Trnožka

[Drobnosti]

K výkladu slova trnož (7, 262) nám dal prof. A. Získal zajímavý doklad. K nářadí, jehož bývalo potřebí při předení, patřívala přeslice, t. tyč, na niž se připevňovala část přediva lněného nebo konopného, které se spřádalo v přízi. Slovo přeslice v tomto významu zná již Veleslavín, je to slovo známé i jiným jazykům slov., tedy patrně již praslovanské (jen význam se kolísá mezi pojmy tyče nebo kužele na předivo); patří k němu i rostlinné jméno přeslička (Equisetum), pocházející odtud, že klasovitá výtrusnice přesličky sedí na vrcholku lodyhy (zvláště pokud se nevyvinuly listy) jako kužel nebo chuchval přediva na konci přeslice.[1] Způsob, jak byla přeslice zařízena, nebýval všude docela stejný, ale snad všude v krajích československých nalézáme společný rys, že byla pevně zadělána do desky malé stoličky, aby stála a zejména aby ji pradlena mohla přidržovati nohou. Na moravském Slovensku je »přaslica« tyč zadělaná do čtyřnohé stoličky s deskou obdélníkovou a na konci je přidělán provázek, kterým se upevňuje chuchval přediva na přeslici nasazený (jak vypadá, našel by čtenář na Niederlově kresbě v Národopisu lidu čsl. 1, 302), jinde se nasazuje na konec tyče kužel dole vyhloubený, okolo něhož se omotalo předivo (»přadlí kužel k přeslici přiložíce předou«, píše Komenský), někde má stolička tvar jiný.

V Mašovicích u Pelhřimova, rodišti prof. Získala, měli stoličky s deskou kruhovou; »byla vždycky třínohá« a na tyčku na konci zaostřenou se nasazoval kužel. A říkalo se tam takové stoličce trnožka. Slovo to je zajímavé: jednak svým tvarem podporuje výklad, že slovo trnož původně bývalo r. ž. s plným tvarem trnožě, trnože, jednak zase potvrzuje, že pův. význam tohoto slova byl »třínožka«. Aspoň nečteme nikde, že by se čtyrnohému tvaru těchto stoliček také říkalo »trnožka«.

Řekli jsme, že přadlena stoličku přidržovala nohou, aby přeslice pevně stála. K str. 304 krásného díla, na něž jsme právě odkázali, je přidán pěkný obrázek M. Gardavské »Přadlena z Topolné« (u Uh. Hradiště); přadlena tam přede na vřeteno, levou nohou se opírá o čtyrnohou desku stoličky a naklání ji, levým kolenem pak přidržuje tyč k hraně lavice, na níž šikmo sedí, patrně proto, aby neměla chuchval přediva přímo nad sebou. A na tom obrázku také vidíme, jak bylo nasnadě tyč, která byla přidávána ke stolu především, aby mu dodávala pevnosti, když se jí užívalo i za oporu nohou sedící osoby, pojmenovati jménem, které znamenalo vlastně nějakou stoličku.

Stolička s přeslicí tvoří celek, třebas to původem i účelem jsou dva různé předměty. Proto není divu, že celek bývá jmenován slovem slušejícím vlastně jen jedné z obou částí. Moravská »přaslica« i mašovská »trnožka« jsou jména stoličky i s přeslicí dohromady.

P. řed. E. Pavelka v Báňské Bystřici zná slovo trnožka ze svého rodiště Králové Dvora n. L. jako pojmenování stoličky, na jaké sedávají ženské při dojení, děti u kamen, jaké si dávají staří lidé pod nohy, aby se jim pohodlněji sedělo a p. Tyto »trnožky« ovšem bývají nyní již čtyrnohé, ale zachovávají jméno staré. »Dyž k nám přišel drátař, sed si, dyš to bylouletě, na prah nebo třá na holou zásep, v zejmně na lajc nebo na ternožku ke kamnum«.[2] Tato »trnožka« ovšem nyní již bývá čtyrnohá.

Ve Wintrově knize »český průmysl a obchod v XVI. věku« (1912, str. 409) čteme, jak si pražský hospodský Řehoř Morava došel r. 1538 na řeznického tovaryše Havla, kdy že si vezme za ženu jeho sestru, šenkéřku (sklepnici), u níž celé noci sedával; řezník odpověděl tak, že Morava, »vida ho nezbedného, naňho se jest s trnoží utekl« a ranil ho. Byl pak za to zavřen. Bohužel se nedočítáme, co vlastně ta trnože nebo trnož byla. Sotva to byl dnešní trnož, který by se byl musil od stolu teprve vytrhnouti nebo vylomiti; byla to asi zase nějaká stolice, nejspíše bez lenochu, ale nevíme, byla-li to podnožka či stolice vyšší, byla-li třínohá či čtyrnohá.

Naše řeč 3, ročník 9/1925

Předchozí Bunkač, bunkel, basa

Následující František Šimek, E.: České vzdělání