne 2008
Dotaz týdne 2009

Na co se nás často ptáte
Ptáme se
Tip pro Vás
Oddělení jazykové kultury

52/2006

mrcasit se, zevlovat

Dotaz:

Nedávno jsme vedli s  kolegy debatu na téma významu slova „mrcasit se“. Hledali jsme různě po internetu a našli jsme významy jako: 1. konat blíže neurčené pohyby; 2. slangový výraz pro létání ve slabých podmínkách těsně nad svahem; 3. létat nízko nad zemí ve velmi slabém svahovém proudění; 4. létat ve velmi slabé termice apod.

Do té doby jsme to slovo vnímali, teda alespoň já, jako např. „zdržovat se nějak“, např. z důvodu vykonávání nelibých, ale nutných činností.

Můžete nám prosím objasnit skutečný význam tohoto slova, případně jeho původ a použití? Může se například použít se 7. pádem jako „mrcasit se s“? A může se např. „mrcasit“ neživý předmět, např. vlak?

A bylo by možné zmínit se ještě o slově „zevlovat“? Někteří kolegové ho chápou jako synonymum k  mrcasit se, ale já si spíše myslím, že je to více pasivní činnost, která spíše znamená vulgárně řečeno „čumět a nic nedělat“.

Odpověď:

Předně je třeba říci, že se významy slov neřídí slovníkovými definicemi, ale je to přesně naopak – slovník se pouze snaží zachytit reálný úzus. Pokud jste tedy vnímali slovo v nějakém významu, ve kterém jste je nenašli zachyceno ve slovníku (či v jiných analogických zdrojích), není to chyba Vaše, ale mnohem spíše chyba slovníku.

Pokud nám jde o použitelnost slova, musíme se v prvé řadě zabývat srozumitelností výrazu, která úzce souvisí s výrazovou frekvencí. Pokud tedy je výraz v určitém významu frekventovaný, není důvod ho v daném významu nepoužít (samozřejmě s přihlédnutím k dalším faktorům – zejména stylistickým). Frekvenci výskytů nám velice dobře prokáží internetové vyhledávače, např. Google či Morfeo. Ve významu, který uvádíte (tedy ‚zdržovat se‘ – případně ‚loudat se‘ atp.), se slovo vyskytuje poměrně běžně, domníváme se proto, že se v určitých kontextech může mrcasit i vlak, stejně tak jako se můžeme mrcasit s  něčím (třeba s domácím úkolem).

Slovo zevlovat označuje – alespoň podle internetových dokladů – přesně to, co píšete, tedy určitou pasivní činnost. Ostatně je v tomto smyslu definuje i Slovník spisovné češtiny: ‚nečinně, ale zvědavě přihlížet nebo někde postávat, okounět, lelkovat‘.

51/2006

odrůdy a plemena

Dotaz:

Prosím Vás, s jakým počátečním písmenem psát názvy odrůd vinné révy? V NASCS (2005) čtu v hesle portugal: „modrý portugal“, v PČP (akademické vyd., dotisk 2003) zase v Psaní velkých písmen (5. Jména některých výrobků, plodů a rostlin): „víno Dívčí hrozen“. A jak napsat plemena, jako např. „plemeno a/Angus“, „plemeno ch/Charolais“?

Odpověď:

Tuto problematiku jsme konzultovali s odborníky botaniky i  zoology. Podstata problému je v tom, že vyšlechtěná plemena se za značku nepovažují, vyšlechtěné odrůdy rostlin ano. Vyšlechtěné odrůdy rostlin (tedy i  vín) proto na rozdíl od vyšlechtěných plemen píšeme s velkým počátečním písmenem (hruška Pařížanka, jablko Průsvitné letní – ovce valaška, kůň arab).

Velké písmeno píšeme, pokud máme na mysli odrůdy vín. Máme-li však na mysli nápoje z nich vyrobené, píšeme je stejně jako např. názvy sýrů, aut, pracích prášků atd., tj. v závislosti na kontextu. Podrobněji drobnost I. Svobodové: Melino, valaška a  jiná plemena (Naše řeč 86, 2003, s. 53–55).

50/2006

mýto, mýtné

Dotaz:

S kolegy jsme narazili jsme na menší problém: mýto/mýtné. Ovšem jak nazveme systém elektronického mýtného/mýta? A do jaké míry jsou to synonyma? Jaká je jejich etymologie? Lze vnímat analogii s kolejným/mýtným? A jak je používat ve větě jako např. „platit elektronické mýto“, nebo „platit za elektronické mýto“?

Odpověď:

Slovo mýto je označení poplatku vybíraného za používání cest nebo místo, kde se tento poplatek vybírá. Ve staré češtině se tímto slovem označovala i mzda, odměna. Toto slovo vzniklo pravděpodobně ze starohornoněmeckého muta (clo), které bylo přejato z gótského mota, vytvořeného od mitan (měřit). Původně tedy označovalo „vyměřený poplatek“.

Příruční slovník jazyka českého z 30. let 20. století uvádí u slova mýtné výklad ‚poplatek vybíraný za užívání silnic a mostů‘. Rovněž Slovník spisovného jazyka českého, který vznikal v průběhu 60. let, uvádí mýtné = ‚mýtní poplatek, mýto‘. V češtině se slovo mýtné užívá již dlouho a v současné době i velmi často. Způsob, jakým je slovo utvořeno, je v dnešní češtině obvyklý a produktivní (vedle slova mýtné máme i např. školné, spropitné, poštovné, lektorné, kolejné). Přestože lze považovat mýto a mýtné za synonyma, doporučovali bychom spíše platit elektronické mýto (nikoli za mýto, protože za poplatek se už neplatí).

