«OCT DEC FEB » 11 2008 2009 2010 5 captures 30 Oct 09 - 1 May 10

Close Help

Vzteknouti se

Václav Machek, Z.

[Články]

V našem jazykovém povědomí se sloveso vzteknouti se již tak velice vzdálilo od téci, že si té souvislosti téměř ani neuvědomujeme. Za prvé, tvarem je to perfektivum, které samojediné se odchýlilo od ostatních sloves, jež se utvořila od základního slovesa téci. Vedle nedokonavého téci máme dokonavé složeniny utéci s přítomným časem uteku, utečeš atd., vytéci, přitéci, otéci (tvář oteče), zatéci, stéci a j., a to nejen ve spisovném jazyku, nýbrž i v řeči lidové (utýct, uteču, utečeš). Vzteknouti se stojí stranou od této rodiny, hledíme-li na tvary obsahující příponové -n- (infinitiv, indikativ a imperativ přítomného času). Za druhé, významová příbuznost s téci není v nynějších dobách už právě nejzřetelnější.

Přihlédneme-li k historii tohoto slovesa, nenajdeme, že by mělo nějaké vysoké stáří anebo osudy zvláště pestré. Staří Čechové říkali vztéci sě, vzteku sě docela tak jako utéci, uteku. Tak máme v Hradeckém rukopise věty: až sě chtieše (= chtěl, mohl) hořem vztéci 142b; nechaj ať sě hořem vzteče (= vztekl) 125b; div že sě hořem nevzteče 144a. Dva doklady minulého času: Filomon, zda s’ sě vztekl, že s’ tak smysla zbyl (insanis), Životy sv. Otců, vyd. Smetánka, 34b; div že sě túhú nevztekl, rkp. hraběte Baworowského 218. Dosti časté bylo adjektivum vzteklý, souvisící s tvarem minulého času (jako padl — padlý), a pak slova odvozená zas od něho, vzteklost, vzteklec, zvláště vzteklicě (o ženách), vzteklina. Příkladů ani neuvádíme. Obecné bylo asi rčení vzteklý pes (pominutý), na př. člověk vzteklý jako pes, Životy Otců 39 b. Vedle dokonavého vztéci sě bylo nedokonavé vztiekati sě.

Při tom je však zajímavé, že není staročeských dokladů pro slovo vztek. Nemají dokladu ani Gebaurovy sbírky k staročeskému slovníku, ani slovníky, připojené k vydáním jednotlivých památek. Ba v některých nářečích není prý ani dnes (bohužel nemůžeme toto negativní tvrzení doprovoditi přesnými údaji, to učiní snad budoucí atlas českého jazyka). Vztek se ostatně také liší od ostatních jmen utvořených od téci. Máme od téci jednak očekávané tok, vý-tok, pří-tok s kmenovou samohláskou -o- (jako u-nésti: ú-nos), jednak útěk, jež má ě (podle utiekati, kde bylo jať dlouhé) místo očekávaného normálního o bezpochyby proto, že je bylo třeba nějak odlišit od slova útok (na někoho). Vztek se neshoduje ani s jedním z obou druhů. Všecko nasvědčuje tomu, že vztek je t. zv. postverbativum, neboli že vzniklo teprve ze slovesných tvarů jako vzteku sě, vzteknu se tak, že hotový útvar slovesného základu (vztek-) byl beze změny převzat do nového jména. Je to tedy takové slovo jako rozpuk (vzniklé z rozpuknouti se, rozpukati se) nebo provoz (z provozovati).

