Lidové výrazy

[Drobnosti]

(XX, 73 n.) Ke sbírkám lidových výrazů, jež NŘ. občas otiskuje, připojujeme dnes záznamy, které otiskl Fr. Oberpfalcer v krajinském časopisu Krkonošský obzor (9. VIII. 1936). Jsou to zápisy velmi zajímavé pro bližší poznání lidové mluvy v kraji českých krkonošských horáků, a protože v krajinských listech ucházejí takové příspěvky zpravidla pozornosti odborníků a jejich pamět rychle zaniká, otiskujeme podstatné části z nich zde, mezi nimi ovšem i některé věci odborníkům už známé.

V Kerkonoších maj půl roku „zejmu“ a půl roku „zimu“; rozlišují totiž délkou první slabiky název ročního období, zejmy, od pojmenování chladna, zimy. „V zejmně bejvaj vokna celej deň zakvětovaný“ a dlouho, dlouho trvá, než se vlastní květy objeví v sadech. Tu říkají horáci pěkně, že stromy „rozpouštějí“. Když je „votich“, t. j. bezvětří, lze čekati „vodměkč“. Pak se objeví místa bez sněhu, začíná se „vykopnívať“ Prší-li na zmrzlou zem, „padá holeť“. Na horách je mocný vládce vítr. Vichřice se sněhem je „futeř“, sníh s deštěm za větru dostal název „nekleč“. Když řádí taková futeř nebo nekleč, je slýchat v chalupách: „to se tropí!“, „to se koná!“ A kdo měl před sebou rubání pařezů, posteskne si: „Chtěl jsem íť ráno na »koháty«, mám tam ve falářově háji takovej »hňalouz«, a tejka mně zmehlo!“ — Za parného dne zase říkají: „Dnes je »prahuť«!“ To bývají hory zamlženy, leží na nich „podymí“. Z dálky hledí ke Krkonošům štíhlý kužel Ještědu; když ten je zastřen mlhou, říká se: „Ještěr kouří“. Libuje-li si horák, že „se vyhoulilo“, myslí tím vyjasnění; mračí-li se na déšť, „pomládá se“. Slabý deštík je „růsa“, prudký liják má výrazné jméno „hrejk“. „Nejdřiu merholilo, pak krápalo a tu takovej hrejk!“

Den se začíná „šemřením“, doba úsvitu je „předední“. Na předední sem cejtil zvoniť modlení, řekne horák o klekání. Večer báby lezou do kouta, „svečírá se“. Při potkání se k večeru pozdravují slovy „dobrej napodvečír!“ Kdo si nechal polní práci „na kvečerou“, vrací se pak domů „smerčením“.

Mnohá slova mají v Podkrkonoší jiný význam než v češtině obecné. „Háj“ je tu obyčejný, nekultivovaný les. Do háje se chodí „na zobku“ nebo „na zobánku“ jahod. Tam roste borůvčí zvané v horách „žáví“ a vedle jedlých hub se tu daří četné „hadule“ neboli „komperdy“. Doupňáka jmenují „hajskej holub“, tetřevici říkají „hajská slepice“. Kdo šel „líhať na dům“, bude spát „na nádomí“, t. j. na půdě. „Topič“ není muž, který topí pod kotlem, nýbrž palivo, „chrust“, „chloudí“, „kráčí“ „koháče“ dříví na topení. „Krajka“ není jen ozdoba prádla, ale také žena z rovin, kde si lépe žijí „krajáci“.

Zeptejte se po horácku: Tetka, co ste měla k vobědu? Dostanete-li odpověď, že „hop-do-vody“ a „vrncocháč“, vězte, že to byla vodová polévka a jídlo ze syrových bramborů. Brambory jsou denně na horalském stole. Z nich se dělá i „fofrovanec“, a když se přidá tuřínu, kterému říkají „dumlík“, je z toho „rymbulice“. Mlezivem se zadělává „vrzanec“ nebo „skřipec“; také jej jmenují „zdojkavá bába“, protože se první mléko krávy po otelení nazývá „zdojky“ nebo „voddojky“. Obce pod horami žijí každá svým životem, lidé se v nich žení a vdávají hlavně mezi sebou, takže věci nemají všude jméno totéž. Ve Sklenařících a v Pasekách prý říkali: Koupíme si „prodejouky“ a „zdvíhadel“, upečeme si „štrejholek“ a namažeme „cucvárkou“. Prodejouka je kupovaná bílá mouka a zdvíhadla jsou kvasnice. Štrejholky je lokální název pečiva a cucvárku tam dělají z uvařených suchých švestek, hustě rozředěných. Švestkovým knedlíkům dali v Podkrkonoší jméno „kantoráky“. Vánočka je „štědroudnice“, mazanec „křehtík“. Nechutné, rozbředlé máslo, sražené mléko a podobné věci nazývají „rakanina“, patrně pro podobnost s račími vajíčky v rosolu. Je-li chudé jídlo ještě k tomu špatně upraveno, co divu, že se mu dostane pohrdavého označení „psí blebt!“.

