Neslovesné věty v češtině, Studie o tvoření výrazů expresivních

[Posudky a zprávy]

V poslední době vyšly dvě knihy, které vydatně přispěly k dosavadním našim vědomostem o českém jazyce. Mnohé z jejich výsledků jistě budou zajímat také čtenáře Naší řeči, a proto o nich podáme aspoň krátkou zprávu. Jedna z obou knih, Neslovesné věty v češtině, od profesora Masarykovy university v Brně Františka Trávníčka (Díl I. Věty interjekční. Spisy filosofické fakulty Masarykovy university v Brně, č. 31. Brno 1930), jedná podrobně o českých citoslovcích. Autor tu jde za příkladem prof. Zubatého, který už před lety ukazoval na jejich velký význam pro studium řeči a zvláště pro poznání rozvoje větné skladby. Každé citoslovce (na př. fuj! — to je to ošklivé a pod.) je původně samostatnou větou a teprve časem z příčin rozličných a rozmatnitým způsobem rozvíjely se tyto primitivní elmenty v celé věty a připodobňovaly se k obecnému typu věty slovesné. Na př. původní věta neslovesná ‚okno břink‘ mění se ve větu slovesnou ‚okno břinklo‘, ‚udělalo břink‘ a pod. Případy takové zároveň ukazují, jak mohou z interjekcí vznikat nová slovesa, kterých má zvláště jazyk lidový velmi mnoho (bumsnout, hnhňat, bublat, chechtat se, ondit, ondět atd.). U některých z nich si už ani nejsme vědomi tohoto původu (na př. přikvačiti z kvak, nebo ceknouti z interjekce c, ccc, vyjadřující podiv nebo hrůzu a pod.). V dobách dávných stačilo takové citoslovce dokonale a nepociťoval se nedostatek určitého slovesa. Něco podobného vidíme ještě dnes v mluvě dětské: slovem haf umí malé dítě vyjádřit představu věci i děje, takže může v jeho řeči znamenat psa (‚tam je pes‘), nebo ‚někdo, něco dělá haf, štěká, pes štěká‘ a pod. Jindy zase citoslovce, mající větnou platnost, se nerozvíjí ve větu slovesnou, nýbrž ztrácí svou větnou platnost a stává se pouhým atributem, na př. věta ‚má střevíčky klapy klap‘ znamenala původně ‚má střevíčky a ty klapou‘, ale změnou ponětí dostala význam ‚má střevíčky klapavé‘ (na otázku: jaké má střevíčky?). — V staré češtině bývalo jistě mnoho takových interjekcí, původu onomatopoického i jiného, ale známe jich z písemných památek asi jenom část, protože se v řeči knižní vyskytují jenom tenkrát, když autor úmyslně zabarvuje svou mluvu lidově, a k tomu ovšem v staročeských traktátech bývalo málo příležitosti. Ale i tak se najdou zjevy zajímavé, na př. stč. interjekce nali, naliť, která někdy velmi připomíná dnešní způsob polopřímé řeči, o níž byl výklad v minulém ročníku NŘ. Tohoto citoslovce se totiž původně užívalo jen v přímém hovoru jako upozornění (na př. ‚nali, dievka pláče‘ znamenalo ‚podívejte se, ta dívka pláče‘), ale najdou se v stč. památkách příklady, v nichž je tento způsob řeči přímé (dialogické) spojen bez přechodu s objektivním vypravováním (na př. ľud sě o jho rově svinu — nali nenie co zahřésti = lid se shromáždil kolem jeho hrobu, podívejte se, hle, není co pohřbíti). Časem se takováto spojení souřadná berou za souvětí, a to podřadná, a v jejich historii zase vidíme jasné poučení o vzniku spojek podřadných vůbec. — Lidové ‚ono prší‘ se zdá napodobení německého ‚es regnet‘, ale ve skutečnosti je to způsob domácí (stejně jako ‚to prší!‘), neboť ono (to) nemá tu význam zájmena, nýbrž má funkci interjekcionální a vyjadřuje náladu, zklamání a pod. Výklady o takových citoslovcích (‚deiktických‘) vedou autora k mnoha problémům jiným, na př. k historii potakovacího ano a k badání o příčinách, které způsobily změnu původně ukazovacího zájmena on v zájmeno osobní. Překvapuje poznání, kolik rozmanitých odstínů významových dovede dát řeč do slůvka tak nepatrného, jako je na př. původně ukazovací zájmeno to, toť (tož), z něhož se stalo citoslovce (to jsem se lekl!, to jsou k nám hosti!, to prší!, to bolí!, to sem už přeci starej, ale pamnětňikem toho nejsem; ke komu to jde doktor? dial. potakací toť = ovšem, ano atd.). — V dnešním jazyce se nová citoslovce tvoří méně často než v dobách starých, zato jsou zajímavé některé novější útvary lidové svým vznikem, na př. aňi hňi (z rozk. způs. ‚už se ani nehýbej‘), poďho (= šel, jde), povidám (= hej, počkej!), pocem, pocemte (z poďte sem), ďipryčte a pod.