49/2006

holocaust/holokaust

Dotaz:

Prosím Vás o Váš názor na přepis slova holocaust - je lépe s c nebo k (holokaust) a proč?

Odpověď:

Slovo holoc/kaust pochází z řeckého holokaútoma, z holós ‚celý, úplný‘ a kaíó ‚spaluji‘. Z řečtiny do latiny bylo přejato jako holocaustum zápalná oběť, odtud do angličtiny, kde holocaust je naprosté zničení, masakr. Při přejímání do češtiny závisí pravopis na stupni počeštění slova. Je obvyklé, že slova, která mají v anglickém pravopise c, které čteme jako k, se při zdomácnění v českém prostředí podřídí pravopisným zákonitostem českého jazyka a začne se v nich uplatňovat pravopis fonetický (tedy zjednodušeně: píšeme, co slyšíme), a proto se začne objevovat k namísto původního c. To by hovořilo pro holokaust - je to slovo dostatečně zdomácnělé, lze ho tedy počeštit. Výhodou této pravopisné podoby může být i to, že odkazuje k původnímu řeckému slovu holokaútoma. Nepočeštěná podoba se pravděpodobně užívá proto, že odkazuje k mezinárodnímu úzu a možná také z  tradičních důvodů - je to grafická podoba, na kterou si již oko čtenáře zvyklo.

48/2006

pantofle

Dotaz:

Prosila bych o Vaše stanovisko ohledně slova pantofle. Slovník připouští pouze mužský rod. Jak mám skloňovat 2. a 3. pád množného čísla?

Odpověď:

Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost doporučuje skloňování podle vzoru „stroj“, příslušné tvary 2. a  3. osoby mn. č. by tedy byly: pantoflů, pantoflům. Tyto tvary se však v úzu vyskytují minimálně či vůbec, převládají zde tvary ženského rodu na -í a -ím. Jak ve vědecky relevantních zdrojích, jako je např. Český národní korpus, tak i  v obecněji zaměřených zdrojích, jako jsou internetové vyhledávače, najdeme výrazně menšinové, či dokonce mizivé zastoupení 2. p. na -ů a 3. p. na -ům. Tvary na -í, -ím jsou v přesvědčivé převaze, tvary podle ženských typů nejsou řídké ani v jednotném čísle, ačkoli se slovo pantofel užívá převážně pro pojmenování souboru jednotlivin a má v  úzu celkově převahu plurálových tvarů. Mluvíme-li o pantoflech/pantoflích jako o jednotlivině, bývá to obvykle ve specifických případech typu zabil škvora pantoflem/pantoflí, házet pantoflem/pantoflí (lidový obyčej) apod. Je pravděpodobné, že právě převaha plurálových tvarů stojí za příklonem k ženskému skloňovacímu typu, srov. podobná „souborová“ jména jako fazole, berle či pomnožné housle apod.

Doporučujeme tedy zvažovat užití tvarů podle typu textu. V textech s vyššími kulturními a  společenskými ambicemi, v nichž se vyžaduje přísná spisovnost, se uplatní slovníkem doporučené tvary podle vzoru „stroj“. V ostatních typech textů lze užít tvary mužského i ženského rodu. Je zřejmé, že tvary ženského rodu nebudou většinou mluvčích považovány za pokleslé, nekultivované či nenoremní.

47/2006

boss

Dotaz:

Vážení, mám dotaz. V  dnešních novinách Dnes je velký nadpis: „Zatkli fotbalového bossa Starku“. Teď mám problém se slovem „bossa“. Je to správně? Mně příjde, že by mělo být zatkli bosse. Děkuji za objasnění.

Odpověď:

Titulek je v pořádku, přestože je tvar bossa možná pro mnohé uživatele překvapivý. Nový akademický slovník cizích slov (Academia 2005) u podstatného jména boss uvádí skloňování podle vzoru „pán“ (bossa) i „muž“ (bosse), ale starší vydání tohoto slovníku (Akademický slovník cizích slov, Academia 1995, 2001) má u výrazu boss jen tvrdé skloňování – 2. pád bossa.

Přechod k měkkému vzoru je dán uživatelským územ, v praxi je podoba bosse četnější (přestože bychom ji před několika lety v souladu s dřívějším vydáním slovníku hodnotili jako chybnou). Působí zde analogie s vlastními jmény zakončenými na -s, která se v dnešní češtině skloňují převážně podle vzoru „muž“, původně však podle vzoru „pán“; proto ve starších textech vídáme ve 2. pádě tvary Aloisa, Felixa apod., v současných textech jen Aloise, Felixe, Karase, Hlinomaze apod.

46/2006

neutralizace záporu

Dotaz:

Chtěla bych se zeptat, zda je nutné použít dvojí zápor v případech jako „nedokázal se vyhnout tomu, aby ho odvlekli pryč“. Mělo by být sloveso „odvléct“ také v záporu? Domnívám se, že ne, ale nedokážu to zdůvodnit - byla bych vám vděčná za vysvětlení i  případný odkaz na odbornou literaturu.
Odpověď:

