Dotaz týdne 2008

Dotaz týdne 2006
Dotaz týdne 2007
Dotaz týdne 2009

Na co se nás často ptáte
Ptáme se
Tip pro Vás
Oddělení jazykové kultury

52/2008

běhoun

Dotaz:

Byl bych Vám velmi zavázán za názor na význam slova běhoun ve staré češtině.

V roce 1684 při vyšetřování krádeže ovcí mají podezřelému mimo jiné položit tuto otázku: „a také vzdalyž nijakého běhauna ku prodeji má, a jemu dovoleno jest od vrchnosti takového prodati?“

V současné době běhoun je sele po odstavu ve výkrmu (do 30–45 kg), nebo prase do 3 měsíců stáří. Je možné, že v sedmnáctém století mohlo být jako běhoun označováno i  odstavené jehně (na což spíše ukazují souvislosti případu)?

Odpověď:

Přímé potvrzení toho významu slova běhoun, na který se tážete, jsme v odborné literatuře bohužel nenašli (kontext, který uvádíte, však podle našeho názoru zcela průkazný není – je příliš stručný). Starší výkladové slovníky uvádějí několik významů, které se vztahují k pojmenování rychlých, anebo mladých zvířat. (Vedle toho má ovšem slovo běhoun ještě různé významy další.)

Například:

Jungmannův Slovník česko-německý, vydaný v letech 1835–9, neuvádí sice význam „mladé odstavené prase“, ale zmiňuje tyto významy: 1. rychlý kůň; 2. mladý vůl, volče, junek; 3. sob – tento význam je uveden s otazníkem.

V Kottově Česko-německém slovníku (1878) jsou uvedeny dva významy: 1. rychlý kůň; 2. mladý vůl.

Naučný slovník zemědělský (1966) má již jen jediný význam: běhoun = mladé prase obého pohlaví určené buď k plemenitbě, anebo k výkrmu.

Slovník češtiny sedmnáctého století bohužel k dispozici není, ale je zřejmé, že slovo běhoun ve významech „mladé zvíře“ mělo ve starší době poněkud odlišný význam, než má dnes; ten se postupem doby specifikoval, až zůstal odborný význam dnešní.

Pro období staré češtiny (viz Vokabulář webový na internetové stránce ústavu) však, zdá se, význam „zvíře“ ještě doložen není – v lexikálním materiálu oddělení vývoje jazyka je slovo běhoun doloženo jen ve významu „tulák, běženec“.

51/2008

kelímek

Dotaz:

Prosím, ačkoliv se to zdá jako malichernost, stále mi vrtá hlavou a nemohu nikde najít, jak a kde se v češtině vzalo slovo kelímek. Zřejmě se jedná o cizí kořen slova…

Odpověď:

Slovo kelímek opravdu není českého původu. Do češtiny bylo převzato z polštiny v 19. stol., a to Janem Svatoplukem Preslem, který spolu s Josefem Jungmannem patřil k významným tvůrcům českého chemického (a nejen chemického) názvosloví. Kelímek (z pol. kielimka) původně znamenal „nádobu chemičnou“.

Další stopy ukazují na polské přejetí z východu (z turečtiny), ale výchozí slovo není jisté.

50/2008

sekta

Dotaz:

Chtěl bych se zeptat na etymologii slova sekta. Ve Stručném etymologickém slovníku JČ – Holub, Lyer, St. pedagog. nakl. Praha 1978, se píše, že slovo pochází z latinskékoho „secta“ od „secare“ sekta, odsekávat. Ale v angličtině (např.The New Penguin English Dictionary, Penquin Books Ltd. 2000) jsem našel jiný výklad: … přes latinské „secta“ způsob života (way of life), třídy lidí (class of persons) z „sequi“ následovat (to follow). V principu obojí vysvětlení zapadá do mého chápání slova sekta, ale chtěl jsem se zeptat, zda je tento rozdíl i v současné době.

Odpověď:

I nejnovější česká etymologická literatura drží výklad, který jste našel v slovníku Holuba – Lyera.

Jiří Rejzek v Českém etymologickém slovníku (LEDA 2000) uvádí slovo sekta do souvislosti s lat. secta, od secare (příčestí trpné sectus), „sekat, řezat“, tedy původně „co je odděleno, odštěpeno“. Takový výklad má už např. i Ottův slovník naučný (dvacátý druhý díl, 1904): „sekta, z lat., tolik jako strana odštěpená jdoucí v učení a přemýšlení svém vlastní cestou, od ostatních odchylnou“. Naproti tomu však např. Das grosse Wörterbuch der deutschen Sprache (Dudenverlag, 1994) píše: „wohl zu lat. sequi (2. Part; secutum) = folgen“.

O konzultaci jsme požádali odborníka v teologii: Teologové neodmítají ani jeden z obou etymologických výkladů, domnívají se však, že výklad od původu „secare“ je ideologicky zatížený (negativním hodnocením ze strany církve), zatímco výklad druhý zdůrazňuje spíše aspekt sociologický. K diskusi o původu slova viz např. http://oce.catholic.com/index.php?title=Sect_and_Sects._Etymology_and_Meaning.

49/2008

hujer

Dotaz:

Měl bych prosbu, zda náhodou nevíte, co opravdu znamená slovo hujer. Vypadá to na nějaké nářečné, údajně parní mlátička, ale nejsem si tím moc jist, resp. osobně si myslím, že to vzniklo z huj jako radostného zvolání nebo případně z rčení navrch huj, vespod fuj, což by více odpovídalo nejznámějšímu výskytu z filmu Marečku, podejte mi pero.

Odpověď:

Podstatné jméno hujer je zastaralý moravský nářeční výraz; znamená ‚tlusté střevo, žaludek, tlačenka‘. Příjmení Hujer však, jak soudí odborníci v onomastice, s tímto významem nesouvisí. Je to příjmení německého původu, pocházející z německé nářeční podoby obecného jména Häuer = horník (u nás se příjmení Hujer častěji vyskytuje na Jablonecku a Liberecku).

Prameny:
D. Moldanová, Naše příjmení, Praha 2004.
J. Beneš, Německá příjmení u Čechů, Ústí nad Labem 1998.

48/2008

s – z

Dotaz:

Rád bych se Vás zeptal na tuto větu: „Odcházeli aniž by …konkrétnili či vůbec …mínili důvod své návštěvy – co se to tam vlastně …běhlo?“ V této větě jsem napsal „zkonkrétnili“, „zmínili“, „sběhlo“. Nicméně by prý mělo být „zběhlo“. Jaké je zde odůvodnění? Uvažoval jsem např. seběhlo, kde bude přeci vždy „s“ na začátku.

Pak mě ještě trápí dnes frekventované slovo „sleva“, od toho „slevit“ atd. Je ale správně „zlevněný“ či „slevněný“? Mně podle citu připadá správné „zlevněný“ (změna stavu), nicméně jsem často viděl i druhý připad.

Odpověď:

Sloveso zběhnout se ve významu ‚přihodit se, udát se, stát se‘ uvádí už Příruční slovník jazyka českého, který vycházel v letech 1935–1957. Tato kodifikace je držena i v dnešních příručkách (srov. Pravidla českého pravopisu, Slovník spisovné češtiny apod.). Sloveso s(e)běhnout se bývá definováno jako ‚(během) se shromáždit, shluknout se‘. Z tohoto pohledu je tedy psaní co se tam vlastně sběhlo skutečně chybné. Vaše pochyby však nejsou neodůvodněné. Podíváme-li se do starších prací, zjistíme, že dříve významový rozdíl mezi zběhnout se a sběhnout se nebyl pociťován ani odborníky: Josef Jungmann ve svém Slovníku česko-německém uvádí pro význam ‚státi se‘ jak psaní sběhnout, tak i zběhnout (druhé jmenované považuje za vhodnější). Vzhledem k tomu, že dodnes řada slov (i podle kodifikace) mezi psaním s a z kolísá (např. zcestovat = scestovat, zkrápět = skrápět apod.), je třeba být tolerantní i v případě zběhnout se – sběhnout se. Jinými slovy: psaní co se to tam sběhlo bychom nepovažovali za hrubou chybu, ale spíše za projev určitých latentních tendencí českého jazyka.

K Vašemu druhému dotazu: V češtině máme tyto řady: sleva – slevit (adjektivum by případně bylo slevený, to se však prakticky neužívá) a levný – zlevnit – zlevněný. Jinými slovy, výraz slevněný je nesprávně utvořený.

47/2008

hrát tužku

Dotaz:

V poslední době jsem mnohokrát narazil na slovní spojení „hrát tužku“ ve smyslu hrát velmi špatně. Nevíte náhodou z čeho toto spojení vzniklo?

Odpověď:

Vysvětlení spojení hrát tužku jsme bohužel v nám dostupné literatuře nenalezli. Musíme se proto uchýlit ke spekulacím. Hrát tužku znamená hrát špatně, strnule, v podobném významu se často říká, že je někdo dřevěnej (či dřevák), nebo, že je někdo tuhej. Spojení hrát tužku je pravděpodobně odvozeno právě z onoho tuhej.

46/2008

babí léto

Dotaz:

Co to vlastně přesně je babí léto? Jak toto pojmenování vzniklo?

Odpověď:

Ve Slovníku české frazeologie a idiomatiky, výrazy neslovesné (Fr. Čermák, Academia, Praha 1988) se o babím létě dozvíme následující:

1. pavučinová vlákna poletující vzduchem koncem léta;
2. toto období na rozhraní léta a podzimu (zpravidla koncem září) spojené s pěkným počasím;
3. v lidském životě období začátku stárnutí.

Původ pojmenování babí léto bohužel etymologické slovníky přesně nevysvětlují. Jedním z možných výkladů je ten, že dlouhé pavučiny, které v krajině září, připomínají jemné stříbrné babské vlasy. Karel Jaromír Erben vysvětluje pojmenování chladnějším počasím – tepla je v tuto dobu již namále, tak jako ho má stará bába; babí léto znamená vlastně zestárlé léto. Josef Jungmann zaznamenal výklad z oblasti tzv. lidové astronomie. Označení je odvozováno z názvu souhvězdí Plejády nazývaného Kuřátka, ale lidově mnohdy i Baby: „že toho času tyto hvězdy panují, proto i babí léto.“

Protože obdobný ráz podzimního počasí panuje i v jiných zemích, najdeme pojmenování tohoto období i za našimi hranicemi; stejně jako v češtině i ve slovenštině a polštině je běžné pojmenování babie leto / babie lato, většinou však bývá voleno označení podle příslušného kalendářního světce. Např. ve Francii je to léto sv. Mořice nebo Denise, v Anglii léto Lukáše, ostatně i u nás se dříve užívalo pojmenování léto svatého Václava. Dobře známé je také pojmenování indiánské léto, které je užívané v Severní Americe.