Samo vzteknouti se nalézáme dosti pozdě. Nejprve máme zaznamenáno vzteknu se jakožto budoucí čas ke vztéci se v slovníku Fr. J. Tomsy (1791). Píše: »vzteknu se fut., vztekl se, vztéci se (vztect se), imperativ vztec se toll werden.« Takové byly tedy tvary v té době. Od Tomsy převzal celé heslo beze změny Palkovič (1821), jen přidal význam ‚zmizeti‘ (odkud?). U Dobrovského ani u K. J. Thama však n-ového tvaru vůbec nemají. Je viděti, že v době, kdy Tomsa skládal svůj slovník, žilo jenom vzteknu se a ostatní osoby jako výraz budoucího času, tak jako je ještě nyní řeknu futurem k říci. Infinitiv vzteknouti se čteme po prvé (pokud je známo) u Ant. Marka 1823: nepokojem při jídle, při schůzce, při odpočinutí nejenom člověk, alebrž hovado mohlo by se vzteknouti. R. 1814 má ještě tvary bez n: Nechtěj se po zlatě hnáti, — o jeho blahosti není co státi. — Davši ti péče, — zlato se vzteče (= rozteče, rozplyne), — čím více tě zchlácholí stříbrný zvuk, — tím více ti natropí lopot a muk (Nové básně 5, 146). Možno říci, že užil tvaru sice ještě známého, ale přece již pomalu se ztrácejícího, jediné pro rým. Ukazuje to však, že v těch letech, to jest asi v první čtvrtině minulého století, děl se přechod k novému tvaru (n-ovému), že vzteče se bylo ještě živé. Marek má též jeden doklad na podst. jméno slovesné: »To je k vzteknutí!« (Divadlo z ochoty 50). Při této příležitosti si můžeme dobře ukázat, že od takové věty to je k vzteknutí byla přímá cesta ke kratšímu to je k vzteku. Je to tak, jako když řekneme, že se dřeme do úpadu (je totiž ještě jiný úpad = dolina), nebo když Slovák řekne, že se smál do popuku (místo aby řekl, že do popučenia nebo do popukania). Jinak zřetelných dokladů pro n-ové tvary z této starší doby není. Objevují se sice minulé časy jako na př. vztek se lev (Chmela, Bajky 2, 112), ale nemůžeme tvrditi, že příslušný infinitiv k němu byl vzteknouti se (jako máme nyní padnouti — padl). Možná, že Chmela říkal ještě vztéci se, k čemuž bylo vztekl náležitě utvořeno jako utekl k utéci. Ani v druhé polovici minulého století nemáme mnoho dokladů, ačkoli v obecné řeči se už říkalo tak jako dnes vzteknouti se a nikoliv vztéci se. V Mudrosloví Čelakovského (1852) 481 čteme přísloví U Černovic, u Křeče, zima div se nevzteče (týká se to Táborska), ale v příslovích se všelijaké archaismy udržují rýmem velmi dlouho. V dnešní době vztéci se už nadobro vymizelo a máme jen vzteknouti se, jehož význam se poněkud rozšířil na vzteknutí z rozličných příčin (na př. vzteknout se láskou, Neruda, Různí lidé 1871, str. 45).

Podobný vývoj byl též v polštině a v lužičtině. Třeba poznamenati hned, že sloveso vztéci je hlavně západoslovanské; objevuje se pak ještě v maloruštině (vsteklyj, vstikaty śa, vstič) a v slovinštině (vsteči, stekel). Miklosichův slovník církevní slovanštiny má také v’stekl’ z jednoho velmi pozdního rukopisu (původu ruského).

Polština má ještě nyní takový stav, jaký byl u nás, když Tomsa psal svůj slovník, t. j. wścieknę je jenom futurum. Přítomný čas má ještě starý tvar: ledwo się nie wściekę od złości (z varšavského slovníku). Lužická srbština je asi na tom stupni jako čeština. Nalézáme tam infinitivy hor.-luž. (dialekticky) sćeknuć, dol.-luž. sćaknuś (śćaknuś), rozćaknuś, zasćaknuś, velmi časté je adj. hor.-luž. sćekły (dol.-luž. sćakły), ale jsou i tvary upomínající trochu na čes. vzteknutý (je u Bož. Němcové), sćakńony (šćakńony) ‚pominutý‘. Vidíme tedy, že obojí lužičtina spolu s češtinou postoupily hodně kupředu, kdežto polština se poněkud opozdila.