Problematika záporu ve vedlejších větách je v české syntaxi dosti zajímavá a poměrně komplikovaná. Ne vždy jde při jejím uplatnění aplikovat zásady formální logiky. V jazyce často bez problémů funguje i struktura, která je z přísně formálního hlediska v podstatě nelogická, a přesto ji nehodnotíme z hlediska jazykového jako chybnou (právě proto, že je v praktickém jazyce funkční). Mluvnice se v této souvislosti zmiňují o slovesech bránění a obav, po nichž by ve vedlejší větě mělo následovat kladné sloveso (např. Bránila mu, aby odešel.). Příruční mluvnice češtiny doporučuje ve větách s výrazem bránění ověřit správnost formulace náhradou věty výrazem nevětným: Bránila mu, abyodešel = bránila mu odejít. Logická je tedy formulace kladná. Přesto se můžeme setkat i  s formulací zápornou (Bránila mu, aby neodešel). Zápor se sem patrně dostal analogií s rozkazem Nechoď tam (mluvčí si přeje, aby adresát něco nevykonal, proto ten zápor) a ani tuto formulaci nehodnotíme jako chybnou. V těchto případech není nutné postupovat přísně logicky a doplňovat pouze kladné sloveso, přestože logicky do věty patří. Srozumitelnost a funkčnost věty i při takovéto elipse ohrožena nebývá. Odborně tomuto procesu říkáme neutralizace záporu (nebo psychologický zápor), tj. ve vedlejší větě po těchto slovesech může následovat jak sloveso kladné, tak negované prefixem ne-, aniž by se větný význam změnil.

Váš příklad bychom do této kategorie mohli zařadit také, je ovšem specifický tím, že v hlavní větě není sloveso s významem bránění či obav, ale s významem pouze podobným (mohli bychom nahradit sloveso vyhnout se slovesem ubránit se (Nedokázal se ubránit, aby ho (ne)odvlekli). Přestože kodifikační příručky se o  neutralizaci negace v souvislosti s jinými slovesy než s významem bránění a  obav nezmiňují, domníváme se, že bychom sem Váš příklad měli rovněž zařadit, protože charakteristice tohoto jevu zde může být uplatněna. Z přísně logického hlediska bychom měli použít ve vedlejší větě kladné sloveso (pomoci si můžeme náhradou větným členem: Nedokázal se vyhnout tomu, aby ho odvlekli = nedokázal se vyhnout odvlečení). Ale z výše uvedených důvodů nelze jako nesprávné hodnotit ani sloveso v záporném tvaru, protože z  hlediska adresáta je věta funkční a srozumitelná i se slovesem v záporném tvaru (Nedokázal se vyhnout tomu, aby ho neodvlekli.).

Pokud si přejete poučit se o  českém záporu více, doporučujeme některou z dostupných mluvnic a syntaktických příruček (Příruční mluvnice češtiny, akademická Mluvnice češtiny 3, Skladba češtiny autorů Grepla a Karlíka) nebo odbornější publikace jako např. Negace a presupozice ve významové stavbě věty od Evy Hajičové.

45/2006

demisólista

Dotaz:

Co znamená slovo demisólista?

Odpověď

Demisólista je sólista s povinností sboru. Ztvárňuje převážně malé sólové role a k tomu má povinnost účinkovat ve sboru. Jde o  termín používaný výhradně v baletní / taneční terminologii.

44/2006

gramatický rod a kategorie shody

Dotaz:

Kdy vznikl rozdíl mezi přirozeným a mluvnickým rodem? (Tehdy vznikla zřejmě i shoda podmětu s přísudkem?) Má i jiný význam než pro shodu podmětu a přísudku?

Odpověď:

Gramatický rod je kategorie, která je součástí systému většiny známých jazyků (nejen češtiny), nemůžeme tedy říci, že by někdy v jeho průběhu vznikla. U jmen pojmenovávajících osoby či zvířata apod. se shoduje s  rodem přirozeným. Pouze u jmen, která žádný přirozený rod vycházející z jejich významu nemají, tedy u věcí, abstraktních názvů apod., gramatický rod s  významovou složkou slova nesouvisí a je dán tradicí. Důvod pro určení rodu u konkrétních slov už dnes těžko stanovíme, navíc se v různých jazycích liší, např. česky ta kniha – německy das Buch (to) – francouzsky le livre (ten). Často hraje roli zakončení. V češtině je např. koncové -a zpravidla (nikoli ovšem bezvýjimečně) signálem pro ženský rod, protože jsou tak zakončena substantiva ženského rodu, souhláska obvykle znamená mužský rod, -o zase střední.

Z gramatického hlediska je rod důležitý nejen pro shodu např. s přídavným jménem, se slovesem apod., ale u flektivních jazyků, jako je čeština, také pro skloňování substantiv a jejich tvary v jednotlivých pádech, protože na základě určení gramatického rodu zařazujeme substantivum k  jednotlivým vzorům a podle nich je skloňujeme. Je však důležité uvědomit si, že existence kategorie rodu není způsobena potřebou řešení gramatické a pravopisné shody, není důsledkem potřeby skloňovat substantiva a ani není dána rozhodnutím jazykovědců. Je to gramatická kategorie daná podstatou jazykového systému. Důkazem toho je fakt, že se vyskytuje i v jazycích neflektivních, ve kterých se slova neskloňují (např. francouzština).

43/2006

fakta – fakty

Dotaz:

Ráda bych věděla, jaký je správný tvar množného čísla slova „fakt“. Citem mi sedí „fakta“, nikoliv „fakty“, ale je pak možné užít ve stejném textu jednotné číslo „fakt“ a nemuset v zájmu jednotnosti použít knižní „faktum“?

Odpověď:

Systémově bychom slovo fakt měli skloňovat podle vzoru „hrad“, v množném čísle by tak bylo: 1. p. fakty, 2. p. faktů, 3. p. faktům, 4. p. fakty, 6. p. faktech, 7. p. fakty. Problém je, že s tímto skloňováním v množném čísle konkuruje skloňování varianty faktum, která má podoby podle vzoru „město“: 1. p. fakta, 2. p. fakt, 3. p. faktům, 4. p. fakta, 6. p. faktech, 7. p. fakty. Problematické tvary tak jsou v  pádech, kde mají jednotlivá paradigmata rozdílné koncovky – v 1., 2. a 4. pádě množného čísla.