45/2008

zavazadlo

Dotaz:

Moc by mě zajímalo, zda sloveso zavazet, tj. překážet, je spisovné slovo nebo jestli je to jen výraz pocházející z nářečí. A druhý, související dotaz: jaký je původ slova zavazadlo, má skutečně něco společného se slovesem zavázat?

Odpověď:

Slovo zavazadlo, dříve i zavazedlo (takto v Jungmannově Slovníku česko-německém z třicátých let devatenáctého století) je odvozeno od staršího zavázeti „překážet, vadit“. Zúžení významu na „cestovní taška, kufr ap.“ nastalo možná asociací se slovesem zavazovat. Zavazet = „vadit“ je moravské.

44/2008

písmeno ch

Dotaz:

Objevili jsme několik slov, kde se sice c a h vyskytují vedle sebe, nicméně se berou samostatně a ne jako CH. Jsou to slova, která se zřejmě ve spisovném slovníku češtiny neobjevují.

švarchandl (černý obchod, šmelina)
kurchasák (krátký hasák)
rajchaus (jeden z mnoha výrazů pro nevěstinec)
puchadry (hardy na čištění)

Co mě zajímá, je, zda existují názvy obcí, kde se ch čte jako c a h jako v uvedených příkladech. Poradíte prosím?

Odpověď:

Slova, která uvádíte, jsou výjimečná v tom, že jde o složeniny: písmenem (respektive hláskou) c končí jedno slovo, písmenem/hláskou h slovo druhé (jde navíc o slova nespisovná, přejatá z němčiny, ve kterých se původní z pravopisně počeštilo na c). To je jediná možnost, kdy se může spojení písmen c + h v češtině vyslovit jako dvě hlásky. Žádná jiná slova, včetně zeměpisných názvů, kde by docházelo k podobné výslovnosti, nám nejsou známa (přičemž samozřejmě nemůžeme vyloučit, že existovat mohou, jen o nich nevíme).

43/2008

Inkové

Dotaz:

Prosím o laskavé zodpovězení dotazu, zda inkové (národ inků) se píší s malým písmenem.

Odpověď:

Pravidla českého pravopisu uvádějí slovo inka pouze ve významu šlechtic v incké říši (s malým písmenem). Nový akademický slovník cizích slov rovněž uvádí tento výraz nikoli ve významu etnickém, ale definuje jej jako vládce incké říše, příslušník vládnoucí třídy v incké říši. Proto se zde také uvádí malé počáteční písmeno. Starší Slovník spisovného jazyka českého má tento výraz s velkým počátečním písmenem ve významu vládnoucí rod ve staré peruánské říši (analogicky jako např. Přemyslovci), tedy v odlišném významu než předchozí dvě příručky. Josef Wolf v knize Abeceda národů píše, že výraz inka coby příslušník vládnoucí třídy byl později přenesen na označení říše a celého národa. Domníváme se proto, že etnickém nebo rodovém významu lze psát velké písmeno: Inkové (podobně jako názvy jiných rodů či indiánských kmenů).

42/2008

tik

Dotaz:

Rád bych se vás zeptal na správnou výslovnost slova tik ve smyslu neurotický tik, nebo třeba tik oka. Vedeme diskuzi o tvrdé nebo měkké výslovnosti tohoto slova. Velmi děkuji za vaši odpověď.

Odpověď:

Přestože všeobecná česká výslovnost tohoto podstatného jména je „měkká“, /ťik/, měli bychom vyslovovat /tyk/, protože jde o slovo přejaté z francouzštiny. Pouze „tvrdou“ výslovnost uvádějí shodně Pravidla českého pravopisu i Nový akademický slovník cizích slov; starší Příruční slovník jazyka českého (VI. díl, 1955–53) vedle počeštěné pravopisné podoby tik uvádí slovo ještě s původním francouzským pravopisem tic.

41/2008

závodnička

Dotaz:

Nikde se mi nepodařilo dohledat, jestli se může použít místo „závodního auta“ slovo „závodnička“. Závodnička se používá u hraček nebo různých napodobenin závodního auta, ale je možné použít toto zkrácení i u normálního auta? Zpravidla vyplývá-li to z kontextu a závodní auto se již předtím v textu zmiňuje. Jak by se dalo slovo závodnička zařadit? Jako hovorový výraz?

Odpověď:

Výraz závodnička neuvádí žádná z jazykových příruček, které má poradna k dispozici, a to ani slovníky neologismů. V databázi Českého národního korpusu je sice zaznamenáno několik málo výskytů tohoto výrazu ve smyslu „dětská hračka, model závodního auta…“, nejsme si však jisti, zda lze závodničku hodnotit jako zaužívaný výraz, tedy z významového hlediska srozumitelný většině mluvčích. Je nutné rovněž uvážit riziko záměny s homonymní zdrobnělinou závodnička (= malá závodnice). Patrně ukáže až čas, zda se závodnička zařadí mezi běžně užívané výrazy, v současné době ji nelze hodnotit jako výraz spisovný, zařadili bychom jej mezi slova slangová. Na základě uvedených skutečností by bylo patrně dosti nešťastné slovem závodnička označovat rovněž závodní auta (běžné velikosti).

40/2008

hot dog

Dotaz:

Již delší dobu mám s kolegou spor o tvar množného čísla slova převzatého z angličtiny. Jedná se o hot dog. Kolega tvrdí, že množné číslo je hot dogi s měkkým i na konci a to z toho důvodu, že vlastně „dog“ je anglicky pes a psi mají na konci taky měkké i. Já se přikláním k tomu, že je to neživotné podstatné jméno, skloňující se podle vzoru „hrad“. Tudíž hot dogy.

Odpověď:

Ačkoliv Nový akademický slovník cizích slov uvádí pouze nesklonnou podobu, v praxi se spojení hot dog běžně skloňuje podle vzoru hrad. V expresivně laděných projevech se sice setkáme i s koncovkami životnými (dal jsem si hot doga), za základní bychom je však nepovažovali. Pokud by hypoteticky bylo možné životné koncovky použít i v 1. pádu množného čísla, jednalo by se o podobu hot dogové, teoreticky snad i hot dozi, v žádném případě však ne hot dogi (stejně jako neříkáme naši kolegi, čeští biologi, severští vikingi apod.).

39/2008

genderově vyrovnaný jazyk

Dotaz:

Ráda bych se Vás zeptala, zdali jsou nějaká pravidla pro tzv. genderově vyrovnaný jazyk v psaném projevu. Konkrétně mám před sebou text, ve kterém se objevují slovní tvary např.: „zaměstnanci/kyně“; „zaměstnanci/kyněmi“, „důvěrní/né poradci/kyně“, „personalisté/ky“ ředitelé/ky apod. Jsou tyto tvary z gramatického hlediska přípustné?

Odpověď:

Pokud je nám známo, pravidla pro zápis takových výrazů, nejsou jasně stanovena. Jednoduché to je v případech, kdy má tvar mužského rodu nulovou koncovku, např. učitel a učitelka lze zjednodušit za použití lomítka na učitel/ka. V případě, že je koncovka nenulová (tedy vlastně ve všech případech, které uvádíte), doporučujeme psát raději plné znění, tj. zaměstnanci/zaměstnankyně, zaměstnanci/zaměstnankyněmi, důvěrní/důvěrné poradci/poradkyně (případně důvěrní poradci / důvěrné poradkyně - lomítko v tomto případě oddělujeme mezerou, srov. heslo lomítko na stránkách http://prirucka.ujc.cas.cz/ ), personalisté/personalistky apod.

K tomu je třeba dodat, že z gramatického hlediska není v žádném případě nutné takové dvojice vytvářet. Tvary jako zaměstnanci, personalisté, důvěrní poradci totiž mohou mít dva významy: a) jde pouze o muže; b) jde o profesi obecně, bez závislosti na pohlaví. Uplatnění konkrétního významu závisí na kontextu a na jazykovém obrazu světa (např. větu Čeští turisté přijeli do Paříže spíše budeme interpretovat „bezpohlavně“, tj. tak, že mohlo jít o muže i o ženy; kdežto větu Rakouští myslivci pili šnaps nejspíš pochopíme tak, že šlo pouze o muže). V prvním odstavci uvedené dvojice tak doporučujeme používat tehdy, pokud z kontextu nevyplývá, že na pohlaví nezáleží. Pokud je genderová platnost jasně zřejmá, doporučujeme pro nekomplikovanost textu použít raději tvary mužského rodu.

38/2008

panteon

Dotaz:

V diktátě od pana Svěráka byla uvedena věta: „Za druhé světové války zmizeli z Panteonu muzea bronzoví velikáni.“ Slovo Panteon tam bylo napsáno s velkým P, ale já jsem napsala malé a nemyslím si, že bych udělala chybu. Jak napsat panteon správně?

Odpověď:

Podle Slovníku spisovného jazyka českého píšeme ve významu „slavnostní síň se sochami zasloužilých mužů českého národa“ buď panteon Národního muzea (s malým počátečním p), nebo naopak jen Panteon. Novější Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost uvádí pouze panteon Národního muzea (opět tedy s malým počátečním p). S velkým počátečním písmenem pak píšeme vlastní názvy chrámových staveb, např. Pantheon v Římě (původně antický chrám zasvěcený všem bohům) či Panthéon v Paříži (chrám, ve kterém jsou pochováni význační mužové francouzského národa).

To, že se spojení panteon muzea objevilo v diktátu, považujeme za značně nešťastné, protože psaní velkého/malého písmena je zde velmi problematické. Ani jednu z pravopisných podob panteon/Panteon v dané větě nelze hodnotit jako chybnou. Také u jiných významných síní totiž pravopis velkého písmena v názvu kolísá (např. velká/Velká aula Karolina). V dané větě lze navíc rovněž pochybovat o psaní počátečního písmena ve slově muzea/Muzea. Pisatelům diktátu bychom mohli tolerovat i velké M, pokud považovali Muzeum za zástupný název (podobně jako např. Pražský hrad – Hrad).

37/2008

aloe vera

Dotaz:

Jak mám psát v běžném textu pojmenování Aloe vera? Často vidím důsledně dodržované psaní obou začátečních písmen velkých, ale podle mě je to jen neznalost. Pokud vím, Aloe vera je latinský název pro aloi pravou (nebo Aloi pravou?). Kupuji tedy krém s Aloe vera? Pokud se celý název v textu vyskytuje průběžně, je třeba vždy psát velké A, nebo je možné psát i aloe vera? A jak je to s aloí pravou? Koupil jsem rostlinu s názvem Aloe pravá, ale dále již zalévám aloi pravou? Díval jsem se na internet, ale tam je z toho guláš.

