Perikles, kníže Tyrský

[Posudky a zprávy]

W. Shakespeare, Perikles, kníže Tyrský. Hra o pěti jednáních. Přeložil Ant. Klášterský, Dramatická díla Williama Shakespeara, XXXVII. V Praze 1922. Vydává Česká akademie věd a umění nákladem J. Otty, sp. s r. o. Str. 116. Za Kč 16.50.

Tímto svazkem jest ukončen nový, úplný překlad Shakespearových dramat, který nahradí starší matiční překlad (1854—1872), dílo na svou dobu sice vynikající, ale dnes už přesností, formou i jazykem dost ovetšelé. Starší matiční překlad byl dílo kolektivní, pracovali o něm Fr. Doucha, J. J. Kolár, J. Malý, L. Čelakovský, J. Čejka, nový překlad podnikl J. V. Sládek sám a zbývalo mu přeložiti už jen necelých pět dramat, když ho zastihla smrt. Úkol dokončiti překlad připadl Ant. Klášterskému, který má za sebou rozsáhlou překladatelskou činnost z jazyka Shakespearova. V doslovu k tomuto poslednímu svazku překladu zmiňuje se Klášterský o obtížích, které mu bylo překonávati, když se uvázal v dědictví Sládkovo, zejména o úsilí zachovati překladatelskou techniku Sládkovu, která se překladem prvních 33 kusů značně zdokonalila a ustálila.

Úkolem tohoto referátu není rozsuzovati, jak se Klášterský dovedl vpraviti v tuto techniku ani jak při překladu pochodil Shakespeare; to by mělo býti úkolem jiných časopisů, které budou o tomto překladě referovati. Zde běží jen o to ukázati, jak pochodil český jazyk, jeho správnost, jeho lahoda a výraznost. Po té stránce je možno vydati překladu Klášterského dobré vysvědčení. Je na něm vidět, že vyšel z pera básníka, který techniku veršovnickou dokonale ovládá a je při tom i dobrým znalcem svého mateřského jazyka. Přes myšlenkovou hutnost originálu a výrazovou úsečnost anglické řeči čte se překlad velmi plynně a lehce, i když si překladatel vytkl patrně za úkol zachovávati i míru i počet veršů originálu, a nerozváděti jich jako v překladě matičním (J. Malého). Úskalím, kterému se ovšem při této snaze nedovedl vždy vyhnouti, je na některých místech nakupení jednoslabičných slov, které ztěžuje českému uchu vnímání a působí leckdy kakofonicky. Neboť i když se není možno nadíti, že by se právě tento překlad octl kdy na prknech jeviště, přece by zřetel deklamační měl býti zvláště při překladech dramatických zásadou obecnou. Takové verše a skupiny uchu těžké a nelibé jsou na př.: vám, jež ten pozdní zrodil věk, kdy lepší vtip, můj zpěv-li vděk (str. 7); jak ves by nebes čár k ní slét 8; zhrd’s výstrahou 11; to pravda-li, čím, čta to zde, jsem zbled? 12; van znik (= vítr utichl) 13; hruď každý rád má, zkad bral první stravu, nuž jazyk můj nechť smí rád mít mou hlavu 13; a co zprv strach je, že se stane cos 17; tu by zmoh’ strach ten, vtrhne s vojskem sem 20 a j. V takovýchto případech by snad přece bylo lépe spustiti se zásady verš za verš a rozváděti raději takovéto verše ve dva než se uchylovati k takovýmto jazykolomným skupinám slov.