Slova vzteknouti se, vztekati se, vztek, vzteklý a ostatní nepatřívala ke vznešeným a ušlechtilým ozdobám české řeči. Podle soukromé zprávy se pokládají na Litomyšlsku za sprostá a i venkovský lid jich užívá zřídka. Podle téže zprávy byl v Litomyšli učitel, který tato slova velmi nerad slyšel a přikazoval žákům, aby jich neužívali. Bylo to tabu, téměř takové, jako jsou některá slova dobře známá, jichž nelze v slušné společnosti vysloviti. Také my cítíme, že znamenají nejvyšší stupeň zlosti. Dobře cítíme, že je rozdíl, řekne-li se o někom, že má zlost anebo že má vztek, že se zlobí (hněvá) nebo vzteká. Můžeme říci bez urážky, že X. Y. se na nás zlobí, ale říci, že má na nás vztek, to by vždy dobře nešlo. Snad pro tyto příčiny nemá slovo vztek starých dokladů, takže ani nevíme, jak je staré.[1] Významová stránka těchto slov je mnohem zajímavější než jejich historie. Souvislost s téci je nepochybná. Ale když uvažujeme, jak to, že význam ‚zlost, rozzlobiti se‘ souvisí s téci, octneme se na rozpacích. Abychom si vysvětlili, jak se to tak mohlo státi, musíme se seznámiti s tím, jak na rozličná citová hnutí (radost, hněv, žal, bázeň) pohlížela »primitivní mentalita«, jak si prostý člověk dávnověku představoval vznik takových duševních stavů. Primitivní člověk se domníval, že city a vlastnosti povahové mají své sídlo v jistých částech těla. Odedávna do dneška (aspoň v poesii) se spojuje láska a srdce, rozumové schopnosti a mozek (toto právem), udatnost a prsa. Staří Indoevropané jedli srdce zabitého nepřítele, aby byli pak srdnatější a silnější. Ještě dnes je docela běžné přesvědčení, že hněv má své sídlo v žluči. Ta se pokládala za něco jedovatého, zlého. To domnění vzešlo nepochybně z toho, že žluč má velice hořkou chuť jako mnohé jedy, tak hořkou, že dovede, když se rozleje, zkazit maso k nepotřebě.

Podle jazykových svědectví, která uvedeme níže, představovali si staří, že při zlosti a žalu se žluč rozmnožuje, že nabývá objemu, což se s prudkostí hněvu může stupňovati až k rozlití, k prasknutí. Čím větší žluč kdo má, tím je prý zlostnější. I my říkáme, že někdo mohl zlostí puknout, že mu pukne žluč a podobně. Naproti tomu je charakteristické, že hrdlička a holub, pravzory mírnosti a dobroty, žluči prý nemají. Tak se věřilo obecně, t. zv. »fysiology« středověké to hlásají ve svorné jednotě a podle nich ostatní stará literatura. Evang. sv. Matouše s homiliemi má věty: Prvá vlastnost (holúbkova), že žluči nejmá. Takéž my ižádné hořkosti, ižádné zlosti nejmiemy (nemějme) na svém svědomí (44 a). Pojmy žluč a zlost se tak snadno sdružují, že žluč metonymicky zastupuje zlost. Jeden příklad za mnohé: To bude opět žluči a hořkosti, že bych ani za celý večer se rač neviděl (A. Marek, překl. v. d. Velde, Div. z ochoty 6).

