Z našich časopisů

[Posudky a zprávy]

V Časopise pro moderní filologii XV, 1 (v Části didaktické str. 5 n.) hájí Fr. Zábranský Mašínovu Českou mluvnici a cvičebnici proti výtkám, které byly činěny její metodické stránce (od J. Straky v témž časopise). Čtenáři NŘ. se rozpomenou, že jsem o té knize psal v článku Mateřský jazyk a střední škola v loňské NŘ., že jsem metodu, která se v ní zavádí do vyučování mateřské řeči, nazval nejnesmyslnější metodou, jakou kdo mohl pro mateřský jazyk vymyslit, a že jsem také vyložil proč. Zábranský však opakuje v své obraně dřívější svůj úsudek, že je to kniha dobrá a že po metodické stránce značí pokrok. Snad tedy vidí s metodického stanoviska pokrok v tom, v čem jsem já se stanoviska zdravého rozumu viděl nesmysl. Patrně si tedy představujeme pod metodou každý něco jiného a nemělo by smyslu o tom dále hovořit. Také mi o to zde nejde.[1]

Zábranský však posuzoval a posuzuje znovu také věcnou vědeckou stránku Mašínovy mluvnice; nenašel v ní ani po té stránce žádných chyb, ač prý ji »pečlivě pročetl a s kolegy o ní uvažoval«, a byl by zvědav, »jaké vážné chyby a nedostatky všichni přehlédli«. Ale v mluvnici Mašínově takové chyby jsou a není jich málo; jsou to sice chyby úředně schválené, ale proto nepřestávají býti chybami. Na některé už dříve upozornila NŘ., na př. XI, 212 (na chybné participiální vazby, jako koukaje hledím) nebo XII, 47 (na nesmyslný výklad o nosovkách). Snad si Z. těchto výtek nevšiml (autor mluvnice nebyl jmenován), snad mu neimponovaly ani počtem ani váhou. Protože jsem však v svém článku o mateřském jazyku napsal nepokrytě (NŘ. XII, 61), že pokládám mluvnici Mašínovu i po vědecké stránce za knihu podprůměrnou a vadnou, protože Z. i potom trvá na svém příznivém mínění o její vědecké hodnotě a tvrdí dokonce, že téhož názoru jsou i jiní učitelé, kteří té knihy používají, pokládám za slušné a správné, abych svůj nepříznivý soud, který jsem před čtenáři NŘ. vyslovil, před nimi také odůvodnil a konkretně doložil.

Ministerstvo školství vydalo letos o prázdninách zvl. pokyny o obsahu a úpravě učebnic, v nichž na prvním místě zdůrazňuje nutnost jejich vědecké úrovně. Pod touto úrovní stojí Mašínova mluvnice velmi hluboko. Pro to poznání není také třeba probírati celou knihu. Už jen pouhé první tři stránky mluvnických výkladů (4, 5, 6) hemží se takovou spoustou chyb, nepřesností i nesmyslů, že to přímo zaráží a pobuřuje, zvláště když si uvědomíme, že se tomu mládež musí učit.