Správnosti jazykové byl Klášterský pečliv a jeho překlad po té stránce je výminkou v dnešní literatuře překladové, jak se to ostatně u překladatele významu Klášterského rozumí samo sebou. Chyby, na které bych rád při jeho překladě upozornil, jsou většinou spíše chyby obecné než chyby jeho. K některým odchylkám od správné praxe spisovné zavedla Klášterského dnešní nepřesná nebo neustálená výslovnost; tak píše na př. sténá 85 m. stená; žakyň 93, 95 m. žákyň; vratké 83 m. vrátké; pro dam sluch 44 m. dám; sklál 29 m. sklal; přistál jsem 23, 95 m. přistal jsem (k slovesu přistanu, ne přistojím); škořápka 82 m. skořápka. Jiné stopy dnešních zlozvyků pravopisných jsou, píše-li překladatel na př. vzešla’s 102, ztratila’s 103 a j. m. vzešlas, ztratilas; z kořene čas vymítil můj rod 101 m. vymýtil (neboť sloveso prosté je mýtiti, t. j. mýto, paseku dělati). Moravismus u píseckého krajana dost těžko pochopitelný je psaní zhladiti (na dostřel pistole jej stihnu-li, jej zhladím 16) m. shladiti (t. j. se světa). Ještě okatější jest u Klášterského až nemírná záliba v moravském tož, s nímž se setkáváme málem na každé stránce (na př. než pokárání slušné, pokorné, vhod králům, lidé jsou, tož chybují 18, po česku: i chybují; tož odcestujte na čas, králi můj 20, m. i odcestujte, nuž odcestujte a j.), někdy také ve spojení (pleonastickém) tož tedy (tož tedy, prosím, jdi se procházeti 70 a j.) nebo nu tož (nu tož, co je? 91 a j. m. nu tak). Nechceme s Králem (v. N. Ř, I, 133) tvrditi přímo o Klášterském, že je toto »tož« i u něho jen »pohodlná vycpávka v řeči nevázané a hlavně v básních«, ale při nejmenším je to libůstka nebo zlozvyk, který ruší v české knize právě tak, jako kdyby si někdo navykl místo »teď« psáti »teďka, teďkon n. včil«.

Tvarových odchylek je v překladě Klášterského nemnoho, ale i těch bylo lze se vystříci. Neříkáme tnout 76, nýbrž tít; imperativy »pohřbete mě v hrudu« 33 a »jak chcete, zvete to« 40 mají zníti »pohřběte« a »zvěte«; »zapomenu« má v dnešní spis. češtině inf. zapomenouti, nikoli zapomnít 23 (N. Ř. I, 284); hluchým se možno jen »stavěti«, nikoli »staviti« (rčení samo není chybné přes Zenklovu výstrahu), a proto přechodník zní »stavěje se«, a nikoli, jak K. píše, »svatouškem nevinným se stavě« 81. Chtějí-li už naši básníci užívati místo »dcera« archaistických forem »dci, dceř«, měli by si býti aspoň vědomi, že »dceř« jest 4. pád, nikoli nom., a nepsati »naše dceř« (37 a j.), nýbrž »naše dci«. Řadu odchylek od spisovné řeči lze přičísti na vrub t. zv. básnické licenci, jíž se K. chápe leckdes, kde se mu tvar spisovný nehodí do míry veršové. S takovými odchylkami bychom se mohli ještě smířiti, kde básník sahá k tvarům archaistickým, na př.: nad vši míru 53, nad vši cenu 62, slast vši svého žití 83, ač je užívání tohoto akusativu v nové češtině pevně omezeno jen určitými výrazy ustrnulými (nade vši pochybnost, pode vši kritiku), anebo kde se z důvodů metrických uchyluje k tvarům řeči obecné, na př.: mí sousedé 63, tví přátelé 102, 103 m. moji, tvoji; půl moře přetla 54 m. přeťala, ačkoli všude tam, kde tím není zamýšlen určitý efekt, je takovýto vulgární tvar vybočením ze stilu a jen našemu otupělému citu jazykovému třeba přičísti, že tvary »mí, přetla« neurážejí naše ucho tak jako tvary »hezký děvčátka« nebo »pohla«, ač jsou navlas stejného kalibru. Ale naprosto nelze souhlasiti s takovými případy básnické licence, kde si básník z metrických důvodů dělá novou řeč, t. j. přikrajuje a natahuje slova česká v tvary, kterých nikdy v jazyce nebývalo a nikde není. A takových nedovolených licencí je u K. právě nejvíc. Chyba, kterou mu již Flajšhans v tomto časopise vytýkal, t. j. libovolné a svévolné zacházení s t. zv. pohybným e, vrací se jako kletba této básnické školy i v tomto překladě; na př. doteknouti se 10 m. dotknouti, rozchvěna 12 m. rozechvěna, z všech 11 m. ze všech, s všemi 12 m. se všemi, nad vši 53 m. nade vši, bez vší pochyby 98 m. beze vší, v cti 56 m. ve cti a p. Infinitivy řič’ 16, 82, moc’ 94, pomoc’ 20, 31 nejsou ani spisovné (říci, moci) ani nejsou vzaty z řeči obecné (říct, moct, pomoct); rovněž dél 25 m. déle (ob. dýl); tvary zpol 26 a zprv 97 m. zpola, zprvu jsou právě tak nesprávné, jako kdybychom psali »nahor« m. »nahoru«, »zcel« m. »zcela« atp. Tvarů nebezpeč 16, 72 m. nebezpečenství (nebezpečí je tvar až nč., kdežto stč. bezpeč bylo adv. n. adj.), beznaděj 27 m. beznadějnost, bouř 56 m. bouře a p. se už ani nepokoušíme vytýkati, neboť patří k »vydrženým« právům naší básnické řeči, ale proti novým zkomoleninám, jako palub 54, 71 m. paluba (i v rušt., odkud přejato), je třeba se ozvati. Nespisovné jsou dále tvary lásky svojí, Diany svojí 11, 68, 72, 106 m. své.