Odpověď:

Máte pravdu, že psaní tohoto pojmenování je v úzu velice rozmanité, navíc jste si povšiml zajímavé věci. Latinské názvy píšeme s prvním písmenem velkým, české mají obě písmena malá: Brassica oleracea = brukev zelená, Soldanella montana = dřípatka horská. Stejně tedy Aloe vera = aloe pravá. Aloe vera je v posledních letech velice oblíbenou složkou mnohých kosmetických výrobků. Jen výjimečně se setkáme s tím, že by se užívalo české pojmenování (aloe pravá), ale běžný úzus je takový, že se s latinským pojmenování zachází jako s českým a píše se aloe vera. Tento způsob je natolik pevně vžitý, že ho neodmítáme. Je rovněž obvyklé, že pojmenování zůstává nesklonné: krém s aloe vera.
Slovo aloe je podle Akademického slovníku cizích slov buď střední nesklonné, nebo se řadí k ženskému vzoru růže: 2. p. aloe, 3. p. aloi. Pokud si koupíte rostlinu s názvem aloe pravá, budete zalévat aloi pravou.

36/2008

chřest – chřestu, ale křest – křtu

Dotaz:

S kolegy jsme ondyno narazili na problém při skloňování slov křest a chřest. Máme za to, že jde o podstatná jména, která se obě skloňují podle vzoru hrad, nicméně není nám jasné, jak to, že druhý pád (a nejen ten) jednotného čísla se liší, i když mají slova v podstatě jiné pouze první písmeno:

chřest – bez chřestu, o chřestu, s chřestem;
křest – bez křtu, o křtu, se křtem

Zajímalo by nás tedy, čím je odlišné skloňování způsobeno a existuje-li na to nějaké pravidlo.

Odpověď:

Rozdílnost skloňování obou slov tkví v jejich etymologii. Abychom mohli tuto rozdílnost objasnit, musíme nejprve osvětlit původ a vývoj obou slov, jak je popisuje Historická mluvnice Jana Gebauera: Původní podoba slova křest je kr6st6 (první šestka = měkký jer, druhá šestka = tvrdý jer). Měkký jer se změnil v pohybnou hlásku -e-, která se v nepřímých pádech odsouvá (podobně třeba d6n6 > den, ale bez dne, dni apod.), takže původně byl např. tvar 2. p. krsta (dnes křtu), sloveso krstíti (dnes křtíti) atd – bez pohybného -e-. V kombinaci hlásek -r6st- došlo spodobou ke změně r v hlásku ř (vlivem sykavky s: rst > řt).

Slovo chřest prošlo jiným vývojem. Jeho původní podoba je chřěst (původně snad nechřěst, analogicky k netřesk) - nejde tedy o pohybné -e-, které v nepřímých pádech odsouváme. Tzv. ztrátou jotace zhruba ve 14. stol. poklesá -ě- v hlásku -e- (podobně např. zahřěje > zahřeje, našě > naše apod.).

35/2008

osetský, nebo osetinský?

Dotaz:

Jaký je správný tvar přídavného jména od podstatného jména Osetie? Osetský, osetinský anebo obojí?

Odpověď:

Ačkoliv v novější české odborné literatuře (jazykovědné i zeměpisné) se uvádí pouze obyvatelské jméno Oset, název jazyka osetština a přídavné jméno osetský, ve starším, šestisvazkovém Velkém rusko-českém slovníku (1953) naproti tomu najdeme pouze obyvatelské Osetinec (přechýlené Osetinka), které je formou bližší ruskému obyvatelskému osetin (v ruštině ovšem s malým počátečním písmenem) a ruskému přídavnému jméno osetinskij. V současném úzu (pokud můžeme soudit podle výskytů v internetových vyhledávačích) mírně převažuje varianta osetský nad variantou osetinský. Variantě osetský bychom dali přednost, ale ani variantu osetinský nepovažujeme za chybnou – ostatně u obyvatelských jmen (a u přídavných jmen od nich odvozených) nejsou dublety ojedinělé, srov. např. Gruzín i Gruzínec.

34/2008

ahoj

Dotaz:

Můžete mi prosím sdělit, kdy se začal v češtině používat výraz „ahoj“, a to jednak jako „pobídka pro dobytek“ (SSJČ) a jednak jako „pozdrav mladých lidí“ (též SSJČ, definice 2)? Obrátil se na mě jeden člověk s tím, že kdosi šíří falešnou představu, že slovo „ahoj“ přišlo do angličtiny z češtiny. Chtěl by vědět, kdy se začalo v obou významech používat.

Odpověď:

Nahlédnutím do etymologických slovníků (J. Rejzek, Český etymologický slovník, LEDA 2001) zjistíme, že směr přejímky je opačný: Tento původně námořnický pozdrav, ve starší literatuře psávaný někdy též ahoy, se k nám dostal z angličtiny; někteří etymologové nevylučují, že přes němčinu. Rejzek dále uvádí, že pozdrav vznikl asi z angl. a hoy = loďka, člun, ale dodává, že angl. hoy znamená i hej, hola.

Moře sice nemáme, ale pozdrav u nás kdysi rozšířili trampové, skauti, sportovci a mládež. Pokud jde o stáří přejímky – souvisí především s rozvojem trampingu a skautingu u nás.

Zajímavý výklad (zřejmě nejstarší?) najdeme už v Ottově slovníku naučném (první díl, 1888) – myslím, že stojí za to napsat ho v plném znění (i s původními pravopisnými, tvaroslovnými a dalšími zvláštnostmi):

Ahoi (ohoe), heslo užívané na válečných lodích asi v tom smyslu jako u vojska pozemního volání „Kdo tu?“ Stráž na lodi oslovuje v noci každý blížící se člun voláním: „Člun ahoi!“, načež řídič člunu musí odpověděti, koho k lodi přiváží. V kterém člunu mimo posádku nikoho není, ten hlásí v odpověď: „Na palubu!“; v kterém jsou důstojníci, ten odpovídá podlé toho, jakou hodnost zaujímají, voláním: „Důstojníci )!“ – Štáb!“ (náčelnictvo) – „Komodor!“ – „Admirál!“ Přiváží-li se člunem velitel, hlásí se jménem lodi, které velí. Řidič osloveného člunu, který k lodi nehodlá přistati, volá v odpověď: „Dále!“– Ahoi užívá se též jako pozdravu námořního a zejména jako hesla veslařských spolků. Tolik Ottův slovník.

Příruční slovník jazyka českého (díl první, 1935–37) uvádí slovo už s pravopisnou podobou ahoj a vykládá ho jako pobízecí citoslovce (příklad zkracuji: „kolem něho zněly rolničky saní, znělo „ahoj“ kočích“) a jako pozdrav námořníků, lodníků a skautů.

Příklad z PSJČ přejímá SSJČ a přidává u něj výklad o pobízení, zvl. zapřaženého dobytka; na druhém místě pak uvádí „pozdravné zvolání, původně námořnické, dnes pozdrav rozšířený; hlavně mezi mladými lidmi“. Ono „dnes“ ovšem znamená přinejmenším před půl stoletím, protože první díl SSJČ vyšel v r. 1960.

SSČ uvádí, zajisté právem, už jen význam pozdravu mezi mládeží. Onen doklad z PSJČ (je tam uveden v příslušném významu jako jediný), převzatý později do SSJČ, pochází z díla Jana Liera, tedy spisovatele lumírovské generace.

Podle svého jazykového povědomí mohu stvrdit, že pozdrav ahoj stále žije, napříč generacemi. Jeho nikoli nevýznamné četnosti lze doložit i v psaných a mluvených subkorpusech Českého národního korpusu.

Další výklad původu slova ahoj lze najít zde - http://www.materidouska.de/cesky/zajimavost4Ahoj.htm.

33/2008

pekingský – vikinský

Dotaz:

Prosím o vyjasnění, zda je správný tvar vikinský. Moje pochybnost vznikla srovnáním s tvarem pekingský, když obě podstatná jména končí shodně na -ing.

Odpověď:

U jmen cizího (severského) původu zakončených na -berg(k), -borg,- burg(k), -burgh, -ing, -inky se při odvozování přídavného jména koncové -g, -gh, -k odsouvá. Např. nymburský, edinburský, helsinský, vikinský, jatvinský atd. Jména, která pocházejí z východních jazyku, představují jiný odvozovací typ a u nich k odsouvání -g nedochází, například pekingský, honkongský apod. Viz též naše internetová jazyková příručka (odkazy v zápatí), sekce Tvoření přídavných jmen od jmen zeměpisných.

32/2008

Ivani

Dotaz:

Dnes jen krátký dotaz: Je správné psát slovo ivani, jímž se označují Rusové, s malým písmenem?

Odpověď:

Psaní velkého písmene v takovýchto pojmenováních není bohužel nikde zachyceno. Příručky se zmiňují o typu Jidáš (biblická postava) – jidáš (zrádce); Honza (domácká podoba jména Jan) – honza (dobrácký hlupák) apod. (viz i naše stránky http://prirucka.ujc.cas.cz/ - heslo Velká písmena – jména živých bytostí a přídavná jména od nich odvozená). Tento typ je založen na metaforickém posunu – určitá osoba A se označí na základě podobnosti svých vlastností; s vlastnostmi osoby B (pokud je například Jan Novák velmi lakomý, lze mu říkat harpagon). V tomto případě se jedná nepochybně o obecné pojmenování – tentýž výraz je totiž možné uplatnit na kohokoliv s podobnou vlastností –, proto píšeme malé počáteční písmeno.

V případě, o který se jedná Vám, jde o posun metonymický. V Rusku je mnoho nositelů jména Ivan, proto se Rusům občas říká I/ivani, typické německé ženské jméno je Gertruda, proto jsou Němky občas označovány jako G/gertrudy (podobně se např. Číňani místy označují jako Č/čongové, Němci jako F/fritzové atd.). Problém je, že metonymický posun (na rozdíl od posunu metaforického) nemění význam pojmenování natolik zřejmě, abychom mohli jednoznačně říct, že se vytrácí platnost vlastního jména. Uplatňuje se totiž princip část za celek, častým (křestím) jménem v určitém etniku se označují všichni členové tohoto etnika. Jinými slovy jde o pojmenovací typ kdesi na pomezí mezi vlastním jménem a obecným pojmenováním a není možné vyloučit ani podobu s malým písmenem, ani podobu s písmenem velkým. Spíše se však přikláníme k té interpretaci, že pojmenování stále zůstává svým způsobem vlastním jménem, i když neoznačuje pouze nositele tohoto jména, a doporučovali bychom psát velké počáteční písmeno.

31/2008

přepis českých příjmení do angličtiny

Dotaz:

Hledal jsem na internetu pravidla pro přepis českých příjmení (s háčky a čárkami) do angličtiny. Existuje přepis z azbuky a čínských znaků, němčina si vypomáhá pomocí písmena e (Schröder – Schroeder), ale nic takového jsem nenašel pro češtinu. Vynechávání háčků a čárek je nepřijatelné, protože se to tím zcela zmrzačí. Žádný přepis jsem nenašel. Pokud skutečně neexistuje, tak jsem v šoku, protože je už 21. století. V tom případě si myslím, že by měl takový přepis udělat Ústav pro jazyk český.