Zajímavé je podívat se na úzus jednotlivých podob. V prvním a čtvrtém pádě podle výskytů na internetu převažuje podoba fakta (např. spojení jasná fakta vítězí nad spojením jasné fakty v  poměru 1860 : 259; spojení důležitá fakta nad spojením důležité fakty v poměru 12 800 : 87; spojení nezvratná fakta nad spojením nezvratné fakty v poměru 501 : 21). V pádě druhém naopak vítězí podoba faktů (např. jasných faktů vede nad jasných fakt v poměru 384 : 65; důležitých faktů nad důležitých fakt v poměru 879 : 114; nezvratných faktů nad nezvratných fakt v poměru 60 : 9).

Kromě tvarů množného čísla si konkurují ještě podoby jednotného čísla, konkrétně 1. a 4. pádu (fakt x faktum) a pádu 2. (faktu x fakta). V pádě prvním a čtvrtém zcela jasně převažuje podoba fakt (např. spojení důležitý fakt vede nad důležité faktum v poměru 14 900 : 15). V pádě druhém podoba faktu (např. důležitého faktu vede nad důležitého fakta v poměru 177 : 33; spojení zásadního faktu dokonce variantu podle vzoru „město“ zcela postrádá – poměr je 558 : 0).

Shrneme-li tyto poznatky, můžeme říci, že ve vývoji češtiny nastalo vlivem totožného významu sbližování původně formálně samostatných paradigmat fakt a faktum, které vyústilo prakticky v jejich splynutí. Dnešní paradigma slova fakt je takovéto:

jednotné číslo – 1. p. fakt (knižně též faktum), 2. p. faktu (knižně též fakta), 3. p. faktu, 4. p. fakt (knižně též faktum), 6. p. faktu, 7. p. faktem;

množné číslo – 1. p. fakta (zřídka též fakty), 2. p. faktů (knižně též fakt), 3. p. faktům, 4. p. fakta (zřídka též fakty), 6. p. faktech, 7. p. fakty.

Stylovou platnost jsme k jednotlivým podobám přiřadili v  souladu s pravděpodobným vývojem slov – nejprve existovala pouze varianta faktum, posléze vznikla varianta fakt, která začala původní variantu vytlačovat z neutrální pozice do pozice knižní. V případě prvního a čtvrtého pádu nebyly varianty podle vzoru „město“ vytlačeny a ponechaly si neutrální postavení.

42/2006

v chrámu, nebo v chrámě?

Dotaz:

Ráda bych se zeptala na skloňování podstatných jmen „koncert“ a „chrám“. Zvláště mě zajímá 6. pád. Je možné, že existují dvě možnosti – koncertu/koncertě a chrámu/chrámě?

Odpověď:

Slova koncert i chrám se skloňují podle vzoru hrad, u  kterého máme možnost v 6. pádě užít koncovek -u a -ě. U substantiv, která mají v daném kontextu abstraktní význam, bývá koncovka -u, například při výkladu teorie, při průjezdu kolony městem – oproti tomu v konkrétním významu se častěji vyskytuje -ě: ve výkladě obchodu, v temném průjezdě.

Při rozhodování, zda užít tvar hradu, koncertu či hradě, koncertě apod., hraje roli i to, o jaký význam 6. pádu se jedná. Jde-li o  význam objektový, je na místě koncovka -u (např. mluvili jsme o hradu, o koncertu). V případě významu příslovečného místního, dáváme přednost koncovce -ě (potkali jsme se na hradě, na koncertě).

Ačkoliv pro slovo chrám platí to samé pravidlo, je přece jenom něčím výjimečné: snad pod vlivem spojení v chrámu Páně se v něm mnohem častěji užívá koncovka -u i ve významu místním (podle Českého národního korpusu je poměr koncovek 259 : 67 ve prospěch -u).

41/2006

sparingpartner

Dotaz:

Pomůžete se slovem „sparing partner“? Každý, kdo sportuje, ví, o co jde.

Odpověď:

Nový akademický slovník cizích slov uvádí sparing s významem ‚tréninkový boj se soupeřem‘ i sparingpartner (psáno dohromady) s významem ‚soupeř pro tréninkové utkání‘. Zařazením do uvedeného slovníku jsou tedy obě slova považována už za slova české slovní zásoby přejatá z  angličtiny. Vyslovujeme /sparing/, tedy podle psané podoby, nikoli podle výslovnosti v angličtině.

Jednoslovné české ekvivalenty pro sparing ani pro sparingpartner nemáme. Zdá se, že slovo sparingpartner proniklo nejen do sportovní češtiny, ale do sportovního vyjadřování mnoha dalších jazyků, aniž by se překládalo (můžeme se o tom přesvědčit např. nahlédnutím do internetových vyhledávačů), a nabývá tak mezinárodního (a tím obecně srozumitelného) statusu.

40/2006

křestní jméno a příjmení – větné členy

Dotaz:

Obracím se na Vás s  dotazem týkajícím se větné skladby. Pokud se ve větě vyskytne jméno a příjmení, které z nich je přívlastkem? Např.: „Alois Jirásek napsal …“ Je podmětem Alois nebo Jirásek? Našla jsem v různých příručkách protichůdná vysvětlení.

Odpověď:

Váš dotaz je poměrně problematický. Jednoznačné řešení Vám nemůžeme poskytnout, české gramatiky se na něm totiž bohužel neshodnou. V. Šmilauer například chápe vztah jména a příjmení jako vztah přístavkový, jiní syntaktici zase jako přívlastkový, další mluvnice křestní jméno a příjmení syntakticky nerozčleňují a o tomto spojení mluví jako o komplexním větném členu.

