Jméno »Čech« a některá jiná

Václav Flajšhans

[Články]

Kněz Stan. Kozierowski uveřejňoval po dlouhá léta v Rocznikách Towarzystwa przyjaciół nauk v Poznani zevrubný seznam místních jmen z bývalého území velkopolského s pracným a hojným materiálem dokladovým. Nyní, v nové publikaci nového Institutu poznaňského, v ročnících časopisu Slavia occidentalis, sv. II—IV, 1922—1925, otiskuje výsledky, k nimž došel zpracováním svého, tak bohatě sneseného materiálu. Ukazuje tam podle dokladů historických, místních jmen, šlechtických erbů a genealogie rodů nejstarší osídlení území hnězdenského a souvislého s ním území kolem jezera Gopła.

Práce polské týkající se osídlení Polska jsou velmi hojné a velmi důkladné; již Bujak, Kętrzyński, Piekosiński, Semkowicz (abychom jen několik jmen uvedli) všímali si při zkoumáních těch také pilně jmen osobních a místních; práce Kozierowského jejich výtěžky doplňuje podstatně; ukazuje, že nejstarší toto území bylo kolonisováno a osazeno několika rody skandinavskými, několika odjinud z Polsky přišlými a také jedním rodem českým. Tohoto jeho posledního výkladu (Slavia occ. III—IV, 1925, str. 72—76) chceme si zde všimnouti — týká se také naší řeči přímo; zevrubné doklady nalezne čtenář u Kozierowského.

Českého původu, podle staré tradice, je rod Różyců nebo Porajů, již v XII. stol. pevně na území Hnězdenska zakořeněný. V tomto rodu, jehož zakladatelem byl prý Poraj, bratr sv. Vojtěcha, vyskytovala se hojně osobní jména Bodzęta, Boguchvał, Czestek (Czasław), Dobiesław, Jakób, Ninogniew, Ojerz, Spytygniew (Spytymir) a Zawisza. Hrad Spycimierz se připomíná již r. 1136, Spytygniew šlechtic 1145, rovněž časně šlechticové Czestek, Dobiesław atd.

Tato osobní jména jeví podivuhodnou shodu se jmény pěti bratří sv. Vojtěcha, kteří podle zprávy Kosmovy k r. 995 byli pobiti na hradě Libici. Náš kronikář je (podle vydání Bretholzova 1923, str. 53) uvádí takto: »Sobebor, Spitimir, Bobrazlaw, Porey, Cazlau«; pozdější opisovač v letopisech Hradištsko-Opatovských (v Pramenech dějin č. II, 388a) je zkomolil takto: »Zobebor, Zpitimir, Probrazlau, Portu, Cazlau«. Latinské legendy o sv. Vojtěchu, Brunova a Kanapariova, těchto bratří sice vzpomínají, avšak nejmenují; zato však souhlasně uvádějí, že byli jen čtyři bratří v Libici pobiti, jak to ostatně Kosmas sám čtyři řádky předtím pověděl. První totiž u Kosmy jmenovaný ‚Soběbor‘ padl, jak víme z jiných pramenů, nikoli na Libici 995 (byl tou dobou v Polsku), nýbrž až r. 1004 na hradě pražském při ústupu polského vojska z Čech. Kronikář Dětmar nazývá ho ‚Zebizlovo‘ = »Soběslav«; je to varianta jména Soběbor, u nás rozšířená, snad správnější a starší.