Odpověď:

Aniž bychom se chtěli zbavit odpovědnosti za kultivovanost jazyka v tomto směru, musíme bohužel konstatovat, že transliterační pravidla si tvoří jazyk přejímající, nikoli naopak. Např. pro češtinu máme transkripční tabulky pro přepis z polštiny, azbuky, čínštiny, arabštiny apod., ale iniciovali a vytvořili je čeští, nikoli zahraniční odborníci ve snaze umožnit začlenění znaků dané grafické soustavy do grafické soustavy domácí. Proto nelze po ÚJČ žádat, aby vytvořil transkripční pravidla pro přepis jmen (či čehokoli jiného) do angličtiny. Nutnou podmínkou takového počínání by totiž musela být ochota druhé strany tato pravidla přijmout, popř. se na jejich vzniku podílet a v praxi je prosazovat. Těžko si lze představit, že bychom vytvořili pravidla pro přepis a potom se obrátili na anglickou stranu (a na kterou instituci?) se žádostí o jejich důsledné dodržování, nehledě na to, že pravidla přepisu nelze tvořit bez hlubokých znalostí druhého jazyka. Jednoduše řečeno vytvoření transkripčních pravidel by vyžadovalo především vůli druhé strany a tu nelze vynutit.

Z uvedeného vyplývá též odpověď na to, proč dosud neexistují pravidla přepisu pro češtinu. Odhlédneme-li od vztahu grafický zápis – výslovnost, pak jsou to (viděno očima anglického mluvčího) právě jen diakritická znaménka, čím se grafický zápis AJ a ČJ odlišuje, a odstranění diakritických znamének je nejjednodušší transliterační počin. Tím nechceme věc bagatelizovat, rozhodně existují komunikační situace, v nichž se k funkci grafického zápisu přihlíží (např. v anglických odborných textech, kde se český graf. zápis zachovává, popř. se připojuje poznámka o výslovnosti), a pokud ne, projevuje druhá strana přinejmenším snahu zjistit si správnou výslovnost daného příjmení. Těžko však lze očekávat, že se standardizovaný přepis příjmení stane samovolně obecným pravidlem a zrovna tak jej jako obecné pravidlo nelze prosazovat.

Nakonec se na věc podívejme čistě prakticky. Jestliže si dotyčný nepřeje, aby jeho jméno bylo v angličtině zkomoleno, musí buď trvat na zápisu podle českých zvyklostí (čímž bude signalizováno, že jde o odlišné písmeno než v aj), nebo jinak vhodně upozornit na výslovnost jména, např. připojením poznámky o výslovnosti.

30/2008

neurčité slovesné tvary

Dotaz:

Ráda bych se zeptala, co jsou přesně neurčité slovesné tvary. Patří mezi ně i všechny přechodníky? A jak je to s rozkazovacím způsobem, je to také neurčitý slovesný tvar?

Jaká je správná odpověď na tuto otázku? Označte řádek, na němž není neurčitý slovesný tvar:
a) třásli jsme se, být milován, jedla bych, zavoláš
b) ptala jsem se, zapsav, shromáždíte, sečetli jsme
c) rozmazlovali jste, řka, přemístíme, poběž
d) pobledlý, mazání, připravím, přinesli byste

Odpověď:

Podle Základní mluvnice českého jazyka od V. Styblíka a kol. (SPN, Praha 2004) jsou neurčité tvary slovesné ty, které samy nevyjadřují určitou osobu. Patří mezi ně tyto tvary: infinitiv, příčestí minulé (činné), příčestí trpné, přechodník přítomný a přechodník minulý. Tvary určité vyjadřují jednu ze tří mluvnických osob čísla jednotného nebo množného. Patří mezi ně tvary: oznamovacího způsobu času přítomného, minulého a budoucího, rozkazovacího způsobu, podmiňovacího způsobu přítomného a minulého.

Neurčitý tvar slovesný tedy není na řádku d. Na tomto řádku je: přídavné jméno – podstatné jméno slovesné – slovesný tvar určitý pro první osobu jednotného čísla způsobu oznamovacího – slovesný tvar určitý pro druhou osobu množného čísla podmiňovacího způsobu. Na tomto řádku není infinitiv ani příčestí ani přechodník.

29/2008

újezdnický nebo újednický

Dotaz:

Nemám k dispozici žádný vícesvazkový slovník jazyka českého a ráda bych se zeptala, zda existuje slovo „újezdnický“. Narazila jsem na ně v textu o problematice myslivosti, kde „újezdnická část honitby“ označuje menší území, v němž lze zvěř pouze lovit, nikoli chovat. Textový editor toto slovo nezná a opravuje mi ho na „újednická“, což mi zní ještě podezřeleji.

Odpověď:

Zřejmě půjde opravdu o výraz újednický. To je zachyceno v Příručním slovníku jazyka českého, kde je definováno jako přídavné jméno k podstatnému jménu újedník (= lovec, který nemírně a neukázněně odstřeluje zvěř a nerespektuje hranice sousední honitby). Slovo újezdnický v českých výkladových slovnících zachyceno není.

28/2008

zešeřit

Dotaz:

Chtěla bych poprosit o radu ohledně toho, zda se píše sešeřit nebo zešeřit. V online pravidlech českého pravopisu jsem našla jenom zešeřit, ale čtením mám zažitý tvar se s. Je ovšem možné, že se jedná o častou chybu.

Odpověď:

Třebaže internetová Pravidla obsahují řadu nepřesností, v tomto případě se nemýlí. I podle školního vydání Pravidel českého pravopisu a slovníků (Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost, Slovník spisovného jazyka českého a Příruční slovník jazyka českého) píšeme jedině zešeřit. Máte pravdu, že se ve slově poměrně často chybuje, svědčí o tom jak doklady z internetu, tak z Českého národního korpusu. V korpusu SYN je zachyceno 174x správné psaní se z (zešeří, zešeřilo, zešeřelý apod.) a 76x je doložena podoba se s (sešeří, sešeřilo, sešeřelý apod.) – tedy více než třetina podob není správně. Pisatelé jsou nejspíše ovlivněni slovesem setmělo se.

27/2008

kotěcí

Dotaz:

Prosím o radu: Jaké je přídavné jméno od podstaného jména kotě?

Odpověď:

U jmen mláďat skloňovaných podle vzoru „kuře“ se při odvozování vychází z kmene s kmenotvornou příponou -et-, jejíž koncová hláska se však mění v -c- (zvíře - zvířecí), nebo v -č- (jehně - jehněčí). Podíváme-li se na internet, najdeme stovky výskytů analogicky vytvořené podoby kotěcí (varianta kotěčí se téměř neobjevuje). Tento výraz je podle našeho názoru zcela v pořádku, je totiž funkční. České výkladové slovníky jej však dosud nezachytily.

26/2008

normativní a kodifikační příručky

Dotaz:

Zajímal by mě postoj jazykové poradny k termínům „normativní“ a „kodifikační“. S přáteli právě diskutujeme o tom, které z našich slovníků a příruček jsou normativní a které kodifikační. (Jedná se hlavně o: Pravidla českého pravopisu, Příruční mluvnici češtiny, Stručnou mluvnici českou, Českou výslovnostní normu, Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost, Slovník spisovného jazyka českého, Akademický slovník cizích slov, „akademickou“ Mluvnici češtiny; popř. i Karlíkovu-Greplovu Skladbu spisovné češtiny, Šmilauerovu Novočeskou skladbu nebo jiné příručky či slovníky.) Na internetu (wikipedie) či v tištěných slovnících (Encyklopedický slovník češtiny) se lze setkat buď s různým tříděním, nebo s nejasnými formulacemi. Např. i jedna paní docentka na naší fakultě tvrdí o SSČ, že je kodifikační, přitom na deskách má vytištěno, že je pouze normativní. Bezpochyby se jedná o složitou otázku, věřím však, že se z Vaší strany dočkám uspokojivé odpovědi. Nevím, kde jinde ji potom hledat.

Odpověď:

Pojetí normy a kodifikace spadá do oblasti teorie jazykové kultury a souvisí mimo jiné s dichotomií jazykové preskripce a deskripce. O tomto tématu bylo již napsáno mnoho odborných textů a relativně ucelený a nezjednodušený výklad přesahuje možnosti jedné e-mailové odpovědi. Abychom tedy Váš dotaz mohli zodpovědět, určité zjednodušení bude nutné. Váš dotaz svědčí o tom, že se neptá laik, ale bohemista, budeme proto spoléhat na Vaši znalost odborné literatury a lingvistických pojmů, zejména úzus, norma a kodifikace, a vztahu mezi nimi.

Nejprve k samotnému pojetí příruček normativních a kodifikačních. Zjednodušeně řečeno rozdíl spočívá v tom, jaký cíl si určí autoři příručky. Pokud autoři ve svém díle deklarují, že mají ambice předepisovat jazykové veřejnosti, jak s jazykem zacházet, regulovat jeho užívání, pak jejich příručka je kodifikační. Pokud nic takového není jejich cílem a autoři nechtějí předepisovat, ale pouze zaznamenat soudobou spisovnou normu, pak jejich dílo kodifikační není (pomiňme fakt, že samotné zaznamenání určitého stavu je již jeho ovlivněním). Jistě netřeba zdůrazňovat, že nemíníme autory jakékoli, kteří mají kodifikační ambice, ale autory povětšinou kolektivních děl, renomované bohemisty a vědce, kteří jsou obvykle zaštítěni některou z vědeckých bohemistických institucí. Podle tohoto pojetí jsou jedinými současnými kodifikačními příručkami v pravém slova smyslu Pravidla českého pravopisu a Výslovnost spisovné češtiny I, I (z let 1955 a 1978). Ostatní stávající příručky jako Slovník spisovné češtiny, Nový akademický slovník cizích slov, akademická Mluvnice češtiny atd. jejich autoři za kodifikační nepovažují, tudíž jimi nejsou.

Přání či cíl autora je však jedna věc a vnímání díla veřejností věc jiná. Kromě PČP si žádná ze současných jazykových příruček nečiní nárok na to být kodifikační, ale přestože např. SSČ ani NASCS o sobě netvrdí, že jsou kodifikační, je jejich prestiž natolik vysoká, že jsou tak vnímány. V českém prostředí je míra závaznosti určité jazykové příručky dána právě její prestiží a tradicí. Nemáme žádný jazykový zákon, a proto i PČP jako kodifikační příručka jsou závazná pouze pro školy; pro veřejnost mají charakter pouze doporučující. Přesto jsou jako závazná veřejností vnímána. Stejně tak i další prestižní příručky typu SSČ, SSJČ, NASCS, akademická Mluvnice češtiny atd. jsou respektovány jako kodifikační, nikoli jako pouze deskriptivní. A to je právě podstata problému rozlišení děl normativních a kodifikačních. Ačkoli určité dílo nemá ambici být kodifikační, stává se jím v důsledku toho, že je jeho obsah jako kodifikační veřejností vnímán. Proto Vaše paní docentka může mluvit o SSČ jako o kodifikační příručce, protože je tak všeobecně chápán a respektován nejen laickou, ale i odbornou veřejností. Bez ohledu na to, že autoři nic takového nezamýšleli.

