Dáti - nechati (s inf.)

F. Strejček, —r.

[Články]

F. Strejček

Brusy jazyka českého (zejména t. zv. „Matiční“, t. j. sestavený komisí, kterou zřídil širší sbor Matice české) způsobily svým odporem k některým vžitým vazbám, že se dostaly do našeho jazyka nejasnosti a nepřesnosti. Tak se stalo se slovesem nechati s inf., o němž prohlásily, že se „chybně užívá slovesa toho působením němčiny m. slovesa dáti“ (Brus jaz. č. z r. 1894, str. 206). Mezi příklady se tam uvádějí i tyto věty: „Nechtí se nechati zahanbiti“, místo správného prý: „Nechtí se dáti zahanbiti“, „Nenechal ho k sobě přistoupiti“, m. spr. „Nedal mu k sobě přistoupiti“, a pod. Spisovatelé dbalí takovýchto brusů jazyka českého vystříhali se pak užívati slovesa nechati v naznačeném smyslu tak pečlivě, že takřka vymizelo ze spisovné mluvy, ač neprávem. Ještě v Jungmannově slovníku čteme při slovese nechati, že znamená nebrániti, dopustiti, záporné pak nenechati že se rovná kladnému brániti. Uvádějí se tamže příklady z obecné mluvy: „Ani mne do toho zrcadla nenechá se podívati“, „nenechají mne zaháleti“. Podobně asi také rozhodne „Příruční slovník jaz. českého“, neboť na str. 361 má při slovese dáti, že se ho užívá ve významu sloves dovoliti, dopustiti, nechati komu co nebo s infinitivem. Je jistě citelný rozdíl mezi slovesem dáti s infinitivem a nechati s inf., který nejlépe vysvitne, uvědomíme-li si, že sloveso dáti je na místě tenkrát, můžeme-li si doplnit při něm slovo podnět nebo popud (dáti podnět, aby se něco stalo), na př. „Věřitel dal zatknout dlužníka“. Kdybychom tu však předmět učinili podmětem, sotva bychom mohli říci „Dlužník se dal zatknout“, neboť o nějakém jeho podnětu nelze mluvit. Proto by ta věta měla znít: „Dlužník se nechal zatknout“, t. j. nebránil se, přivolil, aby byl zatčen, byl při tom pasivní. Není pro legionáře právě lichotivé, napíše-li o některém z nich denní list, že „se dal oslavovat“. Legionář jistě nedal k této oslavě sám popud, ale když ho oslavovali, nebránil tomu; správně mělo tedy být řečeno, že „se nechal oslavovat“. Čtu v pedagogickém časopisu, že někteří žáci přicházejí do školy tak nevychovaní, že by se málem „dali“ od svých učitelů pozdravovat (m. nechali, to jest: ti nevychovaní žáci by málem připouštěli, aby je učitelé sami pozdravovali). Nedávno napsal synovec Svatopluka Čecha o svém strýci, že se „dal voliti za poslance“. To je chyba, neboť vpravdě se S. Čech nechal voliti, totiž proti volbě neprotestoval, ale když byl zvolen, volby nepřijal. V Národní politice (č. 15 ze dne 15. ledna 1936) byl velký nadpis: „Němci nedali tupiti čest našich legionářů“. To by nebyla ani zvláštní zásluha, ale v článku se pak dočítáme, že potupě zabránili, což je ovšem něco zcela jiného. Zato bylo správně užito slovesa nechati v Nedělním listě (ze dne 4. července 1937), kde zní tučný nadpis článku: „Nechte ministry pracovat!“ Je zvlášť příznačný, protože ukazuje přímo názorně, jak směšně by tu působilo užití slovesa dáti. Jsme-li tedy na rozpacích, kterého slovesa máme užít, zda slovesa dáti či nechati, doplňme si v duchu, jde-li o podnět (popud) nebo o pouhé svolení (nebránění), potom se jistě vyhneme nejasnosti a chyby se nedopustíme. Vazba „nenechal si to líbit“ je však stejně nečeská jako vazba „nedal si to líbit“, neboť je to v obojím případě doslovný překlad německého rčení „sich gefallen lassen“, místo něhož máme užívati (podle Brusu) rčení něco snésti nebo strpěti.

—r.

Tento Strejčkův výklad nám dává podnět, abychom si znovu všimli věci, o které NŘ. už několikrát psala, t. j. významové stránky sloves dáti a nechati ve spojeních jako dáti dělati, nechati dělati a pod.

