Hloupětín

[Hovorna]

(R. St.) Jména tohoto tvaru jsou odvozena od osobních jmen na -jata (přehláskou před měkkou slab. -ětín), jejíž měkkost za l a retnými souhláskami již v prastaré době zanikla. Jsou to jména odvozená někdy od příd. jm. (Milata — Miletín; Hrozňata, Hroznata — Hroznětín), někdy snad to jsou domácké tvary jmen složených (Vašata = Váša, Václav; Slavata — Slavětín, snad z plného jména podobného tvaru jako Slavibor nebo Jaroslav), někdy také jména původu méně jasného. Hloupětín byl tedy pův. dvůr s příslušenstvím, jejž založil anebo měl nějaký Hlúpata, Hloupata. Hloubětín nic není proto, že nebylo příd. jm. hlúbý a že »hluboký« není vlastnost, po níž by mohla býti pojmenována osoba. Staré listiny a zprávy znají jen Hlúpětín a jen »z nicotné citlivosti« (Sedláček) psává se dnes Hloubětín; obyvatelé této obce, mimo mudráky chtivé zbytečných novot, vědí, že bydlí v Hloupětíně a nic jim to nevadí. Co pak by měli říkati obyvatelé osad, jako Všetaty (= samí zloději, stslov. tat = zloděj), Hrdlořezy, Mrchojedy a p.?

Naše řeč 7, ročník 6/1922

Předchozí Černé na bílém

Následující Kabřinec