Pojetí uvedeného spojení jakožto těsného spojení přístavkového má své opodstatnění v tom, že jsou oba členy spojení na stejném stupni (jsou stejnými větnými členy) a označují stejnou představu (v tomto případě nositele jména). Problémem tohoto pojetí je, že u Šmilauera nejde o  zcela tradiční chápání přístavku – tradičně bychom totiž museli jednu složku spojení označit jako jistý větný člen (předmět či podmět) a druhou složku jako přístavek. Toto pojetí by tedy pro jedince, kteří přístavek chápou tradičně, mohlo při větném rozboru znamenat jisté interpretační problémy.

Pojetí přívlastkové vychází spíše z původu vlastních jmen. Jako přívlastek se v takovém případě označuje příjmení – jinými slovy je dané spojení chápáno tak, že základem je křestní jméno a příjmení toto křestní jméno významově určuje. Toto pojetí však není zcela bezproblémové – příjmení lze totiž zcela běžně užít i bez spojení s křestním jménem (na rozdíl od přívlastku, který bez spojení s rozvíjeným členem užít nemůžeme). Pokud bychom na toto pojetí přistoupili, museli bychom užití příjmení bez spojení se jménem křestním chápat jako jiný větný člen (podmět či předmět) než příjmení ve spojení s křestním jménem, což by nám náš syntaktický popis zbytečně komplikovalo.

Pojetí spojení jako komplexního větného členu je ve své podstatě velice blízké pojetí spojení jako spojení přístavkového ve smyslu Šmilauerově (lze říci, že se jedná pouze o rozdíl terminologického charakteru). Komplexní větný člen tvoří spojení alespoň dvou výrazů, které mají stejnou větněčlenskou funkci, přičemž jednotlivé složky komplexního větného členu označují (v podstatě) touž skutečnost. Toto pojetí se nám zdá pro popis spojení křestního jména a příjmení nejvhodnější, je však třeba dodat, že neřeší, v  jakém významovém vztahu obě části spojení jsou.

39/2006

krahová voda

Otázka:

Náš kolega, Jihočech, užívá slovního spojení krahová voda; říká, že je to voda „studenější než studená“. Zajímal by nás původ slova krahová.

Odpověď:

Přídavné jméno krahová slovotvorně i významově souvisí s podstatným jménem kra, doloženo je však výlučně ve tvaru ženského rodu a právě jen ve spojení krahová voda. Jde o málo známé, ojediněle užívané slovní spojení, synonymní s běžným ledová voda, popř. ledovcová voda.

38/2006

létě – létu

Dotaz:
Prosím o Vaše vyjádření, které tvary slova „léto“ jsou přípustné ve větě: Vítáme Vás v pozdním babím létu – létě? Který tvar je spisovný a za jakých podmínek je možné použít tvar druhý?

Odpověď:
U jmen středního rodu zakončených na -o jsou z gramatického hlediska možné v 6. p. jednotného čísla koncovky -u i -e/ě. V případě, který uvádíte, se koncovka -ě objevuje častěji, protože jde o ustálený tvar pro vyjádření příslovečného určení času (v létě, nikoli v létu; stejně jako ve městě, nikoli ve městu). Nicméně u jiných významů než časových (či místních) lze užít obě koncovky bez stylového rozlišení, např. mluvili jsme o  létu i létě (o městě i městu). Vzhledem k tomu, že ve Vašem případě je mezi předložku a substantivum vloženo ještě přídavné jméno babí, koncovka -u zde nepůsobí tak neobvykle jako u  ustáleného spojení v létě x v létu. Lze tedy říci, že v uvedené větě by byla obvyklejší, tradičnější podoba s -ě, ale ani koncovku -u zde nelze hodnotit jako chybnou. Také mluvnice uvádějí, že u těchto substantiv nelze jednoznačně stanovit tu nebo onu podobu. Obě jsou možné – rozdíl je pouze ve frekvenci.

37/2006

vnukovská, nebo vnuččiná společnost?

Dotaz

Obracím se na Vás s  dotazem ohledně používání spojení vnukovská společnost. Jsme totiž firma holdingového typu, která sdružuje své dceřiné společnosti a některé z nich již založily vlastní dceřiné společnosti, tudíž vůči mateřské společnosti je to již „vnučka“. Nejsme si však jisti tím, zda je možné oficiálně slovní spojení „vnukovská společnost“ používat. Proto se na Vás obracím, zda byste nám s tímto problémem mohli pomoci.

Odpověď

Přídavné jméno vnukovský je utvořeno od podstatného jména vnuk, nikoli vnučka. Protože v názvech společností figurují pouze názvy obsahující přídavná jména utvořená od podst. jm. rodu ženského (matka – mateřská společnost, dcera – dceřiná společnost), nepovažujeme použití přídavného jména vnukovský za vhodné, a to i přesto, že se v praxi – jak lze například zjistit pomocí internetových vyhledávačů – spojení vnukovská společnost objevuje. Doporučujeme Vám použít přídavné jméno vnuččiný (vnuččiná společnost), jež je analogické s přídavným jménem dceřiný.