Obsahem bohatá práce Trávníčkova je tedy novým dokladem zkušenosti, že cit má v lidské řeči mnohem větší význam, než se dříve myslívalo. Tou stránkou citovou se namnoze obírá i druhá kniha, dílo mladého jazykozpytce Václava Machka, Studie o tvoření výrazů expresivních (XXVII. svazek Prací z vědeckých ústavů Karlovy university v Praze, 1930). Výklady Machkovy se sice netýkají jenom češtiny, nýbrž všech jazyků indoevropských, ale obsahují několik výkladů o původu slov, které jsou zajímavé svou věcnou stránkou. Machek totiž nikde nepřestává jenom na čistě jazykové stránce svých problémů, nýbrž široce je podpírá výklady kulturně historickými, sociologickými a psychologickými. Tak na př. vykládá původ slova jitro, které se spojovalo dosud s něm. Ostern (týž kořen je také ve jméně Ostrogoti a Austria), ale musily se při tom překonávati těžké obtíže hláskoslovné. Machkův bystrý a podivuhodně prostý výklad spojuje slovo jitro (praslovanské utro, jutro) se slovesem octnouti se, jež původně znamenalo ‚probuditi se‘, a pak dále s cítiti, které vzniklo mylnou dekomposicí z původního *ot-jutiti (asi jako baliti z ob-valiti a jiné případy podobné), tedy ze základního *jutiti, a to již má nepochybné příbuzné i v jiných jazycích. Znamenalo slovo jitro tedy původně ‚chvíli, v níž člověk procítá k cítění, k vědomí‘. Podobné spojení významů ‚cítiti‘ a ‚procitnouti, bdíti‘ nachází Machek také v staročes. slovese po-bdieti. — Stejně důvtipný je etymologický výklad slovesa nechati, které bylo dosud temné. Podle Machka je to totiž zkrácená (alegrová) forma původního nechovati, které v tvaru kladném znamenalo ‚držeti, míti, hlídati, pěstovati, živiti‘. Nechati tedy znamenalo podle toho ‚nedržeti, nebrániti‘ a odtud vznikly i všechny významy dnešní, ba u jižních Slovanů dokonce i nové sloveso kladné chajati, které zatlačilo i původní chovati. — Dále se vykládá slovo vedro. To se dosud spojovalo s něm. Wetter, ale význam obou slov výklad ten činil nejistým. Machek tu nejistotu odklízí tím, že vykládá to slovo z kořene ved-, který máme také v slovese vadnouti (a z pův. ę), v jiném stupni pak v uditi, a v kterém se mohl střídati kořen s nosovkou nebo bez ní. Znamenalo tedy (a znamená posud) vedro, ‚takové horko, při kterém rostliny vadnou a všecko usýchá‘. Do nedávna záhadné přídavné jméno hluchý spojuje Machek se slovesem slyšeti a se slovy podobnými, jejichž kořen zněl (a v některých jazycích dosud zní) klous-, klus- a znamenal ‚poslouchati, býti poslušný‘ a pod. Pro paralelní dvojici souhlásky znělé a neznělé v témž kořeni (zde klou- a glou-) shledává Machek mnoho dokladů, a vlastně podstatnou částí jeho práce je právě důkaz věty až dosud spíše jen tušené, že totiž střídání znělých a neznělých souhlásek bylo v indoevropských nářečích velmi časté a že mělo dokonce i zvláštní funkci