Pravda je, že se někdy z přílišné obavy před chybou užívá slovesa dáti m. nechati; v NŘ. na to upozornil už r. 1918 (II, 36) Jindřich Vodák a vytkl, že se píše na př. „dejte nám vstoupit“ místo „nechte nás vstoupit“ nebo „dej, ať (ta vlaštovka) ulétne“ místo „nech ji ulétnout“. V V. roč. (1921, str. 153) se z téže příčiny výraz „dal jim přespati“ opravuje na „nechal je přespati“. Ale bylo by sotva správné a neshodovalo by se to ani s dnešním, ani s historickým stavem českého jazyka, kdybychom chtěli mezi slovesy dáti a nechati činiti rozdíl tak důsledný, jak nám patrně radí návod Strejčkův. Máme o tom ostatně v NŘ. VII, 1923, 161—167 podrobný a zcela přesvědčivý výklad od Jos. Zubatého; výsledky jeho zkoumání platí v neztenčené míře i dnes, a proto je zde stručně připomeneme.

Sloveso dáti vyjadřuje — podle tohoto výkladu — ve spojení s neurčitým způsobem zvratného slovesa především děje, jež osoba sama způsobuje svou vůlí, na př. dáváme se holiti, voziti atd. Ale stejně se vyjadřujeme i tam, kde se s osobou něco děje bez její vůle, snad i proti její vůli, nebo bez jejího vědomí, kde je osoba při ději vlastně jen trpným účastníkem; říkáme na př., že někdo se dal ošidit, napálit, a přece sám nezpůsobil podvodu, jehož se stal obětí. Užije-li se tohoto výrazu v obecném smyslu (někdo se dá ošidit, lehko se dá ošidit a pod.), vzniká v něm už význam možnosti (někoho lze, je možno ošidit). Týmž způsobem se vyjadřujeme i o věcech neživých, na př. to se dá spravit (= lze to spravit), strom se dá, nedá ohnouti atd. Tak se psalo už v staré době. O osobách se užívalo slovesa dáti, mluvilo-li se o nedostatku odporu nebo o možnosti nějakého děje; u Dalimila se čte na př. „dobrý se dá u příhodě (= v nehodě) znáti“ a Veleslavín uvádí v slovníku rčení „dáti se namluviti, naprositi, svésti, spokojiti“, Srnec (1582) cituje přísloví „nedá se prodati, nedarmo se dal v zadek mrskati“. O věcech se tak slovesa dáti užívalo stejně běžně; Veleslavín zná rčení „což se dá sehnouti, ohnouti“, skladatel Tkadlečka (v pol. 15. stol.) psal „dřevo (= strom), ješto se za mladu ohnúti nedá“, „sehnúti se nedá“ atd.

Snad jen jednotlivá rčení se slovesem dáti by se mohla pokládati za germanismy, ale i při nich Zubatý zpravidla německý vliv popírá. Za neněmecké má na př. i rčení „dejte se nalézti, najíti“ (= přijďte), neboť se tak říkalo v starém jazyce a podobnou vazbu („dejte se tam vynatrefit“) zná i jazyk lidový. Vazbu „někdo se dal slyšet“ (= říkal, prohlásil to a to) má Hájek i Komenský, a proto „dobře si rozmyslíme, než řekneme, že to je germanismus“. Staročesky se říkalo také „dáti se najíti (nějakým)“, t. j. „projeviti se, ukázati“, a proto nepokládá Zubatý za germanismus ani rčení zaznamenané už Jungmannem „dáti se viděti“ (= ukázati se štědrým, dobře pohostiti a pod.); dovolává se při tom staročeského slovesa ukázati se s týmž významem. (K tomu poznamenáváme, že i dnes ještě se tak vyjadřuje jazyk lidový, na př.: tak ať se přece ukážeš! t. j. representuješ; on se vám chce ukázat, t. j. pochlubit, a pod.)

Zájmeno se, které patří v takovýchto výrazech vlastně k infinitivu, spojuje se v našem jazykovém povědomí se slovesem dáti v mluvnický celek, a proto je možné dáti se i u infinitivu slovesa nepřechodného, které vlastně nemá přímého tvaru zvratného; proto jsou možné i výrazy „kde se dá, kde se dalo“, „já se nedám, nedejme se“ atd., při nichž je infinitiv už vůbec vypuštěn.

Podobně se vyjadřuje i slovenština a polština. V polštině se sloveso dać klade někdy, i když jde o děje nezvratné a kde bychom my už spíše užili slovesa nechati, na př. daj mi powiedzieć (= nech mě povědět). V češtině se tak vyjadřujeme zpravidla ve větách záporných, na př. „nedal mu domluvit, nedal mu spát, nedal mu oddechnout“ a pod.; v kladném tvaru se sloveso dáti vyskytuje v tomto spojení řidčeji, na př. „Bože, dej v dobrý čas mluviti a ve zlý mlčeti“ (ale tu mívá význam „dopřáti, poskytnouti“).