V jazyku žijí do dneška slovní obraty, které vycházejí z představy, že při zlosti, stesku a žalu se žluč rozlévá. Tak píše valašský povídkář Jan Petrus, Kotržiny 107: …to už sa mi žlučú zalély vnitřnosti…; — nebo na str. 110: zato Ozef hoří a tváře mu planou, oči zlostně svítí, vždyť všecky útroby má zality žlučí. V nářečí moravských kopaničářů (na Uherskobrodsku) se říká, že žluč přetéká. »Ten váš jed (= hněv) vám škodzí na zdravie, a keď sa něprestaněce jedovac, preceče vám žluč a vy pójdzece do jamy (= do hrobu) spjaš než váš pán« (Jos. Hofer, Kopaničářské povídky 199). — Když se mu [starému Vojáčkovi] zdálo, že by kopaničáři prohlásili mrtvého Byčáka pomalu kopaničářským svatým, přetekla mu žluč a zakřikl na ně: »Nefrfocte! Jeden jste hlúpější než druhý a všichni na jedno kopyto.« (Tamtéž str. 21.) Z Minaříkových překladů Dostojevského mám zaznamenánu větu: …večer a v noci zmocnil se ho opět nejhnusnější a nejfantastičtější stesk. »Zdali se mi nerozlévá žluč?« pochybovačně se tázal sebe Velčaninov (Věčný manžel, str. 16). — »Učitelé mají rozlitou žluč« (protože se musí stále zlobit se žáky), praví taktéž Dostojevskij (překlad Běsů 2, 87, vyd. Otto). I u Poláků jsou podobná rčení: Jowisz uczuł (= ucítil), že mu się žołć rozlewa (z Boleslava Prusa). Slováci říkají zlosti jed, zlostný sa jeduje; je to ovšem totéž slovo co naše jed (také u Němců je dial. sich giften = zlobit se). Máme třeba větu: Nevedela [Katrena] v chytrosti (= rychle) pochopiť, čo sa mohlo stať, ale tým väčšmi porozchodil sa jed (= rozešel, t. j. zvětšil se hněv), keď porozumela, aké nebezpečie ukazuje sa domu (J. Cíger-Hronský, Žltý dom v Klokoči 179). Vyznačenému obratu porozumíme jen tak, že si představíme, jak jed (= žluč) se vskutku rozchází, t. j. rozlévá, rozšiřuje do celého těla (nikoli že přestává, jak bychom myslili).

Můžeme tedy míti za to, že v slovese vztéci se vězí význam ‚roztéci se‘. Předpona vz- chce vyjádřiti zde takový stav žluči, že se z klidu dostává do kypění, že mohutní, takže může přetéci, roztéci se. Sami říkáme, že v někom žluč vzkypěla, že vře (anebo jenom krátce bez podmětu: vřelo to v něm). Předpona vz- se sice nekryje významem s předponou roz-, ale v některých případech mají obě funkci skoro stejnou (na př. vznítiti = roznítiti).

Tento vylíčený způsob chápání hněvu nám vysvětlí některé detaily, které nalézáme v lidové slovesnosti, hlavně v pohádkách, a zase ony naopak potvrdí to, co jsme vykládali výše. V slovenských pohádkách totiž zlé bytosti jako čarodějové, čarodějnice, draci, zlé macechy, když se jejich zločinné plány a úklady skončí nezdarem, od hněvu puknou a rozlijí se na smůlu nebo na kolomaz. Tito tvorové, charakterisovaní nejvyšší měrou zloby, kterou mají v své přirozenosti, mají patrně podle fantasie lidu žluč tak černou a hustou, že to je pak už smůla nebo kolomaz, a tak velikou, že jsou »samá žluč«, jak bychom řekli. Lidový vypravěč pohádek málokdy zapomene připomenout, že se čaroděj rozlil na smůlu (na kolomaz), takže se tento obrat stal tradičním. Naproti tomu se v českých pohádkách tento rys (rozlití na smůlu) vyskytuje velmi zřídka, Tille (Böhmische Märchen) má příklad jen jeden (na str. 103).

