Aniž bych…

[Drobnosti]

Že spojovací způsob u slova aniž jest nejčastěji nesprávný, bylo již do omrzení opakováno; ale navykli jsme si, jak máme co napsati, míti na mysli německý vzor, naučili jsme se říkati »aniž bych«, kde Němec říká »ohne dass« nebo »ohne zu« a jsme zde jako všude rádi, že nemusíme mysliti po česku. A přece je pravidlo, kde je aniž bych správné, tak snadné. Aniž není nic jiného než ani ne, a ne: a jsem-li v pokušení, napsati větu se slovem aniž, a nevím kudy kam, nahradím je v duchu těmito slovy a vidím hned, smím-li (či vlastně musím-li) položiti spojovací způsob. Na př.: celou noc jsme chytali a nic jsme nechytili = aniž jsme co chytili; všecky řeky jdou do moře a nepřeplní ho = aniž je přeplní; nepožádáš manželky bližního svého, ani nepožádáš statku jeho = aniž požádáš statku jeho; takové věci se nedovolují, ani by se nikomu netrpěly, a nikomu by se netrpěly = aniž by se komu trpěly; nebylo by to nic nepěkného, ani by se to nedovolovalo, a nedovolovalo by se to = aniž by se to dovolovalo. Kde takováto náhrada není možná, raději se větě s aniž vyhněme. Chci-li komu říci, že nemá jísti, neumyl-li si rukou, nemohu říci, »nejez, ani si neumývej rukou« nebo »a neumývej si rukou«, proto raději řeknu jinak, na př. »neumyl-li sis rukou«, nebo »leč by sis ruce umyl«, anebo »než jíš, umyj si ruce« atd. (nemusím otrocky překládati něm. »ohne die Hände gewaschen zu haben«); po staročesku by se bylo mohlo říci na př. také »nejez a neumyl jsi sobě rukou«, a podle toho je správné také »nejez, aniž sis ruce umyl«; ale i to již nám zní přece trochu nezvykle, jako je nám nezvyklý onen tvar staročeský s »a ne…« Dnes se aniž šíří (zase líným napodobením německého ohne dass, ohne zu) také způsobem, který po stránce mluvnické je holým nesmyslem. Na př. jsme čtli 17. ledna v českých novinách ve zprávách z Brestu Litevského (v německém prohlášení o ruských návrzích): »Aniž bychom se pouštěli (ohne uns einzulassen) do bližšího rozboru zevní formy těchto návrhů, nemůžeme pominouti bez poznámky, že nemají ráz kompromisu…« Ani může státi jen jednou na začátku věty nebo souvětí jen, kde je silným záporem, vztahujícím se k jediné části věty, kde znamená totéž co něm. nicht einmal; na př. ani kuře darmo nehrabe, ani se mi domů nechce, ani nevím, jak jsem domů přišel (někde se v lidu říká podobným způsobem aniž; na př. u Divišova o chatrném obilí: aniž tý slámy nebude!). Mimo tento způsob mluvení spojuje ani buď dvě věty anebo dva souřadné členy téže věty, a podle toho se buď opakuje u obou vět nebo u obou větných členů, anebo stojí jednou, před druhou větou nebo před druhým členem větným. Na př.: (ani) oko nevídalo, ani ucho neslýchalo; (ani) pán ani paní nebyli doma. Není možno, aby takovéto ani stálo jen před první větou nebo jen před prvním větným členem (ani oko nevídalo, ucho neslýchalo; ani pán, paní nebyli doma); proto nemůže tak státi ani aniž. Také se tak nikdy neříkávalo, ani dnes v lidu neříká. Ona věta je dvojnásob chybná, spojovacím způsobem při aniž a tím, že je toto slovo na začátku souvětí: obé je naprosto nečeské. Pravda: jest velice pohodlné, ví-li český spisovatel, kde má Němec ohne zu, v češtině že se dává aniž; ale co je možné někde, jinde bývá nemožné. Čech, který ještě neodvykl po česku mysliti, řekl by: »Nechceme se pouštěti do rozboru…, ale nemůžeme…« nebo tak nějak; jako nemohu říci »ani se nechceme pouštěti do rozboru… (nemluvíc o tom nesmyslném spojovacím způsobě), nemůžeme pominouti…«, nemohu napsati »aniž…, ne…« Je to něco jiného (tvarem věrným, ne obsahem), než původní věta německá; ale vždyť přece čeština není němčina?

Nový způsob chyby ve větě s aniž čtli jsme počátkem února, zase v novinách: »Jsem přesvědčen, … že mu (našemu národu) bude dopřáno rozhodovati o svých osudech k vlastnímu blahu, aniž někoho poškodí«. Kdybychom tuto větu rozvedli obyčejnějším způsobem, řekli bychom »a nikoho nepoškodí«: z toho plyne, že správně místo toho lze říci jen »aniž koho (= a ni-koho) poškodí«. Nikdo by neřekl »ani někoho nepoškodí«, proto je také nesprávné »aniž někoho poškodí«.

Nejmoudřejší by bylo, kdyby se slovu aniž vůbec vyhýbal, kdo neví, jak ho má užívati, a je příliš pohodlný, aby se dovedl poučiti. Není pochyby, že to je slovo dnes již zastaralé, v lidu — mimo případy, kde se ho užívá místo ani — neobvyklé; proto právě se musíme zvláště učiti, jak ho užívati, chceme-li ho vůbec užívati. Kdo neví, co je vojště (v onom časopise, o němž jsme mluvili v 1. ročn. na str. 220 — jsou to »Nár. Listy«, — čtli jsme tak chybně v nedávné době zase), může býti jinak nejhodnější člověk na světě, ale nemá tak říkati, nechce-li se státi směšným jako člověk, který rád do řeči trousí cizí slova a říká romantický místo aromatický; a totéž bychom mohli říci o nešťastném slově aniž.

Naše řeč 3, ročník 2/1918

Předchozí Divoké kvítí z novinářských luhů

Následující Humpolec