Germanismus podle Zubatého je, když se místo slovesa dáti bez příčiny klade sloveso nechati podle způsobu německého („nechal se oholit“ místo „dal se oholit“). Zvláště pak upozorňuje Zubatý na případ, kde se vlivem němčiny chybně stírá jemný rozdíl mezi vazbou se slovesem dáti a nechati, na př. „dal se přesvědčiti“, t. j. nebránil se přesvědčujícím slovům, uznal výklad druhé osoby, a „nechal se přesvědčiti“, t. byl už předem ochoten dát se přesvědčit (něm. er liess sich gerne n. willig überzeugen). Proto je dobře užívati slovesa nechati jen tam, kde by sloveso dáti nepostačovalo na vystižení významu něčího vnitřního souhlasu, jejž máme na mysli. Toto pravidlo se týká ovšem jen takových vět se slovesy dáti a nechati, v kterých se děj nějak týká podmětu samého; kde zvratného zájmena není, může míti sloveso nechati nejen význam souhlasu nebo svolení (na př. nechal jsem dítě běhati, se proběhnouti), nýbrž i pouhého nedbání (na př. služka nechala dítě upadnout).

S tímto výkladem Zubatého je v úplném souhlasu i poučení, které podává Gebaurova-Ertlova Mluvnice česká. V ní 1, 141 se za germanismus vytýká spojení „nechal se oholiti“ (m. dal se oholiti) a 2, 244 se význam slovesa dáti s infinitivem vykládá a) „učiniti, aby…, rozkázati, ab… b) „dopustiti, aby…“ a u záporného tvaru nedati s infinitivem se uvádí význam „nedopouštěti, brániti, aby…“. Na př.: Chtěl jsem tě sice dát oběsit, ale žes mi tak dobře posloužil, dám ti jen sekyrou hlavu srazit a pak tě dám počestně pochovat (Erben). — Dal se ošiditi, dal si namluviti, dal sebou vládnout (= nebránil se, dopustil). — Větev odrostlá se nedá ohýbati. — To se nedá ani vypsati (= nelze). — Však já se nedám (s úsporou infinitivu)! — Cizí chléb nedá spáti. — Starosti jí nedaly (s úsporou infinitivu), atd. K tomu se ještě připomíná, že nesprávně a podle cizích vzorů bývá užito slovesa dáti s inf. v platnosti t. zv. sloves faktitivních, na př. „dal hlavě klesnouti“ m. svěsil hlavu, „to mi dává vzpomínati na Paříž“ m. to mi připomíná Paříž a pod., a že se někdy matou i pádové vazby sloves dáti a nechati (místo nechati koho s inf. a dáti komu s inf. bývá nesprávně „nechati komu“ a „dáti koho“).

A stejně se význam slovesa dáti v tomto spojení vykládá i v Příručním slovníku jaz. českého. Také zde se rozlišuje význam „dovoliti, dopustiti, nechati komu co (nebo s inf.)“, u zvratného tvaru dá se „je možno“, a význam „poručiti, uložiti, svěřiti komu co (nebo s inf.)“. Z bohatého materiálu, který má redakce PS. k disposici, ukázalo se pak najisto, co naznačil už Zubatý v citovaném článku, t. j. že i jednotlivá spojení se slovesem dáti, která se někdy pokládala za nečeská, jsou naprosto bezúhonná a že není tedy třeba vyhýbati se jim v jazyce spisovném, na př. dáti na sebe čekat, nedá na sobě nic znát, dej na sobě záležet, dala si na tom záležet, že se dáte také vidět (= že přicházíte na návštěvu), dal se rád vidět (= okázale vystupoval, dal veliký dar), dal se slyšeti (= pravil, prohlásil), to by se dalo slyšet (= to je příjemná zpráva), dali si chutnat atd. Za nesprávné ovšem uvádí PS. gallicismy j. dal spadnouti dýmce (m. upustil ji) a pod.