V Prostonár. sloven. povestech Dobšinského (seš. 9, str. 49, Turč. Sv. Martin 1922) se praví: »Vtom vpáli drak do dverí, a ako ho (mládence) zazrel, že je už tam, len od jedu zareval a hneď sa rozlial na smolu.« Jiné hojné příklady najdeme nyní v Polívkově Súpise slovenských rozprávok (dosud vydány tři díly v Turč. Sv. Martině 1923, 1924, 1927). Nejčastěji se zlostí rozlévá čaroděj nebo čarodějnice, když vidí své úmysly zmařeny. »Ďaleko ňehali za sebou [Janko se svým koněm] starú čaroďejnicu, ktorá, viďjac, že ích uš ňemuože dohoňit, od velkjeho hňevu a žjadosti pomsti na vrjacu sa rozljala kolomaš« (Súpis 2, 254). Ta vriaca kolomaž (= vroucí, vařící se) upomíná na naše výrazy vřelo to ve mne, rozpáliti se hněvem a p. V jiné pohádce se vypravuje, jak »Ježibaba od velkího hnevu sa na smolu obrátila, ket jej to Mikuláš povjedau« (2, 329, pod. 3, 102 a 3, 324). Na jednom místě je to proti obyčeji vyjádřeno jiným obratem. Striga (čarodějnice) pronásleduje svou dceru zvanou Uljancicaj a jejího osvoboditele, kteří se proměnili v rybník a kachnu. »Vtom prilahla k vode a začala hu (= ji) tuho ztrebat, tak že už temer na dno skoro bila vipila, ale sa už do nej nespratala (nevešla) voda, len tu ti milú strigu roztrhlo na poli (= na půl), nezostalo z nej len smrad a smola« (2, 227). Také nečaroděj se může rozlíti. Otec princezny, kterou mu junák šťastně unesl, »od hnevu sadol si na strom a rozpustil sa« (2, 159).

Pak máme ještě více příkladů takových, že v nich není výslovně řečeno, že ten a ten se rozlil z hněvu, nýbrž jenom, že se rozlil na kolomaz, i když příčinou skonu nebyl hněv. Takováto smrt se stala skoro typickou pro čaroděje obojího pohlaví, draky, čerty, sem tam i pro jiné nadpřirozené bytosti nevalně příznivé člověku.

Tak na př. černokněžník, když prohraje proti třem chlapcům: »A braca (bratři) ešči daľej ho pophaľi (postrčili) gu temu koňu, až śe calkom gu koňu dostal… koň kopnul, doraz śe čarnokňažnik na koľimaź rozľal« (1, 330). Podobně se strigún (čaroděj) »na kolomaz obrátiu« 2, 456, Čarodějnice se rozlila na kolomaz 2, 409, v podobě kočky pak u Czambela, Slovenská reč 216: »Už vidzeł [Janko] zdaľeka totu čarnu mačku, ľem śe jej tak oči ľiščeľi. Ta mačka scela (chtěla) doňho skočic, aľe on frišni (rychlý) buł, skorši on do ňej kopnuł. Jak on kopnuł do ňej, tak ta mačka śe rozľala na koľimaž, a to bula ta stara kačmarka, striga.« O drakovi se to vypráví také dost často, v Súpisu v 1, 219 a 2, 37 (= 2, 41 a 2, 43). Skalní panna radí Jankovi, jak zahubit draka: »Potom daj zožrať ten prútik tím žrútom, i hneď v kolomaž čjernu sa premeňja« (Janko Matúška, Nitra 2, 1844, 20). Jiný příklad z mnohomluvné literární parafráze pohádek: »[Kôň Sivko] tam hrozne kopnul zadnou nohou, následkom čoho drak padol z nesmiernej výške (!) na zem tak, že sa hneď přeměnil v opravdivý kolomaz, čím Maďaři ešte i po dnes koče mažú.« (Strýko Árpád, Kráľevič jedináček, Budapešť 1914, str. 56.) Také čert končívá tímto způsobem (2, 50 a 363; 3, 384; Czambel Slov. reč 352), též »Loktibrada« (2, 107 a 114), sestra-falešnice 3, 332, umrlec, který si jde pro dívku (verse látky o svatebních košilích) 3, 358 a 365, »Ďalekohľad« (totéž co náš »Bystrozraký«) 3, 453. Je vidět, jak je tento pohádkový detail vypravěčům dobře známý a docela běžný. Jeden vypravěč dokonce ho užil přes čáru a velmi nevhodně. Děvče utíká před čarodějnicí, ta je už skoro dohání, děvče hodí za sebe hřebínek, ale místo aby se proměnil v hustý les, rozlil se hřebínek na kolomaz (1, 188).