I jiné ošklivé věci a také nepříjemné osoby jmenuje podkrkonošské nářečí výrazně a jadrně. Roztrhaná, stará obuv jsou „chlástory“ nebo „šábory“. Žena mužům povolná neboli „dácná“ je „hošanda“, „cicmanda“, „prskanda“. Mrzutý podivín je „pukavec“; nehezky se směje „vyhyzlenec“. Kdo se vyjeveně kouká, tomu říkají „ty bruláči brulatej!“ A když je někdo „nekalota nekalá“, stíhá jej ve Vysokém nadávka „ty nemráte!“

Jako ukázku souvislého hovoru podávám na konec historku o studené koupeli, kterou vypravoval dědeček Zeman ze Stanového u Zl. Olešnice, bratr spisovatele Antala Staška:

Esli pak slyšals, Tondo, co před Štědrým večírem proved Manďák svý ženě? Jak znáš, to se šude mejou. U Manďáků se myli taky. Nejdříu vlez do tuny Manďák. Dyž byl vomytej, žena mu přichystala čistou košili. A dyž se Manďák do ní voblíkal, chyběla mu pod kerkem jedna kančka. Tu se Manďák rozkohoutil — toho znáš, jakej je divous! — a chtěl ženu tloucť. — Poudá: „Ty sakra duše, nemělas dy kančky přišíť?“ A letí na ženu. Ta zatím už byla v tuně slíknutá. Dyž viděla, že muž na ni de, vyskočila z tuny ven a běží do síně. Manďák za ní. Dyž vleťal do síně, žena vyběhla, tak jak byla, ven na mráz. Manďák za ní přibouch dvíře a poudá: „Sakra duše, buď tam!“ No kale ní venku muselo nebejť. To víš, jakej byl ten večír mráz! — „Jak dlouho tam byla?“, ptá se Tonda. — To nevím, ale včíra byla kostele a není ní nic. Víš, z toho Manďáka je přeci hovado.

Jindy vyprávěl 74 let starý p. Zeman ze svých vzpomínek tento příběh o čertu v kamnech:

„Šel sem Kubovejma končinama a staroveskejma drahama k švagroj. Tam sme si poudali a vodpoledne tam přišli pobejť taky sousedi. A to víte, dyž sme si popoudali, dali sme se do hry karet. Hráli sme ferbla, to víte, jen tak vo grejcary, aby ušla chvíle. Hráli sme celý vodpůldne. A k večeři nám uvařila švagrová kyselo a dala nám k němu bandurový pečánky. A po večeři hrali sme dál. Přišly taky na přástvu dvě sousedky. My ale hrali dál. Dyž bylo asi deset hodin večír, přihnala se, jak víte, nehorázná bouřka. Švagrová rozsvítila hromičky, ale my hrali pořád. Ženský se modlily. Tu vám najednou škverkne, ale bylo to dál. My ale hráť nepřestali, třebaže ženský počaly hartusiť. Netrvá to dlouho, tu najednou vám hrom uhodil a nám se zdálo, že zrouna mezi nás! A zároveň — Pámbu říchy vodpusť! — kamna se v seknici rozleťala a z těch kamen vleťal do seknice vopraudouskej rohatej čert. Ženský se křižovaly, svěcenejma hromičkama proti čertu a při tom si myslily, že si pro nás bezbožný hráče přileťal čert rovnou z pekla.

V seknici bylo smradu, kouře a prachu, že sme jinýho neviděli, jen toho čerta, jak skáče po seknici. To vám na mou duši můžu řícť, že leknutí to bylo přenemrauný. Dyž ten prach, popel a saze se trochu usadily, tu vidíme, že to nebyl čert, co skáče po seknici, ale švagrův kozel.“ Kmoter s kmotrou si voddechli po tom vypravování a poudaj: „No ale to ste se museli polekať!“ „Enu, jak né, dyž takovej roháč po seknici skáče a černej byl jako čert. Musím vám dopoudať, jak se to stalo. Víte, von švager má kozla, kerej se naučil, dyž byl eště malej, líhať na noc v kamnách. Dycky do nich vlezl perzkem, a že v kamnech je po stopení teplo, tak tam rád líhal. Dyž ten hrom tak něde nablízku uderyl, kozel se v kamnech lek a skočil rohama do kachlů, ty rozrazil a byl v seknici. Měli ste vidět v seknici ten pořádek! Kamna rozbitý, sazí a popela bylo dost i na nás všech. To se ví, že bylo po hře. Ženský na nás hráče hartusily, že nás Pámbu potrestal a je polekal, že ani mluviť nemohly. Po druhý abysme při bouřce nehrali! Dyž bouřka přešla, šli sme šickni domů. No, a švager musí stavěť nový kamna. To má z toho, že nechával kozla spáť v kamnách.“

Naše řeč 9, ročník 20/1936

Předchozí Josef Beneš: Káva

Následující Rozhlasová výslovnost