Diktátor

[Drobnosti]

(F. L.) Kdosi prý hlásá, že bychom měli říkati diktátór, protože je to slovo latinské a v latině je o koncovky -tor dlouhé. Téhož mínění byl a prováděl je v svém dějepisu pro vyšší gymnasia asi před šedesáti lety Jan Lepař; výsledek jeho snahy byl, že tehdejší studenti aspoň pro zábavu mluvívali o diktátórech, praetórech, liktórech a jiných -tórech; moudřejšímu »professóru« s něčím takovým nesměli přijíti na oči. Ani kdyby bylo pravda, že staří Římané vyslovali dictâtôr, neviděli bychom v tom důvodu, abychom se nutili do podobné výslovnosti i my; pravda je ovšem, že Římané vyslovovali -tôr- (sôr) v pádech nepřímých a množných, kdežto v l. p. j. č., jehož znění při přejímání cizích slov bývá hlavním pramenem výslovnosti, bylo o krátké. A víme z četných příkladů jiných, jak marné bývá namáhání, přiměti v takových případech příslušníky některého jazyka, aby se vzdali ustálené a obecné výslovnosti cizího slova, které v něm nabylo domovského práva. Co by pořídil na př., kdo by žádal, abychom místo planeta, kometa říkali podle původní výslovnosti řecké (a také latinské) planéta, kométa, anebo abychom těmto slovům přidělili jejich původní mužský rod, který se na nich v starší době někdy objevuje i ve spisech českých?

Naše řeč 6, ročník 14/1930

Předchozí Aby

Následující Dítě