Úsloví rozliať sa na kolomaž bylo každému tak dobře známo z pohádek, že dokonce přešlo do obecného majetku slovenské lidové řeči, což je úkaz tuším ojedinělý. Jak se ho užívá, uvidíme ze tří příkladů vzatých z Kukučína, který dovedl zachytit řeč oravského lidu se vzácnou věrností. V jedné povídce líčí starého lakomce: Načúva prosbám, hrozbám i kliatbam s úsmevom potupným, chladným, bez milosrdia a bázne. Čuje sa vystatovať (se vychloubat): »Rozlejte sa na kolomaž, blázni! Ja sa netrápim, mám peniaze…« (Spisy 3, 117). Česky by ten starý lakomec závistivcům řekl asi »můžete se třeba rozkrájet!« nebo »pukněte si třeba vztekem!« Druhý příklad: (Muž chce s voly na trh, chce jim pomastit rohy máslem, ale žena mu ho nechce dát.) »Ale to ti povedám, že vo vedre (ve vědru) už nemáš masla ani ako hrach. A sadla tvojim volom na rohy veru tiež nedám, ani slaniny, a čo sa hneď na kolomaž rozleješ« (tamtéž str. 137). My bychom řekli »i kdybys třeba hned zlostí pukl« Podobně v románu Mať volá 2, 132: »Skúsiš, čo je žena, keď sa zahrdúsiš (totiž až se oženíš). Jej ostane na vrchu, a čo sa na kolomaž rozleješ« (= i kdybys dělal co chtěl).

Není naším úkolem sledovati tyto výrazy v lidových podáních až do úplnosti, také přestáváme jenom na pohádkové látce československé. Chtěli jsme jen ukázat, jak národopis může někdy ukázati cestu výkladu jazykovému.

Laskavému čtenáři se jistě namane otázka, máme-li pokládati tyto představy primitivního člověka jenom za naivní výklad »stůj co stůj«, či mají-li snad nějaký skutečný fysiologický podklad, jinými slovy, souvisí-li opravdu činnost žluči nějak s jistými duševními jevy. Jakožto odpověď uvedeme novinový referát o nedávných pokusech, o nichž byla zpráva v berlínské Umschau. »E. Witkower konal pokusy na člověku, aby zjistil vliv duševního hnutí (radosti, smutku, úzkosti a zlosti) na vyměšování žluči. Osobě v hypnose byly sugerovány rozličné duševní nálady a současně měřeno množství vyloučené žluči; sondou zavedenou do dvanáctníku byla žluč převáděna do zkumavek. Radost, smutek i úzkost vzbudily větší vyměšování žluči, jež se dostalo skoro současně se vzbuzením příslušného stavu. Naproti tomu zlost zastavila zcela výtok žluči, nebo aspoň jej silně omezila. Také jakost žluči nebyla vždy stejná; žluč v radosti vytvořená byla zvlášť světlá. Proč se za zlosti žluč nevylučuje, nedalo se zjistiti, zdá se, že běží o jakousi křeč žlučovou; tomu nasvědčují lehké bolesti, jež za zlosti je cítiti v horní části břicha. Trávení za zlosti je velmi ztíženo…« (Lid. noviny 28. VI. 1929.) Zdá se tedy, že staří byli na dobré stopě, když podezřívali žluč, že je v nějakém vztahu k mocným projevům citů, i když nevystihli věc náležitě a směšovali různé příčiny (hořem se vztéci i hněvem).