Dočítáme se lam takovýchto poučení: »Souvislá řeč se skládá z vět.« To je poučení nesprávné, protože se každá řeč skládá z vět. Po té stránce není rozdílu mezi řečí souvislou a nesouvislou (ani v případech patologických), ať už definujeme větu jakkoli. — O hláskách se praví, že »hlásky se samy o sobě v řeči nevyskytují«, ale hned o něco dále se uvádějí slova o jedné hlásce: a, o, u, i, k, v, z. — »Z hlásek jsou utvořena slova«. To by mohlo platit leda o slovech napsaných a o písmenech. Jinak je to stejně nesprávné, jako kdybychom řekli, že strom je utvořen z kořenů, pně, větví atd. Slovo se z hlásek skládá (to poznáváme rozborem, jemuž se musíme učit), ale netvoří se z nich. — Stejná nepřesnost je, praví-li se dále, že »hlásky v jednotlivých slovech splývají«. Hlásky splývají, vznikne-li ze dvou jedna (na př. panna — pana, bijte — bíte a p.). Proto se mluví v mluvnicích (i v Mašínově, str. 14) o hláskách splynulých neboli splynulinách, na př. c (z ts), č (z tš) a p. Ale normálně hlásky v jednotlivých slovech nesplývají. — Ani tvrzení další, že »v souvislé řeči slova věty splývají«, není správné. Jednotlivá slova věty se sice přimykají k sobě namnoze tak těsně, že vzniká skoro jedno slovo (ovšem jen sluchově, neboť skutečným splýváním slov je teprve vznik složenin, t. j. když ze dvou slov vznikne jedno slovo nové, na př. pan táta a pantáta), ale to platí jen o takových větách, které se vysloví na jedno nabrání dechu. Věty složitější se však člení v takty oddělené pausami (o jiných pausách ani nemluví). — Příklad, který toto »splývání« slov ve větě má ilustrovati (otec a syn seděli v pokoji) je špatně volen; nevyslovujeme těsně (o-te-)ca (tak jako na př. v slově car), a také ne syn — ce — dě — li (jako při těsném spojování v slovech pancký m. panský nebo anonce m. anonse, annonce), nýbrž: otec a syn seděli. — Pro pravopis se tu připojují dvě zásady. První: »V souvislé řeči slova věty splývají, v písmě však je každé zvlášť«. Ale hned na vedlejší stránce se čte, že příklonky jsou slova, která se s předcházejícími slovy píší dohromady (byls, bylť a p.). Jak si to srovná v hlavě takový primánek? — A druhá: »Všecky hlásky, z nichž se slovo skládá, se musí napsati dohromady.« Ale zase ob stránku dále se praví, že jednoslabičné předložky splývají s následujícím výrazem v jedno slovo, a přece se musí psát zvlášť (na stole)? Jak to pochopí dětský rozum? Jak si vyloží, že v nadosmrti musí napsat všechny hlásky dohromady, ale že do smrti musí napsat jako slova dvě, že někdy musí psáti kdybych a jindy kdy bych atd., když v celé knize nenajde jediného slůvka o tom, co má a smí v mluvnici pokládati za samostatné slovo a co nikoli?[2] Článek o slovech a hláskách má osm vět, ale ani jedna není poctivá.

Slabika je podle Mašína »část slova, kterou vyslovíme na jedno otevření úst«. Klasická definice, abych mluvil se Zábranským. Podle ní dům, had, pes a p. nejsou slabiky, protože to nejsou části slov. A naopak slova: páka, rána, oko a p. jsou jednoslabičná, protože každé z nich vyslovíme na jedno otevření úst (stačí přesvědčit se před zrcadlem). — Slabikotvorné souhlásky jsou r, l; schází m v slovech se-dm, o-sm. Či i tato slova se mají pokládat za jednoslabičná? — V slovenštině »na konci slov bývá místo r, l (slabikotvorného) or, ol«; třeba dodati: nebo er, el, aby žáci podle návodu neříkali litor, metor, mysol, priemysol a p. m. liter, meter, mysel, priemysel. — Mezi slovy s or je uvedeno také jm. Petor; ale v dnešní spis. slovenštině je obvyklý právě tvar Peter, který uveden není.

V článku o přízvuku (§ 7) se praví, že v řeči souvislé mají slova dvouslabičná vždycky přízvuk na první slabice. V mluvnicích se vychází při popisu přízvuku obyčejně od slov isolovaných, stojících o sobě (po pause a před pausou); s toho stanoviska je poučení o přízvuku slov dvojslabičných ovšem správné. M. však popisuje (jak praví) přízvuk v řeči souvislé. Pak arci není pravda to, čemu učí; neboť je nemálo slov dvouslabičných, která bývají v souvislé řeči nepřízvučná (příklonná); na př.: kam asi šel; teď ještě spí; šli bychom k vám; co zase chce; král sice padl; had tedy ožil; já aspoň ne atd. — »Slova jednoslabičná někdy přízvuk mají, někdy nemají. To závisí na okolních slovech«. Tu je dvojí nepřesnost. Především to nezávisí na slovech okolních, nýbrž jen na sousedních (předcházejícím nebo následujícím). A za druhé: To platí jen o slovech formálních. Přízvučnost slov pojmových (muž, hrad, jdu a p.) závisí na obsahu věty a na jejich větné funkci (hrad Kost — to je hrad; muž jde — tam jde muž a p.). — »Jednoslabičné předložky (mimo dle, kol, krom, skrz, stran) splývají v řeči s následujícím slovem v jedno slovo tak, že strhují přízvuk na sebe«. Ale to platí i o dvouslabičných předložkách vokalisovaných (beze mne, ode zdi a p.). — Pro hlavní přízvuk slovní i pro přízvuk větný má M. totéž označení (na rozdíl od přízvuku vedlejšího). To pak vede k tomu, že ve větě »i nepřítel je náš bližní« je slabika ne- označena přízvukem hlavním a slabika bliž- přízvukem vedlejším, ač slovo bližní má také přízvuk hlavní. Stejně ve větě »děti výskaly radostí« jsou slova děti a výskaly označena (nespr.) přízvukem vedlejším. — O přízvuku výrazů předložkových se učí, že »je-li větný přízvuk neboli důraz na slově s jednoslabičnou předložkou, nesmí se předložka opomíjeti«. To je především nejasné; opominout předložku znamená zpravidla vynechat, a tak to přece není míněno. Za druhé: větný přízvuk není totéž co důraz (větný přízvuk je objektivní, důraz je afektivní). A za třetí: větný přízvuk (ani důraz) není v češtině nikdy na slově s jednoslabičnou předložkou (to je právě chyba), nýbrž na celém výraze předložkovém. Tedy spr.: při výrazech předložkových s předložkou jednoslabičnou (i když má tvar dvojslabičný) není větný přízvuk ani důraz na slově po předložce následujícím, nýbrž na předložce, leží u Prahy, ne u Kolína, přede dvěma, ne před jedním a p.).[3]