Básnickou školu, k níž K. náleží a z jejíchž chyb se nejen nevyzul, ba naopak v jejíchž šlépějích pokračuje, prozrazují i zvláštností jeho básnického slovníku. Staré hříchy jsou na př. van 13 (i v odborném významu: to západní van? Jihozápadní 71) m. vítr; zkad 13, 20, 23, 26 atd. m. odkud; dlaň (plnou) 24 m. ruku; plam 80 m. plamen; hlubý 80 m. hluboký (podle široký — širý; kdy dojde asi na »vysoký«?); bol a hnět 54 (v. N. Ř. I, 283), v ráz 72 m. rázem, kyn (splniti) 107 m. pokyn, rozkaz; ves čár 8 m. veš, všechen; slech’ 106 m. uslyšel atd. Ale jsou v překladě i slova nová anebo aspoň méně obvyklá; tak píše K.: vzkřik 54 m. vzkřiknutí, výkřik; ztroskot 35, 43 m. ztroskotání; břit (čeho břit se nedotk čtrnáct let 113) m. ostří, břitva (ale nč. břitký je z břidký); co lidem k úhaně neb pýše 32 (Kosina, Sušil) m. na úhonu, k úhoně a p. Lze chápati, opakujeme, že originál sváděl, ba pudil k velké spotřebě jednoslabičných slov, ale v tom právě je umění překladatelské, učiniti zadost originálu a nepáchati křivdy na vlastním jazyce, ani jde-li o jeho libozvučnost, ani běží-li o jeho ustálený poklad lexikální. S nešetřením slovní zásoby po stránce formální jde pak často ruku v ruce nejistota anebo libovůle v poměru k vnitřní stránce slov, t. j. k jejich významu. Žádný Čech, který má v krvi přesný význam svých slov, neřekne, že jehla tká květy 95, neboť tkaní není práce jehlou; neřekne, že je spolkne všecky na jedno sousto 31, protože »sousto« (s ústa) je kvantum, kus, který se vejde najednou do úst, nikoli otevření úst (snad zmátl autora výraz »na jeden doušek«, t. j. na jedno vydechnutí); neřekne »tu starostlivost, již jsem měl a mám o blaho lidu« 21, neboť »starostlivost« (= pečlivost) je vlastnost toho, kdo se o něco stará (pečuje) neboli má o to starost, péči; ani obráceně, že stůl jejich pln byl, ples se podívat 24, »neboť »ples« znamená činnost (pův. tanec, pak plesání, projevování radosti vůbec), kdežto zde jde o vyjádření stavu, který jmenujeme »radost« — tedy stejná nepřesnost, jako kdybychom řekli »pláč se naň podívat« místo »žalost«. Jako jiní básnící, mate i K. zájmena »kdosi, cosi« se zájmeny »někdo, něco«; na př.: kdybych vinou svou cos zanedbal, lid… by sám mne přiměl, konat povinnost 65 m. kdybych něco; svou vládu svěřte komus; jestli mně, víc než dní zář chci sloužit oddaně 20, m. svěřte někomu, a tak i jinde. Rovněž mate i výrazy »po prvé« a »za prvé« (v. N. Ř. V, 229), na př.: Po prvé, chci, abyste hleděla na to, že tohle je úcty hodný muž… Dále, je to vladař toho kraje… 88 m. za prvé, předně. Spoludružka 8 je zbytečná tautologie.

