Smouha

J. F. Hruška

[Články]

[1]V chodském podřečí rozeznává se smouha a šmouha. Toto slovo značí skvrnu na nedbale vypraném kuse prádla, která povstala při ždímání a objeví se teprve, když prádlo schne. Slovo smouha vyskytuje se hojně jako název tratí lučních buď v čís. jedn. nebo množ. (Smouha za Chodovem, Smouhy u Postřekova, Draženova a j.). Původně užíváno toho slova o ladech a pastvinách, jež vznikly na místě vyporáženého lesa. Takovou velikou smouhu udělali na panství trhanovském blízko mého rodiště právě asi před sto lety. Můj otec tam tenkráte ve vykáceném lese tesal stavební dříví jako tesařský tovaryš. Ještě za mého mládí pásal v této smouze trhanovský ovčák velké stádo ovec. Byly to za mé paměti chudé pastviny, místy ještě se zbytky mohutných, od slunce do černa opálených pařezů; někde ležely větší i menší kameny, jinde vykukovaly suché kopečky, skoro holé, na nich sem tam bodláčí nebo zakrnělý jalovec, jinde zas mokro nebo bahnito, že se až temence dělaly a z temenců potůčky tekly. Jen ve středu podélné plochy, kterou za půl hodiny bylo co obejíti, zelenaly se dva nebo tři kousky louky, na něž si dva panští dřevaři »zplanýrovali« místo a za malý poplatek užívali pravé travné louky.

Asi před padesáti lety přišel na trhanovský panský dvůr nájemce, který změnil v lecčem tehdejší hospodaření. Zbavil se též chovu ovec; a tu nastala otázka, co se smouhou? Pokrokový člověk smluvil se s dřevaři-bezzemky v naší vsi a rozdělil mezi ně na malé kousky celou tu pastvinu tak, aby si v polohách vyšších a suchých vzdělali pole, v nižších a mokrých louky. Za několik let se ta věc opravdu podařila, ovšem s nesmírnou námahou a neobyčejnou vytrvalostí našeho dělného lidu, takže by dnes nikdo, kdo sám nepamatuje původní pustinu, v pěkné poloze těchto polí a luk nehledal staré Smouhy. Ze všeho zůstal jen název. Po vzoru panské smouhy udělala si obec Oujezdo na pokraji svého lesa, sousedícího s panským, malou smužku (smušku), ale nevyplácelo se honiti sem dobytek ze vsi, vzdálené na hodinu cesty, a proto si ji po nějakém čase zase zasázeli. Jméno Smuška však tomuto okrajovému lesíku zůstalo.

Chodští hospodáři, kteří mají louky ve Smuhách nebo —řekněme spíše — ze smuh, říkají o nich, že mají »kyselý kořen«, píci tedy méně dobrou, hodící se hlavně pro koně.

Jiná smouha, u nás řečená »Pískavá«, ukazuje, že toho slova ve smyslu obecném bylo užíváno nejen o pozemku po lese vyporáženém, nýbrž i o travnatých skvrnách uvnitř lesa starodávného, a to o takových místech, kde se jednak pro bahna a močály, jednak pro kamení a mrtvý škrobot[2] les řádně ujmouti nemohl, takže slunce do něho pronikalo a způsobovalo tu a tam na močálové půdě »zelené place« pro pastvu vysoké zvěře i na trávu dřevorubkyním travničkám. Pískavá smouha na sklonu Čerchova k Bystřici novým způsobem lesního hospodářství sice hodně zmenšena, ale do jisté míry zachovává si starou podobu dosud.

Naše řeč 6, ročník 13/1929

Předchozí Jiří Haller: Řeč přímá, nepřímá a polopřímá

Následující Zátor