K hořejšímu výkladu třeba připojiti ještě dvě drobnosti významoslovné.

1. V dnešní češtině sloveso vztekat se má leckdy význam už poněkud oslabený. Říká se nevlídně o dětech, že se vztekají, když dovádějí s velikým křikem. Ve východních Čechách (a snad i jinde) se říká, že se rozpouštějí. Chlapec, který se rozpouští, je rozpustilý nebo rozpustilec, rozpusta. Výše byl uveden jeden citát, jak otec princeznin »od hnevu sadol si na strom a rozpustil sa«. Je zřejmé, že rozpustiti se, rozpouštěti se, rozpustilý vyjadřovalo původně tutéž představu jako vztéci se, vztekati se, vzteklý, ale že časem původní významový obsah těch slov vymizel z povědomí. Vztekati se, vlastním smyslem ‚roztékati se‘, dostávalo časem slabší a slabší odstíny: zuřiti, řáditi, počínati si prudce a podrážděně, hádati se, křičeti, nadmíru dováděti. Staročeské slovo vzteklec a novočeské rozpustilec jsou úkazy téhož druhu, výrazy téže představy, jenomže slovo rozpustilec svůj význam zúžilo a pozměnilo. My dnes chápeme rozpustilý asi jako ‚nevázaný, puštěný z otěží‘, ale neprávem. Podrobná historie slov rozpustiti (se) a rozpustilý by však vyžadovala zvláštní úvahy.[2]

2. Kromě rozlíti se na kolomaz (na smolu) vyskytují se v pohádkách porůznu výrazy typu rozsypati se (na prach), roztrhnouti se (na kusy), puknouti. To už se objevuje sem tam i v českých pohádkách, ale přece jen málo, na př. Tille 22 (nevěrná sestra se rozsype na prach), 145, 146, 149, 154, 168, 320. V slovenské pohádce zakletý stařec prosí dvanáct junáků, aby mu usekli hlavu. »Na to ako mu hlavu zťali, sa starec v prach rozsipau« (Súpis 3, 172). Jinde tak končí dívka, pro kterou si jdou umrlci (utekala až domov, kde spadla na prah a rozsypala sa« 3, 370). Baby-čarodějnice tak hynou, na př. 2, 139 baba »od velkého hňevu a zufanlivosti od jedu sa rozpučila«. Jinde baba »sa tak hodila od jedu o zem, že sa celá roztrhla na štiri kusi« (2, 155). Také drak, když ho kůň v povětří shodil se sebe, »capne na zem ako jeden vrch, a narás sa na kusy popukal« (2, 56). V staré češtině je sloveso rozpučiti sě v tomto smyslu doloženo hojně (ta saň sě rozpuči Passionál 321; že sě hořem nerozpučíš [mé srdce!] Kruml. 370b). Shoda se sloven. rozpučiť sa je pozoruhodná, máme tu jednu z lexikálních shod staré češtiny s nynější slovenštinou.

Je viděti, že pojetí rozsypati se, puknouti je sekundární a řidší varianta náhlého skonu pohádkových bytostí, vyjádřeného obratem rozlíti se. Puknutí a pak i roztržení na kusy bychom pochopili ze vztekání, roztékání, ale rozsypati se na prach je poněkud divné. Snad je v tom takové stupňování výrazu, jako když řekneme rozbiju to na tisíc kousků, rozmlátím to na prach a pod.

A zase i tu shodují se s těmito představami výrazy živé řeči jako č. puknouti zlostí a rozsypati se zlostí.[3]

---

Naše řeč 9, ročník 13/1929

Předchozí Josef Zubatý: Z novot našeho spisovného jazyka

Následující Jiří Haller: Úvod do filosofie