Až na

[Drobnosti]

(J. O.) Spojení až na ve významu vylučovacím „kromě, mimo“ se vytýkalo za chybu proto, že se mu tohoto významu dostalo vlivem němčiny a že se tím stíral původní význam stupňovací (na př. sepřísti len až na poslední vlákno, t. j. až do posledního vlákna, úplně). Na tomto stanovisku stojí na př. Gebaurova-Ertlova Mluvnice česká 2, 1926, 204 a jím se řídila také Naše řeč. Avšak komise, která sestavuje Příruční slovník jazyka českého, shledala, že vazba až na se smyslem vylučovacím je běžná v češtině hovorové i literární, a to i u nejlepších spisovatelů, a že ji tedy nelze z jazyka vymycovat. Pod heslem až čteme v Přír. slovníku doklady této vazby z Havlíčka, Kosmáka, Raise, Herrmanna, Šrámka, Dyka, tedy vesměs z velkých spisovatelů, jejichž jazyk se vyznačuje čistotou a správností. Pravdu máte ovšem v tom, že vazba až na ve smyslu vylučovacím může někdy způsobiti dvojsmysl; větě „utratil peníze až na poslední krejcar“ lze rozuměti tak, že utratil peníze do posledního krejcaru, nebo tak, že je utratil kromě posledního krejcaru. Ale výrazů, kterých lze užíti v několikerém smyslu, je v češtině (a v každém jazyce) mnoho a záleží právě na píšící osobě, aby jich užila způsobem, který by vylučoval jakoukoliv nejasnost a byl jednoznačný. To tedy není už věc jazyka samého, nýbrž věc těch, kdo jazyka užívají, a jejich slohové obratnosti. Vždyť dvojsmyslem se může při nevhodném užití státi i předložka mimo (mimo mne tam byli všichni ostatní = kromě mne či vedle mne?). Slov s dvojím nebo dokonce s několikerým významem třeba vždycky užíti tak, aby souvislost, v níž se vyskytují, přesně ohraničila význam, o který v ní jde. Na př. věta „je tu pošta“ může sama o sobě míti smysl: a) je tu, u nás, v tomto místě poštovní úřad, b) přijela pošta, poštovní vůz, c) došla poštovní zásilka, dopisy a pod. Ale čteme-li tuto větu v souvislém textu, poznáváme ze situace a z jiných slov textu přesně, který ze všech možných významů měl autor na mysli, a nejsme po té stránce v nijaké nejistotě; vznikne-li však i v souvislém textu nejistota o vlastním významu takového spojení, je to zpravidla chyba autorova slohu. To platí také o dvojvýznamném výrazu až na; autor, který píše s vědomým zřetelem k jasnosti a určitosti svého textu, neužije ho tak, aby čtenáře mátl.

Naše řeč 8, ročník 20/1936

Předchozí Z našich časopisů

Následující Člověk tmavých vlasů