Co bylo řečeno o tvarové stránce tohoto překladu, to platí i o péči Klášterského o přesnost vazebnou. Kazů není mnoho, ale jsou. Na př.: kdo zášť má ke cti, bohy nenávidí 41; šetří-li básník na jiných místech záporového genitivu, byl na místě i zde; naproti tomu není zvykem klásti záporový genitiv v protikladu: tvé slovo chci, ne přísah 21 m. ne přísahy. Zápor schází ve větě: zachraň bůh, by ke (!) chybám svým zacpal král svůj sluch 18; správně (i s opravou chybně vokalisované předložky): »by král k svým chybám nezacpal svůj sluch«. Dotazovati se po někom n. po něčem můžeme, jen když někoho n. něco hledáme, po něčem se sháníme a p.; proto není dobře řečeno »netřeba dotazovat se mne po odchodu krále vašeho« 22 (v překladě Malého: mít starosti z odchodu králova) m. o odchodu; »dychtiti« (stč. dychtěti) je těžce dýchati, přen. za něčím těžce oddychujíc pospíchati; proto není spr. vazba »oč každý rytíř dychtiv« 38, nýbrž po čem n. čeho (s gen. cílovým). Genitivu (a to ze dvojí příčiny) bylo užíti i ve větě: chléb ždají 25. Sloveso »náležeti« má vazbu dvojí: náležeti komu (býti jeho majetkem, slušeti mu) nebo náležeti ke komu, k čemu, kam (příslušeti, patřiti); proto nebylo spr. říci »vystoupí dva plavci, z nichž jeden náleží tyrské lodi, druhý bárce« 96 (v překladě Malého lépe: dva plavci, jeden z tyrské lodi, druhý z bárky), nýbrž, mělo-li sloveso »náležeti« býti zachováno, »z nichž jeden náleží na tyrskou loď« atd. Nezvyklý v nč. jest nominativ doplňkový u slovesa »zdáti se«: vám naše loďstvo… se nezdej signál ohnivý 26 m. signálem; naproti tomu ve větě »Jste vy žena? Čím pak bych jiným byla, ne-li žena?« 77, řekl by spíše každý »co pak bych byla jiného?« Nesprávný je jmenný tvar participia v přívlastku: a jeho znak, jejž na svém štítu má, je rytíř v zbroji, dámou přemožen 38 m. přemožený (Malý: jejž přemohla paní). Na několika místech uklouzl překladateli i zjevný germanismus: král to město k sídlu zbudoval 8, spr. za sídlo; v Tarsus plout chci, tam řiď zprávy své 21, spr. posílej (šli); na mou věru, naslouchali mi, jako by atd. 78, spr. poslouchali mne (tak Malý); nemírná je také záliba překladatelova v slovese »sděliti«, zvl. v impt. sděl 102, 107, 108 a j., ač na mnohých místech mohl užíti češtějšího rci, pověz a p. K škole, z níž K. vyšel, hlásí se také strojeným a nečeským užíváním shodného doplňku substantivního tam, kde čeština nemůže užíti leč instrumentálu nebo výrazu složeného; na př.: čas nám pravdu nepopře té zprávy, že zářil’s poddaný, já kníže pravý 21, spr. jako poddaný, jakožto kníže; vám dávám tento věnec vítězství a šťastného dne krále věnčím vás 40, Malý: vás… korunují za krále toho dne. K. přenáší dokonce tento způsob i na výrazy komparativní s částicí »jako« a násilnost výrazu stupňuje někdy až k nesrozumitelnosti; na př.: jehla její (Marinina) tká květ i plod i ptáče na keři, že, sestry pravých, se jí růže skvějí 95, t. j. že se její růže (vyšité) skvějí jako sestry (růží) pravých; že, kachna, jež se ztápí k žití, loď bědná výš a v hloub se řítí 54, t. j. loď se potápí a zase vynořuje jako kachna…