Snůškou nepřesností a omylů je kapitola o příklonkách (§ 6). Mašínova definice příklonek zní: »Některá slova jednoslabičná, původně samostatná, se připojila k slovům předcházejícím a píší se s nimi dohromady. To jsou příklonky.« To je zcela nesprávná definice. Především by bylo podle této definice nutno ve výrazech jako oka-mžik, sebe-klam, tý-den, Kněže-ves a p. pokládati slova mžik, klam, den, ves a p. za příklonky, protože jsou to slova jednoslabičná, pův. samostatná atd. Taková slova ovšem dosud žádný filolog za příklonky nepokládal. — A naopak, slova jako ho, mu, se, ti, mi, jsem atd., která se ve vědě obecně za příklonky pokládají (a která i pro praktickou mluvnici, na př. pro výklady o slovosledu, jsou zvlášť důležitá), podle definice Mašínovy příklonkami nejsou, protože se nepřipojila k slovům předcházejícím. — Ale definice Mašínova je v rozporu nejen s vědou, nýbrž i s jeho vlastními příklady příklonek. M. praví, že příklonky byly jednoslabičné, ale uvádí mezi nimi i -že v protože, jestliže, které bylo původně dvouslabičné. Definice Mašínova je ovšem i po této stránce nesprávná, protože se příklonkami mohou stávati i slova dvojslabičná (na př. bychom v že bychom, abychom, kdybychom a p.). — Mezi slovy s příklonkou -že uvádí M. vedle sebe protože, jestliže, kdože, cože atd. a dále (s vynechaným -e) kdož, což, protož, pročež atd. Ale tu jde o dvě slova (že) různá: v protože, jestliže je spojka že (pro to, že; jest-li, že), v ostatních případech stará (dnes zaniklá) zesilovací příklonka -že. To není výtka malicherná ani se stanoviska školského. Z Mašínova výkladu by si mohl každý snadno vyvoditi domněnku, že protož vzniklo z protože (odsutím e), ač jde o dvě slova i tvarem i významem různá. — To platí stejně i o kdož, což (kdož to ví?) a nč. kdože, cože (kdože to ví?). — Docela chybný je výklad, že i v pročež je -ž vzniklé vynecháním koncového -e jako v kdož, když a p. Toto -ž není z -ž(e), jak myslí M., nýbrž ze -ž’ (s měkkým jerem), z pův. pro-č’-ž’ je pak (podle jerového pravidla) naše dnešní pročež. — Ostatně toto -ž’ se zase ani nehodí do Mašínovy definice příklonek, protože se ho nikdy (leda snad v prajazyce) neužívalo samostatně. — Že by primánům přispěla k poznávání příklonek definice, která je charakterisuje jako slova původně samostatná, o tom lze vážně pochybovat. — Zdá se však, že autor jako neodborník propadl omylu, že ve všech uvedených slovech s -ž(e), protože, jenž, pročež a p., jde o novočeské že (spojku), neboť i v ostatních případech (si, -s, -ti, -li) volil jen takové příklonky, které mohou žáci znáti i z dnešního jazyka jako slova samostatná. — Mašínův omyl, že je i v pročež takové -ž jako v jen-ž (z jen-že), měl důvod v jiném jeho omylu; kdyby byl věděl, že v češtině nebyly nikdy tvary pro-če, na-če, nýbrž odevždy jen pro-č’, na-č’ a p., nebyl by mohl pokládati pročež za složeninu z pro-če-ž(e).[4] — O tvarech aby ses (učil), aby sis (řekl) vykládá M., že jsou místo abys se, abys si. To je povědění nepřesné, které může sváděti k falešné představě. Právě obráceně: abys se, abys si bývá (nespr.) místo aby ses, aby sis, neboť to jsou tvary původní a správné. Je to i poučení kusé, neboť toto místo náleží příklonce -s nejen po aby, nýbrž také ve výrazech ty ses, ty sis, že ses, že sis atd., tedy všude, kde se příklonka -s setká se zvratným se, si. — Při příklonce -li poznamenává M., že takové -li není v slovech utvořených příponou -koli (kdokoli a p.), ale -koli není přípona, nýbrž slovo, příslovce s významem ‚kdy, kolik‘, a slova jako kdokoli, ačkoli a p. nejsou tedy slova utvořená příponou (tedy tím způsobem jako na př. uči-tel), nýbrž složená ze dvou slov (jako kde-kdo, málo-kdo a p.). V Mašínově definici příklonek praví se konečně, že jsou to slova, která se připojila k slovům předcházejícím. Ale i v té věci je definice v rozporu nejen s mluvnicí, nýbrž i s vlastními příklady Mašínovými. To může platit o výrazech jako když, jenž, kdosi, vždyť a p., v nichž se někdejší příklonka (-ž, -si, -t) skutečně připojila k slovu předcházejícímu a tvoří s ním nerozlučný celek; ale neplatí to o příklonkách jako -s (v byls a p.), -ť (v bylť) a p., které se nepřipojily k žádnému určitému slovu předcházejícímu, nýbrž jsou stále ještě odlučitelné a mohou se (právě tak jako slova jsi, ti, mu a p.) připojovati zpravidla ke kterémukoli prvnímu slovu ve větě (tys to řekl, tos řekl ty, řekls to ty? a p.). — Případů prvního způsobu, s příklonkou připojenou nerozlučně k slovu předcházejícímu, je ovšem v příkladech Mašínových většina. Ale právě v takových případech o příklonkách zpravidla již nemluvíme, leda když (při příkladech kmenoslovných) ukazujeme, z jakých prvků se slova skládají (na př. že když = k’-dy-že a p.); jinak jsou slova když, jenž, kdosi, cosi a p. pro nás (a je jistě žádoucí, aby byla i pro primány ve výkladech pravopisných) slova tak jednotná jako kdo, ten anebo past, řeč, daň a p. V příklonce musíme cítit i s dnešního stanoviska ještě slovo, t. j. hláskový útvar nadaný jistou samostatností; příklonka musí býti tedy (při nejširším pojetí slova) aspoň odlučitelná (byl - bylť, jdi - jdiž, cože nejde -co pak že nejde a p.) nebo přestavitelná (onť byl - bylť on a p.). — Že by se příklonky psaly zásadně dohromady se slovem předcházejícím, to je, jak bylo už naznačeno, poslední omyl definice Mašínovy; některé se píší dohromady (na př. bylť), ne ovšem proto, že to jsou příklonky, nýbrž proto, že to jsou útvary neslabičné, jiné napolo zvlášť (byl-li), jiné docela zvlášť (byl jsi). Naopak: právě ta slova, která pokládáme za příklonky ve vlastním slova smyslu (mu, ho a p.), nepíší se z valné většiny s předcházejícími slovy dohromady. — Že nejpodstatnějším rysem příklonek, který je důvodem i jejich přiklánění, jest a byla jejich normální nepřízvučnost, o tom není v definici Mašínově zmínky.

