»Naše Řeč« a řemeslní brusiči

[Drobnosti]

Ovoce práce, kterou »N. Ř.« vynakládá na očištění a utvrzení mateřského jazyka, zraje velmi pomalu v mrazivém ovzduší nevšímavosti a netečnosti těch, k nimž se se svými výklady obrací. Výtky v recensích knih a výňatcích z denních listů i soustavné výklady a rozklady zůstávají většinou bez povšimnutí a omyly jednou, ba vícekrát odpravené vyrůstají jako hlavy pohádkové saně přes tu chvíli znovu a znovu. A nejsou to jen novináři se svým »horečným chvatem«, na nějž svedou kde co, a básníci, kteří neznalost jazyka povyšují na právo a výsadu svého stavu, jsou to pohříchu leckdy i sami oprávcové jazyka, kteří po časopisech rozdávají poučení o různých věcech jazykové správnosti, přemílajíce namnoze jen potuchlé zrní různých brusů a oprávců a neznajíce nebo nedbajíce práce na jejich vlastním poli vykonané.

Dokladem této ledabylosti jest poslední Mluvnické patero v 23. seš: »Cesty« (ze dne 29. listopadu t. r.). Nejmenovaný odborník vykládá tu svým čtenářům podle omšelých receptů brusičských mezi jiným, že místo jak dlouho — tak dlouho užíváme slov pokud — potud, a místo jak mnoho — tak mnoho slov kolik — tolik. »Naše Řeč« věnovala v 8. seš. (ze dne 1. října t. r.) právě těmto výrazům jak mnoho, jak dlouho atd. celý článek, v němž bylo prokázáno z živé řeči i ze staršího vývoje jazykového, že výrazy jak mnoho (tak mnoho) a jak dlouho (tak dlouho) není ani nutno, ba ani možno nahrazovati výrazy kolik (tolik) a pokud (potud), jednak proto, že výrazy tyto i ony jsou jazykově správné, jednak i z té příčiny, že jak mnoho není totéž co kolik a jak dlouho totéž co pokud. Pro koho, ptáme se, řeší se tyto otázky jazykové prakse, když ani odborný spisovatel, který vede jazykovou rubriku v časopise tak významném a tolik čteném, nepokládá za svou povinnost poučiti se sám o těchto věcech anebo, sám-li se poučil, nechává své čtenářstvo tápati v bludu vyvráceném a odbytém? Tomu se říká poučovati čtenářstvo o správnosti jazykové?

Podle toho jsou i jiné výklady Patera. Místo udělati chybu na př. máme prý říkati chybiti. Co je na tom nesprávného, řeknu-li, že jsem udělal chybu? Mohli-li staří Čechové dělati pokání, křik, křivdu, drahotu a p. (a vedle toho se káti, křičeti, křivditi atd.), proč bychom také my nemohli někdy udělati chybu a jindy chybiti? A jak se vyjádřiti, máme-li na mysli určitou chybu, na př. kdo udělal tuhletu chybu? nebo chci napraviti chybu, kterou jsem udělal?

O výraze jedná se o… vykládá autor Patera tak zmateně, že ve čtenáři musí vzniknouti domněnka, jakoby jedná se o to byl výraz načisto špatný a jako by se vůbec nesmělo říkati o něco (se 4. pádem), nýbrž jen o něčem (s 6. pádem). Ale jednati o něco jest vazba dobrá a stará; jednávalo se v Čechách odedávna o pokoj, o spravedlnost, o důležitou věc, o krále atp. (aby se to, oč jednáno, stalo skutkem) a jednávalo se také o pokoji, o důležité věci atd., která již skutkem byla. Můžeme tedy říkati s dobrým svědomím jedná se o tom i jedná se o to, jde-li o skutečné jednání. Chyba vězí jinde, ne ve vazbě, nýbrž v tom, že výrazu jedná se o to užíváme podle němčiny i v takových případech, kde neběží o jednání, nýbrž když chceme vyjádřiti, že je něco v sázce (na př. jedná se mu o život m. jde, běží), že na něčem záleží a p. (na př. o to se tu nejedná m. o to tu nejde, neběží).

Káře-li pisatel Patera vazbu »jsem hotov vám věc odevzdati« (za níž nabízí »jsem ochoten, připraven«) není si patrně — ač filolog(?) — vědom, že potírá a zamítá právě původní a nejvlastnější význam slova hotov, který by našel v nesčetných starých dokladech a v nejrůznějších vazbách (hotov k čemu, hotov s inf., hotov s aby atd.) dosvědčený v kterémkoli našem slovníku.

Neznáme autora Patera; podotýkáme jen tolik, že by se vážná věc očisty jazykové takovým rukám svěřovati neměla.

Naše řeč 10, ročník 2/1918

Předchozí Ku příkladu — na příklad

Následující Hc.: Nové kazy