Čupr

[Drobnosti]

Asi tak před 40—30 lety všecko, o čem by se dnes řeklo, že to je ‚správné‘, bylo čupr. Čupr mohl býti klobouk, bota, pes, kavárna, ples, děvčata v něm, mohli tam hráti čupr polku, která se čupr tančila atd. Byla oblíbená písnička »Já jsem čupr panská« a podle ní se říkalo o každé hezčí dívce, že to je čupr panská. A filologové i nefilologové se namáhali to slovo vysvětliti; hledali příbuzenství s příd. jm. čiperný (mor. čuprný), a zase s franc. superbe a it. superbo a s čím se vším, ale vše marně. Až na Štědrý den r. 1928 jsme se dočtli výkladu v Ránu: ve vzpomínkových feuilletonech »Redakce Nár. l. před 40 lety« vypravuje red. Jos. Vejvara o tehdejším členu této redakce, dnes komerčním radovi Karlu Čuprovi, synu známého filosofa Fr. Čupra, jak chodil vždy vystrojen podle nejnovější módy a i jinak byl vzorem elegance, a jak jeho jméno se stalo pojmenováním všeho pěkného. Výklad ten zní velmi pravděpodobně, a proto jej zapisujeme na památku a pro poučenou, jaké osudy mohou míti slova; kdyby se nás však někdo chtěl ptáti, co tedy je samo příjm. Čupr, oznamujeme předem, že o tom nic jistého nevíme (mohli bychom ukazovati jen na některá slova, která sama potřebují výkladu, jako je mor. čuprný, pol. czupryna, č. čupřina, čupryna, o němž v. výklad Matzenaurův v List. fil. 7, 41, sloven. čupra, ‚čtveračivé děvče‘ a j.). Slovo čupr má také Kott v Dodatcích v díle 6., vyd. r. 1887.

Naše řeč 3-4, ročník 13/1929

Předchozí Blanda

Následující Dareba s darebou