36/2006

párek

Dotaz:

Po několika dnech brigády v hypermarketu v oddělení lahůdek jsme dospěli k problému se slovem „párek“. Někteří lidé tímto slovem myslí dva kusy uzeniny (v kuse) – dvě nožičky. Jiní chtějí párek pouze jeden. Prosím o vysvětlení tohoto problému.
Odpověď:

Ze slovotvorného hlediska je slovo párek utvořeno příponou -ek od slova pár (jako domek od dům, stolek od stůl, dárek od dar apod.). Pár i zdrobnělina párek označují dva jedince, věci, jevy (manželský pár, mladý párek, pár(ek) holoubat, křepelek …). Toto slovo bylo vybráno pro označení druhu uzenářského výrobku proto, že se vždy prodávaly dva spojené kusy. Motivovanost pojmenování se však postupně vytrácí, ne všichni uživatelé si ji uvědomují. Může to být způsobeno i tím, že v  posledních letech se už nevyrábějí jen klasické párky, tzn. dvě spojené nožičky, ale jakýsi „had“. Jestliže jsou všechny nožičky spojené a prodavač/ka odřezává příslušný počet, o párku bychom (chceme-li se úporně držet etymologie) vlastně ani mluvit neměli. Pokud chceme předejít nedorozumění, je nejlepší požádat o konkrétní počet nožiček.

35/2006

Pluto – gramatický rod

Dotaz:

Jakého rodu je planeta Pluto? Objevily se tu dva protichůdné názory: středního, nebo mužského? Prosím o jednoznačnou odpověď – pokud existuje.
Odpověď:

Jazykové příručky (Slovník spisovné češtiny, Slovník spisovného jazyka českého, Pravidla českého pravopisu v pravopisném slovníku) skutečně uvádějí u slova Pluto mužský rod. V akademickém vydání Pravidel v seznamu antických jmen najdeme slovo Pluto ve významu „planeta“ rod mužský i  střední. Tato situace je zapříčiněna tím, že planeta Pluto je nazvána podle antického boha podsvětí, jehož jméno užíváme v mužském rodě. Stejně tak se užívalo zpočátku i označení planety. Postupně se však povědomí o tomto vztahu mezi pojmenováním planety a římského boha vytrácí a vlivem koncovky -o se čeští mluvčí přiklánějí spíše ke střednímu rodu a skloňování podle vzoru „město“. Slova zakončená na -o se v češtině skloňují téměř výhradně tímto způsobem, a proto je tendence užívat tak i slovo Pluto velmi silná a postupem času převládlo to Pluto. V úzu jednoznačně převažuje užívání pojmenování planety Pluto ve středním rodě a nevidíme důvod, proč se mu bránit. Skloňovací paradigma se u Pluta v  mužském rodě a Pluta ve středním rodě liší jen málo. Různí se však koncovky slov, která se s ním potom ve výpovědi shodují (zájmena, přídavná jména, příčestí atd.). Ve všeobecné encyklopedii Diderot je například uvedeno, že Pluto bylo „objeveno 1930“, v astronomických a astrofyzických textech se také užívá v rodě středním: „Pluto je tak malé…. Mezi odborníky i v povědomí běžných uživatelů češtiny je tedy již označení planety Pluto natolik spjato se středním rodem, že by naopak jeho užívání v mužském rodě mohlo být i zavádějící.

34/2006

význam spojky nebo

Dotaz:

Setkal jsem se s  názorem Evropského soudního dvora, že pokud je možno uložit dvě sankce a je mezi nimi gramatická spojka „nebo“, že lze uložit současně obě sankce. Příklad: „Shledá-li soudní dvůr, že dotyčný členský stát nevyhověl jeho rozsudku, může mu uložit zaplacení paušální částky nebo penále.“ Pokud si ze školy pamatuji, byla spojka „nebo“ charakterizována jako spojka vylučovací. Je pravda, že někdy může působit významově tak, že mohou být splněny obě podmínky a jedna druhou nevylučuje, ale to není legislativní případ. Např. stanoví-li se, že pokud prší nebo sněží, musí mít řidiči zapnutá světla a řidiči motocyklu nemusejí mít na očích brýle. Samozřejmě že se zde počítá i s případem, že prší a sněží najednou. Na druhé straně, pokud např. trestní zákon stanoví, že za určitý trestný čin lze uložit odnětí svobody až na dva roky nebo peněžitý trest nebo zákaz činnosti, má soud na výběr jednu z těchto sankcí, ale nemůže uložit třeba rok vězení a k tomu pět tisíc pokuty.

Odpověď:

Spojka nebo uvozuje nějakou alternativu, jde tedy o  vylučování (disjunkci) jedné z možností. V jazykové praxi je však situace poněkud složitější než tato obecná definice. Rozlišuje se tzv. slabá disjunkce (alespoň jedna z alternativ je pravdivá, mohou však být pravdivé obě; bez čárky před nebo) a silná disjunkce (vylučování v pravém smyslu: jen jedna z alternativ je pravdivá; s čárkou před nebo). V určení jednotlivých typů a  jejich interpretaci je třeba uvážit všechny komunikačně-pragmatické faktory, jako jsou např. situace, kontext, záměr mluvčího ad. Bez těchto znalostí často nelze správně rozhodnout. Příklady vět se slabou disjunkcí, kde se kladou alternativy vedle sebe (nikoli ostře proti sobě) a mohou platit obě zároveň, jsou např. tyto: S poruchami sekrece nebo distribuce endorfinů souvisí snad i schizofrenie. Význam každé nové metody v medicíně je třeba posuzovat z hlediska přímého nebo nepřímého užitku pro nemocného (slabá, nevylučovací disjunkce). Chce-li autor výslovně říci, že nevylučuje možnost působení obou faktorů zároveň, může použít podvojný spojovací výraz a/nebo (nebo/a), chce-li výslovně říci, že může platit pouze jedna alternativa, použije čárku před spojkou nebo, případně dvojitý spojovací výraz buď–nebo; eventuálně tuto informaci výslovně uvede přímo v textu – takové řešení je výhodné v textech, kde je žádoucí přesné, jednoznačné vyjádření (např. právě v textech právní povahy). V  některých kontextech je vylučovací vztah natolik oslabený, že přechází ve vztah slučovací a spojku nebo lze zaměnit za spojku a, např. ve výčtech (Vojáci nebo studenti platí polovic). Záleží na tom, jak autor sám tento vztah pojme, zda chce prezentovat obě varianty jako stojící vedle sebe, nebo naopak proti sobě (tato volba samozřejmě není libovolná, ale závisí na kontextu).