Další problém vyplývá z toho, co v jazyce vůbec lze kodifikovat a regulovat pravidly. Proto je třeba zdůraznit, že některé příručky už z podstaty toho, o čem pojednávají, kodifikační být nemohou. V současnosti jsou za kodifikační považovány (= jsou tak respektovány a vnímány) tyto příručky: PČP, Výslovnost spisovné češtiny I, II, SSČ, SSJČ, NASCS, Česká výslovnostní norma. Čím vyšší rovina jazyka, tím menší systémovost a uchopitelnost pro kodifikaci. Proto např. poslední kodifikační mluvnice (ve své době navíc jediná) je Česká mluvnice Havránka a Jedličky. Pozdější mluvnice jsou svými autory prezentovány jako pouze deskriptivní. Přesto zejména akademická MČ je díky své prestiži respektována jako závazná, a proto je jako kodifikační vnímána (viz výše). Příručky o syntaxi vzhledem k tomu, o jaké rovině jazyka pojednávají, jako kodifikační vnímány nejsou (Skladba češtiny, Novočeská skladba).

Jak vidíte, jde o obecný problém jazykové kultury a její teorie, o pojetí preskripce a deskripce jazyka, které dosud nebylo uspokojivě vyřešeno a jednoznačnému řešení se vzhledem ke své podstatě vzpírá. Proto ani naše odpověď není zcela jednoznačná, přesto jediná, jakou jsme mohli dát. Pokud Vás tato problematika zajímá, doporučujeme vaší pozornosti mimo jiné zejména příručku I. Nebeské Jazyk – norma – spisovnost, sborníky Aktuální otázky jazykové kultury v socialistické společnosti (1979), Spisovná čeština a jazyková kultura (1993), Spisovnost a nespisovnost - zdroje, proměny a perspektivy (2004) a další. Z poslední doby stojí za pozornost především diskuse na stránkách časopisu Naše řeč, která začíná článkem R. Adama K otázce odifikační pravomoci (NŘ 88, 2005, s. 198–201) a pokračuje reakcemi na něj. Je podstatná proto, že řeší kodifikační pravomoc jazykovědných časopisů a jejich vztah ke kodifikačním příručkám.

25/2008

polévka z cizrny

Dotaz:

Bude se polévka z cizrny psát cizrnná nebo cizrnová nebo cizrná?

Odpověď:

Polévka z cizrny je cizrnová; názvy polévek se tvoří příponou -ová: bramborová, čočková, vločková, květáková, hrachová, gulášová…

24/2008

z před dva zápasy

Dotaz:

V televizní sportovní ukázce jsem zaslechla zajímavou větu: Hokejisté chtěli zopakovat výhru „z před dva zápasy“. Je tato vazba správna, dá se použít podobně i „z před tři zápasy“ apod?.

Odpověď:

Váš doklad je zajímavý především tím, že zdaleka není ojedinělý. Vyjádření sledu dějů nebo násobenosti událostí pomocí předložkového spojení z + před je v praxi doloženo řadou dokladů. Z internetových dokladů můžeme vyčíst dva základní rysy daného vyjádření.

(1) Doklady pocházejí převážně z textů, které zřejmě neprošly (odbornou) jazykovou korekturou, tj. z blogů, stránek zájmových klubů, z diskusních fór apod. Nutno přiznat, že menší množství dokladů se nachází i v textech oficiálnější povahy, např. v propagačních textech firem, v seriózněji založených internetových novinách apod. V každém případě lze tvrdit, že texty s vyššími kulturními ambicemi se podobnému vyjádření vyhýbají, tedy jinými slovy do plně spisovného projevu jej nelze doporučit.

(2) Není zcela ustálený pád číslovkového výrazu a následujícho podstatného jména, které následují po předložce před. Přesvědčivě zde dominuje druhý pád, odpovídající vazebnosti předložky z: bude hájit vítězství 1:0 z před dvou týdnů, porovnat nynější výkon s koncertem z před dvou let, britský zástupce v soutěži Eurovize z před čtyř let apod. V daleko menší míře je zastoupen sedmý pád, daný naopak vazbou výrazu před: občanská iniciativa z před třemi lety dospěla k zablokování prodeje pozemků, pomník motorkáře z před dvěma roky, taky dobrá příhoda z před čtrnácti dny apod. První pád číslovkového výrazu a podstatného jména je zcela okrajový: už nebyla tak strhující jako v případě 240 z před devět let.

Ačkoli je dané vyjádření výhodné svou úsporností, nelze ho považovat za bezvýhradně přijatelné a nelze rovněž doporučit tvoření analogických vazeb. Do neutrálního, plně spisovného jazyka patří spíše plná vyjádření s předložkami u příslušných podstatných jmen: v období před dvěma zápasy, popř. vyjádření jinou větnou strukturou: stejnou formou, jakou prokázal před dvěma zápasy/v utkání (z) 12. května.

23/2008

obsoletní – obsolentní

Dotaz:

Co je správně: obsoletní nebo obsolentní? Našla jsem několikrát obě podoby slova. Děkuji za ochotu.

Odpověď:

Náležitá podoba je obsoletní – tak je slovo uvedeno ve Slovníku spisovného jazyka českého, v Novém akademickém slovníku cizích slov a v Příručním slovníku jazyka českého. Máte však pravdu v tom, že se objevuje i druhá podoba, obsolentní, a to dokonce tak často, že byla nedopatřením uvedena i v Akademickém slovníku cizích slov (ve verzi z roku 1995).

22/2008

desetinná čísla

Dotaz:

Narazil jsem na problém při skloňování desetinných čísel, se kterým si nevím r dy. V žádné jazykové příručce jsem uspokojivou odpověď nenašel, proto se obracím s prosbou o vysvětlení na vás. Jde o věty typu „Po dvou kilometrech odbočte vpravo“. Jak správně skloňovat v případě „Po 3,4 km odbočte vpravo“?

Je správné skloňovat všechna slova, tedy „Po třech celých čtyřech kilometrech…“? Jaké je pak správné skloňování v případech:
- po 1,2 km (po jednom celém dvou kilometrech/kilometru, po jednom celých dvou kilometrech nebo jinak?)
- po 1,1 km (po jednom celém jednom kilometru?)
- po 35,1 km (po třiceti pěti celých jednom kilometru/kilometrech?)
- po 35,1 mil (po třiceti pěti celých jedné míli/mílích?)

Je správné skloňovat pouze číslovku před čárkou a potom slovo kilometr, tedy „Po třech celých čtyři kilometrech?“ Jaké je pak správné skloňování v případech:
- po 1,2 km (po jednom celých dva kilometrech/kilometru?)
- po 1,1 km (po jednom celých jedna kilometru?)
- po 35,1 km (po třiceti pěti celých jedna kilometrech?)
- po 35,1 mil (po třiceti pěti elých jedna mílích?)

Nebo jsou správné či přípustné nějaké jiné varianty? Jedná se o mluvené pokyny (navigace). Předem mnohokrát děkuji za pomoc.

Odpověď:

V jazykových příručkách byste odpověď hledal marně, syntaktické chování číslovek s destinami nebylo dosud podrobně popsáno. Syntaktickou analýzou číslovkových výrazů však snad lze dospět k určitému řešení, avšak nikoli striktnímu a jednoznačnému. Pojímáme jej v bodech seřazených podle předpokládaného stupně přijatelnosti.

Ze syntaktického hlediska má číslovkový výraz s desetinným číslem tři hlavní syntaktické „uzly“: první číslovku v pořadí, číslovku označující desetinné číslo (popř. též ve spojení se samotným slovem desetina) a označení počítaného předmětu: po třech celých čtyřech (desetinách) kilometru. Právě plné vyjádření i se slovem desetina je při rozboru přijatelnosti „čtení“ číslovkového výrazu nejvýhodnějším východiskem, protože každý z uzlů má explicitně vyjádřen svůj řídídí člen a syntaktické vztahy jsou tedy snadno odvoditelné: tvary všech zastoupených číslovek jsou totiž řízeny předložkou po stejně tak výraz desetinách, tvar počítaného předmětu je pak udělen právě podstatným jménem desetina (+ 2. pád). Zvláštním, případem je číslovka 1, jejíž rod může být dán rodem počítaného předmětu: po jednom celém (kilometr). Zcela vyloučen však není ani ženský rod, který má právě číslovka 1 takříkajíc „vnitřně daný“, neboť se chápe jako „jednotka“ (srov. 2. díl akademické Mluvnice češtiny): po jedné celé jedné desetině kilometru. Pokud se tedy chcete jednoznačně vyhnout potížím, užívejte plná vyjádření. Snadno tím vyřešíte všechny zaslané případy:po jednom celém dvou desetinách kilometru, po jednom celém jedné desetině kilometru apod.

Při vypuštění slova desetina se syntaktické vztahy v číslovkovém výrazu změní, řídící člen (desetin) pro tvar počítaného předmětu (kilometru) není ve větě přítomen, což vede k nutnosti řídit tvar počítaného předmětu podle podle předložky po (tj. kilometru/kilometrech), nejistota však panuje v užití jednotného nebo množného čísla počítaného předmětu: je lépe po dvou celých dvou kilometru, nebo po dvou celých dvou kilometrech? Pomozme si vyššími číslovkami. Asi spíše řekneme po dvou celých třiceti pěti kilometrech, než po … třiceti pěti kilometru. Toto řešení nám patrně zní přirozeněji kvůli linearitě sdělení, pro řízení tvaru posledního podstatného jména je jednak výhodné užít člen bezprostředně předcházející, nikoli o dva uzly vzdálenou předložku jednak nám snad právě kvůli linearitě spojení vyšší číslovky než 1 a množného čísla u jména počítaného předmětu zní logičtěji. Tvar jednotného či množného čísla podstatného jména kilometr řízený bezprostředně předcházející číslovkou tedy považujeme za druhé nejvýhodnější: po jednom celém dvou kilometrech; po třiceti pěti celých jedné míli, po jednom celém jednom kilometru, po třiceti pěti celých, dvaceti osmi kilometrech atp.