Zbývají tedy jenom čtyři bratří, jako mučedníci libičtí padlí: Spytimir, Pobraslav, Porej a Čáslav. Jméno ‚Pobraslav‘ je doloženo toliko ve dvou rukopisech Kosinových XIII. stol.; v rkp. štokholmském, od Čecha psaném na poč. XIII. stol., nazývá se ‚Dobroslav‘; v rkp. lipském, nejstarším, je psáno ‚Dobrazlav‘, v rkp. budyšínském, z téže asi doby, ‚Bobrazlau‘ — ostatní pozdější rukopisy mají zkomoleniny těchto posledních variant. Mohli bychom tedy říci, že není jisto, slul-li Dobroslav či Pobraslav. Místních jmen od Pobraslav odvozených, v Čechách ani jinde nemáme; jméno samo nemá — mimo tato chybná čtení rukopisu od Nečechů psaných a mimo pozdější chybný opis v análech Opatovických — jiných dokladů, ani českých ani slovanských. Naproti tomu jméno Dobroslav je dobře a hojně doloženo staročesky, polsky, srbsky i chorvatsky, má hojné odvozeniny (Dobroslava, Dobroslavice atd.), zejména pak jsou dobře doloženy formy zkrácené (Dobroch, Dobroš, Dobroše atd.) také v místních jménech českých. Palackého Popis (a Ottův Slovník) uvádějí Dobrošov (dvojí) a Dobrošovice na území kdysi slavníkovském; v posledním Lexikonu obcí přistupují k tomu ještě Dobroše a Dobrošov v Chebsku, neznámého stáří. Tím vším (myslím) ukazuje se, že je třeba dáti přednost čtení nejstarších a od Čechů psaných rukopisů »Dobroslav« — a jméno Pobraslav odkázati do chybných čtení rukopisných, tak hojných právě ve jménech osobních.

Mezi osobními jmény polského rodu Porajů nenajdeme ovšem jména Pobraslav, ale také nikoli Dobroslav. Místo něho nalézáme staré a hojné doklady pro Dobeslav (Dobiesław) také v místních jménech a v hojných odvozeninách. Tato forma, doložená také starorusky a starochorvatsky (‚Doblislav‘), je však toliko varianta, jinou příponou odvozená, jména ‚Dobroslav‘. Staroslověnské »doblj’«, »dob’«, »dob’j’« je totiž paralelní forma k ‚dobr‘, rozšířená zvláště na východě slovanském. Toto polské jméno Porajovců se tedy přímo hlásí k českému ‚Dobroslavu‘ a zaručuje mu zároveň přednost.

Podobnou variantu nalezneme u jména Spytimír. Polští Porajovci mívají jméno osobní Spytigněv, u našich Přemyslovců velmi oblíbené. Ale i tu je zajímavé, že v nejstarším zápise letopisů fuldských k r. 872 slove kníže český Spoitamor (= Spytimêr) a že teprve později za německou druhou část složeniny (-mêr) nastupuje slovanské -hněv. A tak jako polští Porajovci mívají vedle ‚Spytihněv‘ kratší domácká jména ‚Spytek‘ atp., zrovna tak nalézáme podnes v Čechách na území kdysi slavníkovském místní jména Spyta, Spytice a Spytovice.

Polská forma Poraj ukazuje, že nejasné rukopisné ‚Porey‘ předposledního Slavníkovce třeba čísti ‚Porěj‘, později ‚Pořěj‘ — a nikoli Porej. Místní ‚Pořejov‘ je v Čechách na Tachovsku.

Nejzajímavější je však jméno poslední, Čáslav. Hlásí se k němu ovšem česká jména místní na území slavníkovském Čáslavky, Čáslavsko a staroslavná Čáslav. U polských Porajovců nalézáme jméno Czesław a místní Czesławice (1426), často Czestek (1200—1487) a místní Czestkowo (v XV. stol.) Tato poslední rovnají se patrně českým Částek a Částkovice (na území kdysi slavníkovském; Částkov se vyskýtá několikrát v Čechách, na jihu, na západě i na východě; na východě na území kdysi slavníkovském, na jihu rovněž v území snad kdysi slavníkovském a na západě mimo vlastní území české). Vedle Czestek je též doloženo staropolsky Częstek — ale i tak rozdíl českého Ča- proti polskému Cze- upomíná na rozdíl dvou variant u slovesa čakati a čekati.