významovou (tak na př. spojil Machek slova chyba a hynouti, pův. gyb-nąti a j.). Označovalo tedy hluchý původně ‚toho, kdo pozorně, napjatě poslouchá‘, a protože právě lidé nahluchlí tak činí, přeneslo se označení ‚hluchý‘ i na ně a konečně i na toho, kdo neslyší vůbec. Pro podivný zjev, že slovo téhož původu může znamenat jednou ‚slyšící‘ a po druhé ‚hluchý‘, tedy dvě věci úplně opačné, uvádí Machek i jiné doklady, na př. přídavné jméno slepý a sloven. slepy, slepáne, znamenající ‚oči, zrak‘. O slovese šetřiti se tu vykládá, že v staré češtině mělo význam ‚hleděti, pohlížeti‘ a odtud teprve se vyvíjel význam ‚starati se, pátrati‘ a pod. Dodáváme, že onen starý význam je podle Bartoše zachován dosud v nářečích moravských. Zvláštní kapitola je věnována jménu pes a slovům z něho utvořeným. Slovo pes se spojovalo dosud se slovem pestrý a vykládalo se, ovšem málo pravděpodobně, že pes má jméno podle své barvy. Machek je spojuje s jinou jistě mnohem charakterističtější známkou, totiž je psím zvykem očichávat a kropit močem všecky patníky. To není u psa vlastnost nová, to dělali psi jistě odjakživa a jistě si toho všimli i naši dávní předkové. Je docela možné, že psa nazvali právě podle tohoto jeho význačného zvyku, a jméno pes (pův. p’s’) by tedy mělo kořen pi-, pis- a souviselo by se slovy pištěti ‚téci‘, vypiskovati se (‚vymočiti se‘, srov. vypískati se nač ‚nedbati něčeho‘). Od slova pes je odvozeno několik slov: psina, psovati, zepsouti a psota. Machek uvedl, že na Slovensku jménem psota označují noční můry, poletující kolem lampy, a vykládá to tak, že psota znamená tu vlastně ‚neřád‘. Je to reflex staré pověry, že všichni noční živočichové, tedy i můry, jsou bytosti zlé, čarodějnice a zlí duchové. Staří se báli dokonce jmenovati je jejich pravým jménem a buďto je rozličným způsobem opisovali (takového druhu je na př. i slovanské jméno medvěd ‚ten, který jí med‘), anebo aspoň jejich jména pozměňovali. Na př. pro jméno motýla uvádí Machek tři a třicet variant ze slovanských jazyků, a to jen z hlavních nářečí. Je to tedy jistý druh tabu, které bývalo u indoevropských národů tak rozšířeno, jako je dosud v rozličných formách u národů necivilisovaných. A takovým tabuovým slovem je tedy také jméno psota ve významu noční můra. S tím souvisí také označení známé nemoci psotník, o níž se věřívalo, že je působena právě těmi zlými démony v podobě nočního hmyzu. Podobným způsobem se konečně vykládá i jméno ropuchy (původně = zvíře mající na sobě vředy). Tímto výkladem se zavírá spis, který, jak je viděti, řeší právě nejzáhadnější otázky jazykovědné. Pro tu zajímavost témat i pro zvláště milý a jasný sloh si knihu Machkovu s chutí přečte jistě i mnohý nefilolog.

Naše řeč 9-10, ročník 14/1930

Předchozí František Šimek: Faraonka

Následující Problém jazykové správnosti