Ještě se okrajově zmiňme o jedné eventualitě, se kterou v dotazu nepočítáte. Vyjdeme-li důsledně z toho, že podle současných mluvnic lze ponechat část číslovkového výrazu nebo i celý výraz nesklonný, můžeme teoreticky připustit i širokou škálu řešení typu: po jedna celá jedna kilometru / po jedné celé jedna kilometru / *po jedna celá jedné kilometru nebo po třicet pět celých jedna kilometru / *po třiceti pěti celých jedné kilometru / *po třiceti pět celých jedna kilometru / *po třiceti pěti celých jedné kilometru atp. Je však zřejmé, že nelze předpokládat libovolnou variabilitu – těžko přijatelná řešení jsou označena hvězdičkou. Domníváme se však, že únosnost částečné nesklonnosti je těžko předvídatelná. Vyjádřením typu odbočte po jedna celá jedna kilometru či odbočte po třicet pět celých jedna kilometru bychom se raději vyhnuli.

Závěrem si dovolujeme podotknout, že obtížím se skloňováním číslovek s desetinnými čísly se lze vyhnout i volbou jiného způsobu udání vzdálenosti, např. odbočte po (ujetí) vzdálenosti tři celé čtyři (desetiny) kilometru nebo odbočte po dvou kilometrech a čtyřech stech metrech apod.

21/2008

namístě

Dotaz:

Dostala se mi do rukou Pravidla českého pravopisu a neváhala jsem v nich zalistovat. U slova namístě uvádějí, že je to příslovce i předložka, což mi je záhadou, když ve Vašem Slovníku spisovného j zyka českého se píše, že je to příslovce. Možná se Pravidla jen spletla, když hned za slovem namístě pokračuje slovo namísto, které je předložka.

Odpověď:

Ani my si nejsme vědomi, že by výraz namístě mohl být použit v platnosti předložky. Psáno dohromady jde podle našeho názoru jedině o příslovce (např. Ty tvoje řeči nejsou namístě.), psáno zvlášť jde o spojení předložky na a podstatného jména místo, obvykle v syntaktické funkci příslovečného určení místa (např. Na místě předsedy se velmi osvědčil; Dali mu pokutu přímo na místě apod.). Pravidla se tedy v této věci podle našeho názoru mýlí.

20/2008

pažl utný

Dotaz:

Čtenářka naší knihovny by ráda věděla význam a vznik slova pažnoutvej. Mohli byste se k tomu prosím vyjádřit?

Odpověď:

Slovo pažnoutvej se dohledat nepodařilo.

V dostupné literatuře (a to pouze v Česko-německém Kottově slovníku z r. 1880) jsme našli přídavné jméno pažloutný a podstatné jméno pažluta jako regionální výraz pro člověka "v jídle vybíračného" s dokladem. To je kus kluka pažloutnýho, jen se v tom jídle povrtá a dosť.

19/2008

stresemann

Dotaz:

Jak se skloňuje slovo stresemann? Píše se s malým, nebo s velkým počátečním písmenem?

Odpověď:

Běžné výkladové slovníky slovo stresemann neuvádějí a málokdo ví, co toto slovo znamená. Od tazatele jazykové poradny jsme se dozvěděli, že stresemann je název obleku; je to dvouřadové sako, k tomu šedá vesta a pruhované šedočerné kalhoty. Tento typ obleku se nosil před válkou a název dostal podle významného německého politika a státníka první čtvrtiny dvacátého století ustava Stresemanna.

Slovo se skloňuje podle mužského neživotného tvrdého vzoru a píše se s malým písmenem, stejně jako se s malým písmenem píše kabát hubertus (nazvaný podle patrona myslivců svatého Huberta), brýle lennonky (podle Johna Lennona) či třeba kdysi hojně rozšířený plášť zelené barvy z nepromokavé látky a vojenského střihu montgomerák (podle anglického maršála Montgomeryho) nebo dámská kabelka v podobě váčku pompadurka (podle francouzské markýzy de Pompadour). Ptá-li se ve filmu jedna postava druhé „A nenosíte stresemann?“, je pádový tvar slova i jeho pravopis v pořádku.

18/2008

interpunkce u vět s vypuštěným přísudkem

Dotaz:

Prosím je správně čárka ve větě Každý, jak uměl nebo může být věta i bez čárky?

Odpověď:

Je zřejmé, že uvedená věta je vytržena z širšího kontextu, který by mohl mít na řešení interpunkce vliv. Nepochybně jde o vypuštění přísudkové části věty, což je možné právě jen v případech, kdy tato část je zřejmá z kontextu, např. Zachránili se všichni. Každý [se zachránil], jak uměl. Uvedená rekonstrukce hlavní věty napovídá, že pokud bycho uplatnili skladební hledisko, bylo by namístě psát před jak čárku. Skladební hledisko však není jediným kritériem pro řešení interpunkce. Dojde-li totiž k vypuštění části věty, zbylé výrazy mají tendenci zařadit se do stavby vyššího větného celku těsněji, což se mimo jiné projevuje i tím, že v mluvené řeči nejsou od ostatních výrazů intonačně odděleny, srov. Přišel bych, ale nevím kdy [bych přišel] a Přišel bych, ale nevím, kdy by se ti to nejlépe hodilo. Podobné případy, kdy vypuštěna je část vedlejší věty, jsou navíc v příručkách popsány a v psaní čárky je zde pisateli ponechána možnost volby.

Domníváme, že vypuštění části hlavní věty má pro interpunkci stejné důsle ky, a proto bychom tolerovali obě řešení. Za základní bychom však považovali spíše psaní s čárkou, zájmenné příslovce jak zde jednoznačně naznačuje platnost vedlejší věty, přítomnost zájmena ji také posiluje (srov. Odměnu dostal každý, kdo se zúčastnil). Psaní bez čárky má tu výhodu, že nepřetěžuje málo rozvitý celek interpunkcí. Psaní s čárkou může mít ještě jednu funkci např. v beletrii může čárka naznačovat, že za každý by měla nastat (dramatická) odmlka.

17/2008

na blízko – nablízko

Dotaz:

Potřeboval bych se poradit ohledně použití slov „na blízko“ respektive „nablízko“. Ve smyslu vidění. Např. brýle „na dálku“ x „na blízko“ / „nablízko“; oblast vidění „na blízko“ / „nablízko“ apod. Můžete prosím pomoci?

Odpověď:

Pravidla českého pravopisu uvádějí pouze podobu nablízko jako příslovečnou spřežku. Problém je, že ve Vámi uvedeném spojení nejde o příslovce, ale o spojení předložky a podstatného jména (větněčlensky jde o přívlastek neshodný) - jde o produktivní typ, kromě brýlí na blízko a brýlí na dálku můžeme mít i brýle na čtení, brýle na potápění, brýle na kolo atd. Z toho důvodu doporučujeme výraz na blízko v tomto případě psát jednoznačně s mezerou.

16/2008

Papua-Nová Guinea

Dotaz:

Chtěla bych se zeptat: Jak se správně skloňuje Papua-Nová Guinea? Podle Slovníku spisovné češtiny pro školu a veřejnost je druhý pád Papuy… ale dál si nejsem jistá…

Odpověď:

Slovo Papua skloňujeme takto: 2. p. Papuy, 3. p. Papui, 4. p. Papuu, 5. p. Papuo, 6. p. Papui, 7. p. Papuou. Slovo Guinea má v některých pádech dvě možnosti skloňování: 2. p. Guineje, Guiney, 3. p. Guineji, 4. p. Guineu, 5. p. Guineo, 6. p. Guineji, 7. p. Guinejí, Guineou.

V pořádku jsou tedy tyto možnosti: 2. p. Papuy-Nové Guineje, Papuy-Nové Guiney, 3. p. Papui-Nové Guineji, 4. p. Papuu-Novou Guineu, 5. p. Papuo-Nová Guineo, 6. p. Papui-Nové Guineji, 7. p. Papuou-Novou Guinejí, Papuou-Novou Guineou.

15/2008

velká písmena: Polabí, Pošumaví

Dotaz:

Mám otázku ohledně psaní slov jako jsou Polabí, pošumaví a další podobná. Do této chvíle jsem byl přesvedčen o tom, že velká písmena se píší pouze u pojmenovaných zeměpisných celků, které jsou přesně vymezeny. Polabí jsem našel v pravidlech s velkým písmenem ( http://www.pravidla.cz/vice.php?cose=7 ), přestože není přesně definováno ( http://cs.wikipedia.org/wiki/Polab%C3%AD ). Z toho jsem usoudil, že se všechna slova s Po na začátku píší s velkým písmenem ( Pobaltí, Posázaví, Pošumaví, Pokrkonoší atd. ). Dnes jsem však v pravidlech nalezl pošumaví s malým písmenem ( http://pravidla.cz/hledej.php?qr=po%9Aumav%ED ). Proto bych byl moc rád, pokud by mi mohlo být vysvětleno, podle jakého pravidla jsou v těchto slovech psána velká písmena.

Odpověď:

Předem upozorňujeme, že stránky www.pravidla.cz nemají s Ústavem pro jazyk český nic společného a Ústav za správnost údajů na těchto stránkách nemůže jakkoliv ručit. Co se týče pojmenování typu Polabí, Posázaví, Pošumaví, Povltaví, Poohří atd., jde o vlastní jména (ve školních PČP jsou uvedena v paragrafu 79 – světadíly, země, krajiny). Jinými slovy píšeme vždy velké P.

14/2008

chatka

Dotaz:

Od matky a babičky jsem se dozvěděla, že se u nás dříve prodávala ruská krabí konzerva nazývaná „chatka“. Proč se této konzervě takto podivně říká?

Odpověď:

Chatka už na našem trhu běžně k dostání není a pamětníků je málo. Nový akademický slovník cizích slov uvádí, že chatka souvisí s obchodní značkou z anglické podoby jména Kamčatka. Chatka tedy není jméno nějakého druhu krabů.

13/2008

cash flow

Dotaz:

Chtěla bych se zeptat, jakého rodu je „cash flow“. NASCS uvádí, že je ženské nesklonné. S nesklonným bych souhlasila, ale ženský rod se mi nezdá. Všude se uvádí např.: „diskontovaný cash flow“ tedy v mužském rodě. Jaký rod je tedy správný?

Odpověď:

Zjistit rod poměrně nedávno přejatých cizích slov bývá obtížné. Pokud jsou totiž nesklonná, musíme se při stanovování rodu opírat o shodné tvary řízených větných členů (především o shodné přívlastky). V případě cash flow bychom s Vámi souhlasili v tom, že se ženský rod příliš neužívá. Kromě rodu mužského je však vcelku častý i rod střední. Je zřejmé, že se toto slovo v češtině teprve zabydluje a bude nejspíše nějakou dobu trvat, než se zakotví pevněji (pokud nebude vytlačeno např. ekvivalenty peněžní tok, finanční tok). Domníváme se proto, že v tomto případě rozhodně nelze mluvit o nějaké „správnosti“. Vzhledem k tomu, že se v úzu objevuje střední i mužský rod a Nový akademický slovník cizích slov uvádí podobu ženského rodu (což je jistě rozhodnutí založené na materiálovém výzkumu), nelze podle našeho názoru striktně zavrhovat ani jednu z variant.