Vzhledem k předchozímu výkladu je zřejmé, že někdy mohou vzniknout dvojznačné struktury. Např. Jmenujte hru, ve které se užívá míče naplněného korkem nebo srnčími chlupy. Výklad může být dvojí: a) jmenujte hru, v níž se užívá míčů obojích druhů; b) jmenujte hru, v níž se užívá míče naplněného korkem, anebo jinou hru, v níž se užívá míče naplněného srnčími chlupy. Jak už bylo řečeno, této dvojznačnosti se lze vyhnout pouze co nejpřesnější formulací.

Zdá se nám, že podle typu textu a situace je pravděpodobnější výklad uvedené věty z textu o legislativních závazcích (Shledá-li soudní dvůr, že dotyčný členský stát nevyhověl jeho rozsudku, může mu uložit zaplacení paušální částky nebo penále) ten, že soud může uložit jednu ze sankcí. Pokud by totiž mohl uložit obě, bylo by přirozenější a jednoznačnější užít rovnou spojku a, která žádný disjunktivní rys neobsahuje. Nicméně vzhledem k předchozímu výkladu nelze teoreticky vyloučit ani druhé pojetí (jakkoli se nám zdá v tomto případě méně pravděpodobné). K  přesnější interpretaci bychom potřebovali, aby věta byla formulována jednoznačněji (např.;…může mu uložit zaplacení paušální částky nebo penále, případně obojí x …může mu uložit buď zaplacení paušální částky, nebo penále). K tomuto jazykovému výkladu je třeba dodat, že jazyková poradna nemá statut soudního znalce, a  pokud se liší hledisko právní a jazykové, v případném sporu má u soudu vždy přednost výklad právní před jazykovým.

33/2006

syčák

Otázka:

Dobrý den, dostáváme se neustále do sporů o pravopis slova „syčák“ – „sičák“. Prosíme tedy o pomoc a  případné zdůvodnění pravopisu.

Odpověď:

Podstatné jméno syčák souvisí se slovesem syčet, které patří mezi tzv. vyjmenovaná slova; v původním významu pojmenovávalo žebravého tuláka, pobudu – odtud souvislost: při polohlasném žebrání jsou slyšet jen sykavky.

32/2006

protože – proto, že; takže – tak, že

Dotaz:

Mám poměrně velký problém rozlišit používání „protože“ a „proto, že“, (podobně „takže“ a „tak, že“). Domnívám se, že jedno uvozuje věty příčinné, druhé účelové, ale nějak se mi nedaří odlišit jedno od druhého. Můžete mi to prosím objasnit, případně doložit názornými příklady?
Odpověď:

Jedná se o vcelku složitou problematiku tzv. „korelativ“ (korelativních výrazů), která doposud není zcela uspokojivě popsána. Poměrně rozsáhlou kapitolu věnoval korelativům ve své Česko-německé srovnávací gramatice František Štícha.

Spojky proto, že a  protože jsou zde rozlišeny významově: „souvětí s korelativem proto, že je vždy toliko odpovědí na potenciální otázku po důvodu realizace děje (stavu), tedy na otázku proč k něčemu došlo. Souvětí se spojkou protože se užívá také tehdy, jestliže celé souvětí poskytuje novou informaci.“ Tento rozdíl Štícha vysvětluje na příkladu věty Pomohl jí, protože ji měl rád, která může mít dva významy:

1. Poskytuje informaci o tom, že někdo někomu pomohl, a  zároveň i o tom, proč tak učinil.

2. Poskytuje informaci pouze o tom, proč někdo někomu pomohl.

Věta s korelativem Pomohl jí proto, že ji měl rád může vyjádřit pouze význam druhý.

S výrazy takže a tak, že je to trochu jinak. Korelativum tak, že vyjadřuje vedlejší větu způsobovou v širokém slova smyslu – např. Voda stoupla tak, že nám natekla do sklepa. Spojka takže naopak uvozuje větu, která vyjadřuje následek vyplývající z  obsahu věty řídící – přičítáme jí tak charakter účinkový: Voda stoupla, takže nám natekla do sklepa.

31/2006

čínsko-americký a čínskoamerický

Dotaz:

Výrazy vietnamsko-americký, kubánsko-americký… jsou, předpokládám, správně (na rozdíl od latinskoamerický, afroamerický ap.). Je ale možné psát bez spojovníku „čínskoamerický“?

Odpověď:

Máme-li na mysli reciproční vztah mezi uvedenými zeměmi, pak je namístě spojovník: vietnamsko-americká válka, kubánsko-americká krize apod., proto bude v tomto významu spojovník i v případě výrazu čínsko-americký (např. čínsko-americké vztahy). Druhá varianta (čínskoamerický) se běžně neužívá, ale z hlediska slovotvorného je možná. Pokud bychom měli na mysli např. člověka, jev apod., který je americký, ale s čínskými kořeny (nešlo by o  vzájemný vztah mezi Amerikou a Čínou), pak bychom mohli zvolit pravopis bez spojovníku (např. čínskoamerická komunita – tedy Američané původem z Číny), analogicky k typu afroamerický, latinskoamerický apod.

30/2006

aniž (by)

Dotaz:

Nevím si rady s formulací věty, a proto prosím o radu, která varianta je vhodnější:

- Vyhláška byla vydána jako restriktivní opatření, aniž bylo zřejmé, jaké bude mít následky.