Taková je bilance rozboru pouhých prvních tří stránek mluvnice Mašínovy. Uznávám, že žádný autor a žádná kniha není bez chyb, ač v učebnicích, které mají psát odborníci a které ještě revidují odborníci, by jich mělo být co nejméně. Uznávám také, že mezi vypočtenými chybami jsou vedle hrubých chyb a omylů i menší poklesky, které snad, kdyby byly ojedinělé, bylo možno i omluvit, ale na čtyřicet chyb na třech stranách elementárních výkladů v knize pro primány, to je i na dnešní poměry přece snad jen trochu mnoho. A takové knize říká Zábranský »pozoruhodná novinka a výborná pomůcka«!

Tu je dvojí možnost: Buďto Z. knihu Mašínovu skutečně »pečlivě pročetl«, ale chyb těch nepoznal, anebo je poznal, ale v svém posudku o nich pomlčel. Která z obou možností mu více lichotí, ať si rozhodne u sebe sám.

To, co jsem napsal, není kritika knihy Mašínovy, nýbrž jen odpověď Zábranskému. Je v ní však bohužel i smutné svědectví nejen toho, do jakých rukou se dostává leckdy i dnes ještě psaní učebnic, i když jde o předmět tak vzácný jako jazyk mateřský, nýbrž i toho, jak lehkomyslně a nesvědomitě se pak takové knihy leckdy posuzují a dokonce schvalují.[5]

Naše řeč 2, ročník 13/1929

Předchozí Quido Hodura: Máchův Máj

Následující Dotavadní