12/2008

huhlat

Dotaz:

Chtěla bych se zeptat na sloveso „huhlat“. Ve Slovníku spisovné češtiny jsem ho nenašla, našla jsem ho ve Slovníku nespisovné češtiny a ve Slovníku spisovného jazyka českého, ale bez příznaku, mně ovšem přijde, že by mohlo mít příznak expresivity. Poradíte, jak v takovýchto případech a postupovat a zda má, nebo nemá stylový příznak? Nebo se dá považovat za slovo obecně české?

Odpověď:

Je třeba říci, že české slovníky stylové příznaky dostatečně neřeší. Zřejmě z toho důvodu, že jde o problematiku velmi složitou a metodologicky obtížně zpracovatelnou. Je zřejmé, že slovo huhlat není vhodné používat například v oficiálním projevu (např. v novoročním projevu prezidenta by jistě působilo zvláštně, poutalo by na sebe pozornost). Z toho vyplývá, že nejde o slovo stylově zcela neutrální (a už vůbec ne stylově vyšší). Slovo je naopak velmi běžné v neformálních a spíše neveřejných projevech, proto by se nabízelo chápat ho jako „obecně české“, nebo jako „hovorové“ (tj. spisovné, ale stylově nižší). Tato hranice je však velmi neostrá. Důležité však není ani tak to, jakou nálepku sloveso má, ale spíše to, v jakých komunikačních situacích je náležité (adekvátní, přípustné).

11/2008

vyjmenovaná slova

Dotaz:

Můj syn chodí do třetí třídy, kde se učí vyjmenovaná slova. Vzhledem ke zvláštním vyučovacím metodám paní učitelky, se musí kromě vyjmenovaných slov naučit nazpaměť i slova příbuzná. Ke slovu „slynout“ je podle paní učitelky slovo příbuzné „slynulý“. Chtěla bych se zeptat, zda slovo „slynulý“ skutečně existuje, podle slovníku českého jazyka, který mám doma, totiž toto slovo neexistuje. Můj druhý dotaz je na vyjmenovaná slova po f, dnes se učí jako slovo vyjmenované „fyzika“. Zajímalo by mne, zda je to skutečně dnes vyjmenované slovo a zda je jediné po f. Předem děkuji za odpověď.

Odpověď:

Sloveso slynout uvádí všechny základní české slovníky (Slovník spisovné češtiny, Slovník spisovného jazyka českého i Příruční slovník jazyka českého), slovo je rovněž uvedeno v Pravidlech českého pravopisu (jako jedno z vyjmenovaných slov). Na druhou stran je tento výraz už v Příručním slovníku (vycházel v l tech 1935–1957) označen jako „knižní“, v nejnovější Slovníku spisovné češtiny je už hodnocen jako „zastaralý“. Frekvence tohoto výrazu v současné češtině je poměrně nízká. Odvozenina slynulý není ve slovnících zachycena, žádné výskyty tohoto přídavného jména jsme nenalezli ani v Českém národním korpusu, ani na internetu. Nelze z toho přímo soudit, že by slovo „neexistovalo“, je však zřejmé, že je zcela periferní. V rámci výuky vyjmenovaných slov bychom tak doporučovali zůstat pouze u slovesa slynout.

Vyjmenovaná slova po f se standardně nepoužívají, protože po f se y píše pouze v (některých) slovech cizího původu. Jde však o to, položit si otázku, k čemu vlastně memorování vyjmenovaných slov slouží. Pokud přijmeme myšlenku, že jde primárně o to, aby školáci nedělali při psaní chyby, je vcelku vhodné vyjmenovaná slova po f (ale třeba i po c) zavést, respektive na ně alespoň upozornit. Ostatně, setká se běžný český mluvčí častěji se slovy jako fyzika, motocykl, cynik (která ve vyjmenovaných slovech nejsou), anebo spíše se slovy jako vyza, slynout, pýří (která součástí vyjmenovaných slov jsou)?

10/2008

miliardtý

Dotaz:

Dovoluji si touto cestou požádat o radu. Jedná se o vytvoření správného tvaru řadové číslovky – a to konkrétně od miliardy. Moji žáci vznesli tento dotaz poté, co objevili, že nejde o výraz, který by se nacházel v Pravidlech. Moje domněnka je, že by mělo jít o číslovku miliardtý (analogie s obvyklejším tvarem miliontý), ale nejsem schopna najít nikde ověření tohoto tvaru. Za odpověď na svůj dotaz předem děk ji.

Odpověď:

Řadová číslovka od základní číslovky miliarda je skutečně miliardtý.

9/2008

o sto šest

Dotaz:

Už léta mi vrtá hlavou, jak mohlo vzniknout rčení „dělat něco ostošest“. Nebo „o sto šest“ ? Nevíte náhodou? Nikde se mi to nepodařilo zjistit. Proč zrovna 106?

Odpověď:

Otázka původu fráze o sto šest byla řešena již v roce 1937 v časopise Naše řeč (s. 282): „...otiskujeme zajímavou zprávu, kterou nám o původu rčení ‚o sto šest‘ podal pan řídící učitel v. v. Ladislav Malý z Příbramě, ovšem s nutnou výhradou stran její konečné platnosti: ‚R. 1880 jsem se přel s přítelem K., že děvče, do jehož očí jsem se zadíval, nikdy nezíská. Kolega se se mnou vsadil, že do sv. Jana Nepomuckého bude ta dívka jeho. Měl na to času od 29. ledna do 15. května, tedy celých sto šest dní. To jsme si často připomínali rčením, že jde ‚o sto šest‘, a některý z kolegů je brzo zanesl do vtipů Humoristických listů. Odtud se pak rychle rozšířilo do obecného usu třebas tehdy nikdo nechápal první a vlastní význam těchto slov. Dnes je to rčení všeobecně známé.‘ Ověří-li se tato zpráva pana říd. uč. Malého, poskytne velmi řídký a vzácný příklad, jak se rčení běžné toliko jednotlivci může rozšířiti po celém území jazyka.“

Vysvětlení p. učitele Malého však stále zůstává nepotvrzenou verzí. Publikace S. Kovářové Proč se říká 222x (Alda, 2000) nabízí další možné vysvětlení: „Podle jiného názoru však toto rčení vzniklo z výrazu ‚být s to‘ (= moci) a došlo k tomu následovně: říkávalo se totiž ‚pijme pivo, kdo s to jest‘, což prý někdo žertem pozměnil tak, aby zůstal zachován rým, na ‚pijme pivo o sto šest‘.“

Obecně je u většiny frazémů velmi těžké dohledat způsob, jakým vznikly, jelikož se jedná o přenesená pojmenování. Spojení o sto šest mohlo být zvoleno z rytmických a zvukomalebných důvodů, nepopíráme ale, že zde mohla být ve hře jiná, např. významová hlediska.

8/2008

vokalizace předložek k, s, v, z

Dotaz:

Zajímalo by mne, jaká jsou pravidla pro používání krátké a dlouhé verze předložek k, s, v a z.

Odpověď:

V případě vokalizace neslabičných předložek nelze mluvit přímo o pravidlech, ale spíše o tendencích:

1. Před slovem začínajícím samohláskou se neslabičné předložky nevokalizují. Např.: k ústavě, s ementálem, v okolí, z Asie.

2. Před slovem, které začíná stejnou souhláskou jako předložka, vokalizujeme vždy. Např.: ke kořenům, se sestrou, ve vejci, ze země. Výjimku tvoří ustálené spojení s sebou.

3. Tendence k vokalizaci je silná, pokud předložka stojí před slovem začínajícím podobnou souhláskou, tedy s před z-, ž-, š-; z před s-, š-, ž-; v před f-; k před g-. Důležitou oli zde hraje právě faktor výslovnosti. Např.: ke groši, ke gauči, ke guláši, ke Grónsku (zde je vokalizace prakticky bezvýjimečná); se zemí, se ženou, se švestkou (u tohoto typu se ve velmi malé míře vyskytují i varianty nevokalizované, hlavně tam, kde příliš nepřekáží výslovnosti - např. s žaketem); ve Finsku, ve Francii, ve fasciklu (zcela převažují podoby vokalizované); ze stromu, ze šuplete, ze železa (i zde se v případech, kdy to nepřekáží výslovnosti, v malé míře vyskytují nevokalizované podoby).

4. Předložky stojící před slovem, které začíná jinou souhláskou, se někdy vokalizují, jindy ne. Záleží tu především na složitosti (resp. vyslovitelnosti) souhláskové skupiny na začátku slova.

4.1. Před jednou souhláskou se neslabičné předložky nevokalizují. Např.: k řece, s pentličkami, v zimě, z vesnic.

4.2. Před skupinou dvou souhlásek:

4.2.1. Předložka se pravidla nevokalizuje, je-li druhou souhláskou neslabičné r (ř) nebo l. Např.: s prací, s brundibárem, s přísností, s Frantou, s klackem, z Prahy, z brodu, z kraje, z příčiny, z kláštera, v trávě, v Hradci, v křoví, v kříži, v hlavě, k bráně, k práci, k příhodě, k předpisům, k pláči. Spíše se však vokalizují neslabičné předložky před spojením souhlásek tř, sl, dř, zr, zl. Např.: ve třech, ke třem, ze třídy, se třením; ze dřeva(ale spíše k dřevěné); se slečnou, ve sluji, ke slibu, ze slamníku; se zrádcem, ke zrodu, ve zrání, ze zrady; se zlodějem, ke zlatu, ve zlatě, ze zlosti. Vyskytují se ještě další případy, kdy spíše vokalizujeme - např.: ve mlýně (ale spíše z mlýna) a ve hře (ale spíše s hrou).

4.2.2. Spíše ve prospěch vokalizace svědčí úzus, je-li na druhém místě jiná souhláska než r (ř), l. Zvláště frekventovaná je vokalizace tam, kde druhá souhláska skupiny je stejná jako souhláska předložky - např. ve dveřích, ve svém, ke skoku.

4.3. Před skupinou tří souhlásek neslabičné předložky většinou vokalizujeme. Např.: ke středu, se vstupem, ve skladišti, ze vzpomínek.

5. Předložka k má kromě standardní vokalizované podoby ke ještě i podobu ku, která se však dochovala pouze v některých ustálených spojeních (např. ku příkladu, ku prospěchu).

7/2008

Dotaz:

Žiju už dlouho v Německu a už před několika lety mě při mých pobytech v Praze zaujalo, že se začalo mimo jiné používat slovo „katastrofický“, které jsem z dřívějška neznala. Za starých dobrých časů bývalo vše „katastrofální“. Snažila jsem si utvořit teorii, kdy to a kdy ono, ale to, co slyším, ji často nepotvrzuje. Zdá se mi, že se používá výrazu „katastrofický“ i tam, kde se vůbec nehodí. Mohli byste mi napsat, jaký je rozdíl mezi „katastrofální“ a „katastrofický“ a jak a kdy k používání „katastrofický“ došlo?