Za pole, na němž básnická licence má plnou zvůli, pokládají naši básnící až dosud český slovosled. Ve verších, jak se domnívají, musí se snésti i takový pořádek slov, který i v otrlém uchu českého čtenáře zaskřípe nepřirozeností a násilností. Cituji namátkou ze začátku: již vznítili jste v prsou touhu mi 9 m. již jste mi…; když syn váš jsem a vaší vůle rob 10 m. když jsem váš syn…; jenž přál by si být Antiocha velikého syn m. jenž by si přál; tak já mír šťastný odkazuji ti 11 m. tak já ti odkazuji šťastný mír; leč řeknu vám, teď vzpouzí se můj duch 12 m. můj duch se vzpouzí teď atd. Námitku, že je ve verších těžko zachovat ustálený a přirozený pořádek slov, lze lehko odmítnout. Předně, překládat a zvláště veršem je umění, které není každému dáno; uvésti přirozený rytmus řeči ve shodu s daným rytmem básně patří také k tomu umění a jen ten je mistr v překládání, kdo i to dovede. Plané je mluviti o nemožnosti a o požadavcích nesplnitelných; bylo již poukázáno v tomto časopise na tuhá a neoblomná pravidla francouzského slovosledu, který je v svém ustáleném pořádku enklitik (le, lui, me, te, se, en, y atd.) pro francouzského překladatele takové »noli me tangere«, jakým by měl býti zcela analogický zjev v českém slovosledu pro překladatele českého. Či je si možno pomysliti, že by se francouzský překladatel mohl odvážiti (kdyby ho to vůbec napadlo), dovolávaje se rytmu originálu, napsati »j’ai inspiré le lui« jako napíše český překladatel »již vznítili jste v prsou touhu mi«? A přece jak skvělá je francouzská technika veršová i při této vázanosti slovosledu! A dále: náš překladatel porušuje český slovosled leckde i ve vložkách prosaických; na př.: ta hraje si a tancuje 31 m. ta si hraje; král ukazuje jí list… a Perikles loučí se pak s otcem 53 m. král jí ukazuje list a Perikles se pak loučí; abych tím více si vás dobýval 89 m. abych si vás tím více dobýval atd. A konečně, či »posléze«, jak píše K., ve velmi mnohých případech je i čtenáři nezběhlému v umění překladatelském zcela snadno ponapraviti zborcený český slovosled bez porušení rytmu; na př.: a tady v mysli uvažoval jsem 19, spr. a tady jsem v své mysli přemítal; on chutnal by mi. — Čacký jistě šlechtic 41, spr. on by mi chutnal; i základy jak bortily by se 59, spr. jak by se bortily i základy; sděl, na moři jak pozbyl jsi své ženy 107, spr. rci, jak jsi pozbyl na moři své ženy atd. Z toho ze všeho je tedy patrno, že se hříchy našich překladatelů na českém slovosledu nedají sváděti na technické obtíže umění překladatelského; ty musí překonávat i překladatel jiného jazyka, překonává je a nepřekonatelné nejsou. Není tedy pro naše překladatele jiného výkladu leč buď nedostatek jazykového citu nebo nedostatek péče anebo nedostatek umění. Co je menší hřích, nechť si rozhodnou sami.

Totéž možno napsati i o poměru našich překladatelů k českému přízvuku. To je stará bolest českého veršování a překlad Klášterského, třeba mu po té stránce nebylo mnoho co vytýkati, má přece zase tu a tam kazy, jež vadí jeho povšechné dokonalosti. Především si nemohu odpustiti poznámku zcela obecnou. Překlad jako originál je ve verších jambických — s tím toliko rozdílem, že překladatel český, kde se mu to lépe hodilo, nahrazuje začáteční jamb (vlastně amfibrachys) daktylem. Na př. Tak zkrácen čas; z nejdelších krátké míle — po mořích plujem v škořápkách si čile. To je odchylka dnes takřka obecně dovolená pro usnadnění českých jambů anebo ještě spíše pro záchranu starších jambů podobného rázu, jako je tento citovaný verš z překladu Klášterského; této licenci ex post přijaté dostalo se schválení i našich fonetiků (v. Živé slovo 1, 6) proti námitkám Královým a j. Ale zdá se, že se námitky proti této licenci nedají jen tak oddisputovati. Čte-li čtenář s uchem rytmicky citlivým delší řadu veršů přesně jambických, jako je tomu na př. v překladě Klášterského velmi často (ne tedy verše smíšené, jako na př. v Kytici), a narazí-li pak znenadání na verš začínající se přízvučnou slabikou (daktylem), buď se zarazí (má-li dobrý sluch pro český přízvuk) nad náhlým vybočením z rytmu, do něhož se včetl, anebo, stržen jsa rytmickou důsledností četných veršů předcházejících, poruší přirozené akcentování začátečního slova (jak to dělávají děti, čtouce takové verše) a položí přízvuk na slabiku druhou m. na první. T. j. v tom i onom případě pocítí čtenář poruchu, která kazí dojem estetický. Z toho ovšem nelze činiti výtku Klášterskému, neboť má za sebou tradici a nyní i teorii, ale ani teorie nezachrání jambů, které vadí sluchu přirozeně citlivému, jako nezachránila sebe výmluvnější teorie nepřirozených časoměrných veršů starší básnické generace.

Na vrub Klášterského lze tedy přičítati jen takové metrické chyby, jichž se dopouští mimo rámec této licence metrické. A tu se především vyskytují v jeho překladě na několika místech trojslabičná slova, která jest podle rytmu čísti s přízvukem na slabice druhé — leda bychom i na takových místech zase připustili tutéž licenci jako pro počátek verše, že se totiž v řadě o několika desítkách jambů může objeviti daktyl bez porušení rytmu. Na př.: ten trud, jejž sám vkládáte na sebe 19 (Malý: ty strasti, jež jste způsobil si sám); jak, chceš se bít v turnaji pro kněžnu? 36 (lépe: jak, v turnaji se bít chceš…); ať uvedou rytíře v jejich byty 44 (Malý: panoši, posvěťte všem k jejich bytům) a j. Častěji však než takto, prohřešuje se Klášterský proti pravidlům českého přízvuku na slovech jednoslabičných. Na těch hřeší dvojím způsobem: buď tak, že se slovo, které je přirozeně, mechanicky bez přízvuku, stává přízvučným, anebo naopak, že slovo přízvučně sice indiferentní, ale v určitém případě zatížené přízvukem větným, sráží metricky proti smyslu na slovo nepřízvučné. Velmi často bývá to i ono pospolu. Na př. ani v míru noci, — jež hrob je, kde má bol spát, nemám klid 16 (větný přízvuk má »spát«, nikoli »bol«); tu, by zmoh’ strach ten, vtrhne s vojskem sem 20 (větný přízvuk má zmoh’, zde nepřízv.); tak zlý hlad, že los muž a žena metá 25 (větný přízvuk zatěžuje slova »tak« a »los«, zde nepřízv.); a pod.: v mou mysl pak dum, pochyb na tisíc 20 (pak dum, ); leč napadne-li, co pryč budu, říš 20 (co pryč, ), přiříznut vzroste jak háj do oblak 23 (jak háj, ), vše krmě, jež jím, jsou mi protivny 36 (jež jím, ), to králova lest, by mi život vzal 49 (-va lest, ) atč. Chyby tohoto způsobu jsou dvojnásob těžké v překladě díla dramatického, protože činí správnou deklamaci nemožnou anebo deklamovanou řeč nesrozumitelnou tak, jako bývaly české hexametry časoměrné nahlas skandované.

A ještě o jedné rytmické vadě veršovaného překladu Klášterského třeba se zmíniti nakonec, a to zase obecně a zásadně. Je to otázka t. zv. enjambement (překračování větného celku do verše násl.), které se v našich teoretických výkladech metrických věnovala dosud jen velmi malá pozornost. Doba přílišné přísnosti v této věci, s jakou francouzští teoretikové odsuzovali na př. verše Molièrovy, vytýkající mu qu’il enjambait abominablement, ovšem již dávno minula; moderní verš nejen že snese enjambement, ale dosahuje jím často velmi účinných efektů slohových (jako na př. ve známých verších Čechových: »Nuž co Praha?« — »Oblékla se v jitra zlatý háv — před skonem«, dí bratr Jaroslav.) Ale jako ve všem, jsou zajisté i tu jisté meze. Verš je rytmický celek a jest od verše následujícího také rytmicky oddělen přirozenou přestávkou nebo pausou, která jest o něco delší než obyčejné přestávky mezi jednotlivými fonetickými celky slovními uvnitř verše (věty). Stilistický (retorický) účin při enjambement, o němž byla právě řeč, záleží právě v tom, že přenesením některého slovního celku (»před skonem«), patřícího k načaté větě, do verše následujícího vznikne před ním větší pausa, než jaká by byla v obyčejném proudu řeči, takže enjambement působí pak jako pomlka v próse. Ale i když tato pausa meziveršová není (vl. se neudělá) o mnoho delší než přestávky mezi slovními celky, takže lze i přes ni pokračovati v načaté větě bez zvláštní poruchy rytmické jednoty věty (tedy prosté enjambement, bez jakéhokoli zamýšleného efektu), přece zůstává tato možnost vždycky obmezena tím, že pausa meziveršová může vzniknouti jen na tom místě, kde je v přirozeném rytmu řeči přestávka vůbec možná, t. j. aspoň mezi dvěma fonetickými slovními celky. Není potřeba vykládati, že enjambement tedy nesmí vzniknouti roztržením slova mezi konec a začátek verše; verše, jako známý německý o Hansu Sachsovi anebo český »její otec uze — nář byl bohat tuze« se citují nebo dělají jen pro zábavu a obveselení. Ale zde jich jen pro zábavu necitujeme. Slovní celek se stanoviště fonetického, a to je v metrice rozhodující, nemusí býti slovo, nýbrž i skupina slov tak těsně k sobě náležejících (foneticky), že není mezi nimi místa ani pro sebe menší přestávku. Takovými slovními celky (takty) o několika slovech jsou nejen na př. předložka s výrazem na ní závislým (není tedy možno ukončiti verš předložkou a začíti výrazem k ní patřícím verš následující), ale také přečetné výrazy příklonné (enklitické i proklitické) se slovy, k nimž se přiklánějí ať zpředu či zezadu, anebo i řada slov nepřízvučných (2—3), které se automaticky zrytmují v jednu přízvukovou stopu (takt), tedy na př.: bil se, dám ti, sláb je; ta zbraň, má vlast (i obráceně, není-li na zájmeně důrazu), a děl, až padl, když vstal; že se, až by se, co je ti, jest-li-že atd. Dovolí-li si tedy básník enjambement uprostřed takovéto skupiny slovní, vzbudí v uchu citlivém pro přirozené rytmování řeči týž účin a dojem jako výše citované žertovné verše se slovem do dvou veršů rozťatým. A takové verše stejně působící jsou v překladě Klášterského dosti časté, a proto nebude zajisté na škodu na ně upozorniti. Tak čteme (v typických ukázkách): (ten pár mrtvých rytířů) jazykem němým, sinou tváří dí — ti, bez krovu, krom hvězdných niv, že stojí — tu mučedníci atd. 10 (kde dojem roztříštěnosti ještě vzmocněn tím, že je po zájméně »ti« ve verši druhém hned zas přestávka); …ten, kdo knihu má — o všem, co vládci činí, jistější — je, zavře-li ji, než když ukáže 12; já chotě hledala a v snaze — té našla v otci lásku blaze 11; kdyby chápat mohla, chtěla — by jak já umřít 55; a takovou dceru Kleon náš — též měl, ta rostla rychle, až — na vdaní byla právě 67; jak dvorský ples náš nic by neměl, co — by s jeho cenou srovnávalo se 42; sděl mi svůj původ. Řeklas, myslím, že — jsi byla štvána z křivdy v bezpráví 102; a pod. když — byl 22, byl — by 64, až — uslyšíš 90, kdo — ti 105 a j. Že při takovémto způsobu enjambement může pausa vzniklá uprostřed slovního celku i pozměniti smysl věty, svědčí místo, kde Helikan žádá Lysimacha, aby jim prodal čerstvých potravin, a Lysimach odpovídá: Ó pane, zdvořilost — tu kdybych zamít’, bozi musili — by spravedliví seslat housenku atd. 99. Ale Lysimach nemluví o zamítnutí zdvořilosti vůbec, jak nutno rozuměti tomuto znění odpovědi (zdvořilost — tu nezamítám), nýbrž má na mysli jen tu zdvořilost (zdvořilost tu), o kterou je žádán. Tato vadná praxe v otázce enjambement není ovšem zase zvláštní chybou Klášterského, nýbrž shledali bychom se s ní i u jiných básníků. Také proto jsme o ní nepsali, abychom z ní ukuli výtku překladu Klášterského, nýbrž abychom ukázali, že i tato básnická licence, tak často užívaná od básníků a tak málo probíraná od našich teoretiků, má své meze a že naši básníci tvoří často své verše víc na papíře než sluchem vnímavým pro jemné zákony živé řeči.

Nakonec jen několik slov na omluvu, že o překladě dramat Shakespearových referujeme až při dílu právě posledním. Ale pro nás je to první svazek, o němž je nám možno referovati. A pak, jako při všech svých referátech, myslíme i při tomto víc na budoucí než na přítomné a minulé, a není-li možno z těchto poznámek čerpati už poučení překladateli Shakespeara, snad se v nich najde nějaké zrnko dobré aspoň pro jiné. Překlad Klášterského, opakujeme, je dobrý překlad; jestliže jsme jeho překladu učinili řadu výtek, nestalo se to ani z malichernosti ani snad z nepřátelství k překladateli, leda ve smyslu francouzského pořekadla, že le meilleur est l’ennemi du bon.

Naše řeč 8, ročník 6/1922

Předchozí Půl druhého

Následující Dyškerece