Ve shodě s tím je konečně i historie jazyka. Naznačil to zřetelně už Zubatý v uvedeném článku a jeho výklad bychom mohli leda rozmnožiti o několik dalších dokladů. Je v tom zároveň odpověď na Strejčkovu námitku, že rozšíření slovesa dáti mají na svědomí brusy a že se tím stala újma slovesu nechati; slovesa dáti se ve významu „dopustiti“ a pod. užívalo už v staré době, kdy na vliv brusů nelze ještě nikterak pomýšlet, a proto nemůžeme tento usus ani v nové době svádět na brusy. Ostatně z lístku, kterým prof. Strejček odpověděl redakci na její dotaz, lze soudit, že se vlastně ani jeho mínění neliší podstatně od toho, co v NŘ. vyložil Zubatý; proto bude snad dobře, připojíme-li obsah tohoto lístku jako dodatek k článku Strejčkovu: „Mně šlo jen o to, abych dokázal, že lze beztrestně užívat slovesa nechati s inf., na rozdíl od brusů, kde bývaly podobné vazby prohlašovány za germanismy, jak jsem odtud vypsal. Někteří spisovatelé se řídili těmito oprávci, a proto se asi v materiálu k slovníku nenajde mnoho dokladů k slovesu nechati z doby novější.[1] Jak málo je v tom citu, dokazuje mi spisovatel, jehož spis jsem měl nedávno v ruce a který starou větu ‚Nechte maličkých přijíti ke mně!‘ opravil na novější ‚Dejte maličkým ke mně přijíti!‘ Něco jiného je negace: ‚Nedej zahynouti‘ atd.“

Oprávnění slovesa nechati s inf. v jaz. spisovném nikdo dnes nepopírá, jak jsme viděli, a podle potřeby vystupovala NŘ. na jeho obranu i dříve. Také citát z biblického jazyka, o němž se zmiňuje Strejček, uvedla v podobném smyslu NŘ. (X, 1926, 23). Slovesu nechati je třeba zachovati jeho místo především všude tam, kde je řeč o nebránění stavu už trvajícímu, na př. nech Lidušku spát (= Liduška už spí, neruš ji ze spánku), nechám to ležet (když už věc nějaká leží), nechali ho stát (t. j. stál a oni ho nevyzvali, aby se posadil) a pod.; tu zpravidla ani nelze sloveso nechati nahraditi slovesem dáti. Kde je řeč o nebránění (nebo bránění) stavu teprve vznikajícímu, střídají se obě tato slovesa; někdy se dává přednost tomu, jindy onomu, a jde jen o to, aby se bez příčiny nerušil usus už ustálený. Proto říkáme na př., že si někdo nechává růst vousy (nikoli „dává růst vousy“), ale o ději teprve budoucím se říká „nechá si narůst vousy“ i „dá si narůst vousy“ (t. j. dopustí, aby…). Tak si vysvětlíme i obdobné (žertovné?) užití slovesa dáti ve větě: „Proč si může rak dát narůst novou nohu a my nemůžeme?“ (z nakladatelského inserátu). Proto bychom snad vedle výrazu „dejte si něco hezkého zdát“ snesli i výraz „nechte si něco hezkého zdát“, neboť není třeba hledati v něm vliv němčiny. Stejně nesprávně ovšem, jako se někdy užívá slovesa nechati (na př. nechal se oholit a pod.), užívá se někdy i slovesa dáti, na př.: Osmnáct námořníků se nedalo zavčas vyprostiti z vraku „Poseidona“ (t. j. nebylo možné vyprostiti je včas); zde bychom nic nespravili arci ani slovesem nechati, neboť smysl věty si žádá vyjádření zcela jiného („osmnáct námořníků nemohlo být zavčas vyproštěno“ a pod.). Podobný příklad citovala NŘ. VI, 1924, 218: „telegram se nedal doručiti“ m. telegram nemohl být doručen a pod.

Na přechodu od významu „darovati“ k významu „dopustiti“ je u slovesa dáti význam „dopřáti někomu, aby…“, na př.: Bůh nám dej sladce spočinout a lehká nám budiž země (Neruda). Toho kdyby mi dal Bůh dočkati (Šimáček)! Dej se mu (koníčkovi), pane, pást v nebeské nivě (Šrámek). Mně bylo dáno vesmír obsáhnout (Vrchlický) atd. Ve spojeních tohoto způsobu už ani není někdy možno od významu „dopřáti“ odděliti význam „určiti, usouditi komu co,“ který je zase přechodem k významu „uložiti, naříditi“ a pod. (na př. z dokladů právě uvedených je tomu tak v citátu z Vrchlického). Je tedy i z této plynulosti významové řady u slovesa dáti vidět, že není třeba v jeho dnešním normálním usu hledat stopy nějakého zasahování vnějšího, nýbrž že jazyk k rozlišení jeho významů došel sám způsobem zcela přirozeným. Záleží tedy jen na stylistickém umění každého pisatele, aby dovedl vhodně užít vyjadřovacího prostředku, který mu jazyk ve dvojici sloves dáti a nechati poskytuje.

Naše řeč 9-10, ročník 21/1937

Předchozí Vladimír Šmilauer: Průteplivost a průzvučnost

Následující V. Polák: Lexikální a etymologické drobnosti VI.