Odpověď:

Slovník spisovného jazyka českého (vznikl v 6 . letech) definuje významy uvedených slov takto: katastrofální (starší tvar) – přídavné jméno ke katastrofa; mající ráz katastrofy, ke katastrofě směřující, katastrofou končící; tragický, nešťastný (k. událost, k. následky, k. porážka, k. vývoj). Katastrofický (novější tvar) – slovník jej uvádí jako řidší výraz pro katastrofální.

Jak se ukázalo v běžném úzu a jak je patrné i z hlediska slovotvorného, nejsou tyto definice zcela dostačující a je nutné je poopravit, protože rozdíl mezi těmito přídavnými jmény není pouze formální, ale i významový. Vycházíme-li ze slovotvorného hlediska, pak základní odlišnost je v tom, že slovo katastrof-ický je obecně vztahové bez emocionálního příznaku (volně definováno – mající vztah, související s katastrofou), a katastrof-ální je přídavné jméno hodnotící. Lze to objasnit na příkladě vazby s filmem: Katastrofický film je označení žánru, jde o film, který se zabývá (nejčastěji živelní) katastrofou. Naopak katastrofální film znamená, že je film velmi špatný, jde o hodnotící kritérium. Další vazby: katastrofická teorie, vidění světa, vývoj, příběh x katastrofální sucho, porážka, chyba, následky. Není vyloučeno, že se v některých kontextech mohou významy obou slov překrývat, a někdy jsou i nesprá vně zaměňovány, ale uvedený základní rozdíl bychom měli při jejich užívání respektovat. Rozdílem mezi oběma přídavnými jmény se zabýval např. v časopise Naše řeč A. Stich v článku Katastrofální nebo katastrofické následky? (NŘ 52, 1969, č. 4, s. 210).

6/2008

volitel

Dotaz:

Prosím, kde se vzal v aktuálním slovníku politiků a novinářů termín „volitel“ namísto mnoho desítek let užívaného termínu „volič“? Budeme snad zítra chodit k holiteli? A budeme za chvíli používat termín nositel (nepůjde-li o myšlenky, ale zavazadla)? Proč? A co tak najednou?

Odpověď:

To, že naši politici začali zničehonic poměrně často používat slovo volitel, souvisí s blížící se prezidentskou volbou. Podle Slovníku spisovné češtiny označuje totiž toto slovo „zvoleného zástupce voličů pro výkon (nepřímé) volby“. Neznamená to tedy, že by slovo volič začalo být vytlačováno výrazem novým. Užívání výrazu volitel v souvislosti s prezid ntskou volbou, která je v České republice nepřímá a vykonávají ji tedy volitelé (tj. poslanci obou komor parlamentu), je zcela náležité.

5/2008

distributivní užití

Dotaz:

Renomovaný český spisovatel Josef Škvorecký napsal: „Na Štědrý den odpoledne sešla se s nimi popořadě a obdržela od každého z nich dárek, s nimiž radostně spěchala domů.“ Respektoval zákonitosti českého jazyka?

Odpověď:

Ve větě: „…a obdržela od každého z nich dárek“ jde o tzv. distributivní užití jednotného a množného čísla. Při takové formulaci je jasné, že od každého obdržela právě jeden dárek. Pokud užijeme množné čí lo: „…a obdržela od každého z nich dárky,“ říkáme tím, že dárků bylo od každého obdarovávajícího více. Podobně ve větě: „Žáci si přinesou vlastní sešit,“ sdělujeme, že každý žák si přinese jeden vlastní sešit. V dalších větách je pak namístě užít shodu podle smyslu a zájmena, která se vztahují k předmětu předcházející věty, dát do množného čísla: „…bez nich (tj. beze svých sešitů) by nemohli ve škole pracovat." Ve výše uvedené větě proto i Josef Škvorecký napsal správně: „…s nimiž radostně spěchala domů.“

4/2008

ledovka

Dotaz:

Velmi by mě zajímal význam slov, v těchto dnech opět hojně užívaných, a sice „ledovka“ a „náledí“. Je v těchto slovech faktický rozdíl? Předpokládám, že náledí zná čeština již dlouho, ale je tomu tak i u ledovky?

Odpověď:

Je třeba lišit ledovku ve významu neterminologickém od významu přísně terminologizovaného, jak jej užívají meteorologové a jak j j slýcháme v předpovědích počasí. V zimním období se dotaz týkající se slova ledovka objevuje v jazykové poradně opakovaně, někteří tazatelé se dokonce domnívají, že jde o nové čes é slovo. Slovo ledovka však nové není. Uvádí ho už Příruční slovník jazyka českého (díl K–M vyšel v letech 1937–8), a to s významem ‚průhledný ledový obal na stromech nebo na drátech vedení, ledový povlak na letadle, ledový povlak, zledovatělý povrch něčeho, například cesty‘. Slovo ledovka je synonmyní se slovem ledovatka; některé slovníky dokonce uvádějí ledovatku jen s odkazem na heslo ledovka.

Význam přenesený, věc připomínající led (tvrdostí, chladem, leskem), je pravděpodobně novější: ledovky jako druh bonbónů s kakaovou nebo jinou náplní v cukrové skořápce zmiňuje teprve Slovník spisovného jazyka českého ve vydání z r. 1971.

Ledovka má (vedle již zmíněného významu přeneseného) významy dva: 1. náledí, 2. námraza, ledovatka. Ve významu náledí je tedy synonymní s tímto slovem a může znamenat ledový povlak na zemi, na vozovce. V druhém významu je synonymní se slovem námraza, znamená tedy namrzlou vrstvu ledu na předmětech při mlze a větru, tedy na letadle, na stromech apod. /p>

Nejno ější slovník jednosvazkový – Slovník spisovné češtiny – uvádí u hesla ledovka na prvním místě právě význam náledí. Podíváme-li se však do Českého národního korpusu, uvidíme, že slovo náledí je přinejmenším desetkrát častější než ledovka. Ačkoli jde tedy – v tomto významu – o synonyma, dávají jazykoví uživatelé přednost prvnímu z nich. Rovněž slovo námraza má v současné češtině vyšší frekvenci než ledovka. Naproti tomu ledovatka je slovo velmi málo frekventované. Všechna čtyři slova jsou přitom plně spisovná.

Existuje však ještě další aspekt problému. Slova ledovka, náledí, námraza existují také jako odborné hydrometeorologické termíny a pak mají své přesné defini e, na základě kterých se užívají např. při předpovědích počasí. Na webové stránce Českého hydrometeorologického ústavu jsme se již před několika lety mohli dočíst toto: 1. ledovka – souvislá, zpravidla homogenní průhledná ledová usazenina s hladkým povrchem, která se tvoří zmrznutím přechlazených kapiček mrholení nebo kapek deště na předmětech, jejichž teplota je pod 0 ˚C; 2. náledí – ledová vrstva pokrývající zemi, která vzniká, jestliže nepřechlazené dešťové kapky nebo kapky mrholení zmrznou na zemi, nebo jestli voda z roztátého sněhu znovu zmrzne; 3. námraza – tvoří se rychlým zmrznutím přechlazených kapiček mlhy nebo oblaků za spolupůsobení sublimace a to při teplotách v rozmezí od –1 do –10 ˚C.

3/2008

Rusák

Dotaz:

Chtěla jsem se zeptat, zda se píše velké písmeno u názvů příslušníků národů s citovým zabarvením, konkrétně u slova Rusák, Rusáci.

Odpověď:

I nespisovná pojmenování příslušníků národů píšeme s velkým písmenem, a to i tehdy, jsou-li to například výrazy s hanlivým významem: Mexikán, Němčour, Talián, Rusák.

2/2008

žena se vdává, muž se žení

Dotaz:

Chtěl bych se zept t, proč se píše vdaná žena ne mužatá, když muž je ženatý. Proč se žena vdává a proč se nemuží, když muž se žení? Když se muž ožení, proč se žena neomuží? Bylo by to asi správnější.

Odpověď:

Vaši otázku by stejně tak bylo možné otočit a ptát se: „Proč se píše ženatý muž, když je žena vdaná?“ Problém je v tom, že tato pojmenování patří mezi nejstarší českou slovní zásobu a jako taková reflektují společenské stavy v dobách hluboce feudálních. Žena se vdává, protože se vlastně „vy-dává“, tj. otec ji věnuje muži. Muž se naopak žení, protože vlastně ženu dostává, „o-žení“ se. Dnešní společenská situace je o hodně jiná , původní významová motivace slov se do značné míry setřela, ale samotná slova zůstávají.

1/2008

manažering

Dotaz:

Prosím o vyjádření ke slovu manažering: Je spisovné, vhodné atd. v oficiálním projevu? Vadí mi česká hláska ž a cizí koncovka ing.

Odpověď:

Toto slovo obsahuje příručka Nová slova v češtině - slovník neologizmů prozatím jen v původní podobě managering a uvádí, že se občas objevuje i v počeštěné podobě manažerink. Jde ovšem o slovník výskytový, nikoli normativní, protože u nově pronikajících slov většinou ani nelze mluvit o správnosti, či nesprávnosti, ale spíše o různé míře počeštění. A to je právě případ, slova, na které se ptáte.
Podstatné jméno manažer je už zcela počeštěné (i výslovnost je odlišná od angličtiny: nečteme [menedžr], ale [manažer]), a patrně proto se tato pravopisná podoba dostala i do slova odvozeného. Uživatelé však samotné slovo zakončené na -ing jako zcela počeštěné nevnímají. Pravopis tohoto typu přejatých anglických slov není totiž přímočarý. Neznamená to, že každé -ing po přejetí do češtiny automaticky směřuje k počeštěnému -ink. Podle analýzy jazykového korpusu se zdá, že -ink se prosazuje především u vrstvy slov, která se do češtiny dostala ještě před rokem 1989 nebo krátce potom (trénink, smokink, dispečink apod.), u některých jsou dublety (puding i pudink, briefing i brífink).
V současné době tendence po počešťování u těchto forem upadá. To se ukazuje i na příkladu slova managering: Na internetovém vyhledávači Morfeo jsme nalezli pro podobu manažering 86 výskytů, pro podobu manažerink pouze 2 výskyty a pro původní podobu managering 219 výskytů. Zatím se tedy zdá, že v úzu k počeštění opravdu dochází, a proto bychom se z výše uvedených důvodů nebránili ani podobě původní (managering), ani částečně počeštěné (manažering), která se nám jeví jako progresivnější, mimo jiné i díky už zmíněné výslovnosti [manažerink], nikoli [menedžering]. Zcela počeštěná podoba manažerink se zjevně v úzu neujala a i my bychom dali raději přednost podobám managering i manažering.

Dotaz týdne 2006
Dotaz týdne 2007
Dotaz týdne 2009

Na co se nás často ptáte
Ptáme se
Tip pro Vás
ddělení jazykové kultury