Vidíme tedy, že se dlouho ještě v polské větvi Slavníkovců držela jména čtyř mučedníků libických v jistých variantách — a že se podnes ještě česká místní jména z těchto osobních odvozená úzkostlivě vyhýbají území vlastních Čechů, kteří pod velením Boleslavovým připravili tak strašný konec vládě libické. A je zajímavé, že rod Porajů, dodnes kvetoucí v Polsku, neměl mezi svými členy ani Vojtěchů ani Soběslavů (nebo Soběborů), z nichž první se stal českopolským světcem a druhý padl jako první Čech ve službách polských. —

Ale ještě zajímavější věc ukazují doklady Kozierowského u jména Čáslav-Česlav-Čestek. Místo těchto jmen jsou totiž doloženy (r. 1405, 1487 a j.) zkráceniny Čech: Jan Czech z Świnar, Jan Czech z Siekierek atd., vesměs z rodu Porajů. Je to první positivní doklad, dotvrzující dnešní obecně předpokládaný výklad kmenového a národního jména Čech.

Bude tomu napřesrok již sto let, co se o výklad jména Čech pokusil mistr Dobrovský, a nebylo od té doby téměř slovanského a českého filologa, aby byl na tomto jméně nezkoušel své síly. Ale pomalu vítězí mínění, po prvé tuším v Jungmannově Slovníku přednesené, že toto jméno je laskající zkratka z nějakého jména osobního složeného, nejspíše Česlav. A Jungmann uvádí již paralelu Přeslav—Přech, snad nezcela vhodnou, ale můžeme ji nahraditi dnes mnohými jinými, nepochybně doloženými.

Historicky a topograficky se pokusil před 40 lety Prusík opříti jméno Čech o místní Ctiněves = Čstinaves; od předpokládaného jména zakladatele Čsta, Česta zkrácenina Čech. Ale je to ovšem jenom výklad ad hoc; dokladů není. A jiné pokusy, stále a stále se opakující, jsou opřeny jazykově i topograficky ještě méně. Jediný, velice zevrubný, krásně doložený a přesně i správně si vedoucí výklad v tomto směru je pořád ještě výklad Šafaříkův 1837 v Starožitnostech (2. vyd., II, 457—460), jenž však si netroufá otázku rozhodnouti.

Šafařík také prvý ukázal, že se vedle jména Čech v textech slovanských vyskýtá forma Čach-. V češtině (a v polštině) tato forma ovšem není doložena; ale je doložena v odvozeninách jmen místních a osobních. ‚Čachbor‘ dokládá z r. 1354 Gebauer; vedle toho uvádí zaniklou dnes osadu Čechbořice u Vys. Mýta H. Jireček (Vys. Mýto, 36, 2); Čechov-Čachov, Čechovice-Čachovice vyskytují se podnes a čteme je vedle sebe již v dokladech XIV. století; taktéž Čechtice a Čachtice (na Slovensku později podle maďarského hláskosloví Čajtice) atd. A co nejzajímavější: všechna tato (a další, jako Čechy, Čechůvky) jména místní jsou mimo území původního kmene českého a skoro všechna na území kdysi slavníkovském.

Šafařík ovšem jména od Čech-, Čach- odvozená, na území polském, slovenském atd. se vyskytující, pokládal za svědectví, že jméno Čech-, Čach- je starší než čeština, praslovanské již, řekli bychom dnes. Soudíme ovšem nyní jinak; pokládáme ta místa za sídla českých osadníků nebo válečných zajatců a místa taková v Čechách a na Moravě za sídla vojenských stanic vládnoucího kmene, z čehož přirozeně plyne, že takových jmen na území původně českém nebylo. — —

Práce Kozierowského ukazuje, že při výkladu jmen osobních a místních třeba bráti v úvahu také historii a topografii; že je možno i jinou cestou přijíti k výkladu slov etymologicky záhadných — a proto zde na ni upozorňuji.

Naše řeč 7, ročník 9/1925

Předchozí V Zábřehu — v Zábřeze

Následující Dva kusy dobytka