- Vyhláška byla vydána jako restriktivní opatření, aniž by bylo zřejmé, jaké bude mít následky.

Jde mi o podmiňovací způsob v takto koncipovaném souvětí. Je slůvko „by“ v takovém kontextu správné, nebo chybné?

Odpověď:

O větách s aniž se v lingvistických časopisech vedou diskuse již více než sto let. Prastará gramatická doporučení praví, že kondicionál je namístě tam, kde celá konstrukce má význam podmíněného děje, např. nebyl bych přišel, aniž bych nepozdravil, jinak je nutno užívat slovesa v tom čase a způsobu, v jakém je sloveso hlavní věty, např. přišel, aniž pozdravil. Toto doporučení vychází z respektu k  historickému původu spojky, jde totiž o slučovací spojku ani+ zdůrazňovací -ž (srov. např. totiž). Odešel, aniž pozdravil tedy podle daného pravidla interpretujeme jako správné na pozadí slučovacího spojení odešel a ani nepozdravil. Silné pronikání kondicionálu, jehož jsme svědky v současné češtině, souvisí se slábnoucím povědomím o jejím původu a v důsledku toho změnou chápání spojky a  jejím přechodem od souřadicí (např. kmotr ho nezdržoval, aniž pozval /= ale ani/) k podřadicí (např. odešel, aniž pozdravil /= bez toho, aby/).

Přístup současných základních příruček k větám s aniž je poněkud obojaký. Zatímco Slovník spisovného jazyka českého ze 60. let připouští konstrukce aniž+kondicionál i ve větách bez významu podmíněného děje (tedy např. připomínám, aniž bych chtěl radit), novější Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost (1994) uvádí důsledně pouze příklady, v nichž způsob a čas slovesa v hlavní větě odpovídá způsobu a času slovesa věty s aniž: šel tam, aniž byl pozván a o možnosti užít kondicionál se vůbec nezmiňuje.

Podle údajů v Českém národním korpusu je zřejmé, že v úzu kondicionál po spojce aniž vítězí bez ohledu na tvar slovesa v sousedních větách. Dále se podle zběžného pohledu na korpusové výskyty dá konstatovat, že doklady, v nichž se tvar slovesa hlavní věty koresponduje s tvarem slovesa ve větě s aniž, pocházejí v převážné většině z beletristických textů, z  odborné a populárně naučné literatury, jsou tedy jakýmsi znakem vyššího stylu.

Lze tedy říci, že v současné češtině jsou podle autoritativních příruček přípustné obě varianty, v úzu ve větě s aniž vítězí tvar s kondicionálem, ve vyšším stylu se zachovává naopak způsob vycházející z povědomí o původu spojky.

29/2006

Zinedine Zidane

Dotaz:

Rád bych si u Vás ověřil, zda se jméno „Zinedine Zidane“ skloňuje podle vzoru „pán“.

Odpověď:

Příjmení končící v prvním pádě na nevyslovované -e, avšak ve výslovnosti na souhlásku (v daném případě je výslovnost [zinedyn zidan]) skloňujeme podle vzoru „pán“ a  nevyslovované -e v nepřímých pádech vypouštíme: 1. p. Zinedine Zidane; 2. p. Zinedina Zidana; 3. p. Zinedinu Zidanovi atd.

28/2006

čárka před a přitom

Dotaz:

Po prostudování mnoha příruček o pravopisu stále nejsem schopná určit, zda se píší čárky před „a přitom“ v následujících souvětích. Prosím Vás o důvod, proč ji tam napsat nebo nenapsat.

1. Ale není to problém jen tohoto programu, i jiné programy jsou stále propagovány a přitom jsou takřka nebo úplně vyčerpané.

2. Vím o projektech některých škol, které již v září mají otevřít nové univerzitní výukové programy a přitom nemají ani vyjasněný obor.

Odpověď:

Ačkoli Pravidla českého pravopisu i další příručky rozeznávají případy, v nichž spojka a příslovečný výraz signalizují jiné než slučovací poměry mezi větami (a proto, a tedy, a tudíž, částečně a tak), o spojení s příslovcem přitom neuvažují. Domníváme se, že tápete oprávněně. Významový vztah mezi uvedenými větami je spíše odporovací než jen prostě slučovací, proto bychom v uvedených spojeních připustili psaní s  čárkou. Protože se však příručky k tomuto typu nevyjadřují jako ke zvláštnímu případu, psaní bez čárek odpovídá pravopisným doporučením pro psaní čárky před spojkou a. Jinými slovy, chcete-li ve větách, které uvádíte, zdůraznit, že vztah mezi větami chápete jako odporovací, pište před a přitom čárku.

27/2006

tartas

Dotaz:

Je slovo tartas výraz krajový, nebo patří do hovorové češtiny? A jaký je jeho přesný význam?

Odpověď:

Slovo tartas hodnotí Slovník spisovného jazyka českého jako poněkud zastaralý oblastní a expresivní výraz s významem: hluk, rámus, vřava; např. vypuknout v tartas (z díla I. Herrmanna).

26/2006

Abú Mus‘ab az-Zarqáwí

Dotaz:

V tisku se setkáváme s  různými způsoby přepisu jména muslimského vůdce Zarkávího. Která z nich je správná?

Odpověď:

S odpovědí pomohli našemu tazateli pracovníci Orientálního ústavu AV ČR. Citujeme: Správný přepis je Abú Mus‘ab az-Zarqáwí. Abú Músá je chyba, byť se opakuje ve všech mediích.

25/2006

mužská jména na -e

Dotaz: