O přechylovací příponě -ova, -ová

František Cuřín

[Články]

Několik poznámek

V Smetánkově čísle Naší řeči hájí Ant. Frinta theorii, podle níž by měla přechylovací přípona -ova mít tvar jmenný, mluví-li se o ženě svobodné, a tvar složený, mluví-li se o vdané. Není to ovšem theorie nová. Již r. 1876 se o ni vedla diskuse v čas. Pokrok. Brus Matice české 1877 tento rozdíl zavrhl, protože je »nový, na starých listinách nezaložený a nad to i zbytečný«. Skoro týmiž slovy zamítla novou theorii i Naše řeč I, 191 a III, 196. Také Oldřich Hujer pokládá toto pravidlo za »zcela vymyšlené a jen zdánlivě hlubokým výkladem opřené« v LF. 44, 1917, 361—369 v kritice spisu Al. Hlavinky »Povaha česká v řeči«. Nové theorii schází právě historický základ. Ze starší doby jest velmi málo dokladů, které by byly bezpečně jmenné. Frinta nezná ani jednoho, jen dva uvádí Fr. Oberpfalcer ve spise Jazyk knih smolných, str. 153. V gruntovních registrech Hradiště hory Tábor[1] se najde takových dokladů sedm, vesměs v dativu: 14a Bálkova Anka z Ostie dala domek svój Margretě Šerlově tetě a Lidce Ctiborově (-owie) 1435; 18a Jakub mincéř prodal domek Káči oleynikovie 1435; 51b Vaněk Lomnický prodal a vzdal dóm svój … Káči Ssimowie 1441; 58b Kórka prodal a vzdal dóm svój Dorotě Jankowie 1443; 92a Jan pacholek zóstává za tu dědinu VI kop Nětce moyziessowie 1447. Dva doklady jsou bez křestního jména: 6b Řieha prodal miesto … wlczkowie 1433; prodal miesto burakowie 1435. Není však možné bezpečně určit, je-li tu řeč o ženách vdaných či svobodných. Přece však je pravděpodobné, že aspoň Káča Šímová byla vdána, neboť r. 1450 (122b) je zápis o prodeji domu Tobiášovi Šímové (-owe) synu. Tendence k skloňování složenému byla u těchto jmen velmi silná. Všechny genitivy (44) jsou tvary složené, v dativě je složených tvarů 21. O sklonu k skloňování složenému lze soudit i z případů, kde bychom čekali skloňování jmenné a kde ve velké většině dokladů také bývá; jde o přídavné jméno přivlastňovací při určení žena (máti) čí: 3a Jakúbek švec kúpil dielnici u Káče nebožce Křížové ženy 1432; 22b Zika muž nebožce Šmídové ženy 1444. V dativě: 111b Káči nebožce Škřěčkové 1449; 53a Petře ženě Provodové z Miličína 1441. Doklad na složené skloňování v jiném spojení je toliko jeden: 21a Jankovi Oršilinému muži 1435. Všude jinde je náležité skloňování jmenné: 23a muž nebožce Šmídovy ženy 1435; 88b Máni, své dceři a Petrově Pěkníkově ženě 1439; 57a Máni Šímově mateři 1442; 34a Duoře Tomáškově ženě 1440 atd.

Ze 16. století je mi znám toliko jeden doklad jmenného tvaru: Vzal prstenů VII Klichovi … i dal jeden Martě Praskačově 1523 (smolné knihy táborské A 21a). Nevím, byla-li vdaná či svobodná. Gebauer Hist. ml. III, 1, 263 uvádí genitivní doklad skloňování jmenného z archivu kolínského: manžel Lidmily Králíčkovy a j. Frinta správně upozorňuje, že jsou tu uvedeny jen tvary genitivní, a ty nejsou spolehlivé, protože se už od 14. století úží é v í a starý pravopis nedává možnosti určit, kde jsou tvary jmenné a kde již složené. Příklady Gebaurovy bychom mohli doplnit: DB 1b vedle popelakowy domu 1523[2]; DC 3a vedle hlumowy domu 1524; EK 2a pod lukssowy bednářky lukou 1550; F 104a Vondřej ffogtowy syn 1557 (2 krát); F 501a smlúva po smrti Anny duhowy vo domu puol 1561. Jsou to tvary jmenné či složené? V dativě je také úžení: DD 1b prodal duom svuoj Anně horowj 1525; DC 3a prodal puol pivovara paní Anně lazebnikowj 1524; DA 10a prodal duom svuoj Anně miessecznikowj 1523; DC 1b Šitě petrowj z Celkovic 1524; D 33a Martě hradowí 1523. Pozoruhodný je rozdíl v písmě: v genitivě vždy -y, v dativě -j. Je to náhodou, či to má i jiný význam? -y- může ovšem značiti také délku: CJ 4b Anna Ťopynkowa 1542 (jinde Topenkowa), DX 10b Dorota pylowa 1540 a j. -j- se však (pokud vím) v táborských knihách na označení délky obyčejně nepíše. Připomínám, že tu je všude řeč o ženách vdaných.

Stejná pochybnost jako v genitivě je i v akusativě; kde se píše -au, je ovšem tvar složený zřetelný: BH 6a z těch peněz ji, Alžbětu ploczkowau, kvituje 1546; DJ 1a dal bernuk za Markýtu slepiczkowau 1530; CK 9b dobrovolně položil za Marketu Slaupowau VI kop 1546. Dva doklady jsou psány -owu: CA 18b Jakož jest vinil Margetku Skopczowu z toho 1519; BK 18a Dorotu lukssowu z toho touto kvitancí propouští 1551. Oba tyto příklady můžeme vyložiti jako složené tvary, neboť konservativní písaři zachovávají až do polovice 16. stol. ú: za rathuzem 1532; polovici, kteruz má… 1532; swu spravedlnost 1529; mezi maresskowu… 1540; smluwa 1559 a j.

Tvarů složených se však v městských knihách vyskytuje ohromná většina. Mluví se tu vždy o vdaných ženách. Dlouhé -ová bylo i v nominative, jak dosvědčují doklady: CE 2a Dorota Sskwarowaa 1544; EH 1b Magdalena Markowaa 1547. V genitivě i v dativě je délka často označena i graficky: DB 8a Alžběty Braumalowee 1529; CC 8a podlé czapowee 1533; DX 7b od drzewowee 1541 atd.; DG 4b Markétě Miczowee 1529; F 14a Markétě Lapaczkowee 1554 atd.

Průkazné pro novou theorii by byly ovšem dativy jmenné, ale není jich. Známe však dativy složené u jmen, jež značí svobodné ženy. Příklady mám z druhé ruky; lze jim však věřit. K. Thir, Staré domy a rodiny táborské, Tábor 1920, otiskuje doslova některé soudní texty (pokud Thir cituje, přepisuje správně; jakmile interpretuje, dělá chyby) a v nich jsou doklady: str. 265 a jí, Kateřině Šantrůčkové, rozkázali, aby se paní opatřila r. 1540; str. 536 přišla sem s druhou podruhyní k Charvátce vo cejch k Veronice Lucínové 1603 (tamtéž: Jak se brzo dostala do vězení Veronika Lucínka); str. 551 Služce Dorotě Masáčkové má napřed pravý prs … býti uštknut 1702; t. pokuta proměněna jest Dorotě Masáčkové k vymrskání 1705; str. 342 Anna Vítů Mařeně Růžičkovej přes hubu facku dala… 1707.

Doklady na jména žen svobodných tvořená příponou -ová se v listinách málokdy najdou. Najde se jich snad více, až bude lépe poznána mluvená řeč 16. a 17. století. Prameny k tomu jsou v zemském museu i po venkovských museích skvělé. Téměř nikdo se jich však ještě nedotkl.

Theorie o rozlišování -ova: -ová se často opírají o novočeský usus hovorový, který podle několika svědectví také rozlišuje -ova u svobodných a -ová u vdaných. Z nářečí horáckého na východě českém (z okolí Čes. Třebové) uvádí doklady J. Tykač, Český lid X, 1901, str. 396: Kača Machova, gen. dat. Kači Machovy, ak. Kaču Machovu, instr. Kačou Machovou. »O vdaných osobách se mluví s dlouhým -á: Jan — Janová, Rybičková, Machová.« Fr. Oberpfalcer v NŘ. 17, 1922, 72 sl. určuje hovorový usus v týž smysl: »V hovorové češtině příjmení žen neprovdaných, jsou-li spojena s křestním jménem, zpravidla mívají podobu přivlastňovacího jména přídavného na -ova: Anča Sýkorova … «. Z Hradce Králové uvádí příklady Ignát Herrmann NŘ. II, 209. Tato tvrzení jsou nepřesná a v některých formulacích myslím i chybná. Ukazují to už samy doklady v citovaných popisech uváděné. Neboť na podporu tvrzení, že příjmení žen svobodných spojená s křestním jménem mají tvar jmenný, sice se uvádějí jména svobodných s křestními jmény, jména vdaných jsou však bez křestních jmen: Kača Machova-Janová; Anča Sýkorova — jihoč. spráfcová, slouhová. V dnešní hovorové řeči se však nepozná z tvaru Kača Machova (a probírané doklady jsou toho nepřímou oporou), je-li řeč o ženě svobodné či vdané. Fána Kozíbrádkova (jihoč. na Bechyňsku; jediná Františka ve vsi) byla šedesátiletá vážná žena, jež měla jedenáct dětí, nejstarší syn byl pětatřicítiletý; každý znal Fánu Kozíbrádkovu.[3] Ale ostatní pády jsou složené, gen. -ový, dat. lok. -ovej. Vdané jsou Stáza Špačkova, Tonka Stachova, Mářa Bělohlavova (za svobodna se jmenovaly všechny jinak; jsou (20—30) třicetileté, všechny mají malé děti). Stejně teta (= obyčejné oslovení m. paní) Duškova, -ovu; ale Dušková, -ový, -ovej, -ovou; stará, mladá Dušková; paní Dušková. Řekne-li se Duškova, myslí se spíše na svobodnou; každý však ihned cítí, že je tu něco vynecháno, co si lze snadno doplnit: Duškova holka, Mařka a j. V lidové řeči, v nářečích tedy opory pro tuto theorii nenajdeme.

Doklady z krásné literatury nám asi také tuto otázku neosvětlí (leda by spisovatel vědomě tak psal podle theorie -ova, -ová). Frinta cituje doklady z Jiráska a z Němcové, kteří pocházejí ze severových. Čech. Prošel jsem spěšně dvě Jiráskova díla, která jsem měl po ruce. Nezachytil jsem všechny doklady, ale i to málo nutí k opatrnosti. V Sebraných spisech XIII (u Otty 1905) má jméno svobodné opravdu tvar jmenný: Tváře Báry Krčmářovy se rděly, oči její zlostí se leskly 144; ba i Báry Krčmářovy si všímal 157. Je však také Baruška Krčmářová 142, Bára Krčmářová 140. A jak s tím srovnáme doklad: Tam se Petr Kmínek, tenkráte poručík, dostal se svým oddílem a bydlel u vdovy Dimeličovy (!) 27? Vedle toho je: vedl paní Lončarevičovou k povozu 64; přinesl telegram na paní Lončarevičovou 83. Tamtéž: stará Zvěřinová 21; Bornová dnes pozdě strojila večeři 121; Bornová hleděla ven 123. — V díle XXI Sebraných spisů (Psohlavci): vždy Manka Přibkova (svobodná) 46 a j.; v ak. také: mladou Přibkovou Manku 56; za to nový host skoro samou noc mladou selku navštívil, Dorla Řehůřkova, Jiskry dudáka žena 152; jen Kozinova Hančí vyhýbala se těm řečem 116; Hančí Kozinova meškala po všecku tu dobu ve veliké světnici 181; také však: Hančí Kozinová se vstávajíc, lehajíc modlila 137; bylo týden po tom, co byla Hančí Kozinová prosit u vrchnosti 244; všichni se ohlédli po Hančí Kozinové 204. Vždycky však je: mladá Kozinová 152, 176 a j., stará Kozinová 15, 16, 22, 30, 54 a j. — Světlá, Kresby z Ještědí² (Otto 1922) má také doklady jmenné i složené: Má se Havel zejtra Verunce Adamově postavit za mládence 195; »Co nám dobrého přineslas?« »Mnoho ne, jen srdečné pozdravení od nevěsty Verunky Adamové« 206.

Některé doklady však vzbuzují námitky i proti zjednodušujícímu sociologickému odůvodnění theorie: Jirásek, Spisy XIII, 123: »Když ji (koně Myšku) Jarolím tenkráte od Humenských odváděl, stála dcera Kaválkova, Františka, na záspi.« Františka se provdala a za několik dní »stěhují Kaválkovu Františku« 123. Je tu však jmenný tvar. Nemůžeme viděti týž případ i v Gebaurově dokladu »manžel Lidmily Králíčkovy«? A priori to není vyloučeno, neboť v 15. a 16. století si žena z rozmanitých příčin (na př. když se muž přiženil) zachovávala jméno, které měla za svobodna, a muž se jmenoval podle ní. Můžeme tu předpokládat, že by se tak lišilo skloňování téhož jména před svatbou a po svatbě, zvláště víme-li, že již od počátku 16. století a zvláště v 2. pol. tohoto století jmenné tvary jmen přivlastňovacích v mluvené řeči kvapem ustupují tvarům složeným?

Kdybychom chtěli provést onu theorii důsledně, došli bychom k některým podivnostem. Jirásek, Spisy XIII, 136 má větu: Ženskou měl jen jednu rád: Františku Rouskovou. Františka se nikdy neprovdala a po letech »i bývalá jeho milá měla vlasy již šedivy a říkali jí bába Rousková«. Ani jednou není Rouskova, vždy buď Rousková 138, 142, nebo stará Rousková 145, 146, ta čarodějnice Rousková 152 a j. Teta Vavřincová v Kresbách z Ještědí byla také do smrti svobodná, a přece je tu vždy tvar složený (str. 58 třikrát, 60, 61, tetu Vavřincovou 62 atd.). Dříve již jsme viděli, že i Světlá užije ráda tvaru jmenného.

Myslím, že stav, který jsme zjistili jen zběžnou prohlídkou tří knih, je bližší spíše usu hovorovému, jaký jsme shledali nahoře, než theorii o rozdílu -ova: -ová. Zdá se mi tedy, že theorie, jako by ženská příjmení přechýlená připonou -ova: -ová měla mít tvar jmenný, je-li řeč o ženách svobodných, a tvar složený, mluví-li se o ženách vdaných, není v dnešní formě založena ani na historickém vývoji, ani na řeči hovorové a na nářečí, ani na usu spisovném.

Naše řeč 4-5, ročník 20/1936

Předchozí Jiří Haller: Poznámky k Příručnímu slovníku jazyka českého

Následující K. Erban: Bezručův verš