Rukou dáním

[Drobnosti]

(F. H.) Potvrzujeme slib nebo nějakou úmluvu »rukou dáním«; tak se říkalo u nás odedávna. Tvar rukou nemáme za 2. p. dv. č., nýbrž za 7. p. č. j. Vede nás k tomu zejména, že se říká »dáti (podati) někomu ruku na něco«, ne »ruce«; také sám výkon závazku »rukou dáním« je takový, že podáváme druhé osobě pravici, tedy jedinou ruku. Mluvnicky dokonalejší by podle toho bylo, kdybychom slibovali »ruky dáním«; Veleslavín má opravdu v slovníku i rčení »ruky dáním slíbiti, připovědíti« a Jungmann 3, 953 uvádí z Kralické bible doklady obojího tvaru. Tvar rukou dáním vznikl prostě tak, že obě jména stojí vedle sebe, aniž je vyjádřena 2. pádem podřadnost jména ruka; doklady podobné jsou v denním hovoru dosti časté (na př. řekneme-li o někom, že bydlí v tom a tom domě v druhém patře, ne v druhém patře toho domu). Tak cítili rčení rukou dáním také naši předkové. Máme na př. spis z r. 1478 o rozdělení pozůstalosti mezi třemi bratry (Arch. č. 16, 208); dva bratři přijali, co jim třetí přidělil, oni pak »jemu děkovali jako bratru svému a jej rukama svýma dáním propustili« (bylo by stejně možné i při nejednotném podmětu »rukou dáním«).

Naše řeč 5, ročník 14/1930

Předchozí Proříditi se, prořítiti se

Následující Stany